Krajina mýtu
Krajino, plná znamení,
jež rozluštit má duše chtěla!
Zřím u božích muk v plameni
pasačku, která uhořela -
Lká vítr v keři šípkovém,
lká podzimům své žalozpěvy -
družička, jdoucí hřbitovem,
i v máji příběh ten mi zjeví.
Jela tu svatba? Před rokem?
Jak těžko se už vyznám v čase...
Vyjela v cvalu divokém -
jen močál ví, kam propadla se
v tom kraji plném záhady,
kde nikdy nezvíš, co se stane.
Jen kříž a ústa balady
dotknou se krve polekané.
Dávno už vyhasly strážné ohně na valech doudlebské ostrožny, u Malše zmlkly chorovody dívek, opásaných černobýlem, a v hladinách kamenných mis před pohanskými obětišti u Pořešína, Dobrkova a Trhových Svinů se zatím vystřídaly tisíceré tváře a děje. Zpod mohyl však ještě žhnou horké popelnice a medovina lip stéká do hliněných džbánů noci. Zní ještě zaklínadlo z hlubin temenců, kterým starý žrec zaháněl běsy pomezních hvozdů a oběťmi usmiřoval tajemné síly, hrozící a škodlivé člověku. Nerozluštíme už text staré runy, vtesané do obětního kamene u Hrádku, ale dřevní kořenná vůně jmen prastarých slovanských osad jako Trutmaň, Mohuřice, Jedovary, Otěvěk, Nesmeň, Lahuť a Něchov - nás ovane těžkým výdechem černého bezu a zasvítí fosforeskující trouchní věků. Tam, kde se šeřily háje Moraniny, znějí jasné hlaholy křesťanských zvonů - a na dvojcestích i trojcestích, kde nad mohylami tančily průvody s tvářemi v škraboškách, tyčí se dnes k nebi známem kříže.
Mytologická a mýtotvorná krajina česká! -
V tajemné noci letního slunovratu, kdy z rosy se rodí rusalky, kdy v tmách doubravy se leskne luna konvalinek a u vod osloví tě střemcha nezemskou vůní, pojdme hledat pod Zálužím posvátný háj a poprosme sličnou bohyni Ladu, aby seslala lidem lásku a veselí, i Živu, aby naplnila klasy tíhou zlatého zrní, stůl chleby, voští medem, aby větve obtížila hojnými plody a slastí požehnala čekající lůna žen. - Ne, to není v travách chřástalí pěšinka, kde se právě brouzdaly hvězdy - tady tančila víla a svůj bílý závoj odložila v křoví, které se nám proměnilo v střemehový květ. U močidla se vykoupejme v očistné lázni, než vstoupíme na pahorek pod tmavé koruny dubů a lip, v jejichž stříbřitém stínu čeká kněžka, aby na kameni zažehla oheň oltářn a do obětních mis nalila mléko, nasypala zrní a pustila krev černé slepice. Nevěříte? Jen se dobře podívejte na dvě tajemné hory, z nichž jedna se jmenuje Kohout a druhou odpradávna nazývají Slepice. Jen si dobře všimněte oněch kamenů ! To není náhodný shluk balvanů nakupených v přírodě, to vše je zrobeno rukou lidskou k účelům kultovním a má to svou promyšlenou soustavu.
Ani louky nedýchnou v tom tichu soustředivém, v tom náhlém osamocení duše, jen mysl čeká napjaté sdělení bohů, o jejichž tajemné přítomnosti zde pochybovati nemůžeš. Bílý sloup dýmu stoupá kolmo do nebes a z listoví nad hlavou se ozve hlasné zašumění krahujčích křídel. Vy uctívaní ptáci starých Slovanů, svým znamením mě navždy přesvědčujete, že jsem v nesnil, že bohové přijali oběť zápalnou, že jejich existence v této krajin trvá a že budou milosrdně bdít i nadále nad naším konáním.
Ať zní struna bystřiny v lesích za Dobrkovem vysokou tóninou svého rozjásáni do májové noci, ať léto pozdraví pryskyřičnou vůní diviznu krasopaní, ty si utrhni před jeho prahem devětsil, rosičku, pelyněk, vratič i jmelí posvátné, abys z nich uvil věneček na slavnost postřižin, třeba ti Lada jen dceru přisoudila; pokloň se a poděkuj jí za ni - ale v sychravých mlhách předposledního měsíce ročního přijdeš sem hledat už jen cestu k žalníkům mohylným pro své vzpomínání. Z pádu listí budeš číst jen pomíjivost věcí časných a lidských, loučení z odletu vlaštovčího a uvěříš, že i tvá duše splyne jednou s vesmírem věcí neviditelných...
Údery vodního kladiva ze starého dřevěného hamru (při něm vzpomínáš na jeden obraz Alšovy Vlasti) dovedou tě až do Douchova háje. V prostředním ze tří velkých balvanů je vyhloubena veliká kamenná mísa; v ní se leskne hladina hojivé vody i v nejparnějším létě, a zelené světlo borovic upustí do ní modravý cípek nebes i jas legendy, kterou mi vyprávěly ženy, okopávající na poli mák. Svatá Panna prý zde vykoupala Jezulátko, a hle, po jejím kroku tu ještě paseka voní jahodami. Věneček z polního kvítí zavěšený na malé dřevěné kapličce, bůhví už kolikrát od pradávných dob obnovované, je neklamným svědectvím vítězství Mariina nad Vesnou. Tam, kde vzdávali chválu vycházejícímu slunci, kde plával posvátný oheň z dubového dříví, který pod ztrátou hrdla hlídačova nesměl vyhasnouti, kde se klaněli i bohu hromovládci a v teplé červnové noci mládež věnčila u vod nahou dívku kapradím, jalovcem, blínem a douškou mateří o veliké slavnosti kupalo, přicházejí dnes děvčata a matky s dlaněmi přebírajícími růžencová zrnka pozdravit nový symbol mateří, pro který našly i nová slova vzývání. "Požehnaná tys mezi ženami!"
Příroda zůstala táž, ale kotva lidského toužení dosahuje dna hlubiny jiné, jasnější, bezpečnější...
Pojdme až za Soběnov do lesa Rachoče, kde všude na vrcholech kopců jsou přírodní oltáře s kamennými mísami, jděme za Besednici k břehům řeky Černé a tam na Jírově skále nás ovane u vyhloubených kamenů dávný cit náboženský, zdůvěrňující celou přírodu, již si tu kdysi zbásňovala snivá duše slovanská.
Pojďme i na pradávné přírodní kultiště u Hrádku, k tajemné runě, v níž lidová obraznost zří kamenný idol ovce a v jiném kameni bič, který jednou při bičování Matky boží se přerazil a proměnil v geologický útvar podobný žíle.
Na rozcestí k Hanzlovu mlýnu u Trhových Svinů postavili boží muka přímo do kamenné mísy a pověst vypráví o jistém kameníku, zničivším jiný kultovní kámen v olešnickém polesí, že si po hrozných snech a útrapách sáhl na vlastní život.
Jděme krok za krokem těmito končinami - a všude budeme zajatci mýtu.
Ještě se leskne v rose trav klekáni, které odzvonilo. Prastarou věštbu mumlá splav - nahoře tma a dole bílo...
Prudký let rorýsúv skulil slunečný kotouč za Todeňskou horu, která se mění před našima očima v černý hřbet mnohohlavé saně, z mlhy nad potokem jako zrak védmin hledí voda a za nahou lunou krade se po mezi Klekánice, má dávná známá z dětských let.
Rosa tiše padá, arniky se hořce rozvoněly, chlad bažin sahá po nohou.
Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech, neboť andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji, k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů...?
Tvář jurodivá se zjevuje mému očekávání a mužičky se klaní až po pás. Za ní vychází bílý kůň, neosedlaný, bez ohlávky. Ne, nikdo mne nepřesvědčí, že to nebyl bílý kůň Svantovítův, připravený k obvyklé noční jízdě. Ostatně nikoho nebylo v celém stavení a úzké okénko mezi tmavými stěnami svítilo oslnivou září svatojanských broučků...
Nad močálem přeběhlo světýlko jako žhavohlavec, jako zmek, ne, nemýlil mě sluch, který citlivě zaznamenává pláč bludné duše.
Zjevení zmizelo - ale hejkal, hejkal stále skuhrá nad srstí hrozné obludy, plné tmy, kterou ve dne nazýváme lesem.
Togdášnija gora?Nebo dokonce Kodeň, z ruského koldování, čarování.
Zeptejme se dr. Františka Jílka, růžovského rodáka a jazykozpytce, který vnikl hluboko do tajů naší mateřštiny a je nejpovolanšjším znatelem zdejšího nářečí. Jistě nám vysvětlí, zda osada Třebče není staré "trebišče", obětiště.
Todeň...
Uprostřed návsi stojí kovárna s věžičkou, jejíž báň je zakončena hvězdou a půlměsícem, na kraji vsi kaplička s obrázky malovanými na skle a štíty mnohých chalup končí v celém zdejším kraji stylizovanou dřevěnou ozdobou, nazývanou "koníček". Na trámoví první světnice, kam jsem vešel, překvapil mne stylizovaný vyřezávaný sluneční kotouč i hrozny a nábytek tak starodávný, jaký už nikde jinde neuvidíme. Slunečný znak je vyryt na nejstarších pluzích a na almarách namalovány obrazy měsíce, hvězd a blesku, jež spatřil ještě Karel Hlubuček a zaznamenal nám mnohé todeňské tajností.
"Za letního slunovratu, ke třetí hodině před východem slunce, vykrade se pár postav z chalup kolem kapličky, postavené na balvany s krásně zřetelným obrysem chodidla, prý dáblova, do širých lánů pod Todeňskou horou k modlitbě na mezích polí. Šeptají sice už dávno křesťanský otčenáš, ale modlí se jím se zraky k slunci stejné jako pra- a pradédek. Za jitřní rosy stírají bílou plachetkou obilí, aby se v něm nedržely můry a škůdci. Do maštale věší březová košťata, aby dobytek prospíval, nad vchodem do světnice, právě tak jako do chléva, najdete zhusta můří nohy, aby děti a zvířata nikdo neuhranul. A svatý obrázek, pověšený třeba hned vedle, se proto zřejmě nehněvá. Dostane rovněž knůtek a olej do věčné lampičky.
Přivedou-li do statku nové dobytče, vedou je třikrát do všech čtyř rohů dvorku a nechají vymočit přes řetěz, jímž bylo přivedeno, aby všechny nečisté živly, jež snad přivedlo s sebou, zůstaly venku. Na tři noremní dny vše vykuřují, na Velký pátek snaží se vypůjčit si u toho, kdo jim uškodil, či jen u domnělého nepřítele máslo, chléb, a zejména chlebovou díž, aby nad ním získali moc. A pak jdou vyzdobit boží muka, postavená většinou na místě dřívějších pohanských kamenů..."
S malířem Moravcem a dr. Bartuškou jsme na své potulce překvapením strnuli u jedné chalupy na kraji lesa pod Todeňskou horou...
Ani pes nezaštěkal, ani slepice nezakdákala na dvoře dřevěné chalupy, tajuplné svou opuštěností. Na pěšinkách rostlo hluché žito a u vyvráceného plotu bránila přístupu hustá divočina kopřiv. V jizbě už spadl prostřední trám i s bidlem na sušení prádla přímo na udusanou hlínu a děravým stropem pršelo na hliněnou pec, kde věky spávala celá rodina. Která příčina, který spěch, která událost vyhnala obyvatele, že tu zanechali všechno, všecičko? Kolébku se zteřelými poduškami, kvas v díži, ošatku plnou zrní, nedotčený džbán i šatstvo na skobách, necičky, dřez i dřevěnou řezačku se zrezivělou kosou a na kamnech ucháč s povidlím... Ó smutku věcí opuštěných, které už dosloužily životu, které nikdo nepolaská, nikdo se nad nimi nezamýšlí. Po-vale zřícený, líso vyvrácená, peci zbořená - vy schody na půdu, už po vás nechodí hospodyně pomoučiti své prsty žitnou moukou, ani plevy, ani otruby nevsype do putny s okalem, ani do chléva nevejde s voňavou náručí sena - I výménčí komůrka je němá, jen obrázek na zdi, lože rozpadlé... I Kde, kde jste, vy všichni, jejichž kroky tu slyším chodit po hliněném mlátě ? Jen les a vítr skučí v tvých oknech a já se změny dohádnouti nemohu. A co zabránilo Todeňským, že si ani jedinou věc odtud nepřivlastnili... ?
Krajino plná znamení, jež rozluštit má duše chtěla!
Boží muka stojící při cestě k Otěvěku mě oslovila baladou o náhlém uhoření pasaččině, již lidový malíř vyjádřil neumělým, ale navýsost upřímným obrázkem lyrického účinu; u tebe, kříži v lukách, zřím cval černých koní a slyším výskání svatebčanů, jejichž divoká noční jízda skončila v hloubkách močálu; ty, kamenný sloupe nad úvozem přede vsí, stojíš tu nad hrobem kozáků z napoleonských válek, kteří už dávno zavřeli v očích širokou dálku rodné stepi, a u silnice mohuřické jiný štíhlý sloup božích muk je vlastně pomníčkem nad kostmi jejich francouzských soupeřů.
Dřevěná pastušino jedovarská s podivnou věžičkou na doškové střeše, hlas tvého zvonku se mi proměnil v kradmý vzlyk tvých nejchudších obyvatel, jehož vzpomínku nemohly podplatit svou nádherou ani křídla barvoměnky duhové, jejichž měnavý lesk mne náhle zmátl mezi vrbovím na lukách za Nežeticemi, nikdy nezapomenu starých lip u Valentova statku v Rankově, nad roubenou stodolou, jejíž dřevnost a půdorys celého stavení mne uváděl až do dob mládí Žižkova. A což vy, čižkrajice, známé z jedné doudlebské písničky? Kobyla Lucka nechtěla mne pustit vaší branou, abych si mohl prohlédnout všechny památky na zvodity most a obejít zbytky starého hrazení nad náspy v selských zahradách.
Hlinité cesty mezi žulovými tarasy vedou kopcovité k žitništi, jež nám přichystalo setkání jistě neočekávané. Potkáváme roztřesené fůry, naložené snopy. "Třese se jak babí břicho," řekl by o jedné z nich starý hospodář, káraje v duchu čeledína, že ji tak špatně naložil, "Inu, jisté Čechák." A kdyby selka byla od Budějovic nebo z Třeboňska, zabručel by pro sebe: "Čechanda, nemá ani pořádnej nos" - Doudlebané cítí hrdě svou kmenovou odlišnost, a co přijde z obzorů jejich kraje, pochází z Čech - nebo "ze zahor".
Na kamenech u pastviny podřimují babky, ves je poloprázdná. U cesty stojí kaplička. Plaňková dvířka jsou otevřená a za nimi uvnitř vidíme z dálky neúměrně vysokou sochu, nějakým šatem přikrytou. Zvědavé vstupujeme, odhrnujíce vybledlou modrou zástěru, za krk nám padá suché jehličí ze smrkových větví, jimiž je socha ověnčena, a - to nelze vypsat - patříme tváří v tvář překrásné gotické Madoně - Madoně Lnišťské!
Pro koho ji asi tesal neznámý sošník, pro který chrám, pro který hrad? Byla by pýchou každé galerie hlavního města - ale jak vyjádřiti úchvat z tohoto objevu?
Vracím se návsí k jiné kapličce, tam zřím jen malované obrázky na skle, a přes ornamenty selských štítů, přes údolí rozvoněné arnikou, přes hamr vodokováře Buška vidím kráčet Lnišťskou Pannu až tam, kde se zdvíhá vysokou vlnou střecha trhosvinského kostela, sídla jiné gotické Matky boží...
Celý kraj jí klečí u nohou...
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých arnik, i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
Zámeček v Ostrolovském Újezdě není významnou architektonickou památkou, která by sličností upoutala oči návštěvníka, ale tlusté zdi jizeb a cihlová dlážka bývalého čeledníku vyvolávají ovzduší zemanského sídla starých časů, kdy se tolik nehledělo na krásu ani na pohodlí, kdy život vyplňovala starost o hospodářství, vystřídávaná občasnou radostí z honby.
Celý život zde prožil mezi dětmi pan řídící Jan Šimek, rodák soběnovský, který téměř půl století cepoval újezdskou mládež v mluvnici a násobilce. Několik jeho synů si postavilo v tomto svém rodišti rodinné domky, takže by tato osada mohla být právem přejmenována na Šimkov.
Zde bychom nalezli každé léto dr. Františka Šimka, literárního historika, zasvěceného znalce staré češtiny a svědomitého editora středověkých spisovatelů českých: Husa, Štítného, Chelčického, Starých letopisů, Rokycanovy Postily a Tkadlečka, abych vyjmenoval aspoň ty nejdůležitější. Jeho nejdůsažnějším vědeckým objevem je zjištěné autorství Štítného překladu o Barlaamovi a Josafatovi, který nové dokresluje portrét tohoto velkého náboženského myslitele. Zastihl jsem svého přítele v pilné práci k chystanému výboru spisů Tomy ze Štítného uprostřed různých lejster a knih, které si přivezl z Prahy do svého venkovského zátiší.
Starý pán se tu promění v čiperného houbaře, který se bosky brouzdá v jitřních rosách, sbírá pod borovicemi "diviše" a nebojí se ani chladivé koupele v proudu Stropnice i za dnů sychravých. Modravé jiskry očí blesknou nad bílou bradkou a tvář se šibalsky pousmívá, když nás provází svým citovým hájemstvím, a tím je tady příroda. Chůze do Borovan nebo vzdálenějších Trhových Svinů je pro něho obvyklou procházkou a jeho bystrému pohledu nic neunikne. Z oken své vilky má opravdu překrásnou vyhlídku po celém doudlebském kraji, který k němu mluví hlasem starobylosti i odlišnosti kmenové.
A docela blizoučko je odtud do Trocnova.
Vzpomínal jsem na Aloise Jiráska a na jeho svědomitou přípravu k románové trilogii husitské; prošel touto krajinou jisté s očima otevřenýma a dovedl nám ji evokovat citlivě a přesné, poučen nejen přírodou, ale i výzbrojí vědění historického.
Vzpomínal jsem i na současného spisovatele Karla Nového, milovníka naší husitské minulosti, který se sem rovněž vypravil, aby na místě zhlédl dějiště, do něhož vsadil vzrušené děje svých Rytířů a lapků.
Z Ostrolovského Újezda jsme se vypravili údolím Stropnickým k mohylným polím v lese Štěpánce, kde v mechatých stínech pod smrkovými větvemi sáhla na nás melancholie svou chladnou rukou. U řeky stála chata na chatě, dětský hlahol a ženské povídám bylo slyšet na každém kroku, slup v náhonu u Zelízkova mlýna vystřídala strmá stráň, plná písečných zmijí, a dál vedla lesní cesta do kopce až ke Komařicům. Ve větvích modřínu na kraji lesa si myslivci zřídili posed na čekání, na louce obracela seno těhotná žena a dálku uzavírala táhlá, modravá vlna Kleti.
Před renesančním komařickým zámečkem stojí překrásná barokní Madona a z nádvoří můžeme zhlédnout arkády, tak vzácné v našich končinách. Zahrada s domečkem, v místě nazývaném "saletl", hostívala vyšebrodské cisterciáky, kteří byli majiteli Komařic. Historik umění dr. Jakub Pavel pochází z jednoho statku a v hospodě U Kubátů bývá hostem jiný uměnovědec, dr. Jindřich Šámal, jehož paní je komařická rodačka.
Na pokraji lesa za Komařicemi jsem spatřil zvláštní druh javorů, srna vyběhla z ovsa, a na západní obzor vystoupila silueta střížovského kostela s pozadím Kleti, na jihu se zvedla Todeňská hora se Strádovem a Sedlem, východněji bylo vidět horu Kohout, Novohradské hory a borovanský kostel.
U lesa Jednoty sekali dva družstevníci žito samovazem, a než jsme došli do Jedovar, hustě se smrákalo. Ještě jsem zahlédl mlýn ve Veselce, nad smyčkou úvozu kamenný sloup s formanskou šajbou a Ostrolovský Újezd byl už zahalen tmou tmoucí.
Ráno bylo celé údolí plné mlhy, z níž vystupovala nad Trocnovem čeřejovská ves s korunami lip. Krajino plná znamení...
Na stráních kostely, půl svatyně - půl tvrze, toť krajina, kterou si vyvolil zbrojný génius země.
Tady nedaleko dvorce, jehož vladyka měl v erbu raka, stával za dvěma rybníčky dub, pod nímž trocnovská zemanka porodila v bouři syna, o němž nám sděluje Kronika velmi pěkná, že "byl jedním Čechem z řádu rytieřského, velmi udatným, jednookým, jménem Žizka, z boží milosti, i povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, kdož jest nepřijímal těla božieho a krve boží pod obojí zpuosobú, tohoť jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl". - Tady rostl "věrný sluha boží a horlitel pro zákon boží obzvláštní", aby se stal později "z čeledína krále Václava správcem lidu táborského". Ne imperátor, ale boží bojovník, náš bratr věrný.
Dávno už vyschla ve Střížově románská křtitelnice, jejíž vodou byl křtěn, jen ve statku u Strychů zůstal sloup a svědectví zkazky o křestném hodokvasu pod jeho krovem, sesulo se i tarasení roubené studně, která zachovala přes fanatickou nepřízeň časů v paměti této krajiny jeho jméno. Jak byly v nedávných letech objeveny i základy jeho rodného dvorce, je jiná legenda, tentokrát pravdivá.
První klášter, založený v Čechách po válkách husitských, byl zřízen jakoby naschvál v bezprostřední blízkosti Trocnova. Opati borovanští se všemožně snažili vyhladit mezi lidem vzpomínku na slepého vítěze. Dali vykácet legendární dub, na jeho místě postavili kapličku, zasvěcenou Janu Křtiteli, s nápisem "Zde se narodil Jan Žižka slepej, zlé paměti" - a ze Žižkova dřevěného dvorce zůstalo po třicetileté válce jen spáleniště. Přeorali je, později bylo osázeno lesem a na palouku zůstala studánka - lidem nazývaná studánkou Žižkovou.
Borovanský dr. Jan Petřík rád chodíval na tato místa, historií dotýkaná, a znaje lid, nezavrhoval dokladů ani této ústní tradice. Bylo třeba vyčistit studánku od bahna, a tu se přišlo na taras. Prostou logikou rozřešil nečekaně spletitý problém. Kde je taras, musela být studně, rukou lidskou vyhloubená - a blízko studné stálo jistě stavení. Hloubili dále a bahno vydávalo gotické džbány, tenata, střepy, zbytky železné obruče, vědra - i kachle z gotické doby. Vymýtili kus lesa a pod nánosem věků objevili základy celého dvorce. Víme, kde stálo obytné stavení, kde stáje, kde dvůr, kde pec...
Žižkova studni! Dívám se od tvé hladiny vzhůru k Čeřejovu a hlavou mi táhnou dávné příběhy Žižkova mládí...
Čeřejov...
Na dvoře dlážděném křemínky stával nad roubenou studní košatý štěp. Zpod něho vyhlíživala panna Katuše, dcera svobodnikova, svého panoše Jana, jenž za stmívání vyjížděl na selském koni z trocnovského údolí k své znejmilejší. - Pacholíku rozkochanýl - Už minul doubravu, už vjíždí do kopce vymletou polní cestou mezi osikami, pod nimiž na mezích u žitných lánů se modrají zvonky a z rosy voní bílý jetelíček. Stojím zadumán nad vysokým stonkem kytičky, z jejíž tiché modři mě vždycky navštěvuje sen, a zřím do tvého mírného zraku, ó Čekanko!
Vím, proč skrýváš u něžného vlnobití ňader vadnoucí čtyřlístek, nevésto roztoužená, kdožpak by si nepřál štěstí? Je láska stejná za všech dob a tvá ústa, potřísněná borůvkami, nemusí říci ani jediné slůvko. Rozumím. Z loňského lnu utkalas pleny, právě schnoucí vedle na trávníku. Moudrá máteř dobře ví, jakou výbavu nachystat dceři, která se má vdát z mohovitého statku, i když svoje výhrady k ženichovu bohatství a jeho povahové neusazenosti dovede starostlivě ztajit jen pro sebe. Oko matčino vždycky bdí a vždy vidí pravdivě. Jen, Katuško, nešetři vodou, a krop vytrvale plátno, z něhož brzy vlastnoručně ušiješ ženichovi svatební košili, jak je zvykem v tomto kraji, možná, že do jiného uložíš i své novorozeňátko, dá-li Bůh - krop, ať svítí bělostněji peří hus, za plotem štěbetajících. Nad čím ses zamyslila? Na tvé plavé vlasy spadl měkce plátek květu jabloňového, slunce jemné ozářilo už i pole na borovanské stratu. pozlatilo špičku kostelní véže, zatímco šero smývá obrys Novohradských hor a trhosvincnský zvon ohlašuje klekám. Což tvá ruka necítí, jak jí ubylo tíže, jak z háku se tiše sesunulo do studně dřevěné vědro, ach, kolik džbánů už jsi takto pohřbila v boží vodě, dávající půl živobytí? Po staletích nám právě tato studné vyzrazuje všechno, všecičko, i tvou chvějivou nedočkavost, kdy upustilas do hlubin podnos se štědrovečerní večeří. Třáslas také tenkrát černým bezem, a já vím, z které strany se ti ozval pes. Co zřelas v prosekaném ledu, dychtivé pokoušejíc osud pohledem do vodní tmáně? Zářily z ní hvězdy nebo záblesk plamenů? I já se chvěji očekáváním, naléhaje na hladinu, aby mi svěřila všechna zrcadlení tvé duše, za néž už nikdy nedohlédnu k dějům celého tvého života...
Ach, která vábení, které síly vyháněly z tvého objetí muže Jana i v okamžicích nejdůvěrnějších? Snad mu ujídaly spánku mučivé myšlenky na krumlovského pána, jehož zbrojní tolikrát zlehčili čest i zboží trocnovské, v němž se dávno už necítil vlastním hospodářem, snad k němu doléhal i hluk šumných pitancií ze sousedních klášterních refektářů, kde na nádheru cizích vypasených mnichů, tolik pobuřujících nedbáním desatera i smilnou žádostí, doplácel nejen lid robotný, ale i svobodníci, chudnuvší den ze dne. Bůh vysoko a král v zajetí...
Ty, tichá, vždycky toužilas po domové bezpečném a pokojném jako všechny ostatní vesnické ženy...
Jistě si přál syna, pokračovatele jména a rodu, on, jenž raději tvrdé svíral meč, než aby pokorně za pluhem kráčel po boží zemi anebo přihlížel dračkám - a ty dobře zahlédlas pod jeho čelem tajený stín zklamání, když v koutnici prvné pokřižoval čelo své prvorozené dcery, již mu bába rozpačité podala. Sama tenkrát poslala sousedům bochník chleba "roděnik", kterým se po starém obyčeji oznamovala radostná událost.
Tušilas, jak ti stále uniká nékam daleko mimo tvůj svět, kam nemohlas za ním, zrozencem a vyvolencem bouře. Bába se dobře ještě pamatuje na vzrušenou chvíli jeho zrodu, i když slehnutí rodiček na poli nebylo na vsích žádnou zvláštností. Jak mohlas tušit, že musí jít neúchylně jedinou cestou, jedinou, osudem předurčenou... ?
I prodej tvého dědictví byl jeho mužskou záležitostí - a ty, plachá, starostná hospodyně, sama neslas těžké břímě úzkosti do nejistého budoucna, ohlašujícího se stále častěji nočními zářemi ohnů. Vždycky stálas pokorně stranou, vychovaná v poslušnosti, která byla údělem všech žen už od časů biblických, jak slýchalas na kázáních ve svém farním chrámu.
Tvé jméno nám zachoval jediný pergamen, který trhosvinenský farář popsal latinskými slovy u přítomnosti svědků, když prodávali tvůj rodný celolánový dvůr panu Ješkovi Črnci z Jedovar a Štěpánovi z Čeřejova za dvacet kop grošů stříbrného rázu. Jistě tenkrát nezapřelas v sobě selku, když duchovní překládal celou listinu do českého jazyka, já vím, jak mělas hrdlo stažené, slzy na krajíčku a musilas stisknout závoru rtů, aby z nich nevyběhl pláč. A vracela ses jako z pohřbu. K čemu se ti mužští zavazovali?
Protož my, Jan řečený Žižka, Čenko z Klení a Mach z Holkova, rukojmí a správce svrchupsaného lánu, slibujeme společnou rukou a úplně beze lsti a podvodu po smrti předupsaného Jana, řečeného Žižky, po třech letech a jednom dnu jim a jich budoucím, kdožbykolivék na to sáhl a obzvláště od věna Kateřiny manželky Jana často psaného Žižky, tak, jak země Česká za právo má, vysvobodili a očistili. Pakli bychom toho neučinili, tehdy mají dva z nás, jak brzy od nich napomenuti budem, s jedním pacholkem a se dvéma koňma do mésta Svinů na ležení k ctnému hospodáři, který nám zkázán bude, beze všeho odporu vjeti a tam zůstati, aniž z něho vzniknouti, dokud všechno nesplníme.
Vidím tvou těžkou chůzi, když opouštělas končinu své mladosti, v které znalas každičkou tvář, věc, pěšinu i strom. - Sbohem, housátka! Sbohem, studni! - A jistě nezvyklas ani po letech v dalekém šumném městě, k jehož hradským síním byl připoután tvůj Jan službou u dvora králova. O čem si mohla vyprávět s chlubnými měštkami, jejichž paví pýchu a "sodomská rúcha" tak výmluvně odsuzoval v Betlémské kapli mistr z Husince, jehož horká slova dštila síru a oheň na všechny bezbožníky, kněze zpronevěřilé, a před jejichž přísností klopily zrak i povětrné žínky: Neb svatorušenie, jenž jest mezi knězem a mezi jeptiškú neb s jinú ženú, manželskú neb svobodnú, má obtíženie z toho, že súd zvláštní Ducha svatého má být svatější, slib čistoty slavnější a úřad kněžský najdóstojnejší. Ó nešlechetný kněže, jenž s Jidášem zrazuješ pána! těmi ústy líbá kurvu, jimiž si líbal syna člověka! to věz syna Panny čisté Marie!
Tvá opravdová selská zbožnost, jež ví, že "zachovanie od hřiecha jest najúžitečnějšie, najpotřebnějšie a najdokonalejšie svátka svěcenie", se stěží soustřeďovala k modlitbě pod vysokými klenbami prostorných chrámů, jež tolikerým leskem nádher vybavila doba Karlova. Jen "malovánie v kostellch, kteréž bývají, aby kteříž písma neumějí, aspoň na stěnách vidlice čtli přibližovala tvé duši příběhy ze života Ježíšova. Dobře říkal mistr Jan, co maří "Radost duchovních věcí - sluch pase sě v zvuku zvonov, varhan, v zvoncích, v zpívání neslušném, jenž viece popúzí k tanci než k náboženství," dobře vidělas, "kterak kněžie nenábožně sě modlé, chodiece, mluviece a smějiece sě v kostele, kterak v krásných sukniech, kápiech, čepiciech, s uzly perlovými, s třapci hedvábnými, s kuklami rozličných myší, s berlami a holmi a s kříži střiebrnými, ampulami a kropáči pozlacenými; a tak člověk sprostný všechen vešken čas v kostele zmaří, a ještě celý den bude mluvili o tom a o Bohu nic".
Jak vzpomínalas na roráty v domácím kostele a na všechny sousedky, s nimiž mohlas sděliti své drobné starosti hospodyně. Jisté v osamělých nocích jsi trpívala úzkostmi o Janův život, když byl s královými zbrojnoši poslán na trestnou výpravu k nějakému vzdálenému hradu a dlouho se nevracíval. Tehdy jsi želela svého Čeřejova a v modlitbách se obracívala k své patronce, žádajíc od ní její stálost v doufání - a jedinou útěchou ti bývalo děvčátko, které znalo tichou krajinu tvého domova jen z doslechu tvého vzpomínám. Pro koho roste? Jisté ani ona neunikne údělu matčinu a stane se ženou zbrojnošovou...
Kateřino z Čeřejova! Ani nevím, umřela-lis na loži nebo někde pod plátnem stanu, ale jistě, zcela jistě tvá poslední myšlenka patřila Čeřejovu. Prošlas životem Žižkovým jen jako tucha stínu? - Kdož ví? - Jako bys nikdy ani nebyla žila, uniklas i všetečné pozornosti historiků, ale já nezapomínám, kdyby všichni na tebe zapomněli...
Stojím v Čeřejově pod štěpy a hrušněmi tvého rodného statku, ptám se zasypané studné, slyším pokojné oddychování skotu a řinkot řetězů v stáji - ale to nejsi ty, to je cizí žena, která se ubírá mlčky do síně, když právě dobílila stavení.
Už se setmělo docela. O tobě nikdo neví, nikdo nepromluví - jméno Janovo však hřmí stále mohutnější vlnou v chórickém výdechu vzrušené doby z Prácheňska i Táborská, z Klatov i Čáslavě, od Žatce k Hradci, od severních průsmyků přes Prahu, Plzeň, až do kraje Psohlavců, dál, dál, po celé České zemi...
tato kapitola v PDF
