Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
95
Silnice od Domažlic k Újezdu je zpočátku lemována alejí jasanů a akátů až k Psímu rybníčku, v jehož hladině se tmí hnědavý stín olší, na březích rudne kyprej a ostrůvky se bělají voňavými květy tužebníku. Bylo právě po bouřce, když jsem tu procházel. Ostrá vůně trav stoupala z mokrých luk, pcháče, starčky a komonice prostřely do ticha své vydychnutí, z pole těžce vzlétlo hnědavé koroptví hejno a za sytě zeleným lánem polehlé pšenice se zatměl nad Havlovicemi lesnatý hřbet Dmoutu. Myslil jsem na pana ředitele Václava Melzera, mykologa a kreslíře, znalce našich holubinek, s kterým jsem se v svých chlapeckých letech setkal na jednom houbařském kursu v svém rodišti. Právě na Dmoutu objevil zvláštní odrůdu muchomůrky tygrované, jejíž jedovaté sestry nalezly domov i v zahradě domažlické hájenské školy.