Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
42, 46, 52-54, 56
Na idylickém náměstíčku stádleckém střeží střechy sousedů barokní svatý Florián, stále připravený s vědrem k okamžité pomoci; ohvězděný světec Nepomucký "vidí mnoho, ale mlčením to přikrývá" - a nic zlého nemůže osadníky postihnout, dokud nad nimi bdí celá svatá Trojice.
...
Ve Stádlci nalezl přítele zvlášť milého, který stejně miloval své chudé plánické rodiště...
...
Patronem stádlecké fary stal se syn slavného vynálezce obloukové lampy dr. Františka Křižíka, který se přiženil do zdejšího barokního zámečku, a starý pán zde dožíval svůj pracovitý život...
Dva starci sedávali v parku pod staletým dubem, vzpomínajíce zjasněnou pamětí dnů své mladosti v končinách tak drahých oběma. Stařičký vynálezce, rodák plánický, vyvolával si v důvěrných hovorech nicovskou tišinu, kde jeho otec byl jeden čas příležitostným šenkýřem ve zrušené již panské hospodě, a chlapec s několika haléři v kapse lačně nakukoval o slavné nicovské pouti pod plátna bud, plných dobrot a sladkostí. Z nizoučkého domku plánického ševče nemohli mu valně přilepšovat na studiích, ba ani později ne, když z Klatov přestoupil do Plzně. Týdně za ním docházívala maminka do vzdáleného města, aby mu v nůši přinesla pecen chleba - a jen své houževnatosti, vlastní lidem tohoto kraje, vděčil za všechny úspěchy, poctivé zasloužené. Nic nelze lapnout, všechno si musíme zasloužit - to byla životní devíza zkušeného starce. Není ze Stádlce daleko do Bechyně. I tam je kus jeho díla: první elektrická dráha v Čechách, vedoucí do Tábora... Starý básník se rád přihřál u tohoto ohníčku vzpomínání, vždyť stádlecké krajině pfívykly jen jeho včelí roje, ale on sám nechal v pošumavském kraji celé své srdce. Těžko zarůstaly kořeny stromu pozdně přesazeného v nové krajině, byť bohatší a vlídnější.
Už zemřel František Křižík v komnatě stádleckého zámku, odkud ho převezli na vyšehradský Slavín. Pan děkan také už nepomáhá ve Stádlci sousedům při rojení, ani nechodí oltýňskou umrlčí cestou, už ho neuvidí stádlečtí vycházet na procházku k starému židovskému hřbitovu nebo ke kostelíku dobronickému nad řekou Lužnicí. V Oltýni by nalezl i dnes staré duby a topoly v zámeckém parku, ale potkal by tam na procházce bledé pacienty, kteří si v zámku přeměněném v sanatorium léčí tuberkulózu, zastavil by se jistě i v starém kostele dražickém, kde jsou dva nezvykle krásné barokní obrazy na postranních oltářích. Odstěhoval se potom do Zálší, aby tam na Blatech vítal jara u kvetoucích rojovníků a porozprávěl nad borkovišti se svými novými osadníky. Jistě vzpomínal svých kaplanských let v Myslívě a jistě i odtud navštěvoval své chudé "tratě" kolem Nicova, neboť lásku nelze přeroubovat, ani přenést jako knížky nebo včelí roj...
...
Kousek cesty za Stádlcem, minuvše hřbitov s nevídanými, košatými lípami, odbočíme úzkou pěšinou mezi žitem do lesního stínu, který nás neopustí až do Srlína. Říkejte co chcete, ale českou představu lesa vytvářejí sosny se svými prosvítavými korunami a drsnou kůrou, z které je možno vyřezat lodičky. Sosnový les je slunečný les s oranžovým světlem na větvích. V létě do něho patří ženské povídání i dětský smích, Červené šátky, modré bandičky i dětská ústa, potřísněná borůvkami, dále hřib sameťáček a hravá veverka i voňavé smolné dříví, z něhož se řezaly dračky, rozsvícené v chalupách při draní peří. Jen sosnový les má podzimní hou-bovou vůni zelánek a jen tady najdete šedé havelky, kterým v některých krajích říkají "skřípavky", protože z nich často zaskřípnou zrníčka písku mezi zuby. Dno tohoto lesa je v létě zelené, s modravým nádechem borůvek a červení brusin; já si aspoň jinde nedovedu představit červenou karkulku než pod sosnami, kdežto vlk může přiběhnout jen z lesa smrkového, kde je vždycky stín, chlad a loupežníci z pohádek...
Stádlec
