Rošice ::
odstavce
7, 27
Je to můj kraj, domov teskných hladin a lískových pahorků, kraj prosvítavých sosnových lesíků, z kterých v říjnu vonějí zelánky, kraj vyzáplatovaný úzkými pruhy políček, jež jsou sešívány šípkovím a trnčím ještě užších mezí, kraj polních cest s bílými kapličkami a průvody křivých švestek, jejichž plody zadýchá podzimek modravou dálkou pohraničních hor; kraj rolnický, pastevčí, rybářský a bramborový, vyladěný do režnosti a blankytu, erbovních barev mého domova. Řekněte, mají někde krásnější jméno pro les než to, které vymyslili tady: ... Červánka; Zákličí ... to je zase jméno rybníka, ležícího docela blizoučko u Rošic. Vydychuješ tato jména jako zaklínadlo, píseň, zjevení.
...
Rodina z myslivny patřila svým společenským postavením mezi zámecké úřednictvo, k němuž byl počítán sládek, správce i "residiální" kaplan, denně sloužící mši v zámecké kapli. Aspoň v neděli se jí zúčastnil i pan lesní Schnurpfeil, poněvadž to patřilo k patrimoniálním zvyklostem, jež se ve zdejší odlehlosti držely dlouho, předlouho. Nevíme, nakolik se pražský synovec musil podílet na společenských povinnostech svých hostitelů, ale některým návštěvám jistě neušel. Pražský student lnul více k jemné tetičce, jejíž útlocit měl sdostatek porozumění pro zvláštní záliby nedružného jinocha, který co chvíli se vytratil s knihou bud ke "kudrnatému buku" u Zákličí nebo na samotářské toulky k Chvalovskému rybníku. Zde, v blízkosti hajnice, svítila novotou čerstvá omítka zámecké hrobky, zbudované v módní pseudogotice, a v okolí hájovny i rybníků strměly nevídaně vysoké keře jalovců. (Stály tu ještě do nedávna. V roce pětačtyřicátém je porazili madarští zemědělští dělníci, přikázaní na práci do dvora, kteří si na jejich planoucím voňavém jehličí udili šunky.)