RošiceRošice

Nestalo se vám už v krajině, kterou vaše kroky proputovaly křížem krážem po cestách i necestách, za všech ročních dob, kde důvěrně znáte každou tvář, kámen, pěšinu i strom, a domníváte se, že ve vašich smyslech je bezpečně uložen každý její odstín, vůně a hlas... že najednou k vám promluví na jednom místě zcela nově, vzrušeně, naléhavěji? Neprožili jste v něm dětství, nemáte tu hroby rodičů, neozvou se vám plaché kročeje vaší první lásky ani její dech, ani žádná zvláštní příhoda z vašeho života se k němu nevíže, ale vstoupíte-li tam, máte dojem, jako by se před vámi rozevřela nějaká nová kniha, a zrovna na nejkrásnějším místě. Chce se vám v ní číst, vědět, poznávat - jste náhle v zajetí jejího kouzla, nevíte dobře proč, vracíte se k ní znova, zvábila vás nečekaným osudovým střetnutím. Pro mne jsou to v rodném kraji Rošice.

Je to myslivna v lesích, zastíněná stmívavou zelení rozložitého klenu, v její blízkosti kaplička, ztrácející se pod širokou korunou osamělého buku, nezamrzající studánka v lese Dymáku a panský dvůr nedaleko lesního jezírka, do jehož tmáně se propastně propadá černý stín převysokého smrku, několik rybníčků, stromů a pěšin, které vedou k baroknímu zámečku bratronickému... Tedy nerozsáhlý kus krajiny, jenž by vytrvalejšího poutníka příliš neznavil, kdyby jej chtěl projít.

Odlehlý kout stranou silnice, ale mému srdci zvlášť drahý.

Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.

To všechno je blízce známé, alšovsky domácké a přívětivé, s jímavě prostou poesií, kterou jsme tu dýchali od dětství.

Nic tu není zvlášť nápadného. Všechno je přizpůsobeno svou tichostí barvě plaché polní zvěře, koroptví a zajíců... Vyplašíš-li bažanta, jsi udiven, jako by ses setkal s nějakou orientální pohádkou, patřící přece jinam svou nádherou. I vůně jsou tu tiché: ať je vydychnou lípy, puškvorec, máta anebo řebříček či rmen.

Je to můj kraj, domov teskných hladin a lískových pahorků, kraj prosvítavých sosnových lesíků, z kterých v říjnu vonějí zelánky, kraj vyzáplatovaný úzkými pruhy políček, jež jsou sešívány šípkovím a trnčím ještě užších mezí, kraj polních cest s bílými kapličkami a průvody křivých švestek, jejichž plody zadýchá podzimek modravou dálkou pohraničních hor; kraj rolnický, pastevčí, rybářský a bramborový, vyladěný do režnosti a blankytu, erbovních barev mého domova. Řekněte, mají někde krásnější jméno pro les než to, které vymyslili tady: ... Červánka; Zákličí ... to je zase jméno rybníka, ležícího docela blizoučko u Rošic. Vydychuješ tato jména jako zaklínadlo, píseň, zjevení.

Dvě tváře mě však jímají ještě mocněji.

Tu první, ženskou, jen domýšlím z blednoucí fotografie, která je plna nápovědí a domyslů. Vznosný, ztepilý dřík nese hlavu hrdě a cudně spanilou, sevřená linie úst střeží nějakou skrytou bolest, štít čela je ochranou zraku, který víc napovídá o duchovní kráse, když je skryt pod řasami. Já vím, i kdyby se otevřel dokořán, nevyzradil by víc ze svého zření vnitřního než zase jen nápověď, naznačenou něžně a kradí...

To je tvář bývalé paní lesníRošické myslivny.

Druhou tvář jsem znal už bezprostředně, sám, z vlastního zření - ale ještě po letech se znepokojivě táži sám sebe, zda jsem ji opravdu znal?

Je to tvář dantovská i pascalovská, plná proměn a zrcadlení, jednou mnišsky odříkavá a vhroužená někam do tajemství zásvětna, podruhé mívala výraz vladařské svrchovanosti a condottierské vůle, jindy otecky laskavá a lidsky prostá. Zřel jsem ji goethovsky vyrovnanou a zase se zábleskem ironie v soustředěném zraku, z něhož se díval mudřec a básník, soudce, povzbuditel i pochybovač, uzákoňovatel krásy českého básnického slova, jeden z nejsvrchovanějších duchů své doby, obávaný i milovaný, bojovník i samotář.

To všechno skrývala i zjevovala tvář F. X. Šaldy.

Vidím ji zrytou písmem poznání, modelovanou úžasem i bolestí, na pozadí knih v jeho vinohradském a smíchovském bytě, soustředivém a prostém jako cela, a zase v zeleném světle u širokého okna v jeho dobřichovickém "buenu retiru", kam všude jsem za ním na pozvání přicházíval s rukopisy svých raných veršů, s tlukoucím srdcem, pochybnostmi i nadějemi pětadvaceti let. Jednou při vyslovení jména mého rodiště nezvykle zjihla a tehdy po prvé byly přímo pojmenovány Rošice. Několik důvěrných podrobností, naznačených z naší krajiny, svědčilo o přesnějších znalostech, než které je možno získat z knih anebo vyprávění. Neptal jsem se víc, cítě přejemně, že jsem vyvolal nějakou vzpomínku rodinnou jaksi mimoděk, nečekaně, jediným jménem. Až později mi bylo naznačeno víc a tehdy také bylo vysloveno jméno Šaldovy tety, Marie Schnurpfeilové, paní lesní na Rošicích, která tam žila před sedmnácti lety.

Rošice a F. X. Šalda...

Jak tuto tvář, tak složitou a bohatě odstíněnou, zasadit do prostého rámečku naší krajiny?

Dvoje prázdniny, v roce 1883 a 1885 prožil v Rošické myslivně F. X. Šalda, kvintán a septimán pražského akademického gymnasia, u své tetičky Marie Schnurpfeilové. Jeho podobu z těch let nám zachoval fotografický snímek a paměť šestadevadesátileté hajné Josefy Neubergerové. Její otec býval komorníkem u bratronického barona, k němuž pravidelně docházíval se služebním hlášením pan lesníRošic, o prázdninách doprovázený svým studentským synovcem. Vnitřní tvář jinochovu, kterou nedovede zachytit fotografická deska, musíme hledat jinde. Je skryta v některých vzpomínkových povídkách knihy "Dřevoryty staré i nové", kde ji postihneme na několika místech citlivou a živou.

"Byl to slabý, plavovlasý hošík, hodně vyčouhlý a nesmírně stydlivý. Měl tvář tak plápolavou a pleť tak citlivou, že se v ní obrážela všechna hnutí jeho neklidné dušičky, životem jakoby stále vyděšované... chýlíval se až do noci nad knihy..."

Tato citlivá portrétní kresba je z Šaldovy povídky "Panenčin první krok".

Septimánova tvář už jeví rysy pevnější. Ústa a čelo vymodelovala ruka životní zkušenosti tvrdším a pevnějším hmatem, jak bychom se dočtli v zmíněné knížce o kousíček dál.

Teď už se svěřme jen krajině.

Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu "kojící" Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenerie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn.

Víme o ní něco?

Za napoleonských válek se dostal majitel čekanického panství, jezdecký rytmistr rakouské armády Alois svobodný pán Helversen, za ustupujícími Francouzi od Lipska až do francouzské země. Ve vojště nalezl svého krajana z Bratronic, prostého vojáka, s nímž uzavřel důvěrné přátelství. Nevíme už, bylo-li to stálé válečné nebezpečí či opravdu těsné pouto krajanské, co porušilo společenské rozdíly, tehdy jistě ostře vyhrocené, a zároveň sblížilo důstojníka s vojínem. Rytmistrovi se to vyplatilo. Jednou zaútočila rakouská jízda velmi prudce: koně se rozcválali, blýskly palaše, boj začíná a najednou marně shání bratronický vojáček svého příznivce v ryku bitvy. Obrátí koně, rozjíždí se zpátky a nalézá svého krajana ležícího v trávě, s dlaní na oku. Nedbaje střel, vysazuje ho k sobě do sedla a ujíždí s ním rovnou na obvaziště. Byl nejvyšší čas. Francouzi se vzpamatovali, zaútočili, a rakouští jezdci se obracejí na útěk. Kopyta francouzských koní bijí o zem a rozdupávají rakouské raněné k smrti. Zatím bylo čekanickému pánu ošetřováno na obvazišti zraněné oko. V úzkosti z možné ztráty zraku učinil slib, že po uzdravení jistojistotně dá postavit na svém panství kapličku. Slib byl splněn. Ještě v Paříži dal namalovat obraz kojící Panny Marie a do rámu vyřezati podobu oka na památku, že jedno oko přece jen v bitvě ztratil. Kaplička byla vysvěcena roku 1815 a od té doby se každoročně v první červencovou neděli konala u ní pouť, která se později rozšiřovala i na ostatní neděle do konce měsíce...

Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.

Někdy prudká bouře změnila tento idylický obrázek. Déšť zahnal promáčené poutníky do myslivny a hajnice, které byly naplněny do posledního místa, a jemná paní lesní měla i s hajnou kus perné práce, než daly zablácenou domácnost aspoň trochu do pořádku.

Rodina z myslivny patřila svým společenským postavením mezi zámecké úřednictvo, k němuž byl počítán sládek, správce i "residiální" kaplan, denně sloužící mši v zámecké kapli. Aspoň v neděli se jí zúčastnil i pan lesní Schnurpfeil, poněvadž to patřilo k patrimoniálním zvyklostem, jež se ve zdejší odlehlosti držely dlouho, předlouho. Nevíme, nakolik se pražský synovec musil podílet na společenských povinnostech svých hostitelů, ale některým návštěvám jistě neušel. Pražský student lnul více k jemné tetičce, jejíž útlocit měl sdostatek porozumění pro zvláštní záliby nedružného jinocha, který co chvíli se vytratil s knihou bud ke "kudrnatému buku" u Zákličí nebo na samotářské toulky k Chvalovskému rybníku. Zde, v blízkosti hajnice, svítila novotou čerstvá omítka zámecké hrobky, zbudované v módní pseudogotice, a v okolí hájovny i rybníků strměly nevídaně vysoké keře jalovců. (Stály tu ještě do nedávna. V roce pětačtyřicátém je porazili madarští zemědělští dělníci, přikázaní na práci do dvora, kteří si na jejich planoucím voňavém jehličí udili šunky.)

Tady se vnímavý student častěji zastavoval.

Přes kořeny a kameny vyšel ze sosnového lesa mezi šustící ovsy do písčité krabatiny, jejíž chudoba je na první pohled patrná z množství žulových pahorků, kterým se celá staletí vyhnulo rádlo, a staly se tak domovem lísek, trnčí, veverky i lasiček.

V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.

Kráčím pomalounku z luční pěšiny k hrázi, která je zastíněna alejí dubů, cvrká cvrček, hořce zavoněly puškvorce a z humen vcházím na nádvoří bratronického zámečku. Nahořkle dýchnou ořechy, nad nimi šedne mansardová střecha, štít pivovárku se zakudrnatí křivkami barokních říms a z hnízd na komínech zamávala černobílá křídla, zaklapaly čapí zobany. Přinášejí prý štěstí a nikdo u nás jim neubližuje. Dovedou však překvapit i vystrašit: náhle cosi spadne s výšky na dvůr a zasyčí to rozvinutou užovkou... V celém zámečku je mrtvé ticho. Vcházím do parku, jehož lavičky opanovaly lišejniky, na zarostlých záhonech rudne rybíz, vladaří lebeda a mléč...

Jak rušněji tu bývalo dříve. Za časů Šaldových návštěv byla ještě v čerstvé paměti rázovitá postava starého majitele. Její tvář nám zachovalo vyprávění Aloise Jiráska. Jeho "starosvětský obrázek" nazvaný prostě "Talacko" je vlastně podobiznou šlechtického vlastence z předbřeznové doby Talacka z Ještětic, starého mládence a žoviála, obdařeného samorostlou bodrostí a vtipem. Měl svá podivínství a zvláštnůstky, projevující se v úsloví i každodenních zvyklostech, o nichž se ještě do nedávná zachovalo ústním podáním v kraji mnoho zkazek. Historický vypravěč uplatnil v této figurce vrozený smysl pro barvitý detail a s citlivostí sobě vlastní vyvolává zároveň atmosféru prostředí a doby. Kolorovaná kresba Louisy Berkové ze čtyřicátých let minulého století nám ho představuje docela jinak. Sebevědomý zrak nad černým podsebitím kníru zří na nás s vážností, která přísluší k červenému, zlatem vyšívanému fraku, v němž se urozený pán vypravoval buď na sněm nebo ke korunovaci. V zámečku jsem ještě viděl jeho stavovský kord. Celé století nás dělí od života, poutavě vyprávěného Jiráskem, i od portrétu, jejž namalovala Louisa Berková...

Sedím v zeleném stínu pod rozložitým klenem u Rošické myslivny. Vánek míchá vůni voňavých jedlí z lesa Podjezdin s vůní schnoucího sena, zvlhly trávy a jen cvrček, tambor tmy, vytrvale crčí do ticha. Hořký výdech ořechového listí odvádí mysl mou jinam a světélkující křídla svatojanských broučků kreslí svým letem křehkou arabesku, do níž promítám svoje vzpomínání. Větvovím prosvítají hvězdy, v hnízdě zatikl probuzený pták.

Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.

Moje vzpomínání provází ještě rakev s paní lesní k vratům blatenského hřbitova po tragickém životě jejích tří dětí a loučí se i s kroky pražského studenta, jež se vzdalují luční pěšinou k Podolskému rybníčku a dál až do Blatné, aby tam zastihly připravenou poštovskou diligenci.

Osvětlená okna myslivny promítají nové siluety, nový život, ale já si ponechávám v zraku tvář dávných let, jež tu pro moje vzpomínky a cit žijí dál.


tato kapitola v PDF