Pastvy
Klíč k bráně tohoto vyprávění se dosud neporušený leskne v průzračné studánce hodně ranného dětství, někde pod ohmatanými listy starého Alšova slabikáře, po nichž bloudily umouněné klukovské prsty za udivenýma očima jako po tajemné mapě a tenkrát ani zdaleka netušily, že je to vlastně první vzrušující výprava do světa poesie. Pokusím se nahlédnouti za clonu minulého času a nahmatati tam citlivě první nesmělý tep, kterým se ohlásila první vlna vzrušení z tištěného* slova.
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném. V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte ...
Náhodný oráč nebyl nikdo jiný než sám vojvoda Přemysl za dvěma strakatými voly, přijímající u pluhu knížecí poselství. Za přivřenými řasami zoufale lomily rukama umírající dívky pod spáleným Děvínem a v hlubinách rybníka Hrádku svítila zlatá kolébka Libušina. Ne, ta pradlena na hrázi není moje maminka - ba ne - říkejte co chcete - to je přece Libuše se sborem svých dívek ... Hle, už třeskly meče a štíty a ze skály nad hladinou vyjíždí svatý Václav v slunečné zbroji na bílém koni... U Modrouc ječmene leží v plenkách král Ječmínek a nad ním se sklání jeho přesmutná máť, prchající před pánovým hněvem z chropyňského zámku ...
Stačilo od ohniště zavolati do lesa a s ozvěnou přiběhla víla, táž víla, která Janošíkovi podala zázračný opasek nad květem planých růží.
Viděl potom chlapec mnohou sličnost dívčí i ženskou, ale čím to je, že žádná už nebyla nikdy tak krásná jako paní učitelka a žádná se nevyrovnala těm na obrázcích Věnceslava Černého ve Starých pověstech českých.
Do světa snivého pasáčka zasahovaly i rušivé rozpory snu a života. Byly to první zprávy z bojišť o padlých sousedech, byly to i urputné stíny cizích vojáků, sumující ve staveních po ukrytém obilí. Od nádraží se denně k městečku ploužily vyhublé, bledé postavy hornických matek z Příbramska a u pasteveckého ohniště usedal strach z rekvisic, před nimiž se doma vymýšlely nové a nové skrýše. Už si nenosil na pastvu namazané krajíce; vystřídaly je suché bramborové placky, často připálené - a tuto změnu cítil jako křivdu do nebe volající. Ještě dnes vidí lačný zrak cizího kluka, s nímž se rozdělil bratrsky i o tu placku, před tím nenáviděnou. Tehdy prvně pochopil první písmenka z abecedy sociální problematiky, ovšem jen instinktem, ale pro celý život.
Tu i dědeček Panýrkouc, vysloužilý voják z taliánské vojny a pasáčkův nejdůvěrnější kamarád, vypravěč i posluchač, častěji nevrle odpovídal na zvědavé otázky, jakmile začala řeč o bídných časech.
A dědek Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem — ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati »ze škody« dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černá byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytné k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque — bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buona sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po létech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
Pravda, dovedl dědeček spíš kastrovat dobytek než klásti vedle sebe písmenka - a kromě modlitebních knížek toho v životě mnoho nepřečetl, ale nikdo už po něm nedovede, vyprávěti s takovou jadrností a tak citlivě hmátnouti pod kořeny věcí.
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. - Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: »Však na pány taky jednou dojde.« Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou »medálii«. On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji, tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun - vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla to známá z lučanské krajiny, ze Strahova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme poprvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným, než připravenou popelnicí.
Odpusťte lyrikovi jeho dojetí. Je jím vinna vzpomínka na první knížku. Sladký ševel jejích listů mu věčně bude připomínati vábení pasteveckých let - rajskou podobu světa navždycky ztraceného.
tato kapitola v PDF
