Od Milevska k BechyniOd Milevska k Bechyni

Plných sto let se raduje milevská mládež z Barborek, Mikulášů, Lucií, Perchty i Kliben, každoročně může trnout při hře o svaté Dorotě, běhat za Bakusem, provázet Smrtku nebo Řehoře, ale nejvíce jí závidím masopustní průvody; jejich maškary mají pokaždé jiné oblečení.

Škoda, že jsem nepřišel na milevské náměstí v masopustě... Toto venkovské městečko se podobá jako vejce vejci tolika jiným - jen jeden hotel se znamením modré hvězdy mě tu upoutal. Z patricijské rodiny jeho majitelů pocházela matka spisovatelky Růženy Svobodové. Naše jemná romanciérka se narodila ve Znojmě, ale její otec, Jan Čáp, byl ředitelem zdejšího premonstrátského panství a oženil se tu se zdejší rodačkou Eliškou Vodňanskou. Dcera Růžena jezdívala do babiččina milevského výměnku a první román, nazvaný Ztroskotáno, patří tomuto prostředí jejích dívčích let.

Proti hotelu stojí bývalý obchodní dům U Vodňanských a v něm se narodil panu okresnímu hejtmanu Mařánkovi syn Jiří, jenž také propadl spisování a svůj román o Petru Vokovi věnoval rodišti.

V jiném hotelu spatřil světlo světa známý strahovský knihovník Cyril Antonín Straka; jiný ředitel u premonstrátů byl zase otcem malíře Emanuela Krescence Lišky - a ještě jedna česká spisovatelka, Pavla Buzková, má rodinné vztahy k Milevsku.

Vzpomeňme ještě dvou muzikantských osobností, jejichž dětská a chlapecká léta patří milevskému rodišti. V rodině důchodního a pozdějšího ředitele strahovského klášterního statku se narodil Karel šolc, koncertní mistr pianista a editor smetanovských a dvořákovských edicí. Jako synek ředitele měšťanské školy studoval František Kudláček houslovou hru u samotného Otakara Ševčíka, který jej doporučil brněnské opeře, kde dlouho působil ve funkci primatia. Učitelský hoch uplatnil i pedagogickou vlohu na mistrovské škole Janáčkovy akademie múzických umění.

Zaměřme k nejslavnějším architekturám městečka, k románskému klášternímu chrámu Panny Marie o dvou věžích a hřbitovnímu kostelu svatého Jiljí; jehož románská zvonice je znamenitostí právem proslulou mezi českými historiky umění. Josef Kytka, autor obsáhlé monografie o Milevsku, má tu prozkoumaný každý kámen; i na ex libris si dal nakreslit milevskou románskou věž od Aloise Moravce, když tu jedno léto maloval. Zdejší rodák, malíř Karel Stehlík, se usadil v domově natrvalo a pilně maluje jeho krajinnou krásu, když zrovna se netoulá někde po světě.

Pohnutá historie kláštera, založeného roku 1183, je spjata nejen s jménem prvního opata Gerlacha, známého kronikáře, ale i s jménem Žižkovým, který jej se svým lidem dobyl a vypálil. Později patříval strahovským pre-monstrátům. Ještě se ohlédněme po staré latinské škole, projděme stínem klášterního parku Bažantice a odbočme do krajiny, kam patří po zákonu zrození sochař Břetislav Benda. Krajina mezi Milevskem, Bechyní a Táborem je jeho krajinou rodnou a zároveň po rodičích krajinou rodu.

Tato náhorní rovina, plná tichosti a zamyšlení, s táhlými pruhy žitnišť a temnými pásy lesů na obzorech, s přemítavými hladinami rybníčků v lukách, nebyla nikdy končinou dramatických svárů a rušného života. Byl to domov drobných zemědělců s vesničkami alšovského kouzla, s malými městy, kde se setkáváš spíš s historickou rozpomínkou než s prudkým pulsem nové techniky. Nebylo tu ostatně nikdy příkrých rozdílů mezi zámožností a chudobou a dodnes je to svět tiché každodenní práce, konané rozmyslně a trpělivě od pokolení do pokolení. Řada poutních míst zdůrazňuje dávnou religiozitu, která vyhovovala po zákonu života lidem přemýšlivým a uzavřeným do svých niter. Vlastně až do konce druhé světové války byl to život barokní vesnice s ustálenými zvyklostmi a řády, jak je stanovil a udržoval církevní rok. Dnes se nám sice mění před očima, ale dávná rezidua tkví pevněji v lidských nitrech, než jsme někdy ochotni přiznat.

Do Líšnice, která je rodištěm Břetislava Bendy, dostal jsem se teprve nedávno v jeho doprovodu - a bylo to setkání přívětivé a krásné. Je to protáhlá ves s čtyřmi rybníčky, Hořejším, Kovárnou, Kováříkovým a Na drahách, v nichž se zrcadlí štínlé koruny topolů a bílé prolamované štíty statků, z nichž nejbohatší je u Šťastných.

Tady v přízemní škole vedle rybníčka, kovárny, štěpnice a květinové zahrádky učil jeho tatínek František Benda plných 25 let. Tvář tohoto starého kantora nám přibližuje synovo umění s přesvědčivostí, kterou dovede vyvolat láska a citlivý sochařský hmat. V školní kronice jsem si přečetl tatínkovy zápisy, psané francouzským perem, a ze žloutnoucích stránek mne ovál poklidný čas této vsi před půlstoletím. Pan řídící Benda tu učíval přes šedesát žáků, založil hasičský sbor a "rajfajzenku", zaznamenal velké císařské manévry i návštěvu opata Methoda Zavorala, který tu kdysi vyučoval náboženství.

Jako bych slyšel některé verše Sovovy anebo četl stránky jeho románu Výpravy chudých, který nám přibližuje život na venkovské škole s důvěrnou znalostí, tak jsem byl zde zajat a prostoupen školní atmosférou.

Bylo začátkem října, kdy slunce je stříbřité a tiché, ve školní zahrádce rudly květy jiřin, větve štěpů se ohýbaly k zemi a z humen voněla rozoraná země. Kolikrát se odtud zadíval chlapec Břetislav na osm věžiček sepekovských, z nichž devátá, kopulovitá, zářila jasnou červení pod lesnatým svahem Chlumu. Jak se těšíval na velikou zářijovou pouť, plnou poezie, jejíž barvitá rušnost jistě podněcovala dětskou fantazii. V ambitech poutnické mariánské svatyně i v chrámu samém viděl učitelský synek snad poprvé výtvarná díla. Tehdy ještě bylo možno spatřit i zbytky gotického původního chrámu svatého Mikuláše, pocházejícího ze 14. století, z nichž trčí dnes jen triumfální oblouk.

Když chodil s ostatními líšnickými dětmi do milevské měšťanky, jistě se s nimi rozběhl někam na lusky, ale daleko prudším vzrušením pro dětské oči byl průvod masopustních maškar, rok co rok obnovovaný. Jistě jej jako všechny venkovské děti okouzloval les. A tady, někde v lesích dětských let, bych hledal lyrické zdroje jeho umění. Řadime-li právem Břetislava Bendu, žáka Myslbekova a Štursova, mezi básníky české krásy dívčí a ženské, nebudeme její vzory hledat v dílnách učitelů. Předobrazy této sochařské půvabnosti se ukládaly do jeho smyslů už dávno, u líšnických vod, proto cítíme, že je tvořena básnicky, ze vzpomínky, a není pouhým přepisem pózujícího modelu. Toto zdravé ženství je jihočeského rodu, proto je cítíme tak domácky...

Kde bychom měli hledat první Bendovu sochařskou touhu, první záchvěv prstů, modelujících vláčnou hlínu?

Je tomu už dávno. Stalo se tak v strakonické měšťance, kam jej tatínek poslal do čtvrtého ročníku, jenž chyběl tehdejšímu učilišti milevskému.

V roce 1910 učil v Strakonicích modelování pan ředitel Hadraba, výrazná pedagogická osobnost, která už tehdy seznamovala žáky s psaním na stroji a těsnopisem. V hodinách modelování byl však líšnický chlapec žákem nejdychtivějším a nejsoustředěnějším. S velikým zájmem modeloval ovoce podle přírody, podle sádrových odlitků akantové listy a ke konci školního roku se odvážil i na heraldického lva a svoje výtvarné snažení zavrcholil náročným úkolem, reliéfem hlavy mistra Jana Husa. Pan ředitel Hadraba uznale pochválil mladého snaživce: "Koukejte, chlapci, jak je Benda pilný, z něho si vezměte vzor, ten jednou někým bude." Jistě tenkrát pan ředitel Hadraba netušil, že právě tento žák proslaví nejvíce jeho pedagogický fortel a předvídavost. Poradil otci, aby synova nesporná sochařská vloha se dále tříbila v nějaké umělecké škole.

Daleko-li pak je z Líšnice do Bechyně, jejíž keramická škola byla tehdy velmi proslulá. Rodiče uvažovali, že by chlapec nebyl daleko od domova, a proto zpočátku uvažovali o synkově zápisu v Bechyni. Maminka, milevská rodačka, znala místního kamnáře Dvořáka, který se často chlubíval absolutoriem této školy. Vyložila si výuku v Bechyni po svém, a nechtíc ze syna mít kamnáře, přemluvila otce velmi rozhodně: "Tam ho nedávej!"

Chlapcův osud byl rozhodnut. Místo do Bechyně odjel do Hořic na sochařskou školu, potom se školil u Myslbeka, z jehož dílny narukoval na italskou frontu. Po zranění se vrátil na školu, kterou už vedl Myslbekův nástupce Jan Štursa, ale tato kapitola patří víc historikům umění než básníkovi.

Když jsme s přítelem sochařem stáli v říjnovém pršlavém podvečeru u hrobu jeho rodičů na sepekovském hřbitově, zadíval jsem se pozorně do tváře otce i matky na Bendově bronzovém reliéfu. Obzíravě jsem nabíral do očí celý tento kraj. Vyvolal jsem si sochu barikádníka od bernartické školy i sošné postavy dělných lidí před milevským kulturním domem a vzpomínal především na jeho tatínka. Jakou by měl tento starý venkovský kantor radost ze synových úspěchů... V svatovítském triforiu jsou první bysty od Petra Parléře a poslední modeloval sochař Břetislav Benda, rodák z líšnické školy. A kolik význačných osobností sedělo jeho synovi modelem. Tato krajina svěřila umělci lyričnost a poezii jako dědictví nezcizitelné, ale obdařila ho i vytrvalou dělností, stejně typickou vlastností domova.

Jiná vzpomínka mne zavedla až k břehům Volhy, do Muzea obrany Caricynu a Stalingradu. Stojí tam na čestném místě Bendova bronzová socha Vítězství jako projev české víry v dobách nejtemnějších. Tímto darem českého sochaře dostalo se bratrským svazkům významu symbolického...

Ted budeme pokračovat v pouti od Milevska a půjdeme dlouho, dlouho do kopce až na nejvyšší vrchol milevské krajiny.

Drsné pohlazení větru zbystří tvé smysly na morénových stráních, plných kamení, lísek a trní přehustého, a ty se zvysoka díváš kamsi přes trudnost pozemského žití až na Onen Svět. Ne obrazně. Tak skutečně se jmenuje jedna výšina kraje milevského. Jsi teď u Chyšek, stojíš v Pekle, ale fičí tu chladem, jako když se všichni čerti žení. I tady jako jinde svádějí lidskou bídu na čerta. Kdysi dávno nasel tu spoustu kamení, snad ze vzteku, když se mu nepodařilo rozbořit milevský klášter. O kus dál složil celou skálu, jíž se až podnes říká Čertovo břemeno. Osiky se chvějí i jinde, ale v této končině se odpradávna daří lasičkám, trní a ovsu - a blízkou končinu ne zbůhdarma nazývají Mozolov.

"V potu tváře chléb svůj dobývati budeš," řekl Bůh prarodičům, vyháněje je z ráje; Chyšeckým však jejich úděl zpříjemnil krásnou vyhlídkou. Věřte, překrásnou podívanou na všechny strany - a vzduch je tu napěněný, voňavý, samý kyslík.

"Peklo" jsou kamenitá draha za chyšeckou vsí, ale děti si na nich ohraničí skákadlo k jedné hře, hodí do čtverce kámen a mají nebe. Třešně ptáčnice jim nabídne samou pecku. Tady je všechno spoře obaleno sladkostmi; pojem štěstí se scvrkl nenáročně v přetenkou slupku, vždyd i učitel tu býval "někdo" a jeho sobotáles považovali zdejší sousedé za plat hodný závisti.

V této vsi se dokonce škola dědila ve třech kantorských pokoleních. Učitel se vždycky oženil s dcerou pana řídícího a tak ani byt, ani rákoska nevyšly z rodu. Poslední z nich, pan ředitel Horný, dosáhl i hodnosti senátorské. Do jeho třídy chodíval čiperný učitelský synek Alois, jehož otec, Josef Moravec, cepoval v násobilce jiného chlapce z Vilína, Bohuslava Jarolímka, kterému byla později svěřena opatská berla staroslavné kanonie strahovské. Pan učitel byl už značně letitý, když se do Chyšek přestěhoval ze sousední Jistebnice, a jeho předlouhá kštice i umělecká bradka naznačovaly jinou profesi než onu, která nechává na prstech skvrny od červeného inkoustu. Studoval zamlada na pražské technice u profesora Zenkra, zběhl pro chudobu ze studií a dvacet let se živil fraj kumštem, kresle věrně a přepečlivě portréty českých velikánů. Jeden čas jej bohémská bída zahnala i na stavbu. Dohlížel na bourání Poříčské brány, a když jej toto nestálé živobytí omrzelo, oženil se a šel učitelovat na venkov. Nejdříve na Slánsko, kde přijal v Kloboukách vychovatelské místo v jedné statkářské rodině, a potom jej osud zavál do chudého Táborska. V Jistebnici zůstala po něm celá galerie podobizen různých potentátů, pro barona Nádherného nakreslil expozici pernaté a lovné zvěře, jíž se chlubil na krajinské výstavě táborské - ale jiná věc je hodná zaznamenání. Přišli k němu rodiče Laudovi, jejichž synek Richard se nechtěl učit kupcem v Mladé Vožici a čmáral na kdejaký papír panáky a husy. Autorita učitelova měla zvrátit tento bláznivý klukův plán, ale zklamaná touha novopečeného pedagoga proměnila domluvu v slova jistě nečekaná od rodičů, kteří důvěřivě přišli do školy se svým soužením. - "Pane Lauda, kornouty může dělat leckdo, ale malířem nemůže být každý, dejte ho na to." A tak Richard Lauda se dostal do speciálky Pirnerovy. - Chyšečtí nemohli zpočátku zvyknout na nového učitele, jehož sčetlost, zkušenosti a různá podivínství byly podnětem k tolikerým dohadům, škola mu k srdci nikdy nepřirostla; bloumával dlouhé hodiny po lesích, sbíraje kdejakou prašivku, ještě ve stáří skákal "šipku" do vody, o všechno možné se zajímal, čítaje knihy ruské, francouzské i německé. Za tmy se vracíval ze samotářských potulek, a když se dost nasytil západů slunce, zašel do hospody na besedu se statkářem Siebertem a kaplanem Šimkem, od něhož si vypůjčoval Kurýra. Jinak byl tvor zcela nepraktický; koupě uhlí byla pro něho větším problémem než všechna vojevůdcovská rozhodování těch nejrozmanitějších generálů v soudobé rusko-japonské válce. Sousedé mu nosívali fotografie, které překresloval na velký formát, a paní učitelové přibyly tak do kuchyně mnohé naturálie, jistě nezbytné pro početnou rodinu.

Nadějkovský lékař dr. Blábol, přítel Nerudův, hostíval kumštýřského učitele z Chyšek, jehož synkovi Aloisovi dokonce pomohl na svět. Ten se zcela potatil, podědiv otcovu malířskou náturu i neklid už odmalička, a touha otcova po malířském vyžití byla synovi splněna vrchovatě.

Než se rozloučíme s Chyškou, zajděme do starého kostela svatého Prokopa, jehož postava je ztělesněna na cínové křtitelnici, všimněme si i zděného altánu na farské zahradě, kde bývával hostem pana faráře Boučka romantický štvanec Prokop Chocholoušek, rodák sedlecký, který zde psal jeden ze svých historických románů.

Alej jeřábů, "modloslužebnicky ku východu nakloněná", udává mému putování směr ke Květuši a Nosetínu. Vzpomínám na zdejší jiskřivé zimy, plné kvíčal a brkoslavů, jimž jeřabiny jsou pravým eldorádem, ale má cesta vede ted k zapadlému malíři, který na "festungu" v rodné chalupě hospodaří a ve srubu na zahradě pilně maluje. Antonín Sít je z rodu snivých bílkovských "snaživců", kteří kotvu ducha vrhnou přímo do hlubin nebeských. Ukazuje mně svá plátna, citlivě pomalovaná vidinami, a já si nemohu tohoto plachého chlapce jaksi odmyslit od raného Bílka. Skromně a pokorně si uvědomil, že boží milost hlubšího citového zření lze přijmout jen jako závazek, jako těžký úkol pracovní, a plní jej přísně ("bez ohledu na desetinnou tečku" - jak výstižně říkává můj kamarád malíř Živec). Ještě jeden pohled na jeho Klekání, a jsem naprosto přesvědčen, že tímto osamělcem vstupuje jeho kraj velmi závažně do českého novodobého umění. Růst tohoto charakteru, jsem si zcela jist, už nic pokřivit nemůže...

Na nadějkovském náměstíčku neupoutá zrak nic pozoruhodnějšího kromě kostela, v němž je jen mramorová bysta polního maršála Feuersteina z tereziánské doby, bývalého majitele zdejšího zámečku. Proslulejší je fara, kde umřel u faráře Antonína Čechoslava Fikara spisovatel Prokop Chocholoušek, k jehož úmrtnímu loži přijel sám Jan Neruda. Pomníček na zdejším hřbitově a honosný pomník v jeho sedleckém rodišti může cosi říci o vděku potomstva, ale stodola u rodného domku byla poslední pracovnou pronásledovanému romanopisci, v níž psal své jihoslovanské povídky do knihy Jih, a nebýt porozumění okolního duchovenstva, nutně by zemřel v opuštěnosti. Hraběnka Kokořovská hostila tu jednou krajináře Václava Jansu, a toť vše, co lze o místním zámečku zajímavějšího pověděti. Za vsí šumí alej starých lip, na louce kosí sekáči a já vzpomínám na Richarda Laudu.

Na obzoru vztyčuje kostel svaté Magdalény svou dominantu do celého táborského kraje - a naše pouť pokračuje k Jistebnici.

Tento větrný kraj prořidlých hájků u kamenitých pastvin, kde v šedivých mračnech mizí matná silueta ptačích odletů a u ohníčků (bazalek) se za dětmi pestří strakatina krav, znají školáci po celých Čechách z obrazů Richarda Laudy. Proslavil mezi dětskou drobotí svůj chudý domov jako kdysi Alšův Slabikář krajinu prácheňskou.

Kolem kostelíka Maří Magdalény povíval vánek v břízách, pod kroky vybuchovaly prášivé pýchavky a z trnčí se co chvíli ozval některý z ťuhýků. Mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a po strništích poletovaly první pavučiny babího léta, louky voněly otavou a malá pasačka pletla na kameni punčochu. Bylo průhledno, ticho - k jihu se táhly daleko modravé lesy, mezi nimiž se bělala "jako husička" Modrá Hůrka - a ta je daleko, až za Bechyní. V stříbrné dálce proti slunci tušíš některé vsi, rosa se dlouho už drží na metlicích, siluety jilmů a lip před městečkem mají statuární hodnotu, jak to bývá koncem podletí...

Starý výměnkář jde pomalou chůzí za mladými na pole, zastavuje se u mne a já se ho ptám na Richarda Laudu. Bude tomu čtyřicet let, co zemřel, a mladší jistebnické pokolení o něm ví už jenom z doslechu. Dědeček vypráví, jaký byl Lauda hodný člověk, jak ho měli lidé rádi, a že vlastně byl prvním lyžařem v Jistebnici. Na radnici mají od něho obrazy, nemám se na ně zapomenout podívat, a truhlář Popelka z Vyšehrádku byl jeho nejlepší kamarád; u něho také něco uvidím.

Vcházeje do Jistebnice, šel jsem vlastně do světa důvěrně známého. Náměstí s kašnou, svatojanskou statuí i zámečkem a domy s mansardovou střechou jsem si dobře pamatoval z jednoho Laudova obrazu, reprodukovaného snad v Zlaté Praze, který byl dějištěm Květné neděle v Jistebnici. Nejpodivnější bylo, že dětská představa nebyla v rozporu s viděnou skutečností. I starosvětská fara s kostelní věží a pracujícími ženci na poli je táž, jak nám ji zanechal malíř na jednom ze svých leptů. Nalezl jsem i přesné místo, odkud byl kreslen tento motiv, a nejvíce jsem byl překvapen starou hrušní, dodnes um stojící. Krok za krokem jsem šel po stopách Laudových od Maří Magdalény až k starému židovskému hřbitovu a zase od Vyšehrádku až ke kapličce s prastarou lípou, stojící u sedlecké silnice. Na hřbitově jsem našel hrob jeho otce, koželuha. Na náhrobku byla ještě fotografie muže středních let s inteligentní, vousatou tváří. V zasedací radniční síni mají Jistebničtí na památku dvě rozměrná plátna Laudova a několik leptů. V muzeu jsem však našel velmi málo po rodáku malíři, který celé své dílo tvořil jako nepřetržitou oslavu právě tohoto domova.

Na kopci strmí báň jistebnické kostelní věže. Chrám založili Rožmberkové, po nichž zůstalo gotické klenutí presbyteria, času pozdějšímu můžeme přičíst studni novokřtěnců ve staré sakristii i biblické jméno potoka, nazvaného Cedron. Zvon Dominikál už nezaznívá svým mocným hlasem do širého okolí. Po vyhlášení josefínských patentů byl rozbit a za prodanou spěž zakoupeny nové varhany a postavena škola, v níž se podle praktických zřetelů osvícenského mocnáře počalo učit triviu. Jiná jména a události soustředí naši mysl k tomuto městečku. Husitskému knězi Petru Hromádkovi z Jistebnice vděčí vlastně Tábor za svou válečnickou slávu a vznik, jistebnické faře celá česká veřejnost za jiný nález. Zdejší rodák, oktaván táborského gymnasia Leopold Katz, spatřil u pana faráře Schullera starý kancionál. Upozornil na tento objev svého profesora, historika Martina Koláře, a nadšený znatel husitských dějů jisté pochválil čiperného studenta, zjistiv na jedné zažloutlé stránce nejstarší notový i slovní záznam válečného chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Byl o něm ihned zpraven František Palacký; pan farář nezištně vyhověl jeho prosbě a tuto památku věnoval knihovně pražského Národního muzea. Profesor Zdeněk Nejedlý jí jistě vydatně použil ve svých Dějinách husitského zpěvu. Z našeho studenta se stal pražský advokát, který své mecenášství velkoryse projevil bohatým odkazem své obrazové sbírky Moderní galerii a založil Katzovu cenu.

Rozhlédněme se po kraji! - Není odtud daleko do Borotína. Hradní zříceninu znají čtenáři Grillparzerovy Pramáti, méně už vědí o mistru Janu z Borotína, obhájci kompaktát a neúprosném odpůrci mnicha Jana Kapistrána, ale měli by vědět o jiném členu pánů Borotínských, Mikuláši, i když je to vzpomínání neblahé. On první napadl tábory v bitvě u Lipan, první se svými skočil do jejich válečných vozů a rozhodl svou odvahou tuto bitvu ve prospěch panstva, jehož sobectví dovedlo národ až na Bílou horu... Roman Cikhart věnoval borotínské historii mnoho času a studia; rádi jsme čítali jeho články v Jihočeském historickém sborníku. Borotín, toť také rodiště muzikantského kantora Jana Kypty, jehož Deník, před časem vydaný, zaujal mnohé čtenáře.

Pokračujme v pouti do Opařan. Zdejší barokní chrám je krásnou architekturou a zázraky jezuitského světce jsou tu výmluvně předvedeny v nástropních freskách. Mají tu krásné rokokové svícny, nádhernou řezbu hlavního oltáře a varhany s andělem. Pod vší tou nádherou svítivě pozlacenou, plnou štukoví a nasládlé kadidlové vůně, zřel jsem i číhavou slídivou tvář pátera Antonína Koniáše, jdoucího někam do okolí na misionářské kázání, a slyším praskot ohně a cítím čpavý dým ze spálených biblí kralických i bratrských kancionálů.

V Opařanech se roku 1851 narodil panskému fořtovi Peiskerovi synek Jan. O jeho osudech se dočtete v bibliofilské knížce, kde je vytištěno jeho vyprávění o opařanském dětství i o letech píseckých a táborských studií. Léta universitní jsou tu jen naznačena... Kdo byl Jan Peisker? Universitní profesor a historik slovanského dávnověku, který se ve svých studiích zabýval problémy otroctví v Čechách, slovanskou zádruhou a vznikem českého státu. Nejvíc však na sebe upozornil populárním spisem Kdo byli naši předkové a co jsme po nich zdědili. Tato práce podnítila mnoho polemik, zejména profesora Josefa Janka a dr. Lubora Niederle, ale my se nemůžeme obírat touto příliš speciální záležitostí, patřící do sféry kritiky přísně vědecké. Osobnostní rys mu však neupřeli ani odpůrci. Nás zajímá jeho životopis, pokud se přímo vztahuje k Opařanům.

Zrození tohoto chlapce připravilo rodičům veliké zklamání, protože myslili, že se jim narodil blbeček s velkou hlavou a nevidomýma očima. I bába babicí byla přesvědčena, Že toto nepodařené dítě nezůstane naživu, ale synek vydržel a přílišnou zvědavostí obtěžoval kdekoho. Místní sedlák Kocourek, jehož dcera byla chůvou u lesních, stal se nejmilejším přítelem tohoto odstrkovaného dítěte. Nebyl to obyčejný sedlák; viděl na vojně velký kus světa, přiučil se tam několika jazykům a do smrti mu zůstala veliká záliba pro četbu. Tento trpělivý soused byl vlastně prvním vychovatelem příštího historika. Zemřel dřív, než chlapec lesních začal navštěvovat školu. Tam se mu nevedlo dobře pod rákoskou kantora, který přišel na školní pódium přímo od tamborského bubnu. Jak značný byl rozdíl mezi moudrým sedlákem a tímto chudákem kantorským. Hoch zatrpkl a torturou prvních tříd píseckého gymnasia prošel jako malý mučedník pod kosým pohledem profesorů i zlým posměchem spolužáků. Propadal téměř ze všech předmětů. Přešel na reálné gymnasium do Tábora, kde nalezl vlídné učitele, a pod jejich vlivem se stal z bývalého propadlíka miláčkem profesorů a pracovitým studentem, který pak přinášel domů vysvědčení jen s vyznamenáním.

Děd z matčiny strany si rovněž oblíbil zvídavého kloučka. Býval knihovníkem knihovny klementinské a láska ke knihám ho provázela celý život. Uštědřoval studentovi mnoho ze svých bohatých vědomostí a hluboké životní moudrosti, takže si chlapec odnášel na universitní studia názory už hotové a vyzrálé; jak vidíme, jistě plným právem vděčil svému opařanskému prostředí za úspěšný růst svého intelektu. Tato vzpomínka na dva ušlechtilé starce se mi vybavila právě v Opařanech.

Ne, nezdržím se tu déle, jiná krajina, jiní lidé a jiná vzpomínání mne vábí novými hlasy...

Na idylickém náměstíčku stádleckém střeží střechy sousedů barokní svatý Florián, stále připravený s vědrem k okamžité pomoci; ohvězděný světec Nepomucký "vidí mnoho, ale mlčením to přikrývá" - a nic zlého nemůže osadníky postihnout, dokud nad nimi bdí celá svatá Trojice.

Poschoďová fara mezi přízemními domky voněla medem a v oknech bohatě kvetly mučenky, pečlivou ženskou rukou zalévané, když jsem vešel do tohoto tuscula navštívit starého přítele, básníka Františka Kašpara, jenž si tu zcela podle Horáce žil své děkanské "procul negotiis", ponořen do četby svatých otců a klasiků básnického slova.

Snad právě v tomto stavení dlívával před stoletím u svého příznivce, lokalisty Matěje Patáka, i mladý bohoslovec z Kardašovy Řečice, Boleslav Jablonský, tehdy zanícený milenec Tháliin, a založil zde jeden z prvních ochotnických spolků na českém venkově, nesoucí podnes jeho jméno.

Náš chudý bratr v Kristu přestěhoval sem tehdy ze zapadlé farky nicovské v kraji plánickém své úly, folianty a kresby... ale jistě i tady pomáhal svým osadníkům radou a skutkem. Nerad opouštěl sídlo Matky boží nicovské, jíž oddaně sloužil v barokním Dientzenhoferově chrámu, postaveném mezi vrchy kamenitého Pošumaví, kde svými farníky milován prožil celý mužný věk. Nebyl věru Nicov bohatou prebendou: chudý kraj, chudý farář. Ze svého mála naškudlil, od úst si utrhávaje z přetenkého krajíce, padesát tisíc korun, aby dal opravit tento chrám.

Ve Stádlci nalezl přítele zvlášť milého, který stejně miloval své chudé plánické rodiště...

Jedna báseň nám vyvolává stesk loučení s milovanou končinou i jasné přitakání novému domovu:

Tam v Pošumaví těžce dře se kraj,
až svaly pahorky se napínají.
Lidé jak uzlovité stromy jsou,
prací a vichrem schýleni jen pospíchají.

Nouze se zvedla, nebe nízké jest,
nejistě o lesíky opírá se.
Byl jsem tam šťasten, v bídu tu jsem vrost,
srdce mé přirostlo k těch krajů drsné kráse.

Pod nebe vysoké jsem přesazen,
jak jasný stan se klene nad rovinou
jak nad jasný a klidný obličej,
po krajích jako vlas se lesy sosen vinou.

Tu člověk zpříma jde a nespěchá,
v jásotu světla v houžev nevyrůstá.
V tom jasu jak bych jako v lázni octl se,
je novým vínem pro žíznivá ústa...

Ano, toť můj básník, jehož verše mají drsnatou příchuť krajiny tolik milované. Přes dvacet knih napsal a v každé z nich je několik básní, které mám rád...

Na srdce varhanách ted pianem jen
slyším hlas lásky své štkát
a zmírat. Bolest, kalkant šlape mechy
a Pán sám začíná hrát.

Neznáte asi mnoho z jeho knížek, které si vydával sám v sličné úpravě pro přátele a známé. - Ptá se osamělý strom, kdo bude sklízet jeho ovoce ? - "Blahoslavení tiší" -

Patronem stádlecké fary stal se syn slavného vynálezce obloukové lampy dr. Františka Křižíka, který se přiženil do zdejšího barokního zámečku, a starý pán zde dožíval svůj pracovitý život...

Dva starci sedávali v parku pod staletým dubem, vzpomínajíce zjasněnou pamětí dnů své mladosti v končinách tak drahých oběma. Stařičký vynálezce, rodák plánický, vyvolával si v důvěrných hovorech nicovskou tišinu, kde jeho otec byl jeden čas příležitostným šenkýřem ve zrušené již panské hospodě, a chlapec s několika haléři v kapse lačně nakukoval o slavné nicovské pouti pod plátna bud, plných dobrot a sladkostí. Z nizoučkého domku plánického ševče nemohli mu valně přilepšovat na studiích, ba ani později ne, když z Klatov přestoupil do Plzně. Týdně za ním docházívala maminka do vzdáleného města, aby mu v nůši přinesla pecen chleba - a jen své houževnatosti, vlastní lidem tohoto kraje, vděčil za všechny úspěchy, poctivé zasloužené. Nic nelze lapnout, všechno si musíme zasloužit - to byla životní devíza zkušeného starce. Není ze Stádlce daleko do Bechyně. I tam je kus jeho díla: první elektrická dráha v Čechách, vedoucí do Tábora... Starý básník se rád přihřál u tohoto ohníčku vzpomínání, vždyť stádlecké krajině pfívykly jen jeho včelí roje, ale on sám nechal v pošumavském kraji celé své srdce. Těžko zarůstaly kořeny stromu pozdně přesazeného v nové krajině, byť bohatší a vlídnější.

Už zemřel František Křižík v komnatě stádleckého zámku, odkud ho převezli na vyšehradský Slavín. Pan děkan také už nepomáhá ve Stádlci sousedům při rojení, ani nechodí oltýňskou umrlčí cestou, už ho neuvidí stádlečtí vycházet na procházku k starému židovskému hřbitovu nebo ke kostelíku dobronickému nad řekou Lužnicí. V Oltýni by nalezl i dnes staré duby a topoly v zámeckém parku, ale potkal by tam na procházce bledé pacienty, kteří si v zámku přeměněném v sanatorium léčí tuberkulózu, zastavil by se jistě i v starém kostele dražickém, kde jsou dva nezvykle krásné barokní obrazy na postranních oltářích. Odstěhoval se potom do Zálší, aby tam na Blatech vítal jara u kvetoucích rojovníků a porozprávěl nad borkovišti se svými novými osadníky. Jistě vzpomínal svých kaplanských let v Myslívě a jistě i odtud navštěvoval své chudé "tratě" kolem Nicova, neboť lásku nelze přeroubovat, ani přenést jako knížky nebo včelí roj...

Na neshledanou, básníku, spící svůj věčný spánek v Praze na Zelené Lišce.

Kousek cesty za Stádlcem, minuvše hřbitov s nevídanými, košatými lípami, odbočíme úzkou pěšinou mezi žitem do lesního stínu, který nás neopustí až do Srlína. Říkejte co chcete, ale českou představu lesa vytvářejí sosny se svými prosvítavými korunami a drsnou kůrou, z které je možno vyřezat lodičky. Sosnový les je slunečný les s oranžovým světlem na větvích. V létě do něho patří ženské povídání i dětský smích, Červené šátky, modré bandičky i dětská ústa, potřísněná borůvkami, dále hřib sameťáček a hravá veverka i voňavé smolné dříví, z něhož se řezaly dračky, rozsvícené v chalupách při draní peří. Jen sosnový les má podzimní hou-bovou vůni zelánek a jen tady najdete šedé havelky, kterým v některých krajích říkají "skřípavky", protože z nich často zaskřípnou zrníčka písku mezi zuby. Dno tohoto lesa je v létě zelené, s modravým nádechem borůvek a červení brusin; já si aspoň jinde nedovedu představit červenou karkulku než pod sosnami, kdežto vlk může přiběhnout jen z lesa smrkového, kde je vždycky stín, chlad a loupežníci z pohádek...

O Bernarticích jsem měl jen matnou představu z nějaké historické četby, tuším z Jiráska, že tu bývaly hluboké lesy, a potom jsem věděl, že tu vyrábějí špičky k dýmkám.

Je to staré poštovní městečko na křižovatkách silnic z Milevska do Bechyně a z Tábora do Písku, kde pošta se dlouho dědila v jednom rodě a poslední poštmistr to dotáhl až na zemského poslance. Byl jsem překvapen prvním setkáním s tímto městečkem, jehož krása je česká a plná alšovského půvabu. Na náměstíčku vidíme ještě dnes několik kudrnatých barokních štítů, sochu svatého Josefa i kapličku se svatým Floriánem tak zvláštní, že je pod ochranou Památkového úřadu. I kostel svatého Martina, pocházející z třináctého století a přestavěný v baroku, má alšovskou prostotu vně i uvnitř, ať se na něj díváme z polí Na posvátném nebo od hladiny rybníka Zámeckého, která zrcadlí slunečné městečko.

Škoda, že už rozbourali starou poštu, kterou už neuvidím jinak než na nějaké šedivé fotografii. Přimyslil bych si k ní postilióna ve fráčku a nějakou rokokovou diligenci s vysokým kozlíkem, odkud zaznívala trubka i veselý pozpěv písničky: Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Připomíná to nějakou idylu, stejně jako kdysi život v staré škole. Učitelé tu srostli s lidem, svým dětem umožnili dosáhnout akademického vzdělání a stavěli si v Bernarticích domky, aby ani do výslužby nemuseli jinam. Nebývalo vždycky lehké jejich živobytí, ale těšili se opravdové vážnosti.

Téměř sto let vyrábějí v Bernarticích špičky k dýmkám. Špičkářský dělník Knížek naučil se tomuto umění někde ve Vídni a začal podomácku pracovat i zde. Své zboží rozvážel nejdříve po jarmarcích a zčásti jím zásoboval venkovské obchodníky. Později tato výroba zprůmyslněla, vznikla tu zvláštní třída to vární čků, jejichž podnikání bylo podrobeno různým trhovým zvratům i hospodářským krizím, a vytvářelo v místě zvláštní způsob života. Zašel jsem se podívat na tuto výrobu do poslední bernartické továrničky, dnes znárodněné.

Ukazovali mi tu i různé vzory špiček, vyráběných hlavně pro export.

Docela jinou špičku si přeje holandský rybář než alpský horal a anglický námořník si potrpí na jiný tvar než havíř z Porýní. I tvary dýmek jsou vy-mýšlené do různých podob. Člověk se dívá a nakonec pochopí, že mohou být docela dobře vášniví sběratelé dýmek, jako jsou třeba filatelisté nebo sběratelé ex libris.

Slunce a pohoda nám přály k jednomu celodennímu výletu. Lesní cestu vystřídaly orosené pěšiny, které nás dovedly od Veselíčka k Bránicům, odkud je krásná vyhlídka na bernartickou krajinu, která se nám z této strany jeví jako náhorní rovina, mírně svažovaná k jihu ve střídě polí, hladin a táhlých, melancholických lesů. Třešňové aleje byly pomrzlé, jen tu a tam červenala se drobná třešnička, a za chvíli nás chladil stín rukávečské r, kterou v kraji nazývají také květovskou. Nad rozsáhlou, svažitou loukou stojí dřevěné, poschodbvé stavení s vyřezávanou pavláčkou, nazvané Tyrolský dům. Tady v době honů pobývalo panstvo. O jeho zálibách svědčí psí hřbitůvek s kamennými náhrobky, neboť pro knížete pána měl leckdy větší cenu psí život než nějaká babka, sbírající v jeho oboře chrastí. Alej voňavých jedlí lemuje tiché pěšinky a nová stavení svítí bílými zdmi i záclonami v oknech. Na padesát jelenů bývalo chováno v této oboře. V čas říje nebylo vždycky příjemné setkání s tímto králem naší vysoké. Dnes je tu chována zvěř černá, ale nesetkali jsme se s ní ani u krmelců, ani na cestách. Snad naše chůze nebyla dost tichá a snad bylo příliš slunečno, kdy tato zvěř raději odpočívá někde v stinném mlází.

Pod Bukovou horu směřují aleje kaštanů a zvláštních dubů, jejichž listy se podobají listům javorovým, nádherné palouky lemované z jedné strany vysokými smrky a z druhé bukovým lesem, kousíček dál přelézáme hradbu a přecházíme na údolní stezku k Hrejkovickému potoku, dnes již zaplavenou vodou z Orlické přehrady. Jen na Šumavě se ještě setkáme s podobnou lesní neporušeností a vodou, která není spoutána a zpívá si, přeskakujíc kameny a strže a zase plynouc mezi tavolníky a houštím. Až u Červené vtéká do Vltavy tato křišťálná voda, průhledná, zpívající a voňavá, plná slunce, rosy a třpytu...

Tři výborné sochařské práce, vyšlé z rukou sochaře Břetislava Bendy, rodáka líšnického, zdobí Bernartice. Reliéf Merkura je umístěn na bratrově domě, pomník padlých se symbolickou postavou Republiky si postavili na náměstí a před školou spatříme sochu partyzána.

Tato poslední práce sochařova je smutnou připomínkou okupačních let. Málokterá osada v kraji měla tolik obětí za druhé světové války jako právě Bernartice. Po heydrichiádě se nacisté dopátrali partyzánských spojení s místními obyvateli, jejichž několik synů uteklo za hranice a bojovalo ve spojeneckých armádách. V důsledku těchto odhalení bylo vyvražděno několik celých rodin. V květnových dnech roku pětačtyřicátého ustupující Němci zavraždili mnoho zdejších lidí a tyto ztráty čas ještě nezahladil. S pocitem tragična vstupujeme s přáteli do jednoho domku, kde žije osamělá paní, která v těch pohnutých dnech ztratila najednou celou rodinu.

V oteckém domě s krásnou ovocnou zahradou žije lékařka dr. Vlasta Kálalová di Lottiová. Její otec, učitel, byl znám jako propagátor králikářského chovu a sepsal také několik knih z tohoto oboru. Dcera studovala medicínu a kromě tohoto speciálního studia už v mládí ovládala mnoho cizích řečí. Mimo hlavní jazyky evropské znala perštinu, turečtinu i arabštinu. Tyto jazykové znalosti a medicínské studium ji zlákalo k cestě do Bagdádu, kam se před ní žádný český lékař ještě nedostal. Provozovala tam nejdříve soukromou praxi a potom sedm let řídila tamní chirurgický ústav "Mustousaf Čechoslovák". Nesvědčí každému organismu horké orientální podnebí, proto se naše lékařka vrátila s rodinou do vlasti, vedla organizaci ošetřovatelské péče v ústředí Červeného kříže a po německém vpádu do Československa se uchýlila s celou rodinou do rodného bernartického domova. Léčila nemocné, pomáhala lidem, až přišly ony tragické květnové dny...

Živá, drobná paní nás uvádí do pokoje, kde se najednou ocitáte v docela novém světě. Je tu orientální krb a perské koberce, cizokrajné nádoby i zbraně, obrazy, jejichž náměty nám připomínají ovzduší z Tisíce a jedné noci. Ve vitrínkách jsou pro vzpomínání vystaveny celé exotické sbírky. Prohlížíme hliněné destičky, popsané klínovým písmem, a mnoho krásných předmětů, vyřezaných ze slonové kosti. Zde jsem také poprvé ochutnal skutečnou manu. Hovor se stále soustředuje k Bagdádu, palmám a oázám. Je tu věru čemu naslouchat, jen jedné věci se obáváme dotknout, byť jen náznakem. Nedotýkejme se lidského srdce na místech nejbolavějších. Nevíme nikdy dobře, máme-li pro tento dotek ruce dost křehké a slova dost jemná a citlivá...

Takové bylo moje rozloučení s Bernarticemi - a další pouť bude pokračovat k bílému městu nad Lužnicí - k Bechyni.

tato kapitola v PDF další kapitola (Bechyně)