-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavce
49, 56
Od Výhledů se svažuje kraj ke Klenčí a Chodovu. Za trhanovským zámkem se vypíná Hamr a ještě výš Hrádek s kamennou postavou Kozinovou, vpravo za ním vidíme Šnajberk a lesy kolem Babylónských rybníků, vlevo Dražinovskou horu s Dražinovem a Luženicemi, které byly známé po celém Chodsku svým houdkem Jozífkem Mýdlákem. Jako dračí
hřbet se vyplazil z údolí zalesněný Dmout a za ním v zelenavém údolí se rozsadily domažlické věže, komíny a střechy. Překrásná končina, která ti nevymizí ze srdce do nejdelší smrti...
...
Nedaleko při zdi odpočívá Alois Jindřich, řídící učitel a čestný občan města Klenčí, který se tu dožil 84 let, a v témže hrobě je uložena urna s popelem jeho syna národního umělce Jindřicha Jindřicha. Zastavuji se u jiného hrobu s nápisem "Rodina Kubíčkova ze Starého Postřekova"
a vyvolávám si rázovitou tvář Antona Skřivánka, tak důvěrně známou z Baarova vyprávění. "Bábu hrnčenou", jež si odseděla celý rok v harestu pro urážku císaře pána a kterou Baar zvěčnil v stejnojmenné povídce, musíme hledat na tomto svatém poli pod jménem Marie Štefaničová. Dobře si nechal ustlat "pan farář", jak jej zaživa v Klenčí nazývali, aby viděl ještě po smrti na své sousedy a vrstevníky. Mnohé se změnilo v jeho rodném městečku k nepoznání, ale slunce vychází jiko jindy nad hlavou kamenného Koziny na Hrádku, aby zas zapadlo do Němec za haltravským lesem.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavec
46
Zdeněk Bořek Dohalský, jenž měl kumštýře rád a cítil se mezi nimi doma,
dobře vzpomněl v jednom špillarovském fejetonu této milé návštěvy. Z okna se díval na Trhanov a Hrádek nad Houvězdem a vzpomínal dob starých, kdy kus chodské vzpoury zaznamenal tu vlastní rukou... Dále už chtěl toto alšovské vzpomínání fejetonisticky přikrášlit: Jednou v letí sedil tu na zahradé, před sebou papírek a v ruce tužku. Nakreslil růži, takovou růži, až se jí sám polekal. Uprostřed lístků byla lebka s propadlými očními důlky. Příšerná podívaná. To bylo poslední léto Mistra Mikoláše.
-
Dražinovská hora ::
odstavec
10
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili
své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství,
kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a
sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě
knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou.
Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme
pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny
a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské
pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal
pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny,
rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného
a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli
svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se
opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry
zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče
zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až
do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích
smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek
dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo
ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih.
Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím
a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou
vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi
Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd
i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
Hrádek
