StrakoniceStrakonice

Slečinko spanilá,
povězte, co dělá
Váš jemnost-pantáta?
Vydal se na cesty,
chodí po předměstí,
prodává košťata.

Slečinko má milá,
povězte, co dělá
jemnost-panímáma?
Má krámek v podloubí,
písek a věchtoví
na grešle prodává.

Stále mně znělo v uších několik veršů, tu rozmarných, jindy žahavých, z nichž vystupovala podoba kraje spíš z tváře lidí než z jeho přírodností. Myslil jsem na dílo básníka, zemřelého před sto lety, který citovou atmosféru svého domova přenesl do oblasti české poesie už navždycky.

František Ladislav Čelakovský...

"Úsměvný lahodný pán goethovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opožděně několik graciosních výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem mezi nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prchavým pozdravem."

Ano, půvabná, hladce namalovaná literární podobizna od tradičního literárního historika, ale poznáme v ní jenom básníka "Růže stolisté".

Člověče, hle, jen při tobě
sličná forma v blahé době
zevnitřně se rozvíjí
pěknou vlny linií!

Přečtěte si ji celou! Cvičený sluch přesně rozpozná citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét Šaldův má už jistě rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká "Ohlasů" nebo "Stolístky". - "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik děl Čelakovský do svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných, nezapomenutelných pusách chycené figury v Českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je dobře odůvodněn titulus prvního realisty, který byl Čelakovskému přiložen." Tedy ne "elementární lyrik", ale "estét" s úžasně přesným zrakem; cit filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlívě se poddává příjemnostem života, nezapře v sobě umělce:

Vínečko, vínečko rozum chocholatí,
krev mile profoukne, srdéčko zkulatí.

Začtěme se soustředěněji do jeho celého díla básnického a užasneme, co je v něm strakoničanství. Třeba

O Miloslavově milé úsudek

Můj chceš znáti o tvé milé soud?
Nuže, Miloslave, nastav ucha:
podle těla krev a mléko jest,
krev a kroupy ale podle ducha.

Vyjměme, třeba jen namátkou, jiný epigram. Jeho žihadlo je věru neúplatné:

Jistým novomanželům

(Když jsem byl požádán psáti jim ku poctě svatební báseň)
Milostný párku v přepodivné kráse!
Jazyk můj stíží tvoje cnosti vypoví;
vás chválí lépe staročeské přísloví,
jenž dí, že obé dobré, hus i prase.

Jiná báseň z "Kvítí" patří jistě také do Strakonic.

Poží

(Sium latifolium, bylina při vodách rostoucí,
kteroužto zvláště husy rády jídají)

Andule slečně, krajance naší, mistrovsky kterážto
němčině ve spolcích lámati hnáty umí;
Andule slečně, která co pivoňka se pýřila ondy,
selským tím jazykem k ní kdy mluvíno Čechův;
Andule slečně ode ctitelů s vinnou šetrností
třikrát bud věnován tento požíru košík.

Čelakovského líbezného, uhlazeného a úhledného lyrika zná literární historie přesněji. Nás však nezmate. Je to Strakoničák, při vší vážnosti a úctě. Podívejme se na báseň nejznámější a přesně ji můžeme lokalisovat:

Na jelínku podkasaná
sedí sobě lesní panna...

Znáte ji? - Je z lesa Tisovíku, stejně jak hvězdná noc a pásek na klobouku vílím, setkaný "ze svatojánských broučků". Projděte někdy v teplé letní noci tuto končinu a dáte mi jistě za pravdu. Pavel Eisner, který jistě v kraji nebyl, citlivě nahmátl ještě jinou modelaci:

Však Toman tvůj: to Hlas, to výšleh prvý,
co čeština kdy byla, vířných krví
a dech v něm slov je z hlubin rvaný lesům
v té naší hrudi; Hekatina luna
a přísvit Přízračna a záře mlunná
a první úlitba v nás věčným běsům.

I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, pod nimi se rozsadil starý můstek, jakoby vyňatý z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným nápisem - tucha pověsti. I onu zveršoval mladý Čelakovský pod názvem "Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do vln Otavy.

"Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledat v kterémkoliv ze zdejších rybníků. Co je tu příbuznosti s Alšem, ovšem bez jeho protepleného úsměvu.

Na Strakonicko patří zcela určitě i "Český sedlák", vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy", a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem:

Čtvero pánů na vozíku:
jeden spí a druhý dřímá,
třetí zívá, čtvrtý dýmá,
vozka kleje na kozlíku,
ó radostné cestování,
jaké mají velcí páni!
Hahaha! Hahaha!

Pravda, i lidé odjinud se umějí ušklíbnout a suše zasmát, ale strakoničanství tohoto velkého básníka charaktérisují i jednotlivá slova. Jen tady řeknou tvrdě "zrnýčko" a "neco" - a jen hejly nachytá tady někdo na vějičku citů... "Po zpěvu, po peří, blázen, kdo ti věří..."

A řeka plyne -

Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně - jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství.

Na východní straně strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž "Rumpál" strakonického hradu, založeného pány Bavory na soutoku OtavyVolyňkou, později sídlo řádu maltánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromady rumu, nemající nic společného s lunatickým zjevením bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl jako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem hledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla být zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z pekelných muk duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotovili střevíce jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci být zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšet i vřeštění známých dud za kostelním oltářem... To už by byla historie jiná.

Náměstíčko "Na Duhovci" připadá návštěvníku, stojícímu před hradem, střízlivé a chladné - jako ostatně celé město. Vpád průmyslu v minulém století do tohoto venkovského střediska proslavil svými fezy jeho existenci v celém Orientě, kde vzývají Alláha a jeho proroka Mohameda, ale střetl se zároveň se starým "geniem loci".

Těsně vedle hradu nechal si vídeňský kapitalista židovského vyznání postaviti střízlivý činžák, jejž Strakoničtí honosně nazývali palácem. Rohový balkon byl vlastně jedinou ozdobou, ale záměrně umístěnou tak, aby bylo možno přehlédnout celou frekvenci na mostě a kontrolovat i návštěvníky hradní. Těžko říci, zda tato pýcha či náboženská odlišnost pobouřila johanitského velmistra k souboji s novou peněžní mocí. Přímo proti balkonu poručil vystavěti věž "tructurm" - která nadobro zaclonila každý výhled jeho souseda. Mohl hledět jen do hlavně děla, namířeného z "tructurmu" přímo na balkon. Až do Vídně byla poslána žaloba proti církevní šlechtě, mnoho advokátů si vydělalo hezké peníze z tohoto sporu, jehož výsledek byl pro žalobce jistě hubený, jen kanón musel být odstraněn, ale "tructurm" stála dál. Teprve nedávno při rozšiřování pracejovské silnice byla zbourána...

Spisovatel Pavel Bojar napsal ze zážitků vlastního strakonického dětství svůj první román "Siné roky", který nás uvádí do světa továrních dělníků v letech po první světové válce. Je to prvý zdařilý literární pokus z oblasti strakonického průmyslu.

Strakonická zbrojovka si už dříve získala světovou proslulost svou výrobou motocyklů, které se staly klukovskou touhou našeho času a zároveň postrachem všech pokojných chodců. Byia to snad pešácká animosita vůči všem vřeštivým samohybům, jež mě odvrátila od návštěvy tohoto proslaveného závodu, a šel jsem se raději podívat do kombinátu výroby mléčné, poněvadž má jistě blíž k světu luk a pastvin, travám a slunci než benzinové výpary na asfaltové silnici.

Mezinárodní dětský fond Spojených národů zřídil tento závod roku 1950 ve prospěch dětí Československé republiky; některé stroje byly dovezeny ze Švýcar, mlékárna byla však vybavena stroji našimi. Vzorná čistota ve všech halách je tu samozřejmostí. Také mě tu oblékli do bílého pláště jako ostatní pracovníky, než mě provedli všemi odděleními, v nichž se zpracovává mléko, dodávané z celého jižního Blatenska, z části Šumavy i z krajiny horaždovické.

Nejdříve tu mléko třídí podle jakosti, potom je pasteurisují, aby bylo zdravotně nezávadné, na odstředivkách odstředují, vyrábějí z něho máslo a tvaroh, část mléka expedují pro konsumenty, ale to bychom mohli vidět ve všech mlékárnách a nemusili jet zrovna do Strakonic. Zdejší pozoruhodností je sušení mléka. Nejlepší jakost má značka Sunar a Eviko, které je určeno dětem, dále tu suší mléko pro těstárny, pečivárny a cukráře, a nakonec odstředěné mléko krmné i sušenou syrovátku pro podobné účely. Sušicí stroj je taková složitost, že jsem se jí upřímně podivoval, ale nedovedu jej ani popsat. Jiný stroj už práškové mléko naplní do kelímků, uvnitř vyztužených hliníkovou folií, kontrolní váha je zváží, další stroj kelímky uzavře a další stroj, etiketovací, vtiskne na uzavřené kelímky příslušné vignety. I v expedici mají plno práce, než krabičky zabalí a rozešlou do světa. V zimních a jarních měsících tu suší i vejce, ale tuto výrobu jsem neviděl. Závod je umístěn v krásném přírodním prostředí uprostřed zeleně a ticha, zaměstnanci mají všechny hygienické vymoženosti moderní doby, jako koupelny a sprchy, vše je tu podřizeno vzorné čistotě od pracovních plášťů až po ubrusy v závodní jídelně. Tento dojem bělosti a čistoty jsem si odnášel ze závodu, v němž pečlivé ruce připravují pro kuchyni městských hospodyň nejvýživnější část jejich jídelního lístku.

Ani továrny, ani překotně rostoucí ulice nového města, věčně rozkopané a neladné, nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů, kde stávala proslulá Madona Strakonická, a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného povědět historička umění Dr Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.

Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumit čistý výdech těchto míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité obraz Bohorodice s vypíchanýma očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného cizáckého voje stal se zástavou moci trestájící, která na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící vedle postranního oltáře. Reliéf svatých Tří králů připomíná výtvarnou vlohu skrytou v lidu, který má tak blízko k dřevu a Šumavě. Bělohorský kostel Matky Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský kříž vyvolává mimoděk i jiné obrazy, zastřené truchlorouškou...

Morový sloup na náměstí před radnicí s Alšovými sgraffity, v nichž velký malíř zdůraznil erbovní atributy strakonické historie: střelu, rožmberskou růži a maltánský kříž, v typicky alšovské ornamentice, dále kamenný reliéf řezníka s býkem na průčelí masných krámů je snad s kostelem svaté Markéty vše, co z oblasti výtvarného umění nabídne toto město.

Nikdo však nevymyslí případnější jméno pro českého kováře, aby v jeho zkratce byl zhuštěn typ, jaké jsem zcela náhodně objevil na jednom domku: Václav Hromíř, kovář. Pádné, rozhodné, jako rána perlíkem na kovadlinu. Strakonický lid netrpí sentimentalitou.

Málokdo si uvědomuje, že Strakonice jsou rodištěm národního umělce Josefa Skupy, loutkáře, jenž se svým Spejblem a Hurvínkem obveseloval dětské diváctvo po celém světě.

Jméno tohoto města však nejvíce zpopularisoval Tylův "Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře, písmáka Jana Vlastislava Plánka, v době vlasteneckého nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.

Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Janem Evangelistou Purkyněm; loďka Plánkova ostatně vozívala po řece Otavě i mnohé jiné slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.

Vidíme pak tuto zamilovanou dvojici stulenou na lavičce u řeky. On v biedermeierovském fráčku skořicové barvy, hladkého čela a s kulatými brýlemi na nose; jak jej namaloval ve vzpomínkové zkratce malíř Václav Polívka. Je to nejzdařilejší výtvarná evokace tohoto básníka, kterou jsem dodnes viděl. Právem si ji Strakoničtí umístili v zasedací síni místního národního výboru, aby ji měli stále na očích. Já si k ní přimyslil i dívku v atlasové krinolíně, s květinou ve vlasech. Předbřeznová milostná idyla. - "Pomněnky vatavské" a "Růže stolistá"!

Mladý malíř Jiří Rejžek, usedlý v Strakonicích, ilustroval "Růži stolistou" a zobrazil strakonické motivy na mnoha citlivých plátnech.

Vraťme se však ještě k Čelakovskému a k době českého obrození.

Byla tehdy ve Strakonicích svatba veselá právě o hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem vykonali funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě bylo. Čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jakživ neviděl. My dva, chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili, Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivejší poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."

Nikdy potom už nebylo přáno tomuto tesařskému synkovi snít tak opojně, šťastně a cele v oddaném přitakání krásám tohoto světa. - Zůstal však Strakoničanem po celý život a citlivé smysly dobře postihnou strohou linii a zchlazenou citovou vlnu tohoto kraje v jeho umělém verši, jak už bylo dříve řečeno.

Ani čas, ani vzdálenosti společenské a životní, neporušily toto dojemné přátelství. Stařičký Plánek v neumělé, ale procítěné elegii "Želozpěw nad potátou lipou" želel nejen poraženého stromu, svědka chvil přátelských - ale ulevil si kvílivě i nad smrtí druha nejvěrnějsího, jehož dílo se zatím stalo jedním ze základních pilířů české poesie.

A ještě jednu postavu si vyvolejme z probuzeneckých Strakonic.

Hle, nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář pátera Josefa Šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro "Matici českou" nebo předplatitele na Jungmannův Slovník - a nikdo neví, kolika chudým, dychtivým čtenářům rozdal zdarma "České čtení". Jak nevzpomenouti známějšího pátera Matouše Vrby z Jiráskova "F. L. Věka" - Šmidinger je jeho souputník a bratr do slova a do písmene. Jeho tvář zpodobnil v jedné ze svých nejsvěžejších prací, nazvané "Tajemství strýce Josefa", umístěné tentokrát do Strakonic, mistr žánrové maloměstské povídky František Herites. Z kraje pocházejí dva Čapkové. Tomáš, historiograf České Ameriky, se odstěhoval za velikou louži z Chrašťovic a jeho jmenovec Norbert, význačný pracovník v náboženském hnutí českých unitářů, a rovněž známý mezi americkými krajany, je rodákem radomyšlským.

I Vaši Radomyšl si vyvolávám, Bohumíre Lifko a Miloslave Novotný, krajané milí, to malinké starosvětské městečko alšovského půvabu, s věží cibuličkou, rybníčkem a alejí kapliček v polích. Krásný je kostel svatého Jana Křtitele, zajímavá byla vápencová jeskyně, ale nejkrásnější je pověst o chromém a slepém dítěti, jemuž anděl strážný, změněný v motýla, vrátil zrak dotknutím křidel.

Jak musí pokoušet Vaši knihomilskou vášeň, vy dva moji přátelé, pouhý pohled na nedalekou Řepici. Jen si vzpomeňte na pana místosudí království Českého Jana staršího Hodějovského z Hodějova, jenž si zde na sklonku šestnáctého věku bohatě žil, obklopen družinou humanistických básníků, kteří mu do jeho "Faragines" denně psali oslavné verše, hladce vybroušené, ale akademicky chladné. Jeho knihovna byla svého času z nejbohatších v celých Čechách. Jen tři ex libris s erbovím zlatého kapra v modrém poli zůstala nám jako žalná troska z vlnobití času a z tolikera nádher. Panečku, míti v ruce všechny ty knihy, jež tu stávaly v regálech pod důkladným klenutím jedné komnaty, a býti jedním z těch, kteří si tu pěkně chodili v botanické zahradě beze starosti o chléb vezdejší, a psátí si večer v některé z komnat verše. Což, žiloť se asi pěkně tenkrát na Řepici, můžeme-li věřit alegorii, věnované Janu Hodějovskému básníkem Prokopem Lupáčem léta Páně 1561 a z latiny přeložené Kamilem Bednářem.

Zářila noc a marně sen jsem za cíp šatu lapit chtěl, umdleně na neklidném lůžku zmítaje se. Podoby hrůzné, pestré obrazy jsem v polospánku zřel po stěnách tančit, v oknech, na závěse. A zvolna prastarý hrad Řepici jsem obcházel, tvé sídlo dobré, milovaný Jene. Hradby a věže zřel jsem, příkop, jenž tam zel pod pyšnou stavbou, která nad krajem se klene. Pole a rybníky, i louky, pupence rašící na větvích, vše radovat se zdálo pod tvou vládou. A na blažený příbytek jsem vzpomněl Múz, ten plný hlídek střežících Phoebův útulek a sídlo Pieridek.

Hájkova Kronika zaznamenává pověsti o vzniku Řepice, Štěkně a Kraselova, kladouc je jako historickou skutečnost do pohanských dob, které nám zachovaly i pověstné názvy Hradců a Jaslova.

Jiný básník z družiny Hodějovského, Simon Enius, napsal roku 1560 oslavné verše "Hora a les Vostrý", vztahující se bezprostředně k okolí řepickému, a my si dnes můžeme srovnat tuto renesanční básnickou krajinomalbu se skutečnou krajinou, jak se jeví našemu pohledu:

Vůkolních výšin vyšší, ostřejší je
prastaré stromy tam vítr rve,
ty klobouky se dotýkají Šíje
mračen nad horou, Vostrý jež se zve.
Tam les své šumné paže rozepíná,
rozbujelý, byť v chladných měsících
jej obaluje jinovatka siná.
Ze smolných polen v krbech planoucích
pak plápolavé světlo komnatou se line
a venku Luna hvízdá na svá spřežení.
Též léčivými bylinami slyne,
jež svařují se pro uzdravení.
Přemocné kouzlo v bylinách se tají,
choroby vyhánějí z těla zlé.
Fialky trhají zde dívky v máji
a věnečky z nich vijí pro milé.

Čejtický kostelík působí, aspoň na mne, baladickou nápovědí - skutečně, ukradli v něm před nedávnem krásnou gotickou archu. Jen světlonoš tam ještě bdí na oltáři a na kruchtě gotická socha druhého biskupa české země. Jak krásně, ach, jak krásně bývalo u rybníka Třetiny, Bohumile Ullrychu!

Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy, a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem.

Nechme uplývat řeku až někam pod Zvíkov a vydejme se po hřebeni kopců na obhlídky jiné!

Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štekeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantasii; Heydukova "Běla" skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře podtitul své knihy, označiv jej "idyla z Pootaví". Řekněme si v stručnosti její děj.

Kněžna čeká narození svého děťátka a hledá pro ně nějakou zdravou maminku, která by kojeňátko Živila svým mlékem. Lékař náhodně objeví mladou vesnickou matku Bělu, jejíž muž touží zlepšiti mladé domácnosti skromné životní podmínky, získá ji kněžninými sliby a odveze do zámku. Doma se stará o synka Tomíka manžel se svou matkou a sestrou. Běla v zámku brzy zdomácní, pečlivě se stará o kněžninu dcerku Helenku, jako by byla jejím vlastním dítětem. Mezitím se její synáček doma rozstůně a zemře. Běla se navrátí k mrtvému synkovi plna výčitek, že pro cizí dítě zanedbala vlastní a zavinila vlastně jeho smrt. Netěší ji už bohatá odměna, která nemůže vyvážit ztracené mateřské Štěstí.

Netušil jsem, že naleznu pokračování této Heydukovy fabulace po šedesáti letech od prvního vydání této knížky a že se je dozvím přímo od Běliny dcery, která mi je napsala až z amerického Clevelandu.

Paní Anna Andrlová poopravila a upřesnila Heydukův příběh, sdělivši mi některé podrobnosti, a její svědectví jistě zaujme aspoň některé čtenáře "Běly".

Když kněžna Windischgrätzová hledala kojnou pro svoji dcerušku Agnes, byla Běla matkou čtvrtého dítěte, jediného, které jí zůstalo ze čtyř dětí. Její manžel, venkovský krejčí, nežil se svou rodinou v nějakém blahobytu, proto neodmítl zámeckou nabídku, tolik slibující. KdyŽ se Běla vrátila s knížecími manžely z Tachova do štekeňského zámku, její dceruška v Přeborovicích právě onemocněla. Kněžna zatajila Běle tuto smutnou zprávu. Nechtěla, nejspíš na radu lékařovu, aby kojná její princezny zhoršila si zdravotní podminky pro svěřený úkol. Zatajila jí i smrt přeborovického děťátka, nechala zavřít všechna okna a stáhnouti záclony, aby ani zvuk umíráčku nepronikl do zámecké komnaty. Tušení srdce mateřího bylo vsak citlivější než kněžnino sobectví; zámecká paní až po pohřbu oznámila Běle neblahou událost a slíbila jí, že jejímu příštímu děťátku bude kmotrou. Za rok se Běle narodila dceruška, která po své šlechtické kmotře dostala jméno Gabriela. V 19 letech odjela do Ameriky, kde se za 3 měsíce vdala, měla sedm dětí, a sedmatřicetiletá zemřela po přestálé operaci na nemocničním lůžku. Před smrtí vyslovila přání, aby její sestra Anna, která v té době byla na službě v Praze, ujala se osiřelých dětí a provdala se za svého amerického švagra. Těžké bylo rozhodováni Anníno, ale vyhověla poslednímu sestřinu přání.

Heydukova Běla přežila svého autora o jedenáct let a spí svůj věčný spánek na tichém hřbitůvku štěkeňském v blízkosti míst, kde prožila nejvzrušenější chvíle svého života. Moje vzpomínání nebude UŽ hledat rozpory mezí podobou nakreslenou básníkem a mezi tváří zachycenou na fotografické desce skutečnosti. Těžko už rozpoznáme jemné retuše, ale trvalejší portrét je přece jenom ten, který žije v básní, poněvadž jej vytvořila básníkova láska.

Jistě Běla chodívala na podsrpskou pouť jako její ostatní družky a jistě svěřovala své prosby i žal bolestné Matce Boží, trůnící na hlavním oltáři tohoto poutního místa v dalekém okolí proslaveného. Dnes sem putují milovníci umění, aby zhlédli Madonu, jejíž tváři dal gotický soŠník mnoho ze selského výrazu matek zdejšího kraje.

U polní cesty z Nebřehovic do Jinína stojí kamenná boží muka, do nichž vtesal dávný kameník letopočet, označující jejich stáří. Byla zde postavena roku 1482 a jsou jedinými božími mukami, které znám v jižních Čechách z těch dob se spolehlivou datací. I Jinín je starobylá osada, kde bývalo vladyčí sídlo, a zdejší chrám měl svého faráře již roku 1384. Zachovalo se nám v něm několik náhrobků ze šestnáctého století, jejichž české nápisy označují rody rytířů z Buzic, Mirotic a Božovic.

Osamělá lípa s bílou kapličkou mně ukázala cestu do Cehnic, odkud se na jaře rozjíždívaly "světácké" kapely k cirkusovým manéžím, aby se na podzim vracely do rodného hnízda s mnohou zkušeností i našetřenými groši. Už pominula sláva světoběžnická, ale muzika v Cehnicích nevymřela a úpravná náves s budovou nové školy, kterou si svépomocí vystavěli zdejší občané pro své děti, svědčí o jejich vypěstěném smyslu pro krásné prostředí. Stará tvrz napovídá cehnickou historii z dob, kdy se ještě nejezdívalo na šum ani k cirkusům. Za vsí jsem se zastavil na drahách s jedním pastevcem, který mě vyzval k přátelskému pohovoru. Jeho oblečení i obutí nesvědčilo o nějaké vyjímečnosti, ale vyprávění se protáhlo na dvě hodiny. Starý kapelník poznal veliký kus světa a jeho vzpomínání na cizí země a města bylo tak poutavé, že jsem vůbec neměřil čas. Jednu chvíli jsem se octl na dvoře tureckého sultána, podruhé na potulkách ruskou stepí, jindy v zelené zemí dánské a zase u norských fjordů, kde všude cehnický muzikant hrál na své instrumenty.

A nebylo to nějaké holedbání, nějaká muzikantská latina, co jsem vyslechl na cehnických drahách; mnohou životní moudrost a zkušenost jsem si tu pozorně uložil do paměti. Jakou by měl radost Eduard Bass ze svých čtenářů, kteří znalecky obdivují jeho cirkusácký román "Cirkus Humberto", tak dychtivě čtený nejen v Cehnicích, ale po celém Pošumaví. Vyslechl jsem o něm mnohou upřímnou chválu a naše světáky nelze snadno opít rohlíkem. Znají thematiku manéží z vlastní zkušenosti do nej jemnějších podrobností.

Drahonice, kam jsem doputoval, mají svou pamětihodnost v okrouhlé kamenné věži bývalé tvrze, ale její historie je příliš dávná a musili bychom ji hledat v mnohých zaprášených lejstrech. V nedávném čase jezdili do této vsi k staré Souchové mnozí pacienti, aby jim tato přírodní orthopedka spravila zlámané údy. Její proslulost přesahovala rámec zdejší osady a básník Jan Čárek ji věnoval jednu svou báseň.

Věž skočického poutního kostelíka přetíná obzor krajiny vodňanské a my se ohlížíme k západu, abychom ještě naposledy pozdravili Strakonicko, kraj mohyl, pravěkých hradišť, i město naplněné dělným ruchem našeho času.


tato kapitola v PDF další kapitola (Tvář)