Od Milevska k Bechyni ::
odstavec
56
Kousek cesty za Stádlcem, minuvše hřbitov s nevídanými, košatými lípami, odbočíme úzkou pěšinou mezi žitem do lesního stínu, který nás neopustí až do Srlína. Říkejte co chcete, ale českou představu lesa vytvářejí sosny se svými prosvítavými korunami a drsnou kůrou, z které je možno vyřezat lodičky. Sosnový les je slunečný les s oranžovým světlem na větvích. V létě do něho patří ženské povídání i dětský smích, Červené šátky, modré bandičky i dětská ústa, potřísněná borůvkami, dále hřib sameťáček a hravá veverka i voňavé smolné dříví, z něhož se řezaly dračky, rozsvícené v chalupách při draní peří. Jen sosnový les má podzimní hou-bovou vůni zelánek a jen tady najdete šedé havelky, kterým v některých krajích říkají "skřípavky", protože z nich často zaskřípnou zrníčka písku mezi zuby. Dno tohoto lesa je v létě zelené, s modravým nádechem borůvek a červení brusin; já si aspoň jinde nedovedu představit červenou karkulku než pod sosnami, kdežto vlk může přiběhnout jen z lesa smrkového, kde je vždycky stín, chlad a loupežníci z pohádek...
Srlín
