Přeborovice

Reference

Strakonice :: odstavce 57, 61
Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štekeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantasii; Heydukova "Běla" skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře podtitul své knihy, označiv jej "idyla z Pootaví". Řekněme si v stručnosti její děj.
...
Když kněžna Windischgrätzová hledala kojnou pro svoji dcerušku Agnes, byla Běla matkou čtvrtého dítěte, jediného, které jí zůstalo ze čtyř dětí. Její manžel, venkovský krejčí, nežil se svou rodinou v nějakém blahobytu, proto neodmítl zámeckou nabídku, tolik slibující. KdyŽ se Běla vrátila s knížecími manžely z Tachova do štekeňského zámku, její dceruška v Přeborovicích právě onemocněla. Kněžna zatajila Běle tuto smutnou zprávu. Nechtěla, nejspíš na radu lékařovu, aby kojná její princezny zhoršila si zdravotní podminky pro svěřený úkol. Zatajila jí i smrt přeborovického děťátka, nechala zavřít všechna okna a stáhnouti záclony, aby ani zvuk umíráčku nepronikl do zámecké komnaty. Tušení srdce mateřího bylo vsak citlivější než kněžnino sobectví; zámecká paní až po pohřbu oznámila Běle neblahou událost a slíbila jí, že jejímu příštímu děťátku bude kmotrou. Za rok se Běle narodila dceruška, která po své šlechtické kmotře dostala jméno Gabriela. V 19 letech odjela do Ameriky, kde se za 3 měsíce vdala, měla sedm dětí, a sedmatřicetiletá zemřela po přestálé operaci na nemocničním lůžku. Před smrtí vyslovila přání, aby její sestra Anna, která v té době byla na službě v Praze, ujala se osiřelých dětí a provdala se za svého amerického švagra. Těžké bylo rozhodováni Anníno, ale vyhověla poslednímu sestřinu přání.
U Sudoměře :: odstavec 16
Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.