Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
1-3, 6, 8, 15-16, 19, 46, 49
Jako varující boží prst se tyčí nad Trhanovem kamenná renesanční boží muka, která daly postavit Lomikarovy dcery pro spásu duše hříšné. Ani nejzbožnější chodská žena se před nimi nepokřižovala, neboť "selská paměť je tvrdá". Věřilo se na celém Chodsku, že po Lomikarově smrti
vybíhá o půlnoci z trhanovského zámku černý pes s ohnivýma očima a
po půlnoci mizí v klenčské hrobce u rakve trýznitele Chodů.
Táhlý hřbet Čerchova se černá nad krabatými políčky, za mokřinami luk,
za taškovými střechami chalup a rozhozenými pentlemi cest, za stodolami
a sruby, jejichž temnými škvírami střílen se dívá historie. Pokřivené štěpy
žalují svými pahýly a zkrouceným větvovím na nepřízeň nečasů. Vsi,
přitisknuté jako koroptví hejna pod svahy kopců, se dívají do Čech jdeš-li z Němec, "jako by tě chtěly zaskočit zezad". Staré zvyklosti se tu
mísí s novotařením, kterému se ještě nepodařilo vejíti do krve těchto
pravnuků dávných pomezních stráží. Touláš se starými pěšinami a úvozy,
vyvolávaje si tváře dávno už rozpadlé v prach, ale stále oživované vděčným
vzpomínáním na jejich statečné Činy a dobré skutky.
Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu
navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré
lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl
sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům
plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným
pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium.
Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou
selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím
soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha
Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému,
tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil
ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se
nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní
milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý
z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně
o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění
bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru
Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní...
Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až
k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké
zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český
lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university.
Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný
"zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin.
Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci
sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda.
Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když
prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot,
striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás
o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří
sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší
z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii".
Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením
otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra
Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a
na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci,
kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba.
Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě
z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem
pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři,
tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí.
Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a
"bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou
nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým
lékařem."
...
Trhanovská hospoda u Císlerů, po dřívějších hospodářích nazývaná
u Vavroušů, je rodištěm universitního profesora laryngologie dr. Josefa Císlera. Ve své dramatické a beletristické tvorbě zpracoval několik veseloher, románů a povídek, jejichž tematiku zaměřoval ponejvíc k rodnému
kraji, ať je to povídkový cyklus Na haltravské stoupě nebo román železničního strážce Aj, ty svatý Vavřinečku.
...
Byl tu celkem čtyřikrát. Poprvé se sem vypravil z Litomyšle o prázdninách roku 1876, dva dny pobyl v Trhanově jako host zámeckého zahradníka Thomayera, s jehož syny lékařem Josefem a kaplanem v Klenčí Antonínem vyšli si na Haltravu tehdy ještě bez určitého tvůrčího záměru. Jen
črta Na Haltravé zaznamenává jeho dojmy. O trhanovských hostitelích
zaznamenal ve svých Pamětech hezkou vzpomínku:
...
Není snad kousku chodské země, který by neprošel per pedes. Co by asi
řekl dnes v Trhanově? Strašná zpustlost zámku by jej jistě hluboce sklíčila.
Stříbřité světlo rozpouští stín pod větvemi lip "Na Kozinovské", kde
odpočívají nebožtíci ze Šnajberku, Újezda, Trhanova, Chodova a Pece.
Kamenná ženská postava střeží poslední odpočinek rodiny Thomayerů,
která se tu sešla celá. Na hrobech kvetou "lilie houpající se na tenkých
stoncích a vyzvánějící bělostnými zvonci Zvěstování".
...
Od Čerchova sem nahlíží celý kraj a ty za ohybem cesty tušíš v údolí
jeho rodnou Pec, na kopci Chodov, kam později jezdíval na léto, stranou
zdvíhá kostel svatého Martina nad celým Klenčím cibulku věžní báně a
docela blizounko se točí červená báň kostela trhanovského, v němž byl křtěn.
...
Zdeněk Bořek Dohalský, jenž měl kumštýře rád a cítil se mezi nimi doma,
dobře vzpomněl v jednom špillarovském fejetonu této milé návštěvy. Z okna se díval na Trhanov a Hrádek nad Houvězdem a vzpomínal dob starých, kdy kus chodské vzpoury zaznamenal tu vlastní rukou... Dále už chtěl toto alšovské vzpomínání fejetonisticky přikrášlit: Jednou v letí sedil tu na zahradé, před sebou papírek a v ruce tužku. Nakreslil růži, takovou růži, až se jí sám polekal. Uprostřed lístků byla lebka s propadlými očními důlky. Příšerná podívaná. To bylo poslední léto Mistra Mikoláše.
...
A ještě na jednu okolnost myslím, dívaje se k trhanovskému zámku. Den před Mistrovou smrtí byl u Alšů jako poslední návštěva Josef Thomayer. Potěšil doktorsky starého kamaráda, ale Smrtka skrytá v růži byla přece jen mocnější.
Trhanov
