Krajina mýtu ::
odstavce
3, 32, 49, 65
Dávno už vyhasly strážné ohně na valech doudlebské ostrožny, u Malše zmlkly chorovody dívek, opásaných černobýlem, a v hladinách kamenných mis před pohanskými obětišti u Pořešína, Dobrkova a Trhových Svinů se zatím vystřídaly tisíceré tváře a děje. Zpod mohyl však ještě žhnou horké popelnice a medovina lip stéká do hliněných džbánů noci. Zní ještě zaklínadlo z hlubin temenců, kterým starý žrec zaháněl běsy pomezních hvozdů a oběťmi usmiřoval tajemné síly, hrozící a škodlivé člověku. Nerozluštíme už text staré runy, vtesané do obětního kamene u Hrádku, ale dřevní kořenná vůně jmen prastarých slovanských osad jako Trutmaň, Mohuřice, Jedovary, Otěvěk, Nesmeň, Lahuť a Něchov - nás ovane těžkým výdechem černého bezu a zasvítí fosforeskující trouchní věků. Tam, kde se šeřily háje Moraniny, znějí jasné hlaholy křesťanských zvonů - a na dvojcestích i trojcestích, kde nad mohylami tančily průvody s tvářemi v škraboškách, tyčí se dnes k nebi známem kříže.
...
Dřevěná pastušino jedovarská s podivnou věžičkou na doškové střeše, hlas tvého zvonku se mi proměnil v kradmý vzlyk tvých nejchudších obyvatel, jehož vzpomínku nemohly podplatit svou nádherou ani křídla barvoměnky duhové, jejichž měnavý lesk mne náhle zmátl mezi vrbovím na lukách za Nežeticemi, nikdy nezapomenu starých lip u Valentova statku v Rankově, nad roubenou stodolou, jejíž dřevnost a půdorys celého stavení mne uváděl až do dob mládí Žižkova. A což vy, čižkrajice, známé z jedné doudlebské písničky? Kobyla Lucka nechtěla mne pustit vaší branou, abych si mohl prohlédnout všechny památky na zvodity most a obejít zbytky starého hrazení nad náspy v selských zahradách.
...
U lesa Jednoty sekali dva družstevníci žito samovazem, a než jsme došli do Jedovar, hustě se smrákalo. Ještě jsem zahlédl mlýn ve Veselce, nad smyčkou úvozu kamenný sloup s formanskou šajbou a Ostrolovský Újezd byl už zahalen tmou tmoucí.
...
Tvé jméno nám zachoval jediný pergamen, který trhosvinenský farář popsal latinskými slovy u přítomnosti svědků, když prodávali tvůj rodný celolánový dvůr panu Ješkovi Črnci z Jedovar a Štěpánovi z Čeřejova za dvacet kop grošů stříbrného rázu. Jistě tenkrát nezapřelas v sobě selku, když duchovní překládal celou listinu do českého jazyka, já vím, jak mělas hrdlo stažené, slzy na krajíčku a musilas stisknout závoru rtů, aby z nich nevyběhl pláč. A vracela ses jako z pohřbu. K čemu se ti mužští zavazovali?