Pěšinkami mrtvých
Jako varující boží prst se tyčí nad Trhanovem kamenná renesanční boží muka, která daly postavit Lomikarovy dcery pro spásu duše hříšné. Ani nejzbožnější chodská žena se před nimi nepokřižovala, neboť "selská paměť je tvrdá". Věřilo se na celém Chodsku, že po Lomikarově smrti vybíhá o půlnoci z trhanovského zámku černý pes s ohnivýma očima a po půlnoci mizí v klenčské hrobce u rakve trýznitele Chodů. Táhlý hřbet Čerchova se černá nad krabatými políčky, za mokřinami luk, za taškovými střechami chalup a rozhozenými pentlemi cest, za stodolami a sruby, jejichž temnými škvírami střílen se dívá historie. Pokřivené štěpy žalují svými pahýly a zkrouceným větvovím na nepřízeň nečasů. Vsi, přitisknuté jako koroptví hejna pod svahy kopců, se dívají do Čech jdeš-li z Němec, "jako by tě chtěly zaskočit zezad". Staré zvyklosti se tu mísí s novotařením, kterému se ještě nepodařilo vejíti do krve těchto pravnuků dávných pomezních stráží. Touláš se starými pěšinami a úvozy, vyvolávaje si tváře dávno už rozpadlé v prach, ale stále oživované vděčným vzpomínáním na jejich statečné Činy a dobré skutky.
Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium. Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému, tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní... Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university. Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný "zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin. Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda. Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot, striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii". Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci, kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba. Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři, tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí. Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a "bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým lékařem."
Nejvyšší uznání o jeho vědecké činnosti řekli právě lékaři. Ve vnitřním lékařství není oboru, který by nebyl obsáhl svým duchem a v němž by nezasvitla jiskra jeho důmyslu. Vhchny jeho práce vyznačuje bystrý klinický postřeh, původní pojetí, mistrná forma. Jeho myšlenkám a poznatkům dostalo se lestného ocenění v literatuře světové.
Tento misogyn, který znal velký kus světa a doma se obklopoval uměním, byl vnitřně daleko složitější osobností, než ji lze postihnout jen z díla beletristického a medicínského. Měl jistě velikou potřebu přátelství. Jeho vyběravost v tomto směru byla náročná, ale koho jednou přijal do svého srdce, zůstal mu věrným kamarádem po celý život. Trojici nejbližších přátel tvořili Vrchlický, Jirásek a Aleš. Thomayerův vztah k Vrchlickému se.neměnil od studentských let klatovských až po básníkovo tragické stáří. O manželském martyriu knížete českých básníků byl asi zpraven nejdůvěrněji. Žel, ani jeho lékařskému umu se nepodařilo odvrátit Damoklův meč od básníkovy duše. Opravdu visel jen na vlásku...
Trhanovská hospoda u Císlerů, po dřívějších hospodářích nazývaná u Vavroušů, je rodištěm universitního profesora laryngologie dr. Josefa Císlera. Ve své dramatické a beletristické tvorbě zpracoval několik veseloher, románů a povídek, jejichž tematiku zaměřoval ponejvíc k rodnému kraji, ať je to povídkový cyklus Na haltravské stoupě nebo román železničního strážce Aj, ty svatý Vavřinečku.
Božena Němcová jako první uvedla tento kraj do české literatury povídkou Karla, ale teprve Alois Jirásek svými Psohlavci zasadil Chodsko už provždy do povědomí celého národa.
Byl tu celkem čtyřikrát. Poprvé se sem vypravil z Litomyšle o prázdninách roku 1876, dva dny pobyl v Trhanově jako host zámeckého zahradníka Thomayera, s jehož syny lékařem Josefem a kaplanem v Klenčí Antonínem vyšli si na Haltravu tehdy ještě bez určitého tvůrčího záměru. Jen črta Na Haltravé zaznamenává jeho dojmy. O trhanovských hostitelích zaznamenal ve svých Pamětech hezkou vzpomínku:
V milé paměti mám veselého hovorného otce Thomayerova, zámeckého zahradníka, a váfyiou rozšafnou matku přítelovu... Byla to pravá Chodka, energická, statelná v starostech a protivenství, moudrá u vychování svých dětí, a %yláftě na Josefa měla blahodárný vliv.
Podruhé tu byl začátkem srpna 1882, tentokrát na studijní cestě, kterou mu umožnilo stipendium Svatobora. Zdržoval se ponejvíc v Postřekově u pana řídícího Karla Forejta. V Draženově našel model k své románové postavě chodského praporečníka Matěje Přibka, tak výrazně vystupujícího ze spisovatelova vyprávění. Navštívil i slavnou pouť u Vavřinečka na Veselé hoře a v Nevolicích si celé odpoledne poseděl mezi hospodáři a tančící chasou.
Dole v Nevolicích byly musiky dvě: "panská" s plechy, s celou kapelou, a stará "selská", kde dudák hrál na "pukl" a s ním hudec, obaji% staří. U těch jsem vyseděl nejdéle a dával si hrát! a jiní tancovali. Když jsem odcházeje naplatil, vstali oba staří muzikanti, vyprovodili mne ven a šli se mnou dál hodný kus. Dudy a housle hrály a hrály, a% se po vsi rozléhalo. S takovou slávou vracel jsem se od musiky.
Těžko si představit důstojného pana profesora a spisovatele, jak kráčí v doprovodu muzikantů domů z hospody.
Při celém chodském putování jej provázel mladý studentík Jan Hruška z Pece, na svůj věk usedle vážný a opravdový. Když vycházel v Květech Jiráskův chodský román, vzbudil po celém kraji notové vzrušení. Jeník Hruškoc měl v hospodě U Mandáků tak početnou obec posluchačů asi jako mistr Jan v Betlémské kapli. I Jindřich Holubuc z Klenčí (pozdější spisovatel J. Š. Baar), také student, předčítal doma na hyjtě celému sousedstvu toto historické čtení, jež posluchače přímo fascinovalo. I v té nejposlednější chaloupce na Chodsku byl Alois Jirásek známou osobností a spisovatelem z nejmilovanějších.
Když po třinácti letech roku 1895 odhalovali na Hrádku Kozinův pomník, byl autor Psohlavců při tomto slavnostním shromáždění jistě počítán k nejmilejším hostům.
Není snad kousku chodské země, který by neprošel per pedes. Co by asi řekl dnes v Trhanově? Strašná zpustlost zámku by jej jistě hluboce sklíčila.
Stříbřité světlo rozpouští stín pod větvemi lip "Na Kozinovské", kde odpočívají nebožtíci ze Šnajberku, Újezda, Trhanova, Chodova a Pece. Kamenná ženská postava střeží poslední odpočinek rodiny Thomayerů, která se tu sešla celá. Na hrobech kvetou "lilie houpající se na tenkých stoncích a vyzvánějící bělostnými zvonci Zvěstování".
Ten, kdo má dar tak citlivého vidění a slyšení, je básník. Myslím na něho u kamenného kříže před hřbitovní zídkou a čtu pouhá dvě slova: Dělník boží. Ano, vzpomínám na název jednoho Šaldova románu Loutky a dělníci boží. Ne loutkou, ale skutečným dělníkem božím byl ten, kdo se ukryl pod tuto dvojici slov a nechává za sebe mluvit jenom svou práci. Jan František Hruška postavil opravdu bytelné dílo, které přetrvává jeho smrtelnou tělesnost. Pamatuješ se na starého pána z plzeňských ulic, který na pozdrav odpovídal zvláštním jasem bledě modrého zraku, jakým se dívají jen děti, studánky a světci. Jako by tu někde byl - tak živé ho zpřítomňuje jedna vzpomínka Bořka Dohalského.
Odpoledne po lukách se vydá do rodiště na Pec, aby před klekáním pěkně odpočinul ještě za soumraku. Tu v podvečeru přebírá denní žeň, mudruje, piluje bajku, vyhání nepravost z řeči a pověst zváží a dokopává se pokladů kraje, které potom střeží pilně před vetřelci. Stojí na stráni v bráně zemské zarytý Psohlavec, vousatý kapucín Chodska a milovník vlasti. Po této přehlídce, v ruce sukovici, na konci trhanovské aleje, přes pole a luka zahlásí za klenčské "soudky" Šimonu Baarovi, že je vše v pořádku, aby jen odpočíval.
Od Čerchova sem nahlíží celý kraj a ty za ohybem cesty tušíš v údolí jeho rodnou Pec, na kopci Chodov, kam později jezdíval na léto, stranou zdvíhá kostel svatého Martina nad celým Klenčím cibulku věžní báně a docela blizounko se točí červená báň kostela trhanovského, v němž byl křtěn.
Je slunný nedělní letní den. V Peci slaví pouť a na silnici pod javory jezdí motorky, v autu vidíš sedět chodskou babičku se starodávným šátkem, jistě jede se synem nebo zetěm k vnoučatům a popovídat si s vdanou dcerou. Za chvíli se cele hroužíš do ticha, které přerušuje čejka svým vzlykavým zakníháním. Černou hladinu rybníčka zčeřila potápka stříbrným vějířem vln. Celá krajina zjihla a zpozorněla. Jak dávno už jsi neslyšel křepelku, a ted se ti nějak hlasno ozvalo z podmezí její zavolání: Pět peněz! Pět peněz!... Dvě ptačí legendy si pan profesor Hruška vymyslil na svých samotářských toulkách a ty si v jeho stopách znovu připomínáš toto básnické čtení.
Jedna z křepelek se dostala až do Egypta. Skryta v obilí slyšela, jak žid vymáhá na svatém Josefovi pět peněz za opuštěnou jeskyni v polích. Zželelo se křepelce opuštěnosti božského dítěte i rozlétla se po celé egyptské zemi, aby vyprosila pro Jezulátko požadovaných "pět peněz". S nastávajícím jarem se musela po zákonu ptačích návratů vrátit do svého českého domova a od těch dob jí zůstalo na památku známé křepelení. Na mezích u kamenů kvetou rozchodníky. Chodské děti vily z nich na pastvách věneček, který zavěšovaly na Kristovu hlavu skloněnou na pol ním křížku pro památku na trnovou korunu, jak je tomu učily maminky... Z luk dlouze zakníhala chocholatá čejka, zvěstovatelka jara a třpytných vod.
I ji oslavil chodský La Fontaine překrásnou bajkou, touto "popelkou mezi dcerami poezie".
Čejka kdysi bývala královnou a stále ležela v knihách. Nestarala se o své poddané a proto byla proměněna v ptáka. Na památku královského důstojenství zůstala jí místo koruny na hlavě vysoká chocholka a svou čtenářskou vášeň musí stále připomínat žalostným kvílením: Knihy! Knihy!... Lid z Pošumaví ji pro tento plačtivý zpěv nazývá kníharou. Myslíš tu na Ptačí motivy Adolfa Heyduka i na přátele v knize Moji přátelé z království polního kvítí, tak sugestivně zbásněné Jakubem Demlem. Zajímalo by mne, znal-li tento básník aspoň některý svazek Hruškových bajek...
Nad temným rybníčkem žloutne stráň kvetoucími pupalkami a každé zavanuti se obléká do její citrónové vůně. Ticho je rozezníváno rozbzučeným zpěvem včel a ty si tu vybavuješ jednu milou knížku z dětských let Děreček včalařem, která tě nezapomenutelně uváděla do včelího světa. Tato vděčnost se nezměnila ani později při četbě celých Pamětí děrečka včalaře. Když pan profesor stavěl pro své rodáky kapli svatého Prokopa, nemyslil na tohoto sázavského poustevníka jako na patrona havířů, ale především na svatého muže, důvěrně spřáteleného s božími dělnicemi, které dávají vosk pro oltářní svíce i hromničky. - Jak jinak bychom si mohli vysvětlit právě toto zasvěcení?
O svém dětství nám mnoho pověděl v jiné knížce pro děti, nazvané V záblescích staré chodské slávy. I dospělí se rádi začtou do tohoto životopisu chodského dítěte a do časů, kdy si autor jako chlapec sám rád "zaptačil", což je chodské označení pro čižbu. Dnes ubylo z polí zpěvného ptactva a z vesnic jako by se nenávratně odstěhovala poezie. Který z chlapců dnes ví, jak se dělá "hímelový lep" ? Inu, bylo třeba vylézt až k polosuchému vršku převysoké jedle, který se zelenal nádherným jmelím. Tato klukovská kořist se složila na jednu hromadu, pasáčci se kolem ní sesedli dokolečka a trpělivě seškrabávali zelenou kůru s jmelových větviček. Kůru i s listím stloukali na kameni, potom ji vypírali v potůčku, až vznikl ptáčnický lep, který se musel chovat v hrnečku pod vodou, aby neztratil svůj lepicí účinek. Běda ptáčkům zpěváčkům, kteří se přilétli napít čisté vody z potůčku a usedli si na vějičku, závitnicově natřenou lepem! Byl okamžitě konec jejich svobodě.
Jan František Hruška byl i v mužném a stařeckém věku opravdovým přítelem božího ptactva jako svatý prosťáček z Assisi a uměl se dohovořit se vším stvořením na rodném Chodsku stejně jako on v italské zemi. Díváš se přes Chodov a Pec k Čerchovu. Kolik lidských osudů z "řady chodských postav a povah", které se ti už provždy nezapomenutelně vtiskly do paměti, vysledoval tento jadrný vypravěč v cyklu Naši pod Čerchovem. Ať je to "železná žencká" Konopka, krejčí Bártík z Chodova nebo Johanka Mlatcuc, všude se setkáváš s důvěrnou znalostí vesnického živobytí a nikde nepřistihneš spisovatele, že by čtenářskou krmi vařil z vody. "Černá bratrstva lesů", březinovsky řečeno, naplňují tuto končinu až k samotným hranečníkům. Myslíš na všechny dřevorubecké existence tohoto kraje, které jsi poznal z jeho knih: smolaře, pilaře, tesaře, jež všechny živil les. Vidíš děvčata s nůšemi trávy, vracející se z pasek, dovídáš se o přeskromném živobytí v přikrčených dřevařských chaloupkách s hejnem dětí, to všechno vyprávěné srostitým jadrným jazykem. Chápeš, proč tento slovutný národopisec byl "živý slovník bulačiny, kterou ještě ve studentských dobách nosil svému drahému profesorovi Gebauerovi jako poctivý, vážený materiál k stavbě českého hláskosloví"
Od rybníčka pod Kozinovskou vede lukami pěšinka k Jánskému údolí, kde stávala o samotě kovárna a pastouška, v níž se jeden čas také vyráběly sirky. Ještě jsem zastihl poslední chvíle staré pastoušky, která stála vedle kovárny jako obecní stavení a z níž zůstal jenom trčící komín. Dnes je tu pečlivě obdělávaná zahrada s vilkou, letní pracovna Zdeňky Psůtkové, do které se ráda uchyluje se svou literární prací. Zde u rodičů překládá z ruštiny svého milovaného spisovatele Konstantina Paustovského, básníka jemné slovesné krásy a hluboké lidské moudrosti, kterého dobře zná i osobně ze svých sovětských návštěv.
S upřímným zaujetím jsem si tu prohlížel kovářský "majstrštuk" jako připomínku rodové řemeslné tradice a umu. V Baarově trilogii se dočítáme o klenčském kováři Psůtkovi. Ten musil cechmistrům vykovat rovněž jako misterský kus celou sérii koňských podkov různé velikosti, kterou ještě dnes můžeme spatřit co označení kovářské živnosti na jednom stavení v Klenčí.
Když jsem šel poprvé z Jánského údolí nahoru do Chodova, byl vlahý jarní den a celá vesnice voněla rozkvetlými třešněmi. Tato vesnice kdysi slynula pověstí o nejkrásnějších a nejchutnějších míšeňských jablíčkách, kterým prý "není daleko široko rovno", jak udává zpráva z koutského archívu. Snad nám ji potvrdí sadaři.
Nějaká žena hrabala na humnech trávu, jiná klestila u chalupy chvojí a dávala je na hraničku k plaňkám, jako průvod družiček se zastavily na mezích rozkvetlé trnky a zavoněly svým chladným výdechem uprostřed zeleného osení. Na návsi ještě stojí celá řada typických chodských stavení u Benešů, Mathauserů a u Bišků, s dřevěnými štíty a převislými střechami. Na Bolfuc střeše si čápi vystavěli hnízdo a čápice seděla na vejcích. Sotva jsem začal kreslit barokní báň kapličky, přiběhli od školy páni kluci, pokukovali přes rameno a jeden čipera nerozpačitě prohodil, že jejich paní učitelka tolik na tužku netlačí a dělá jen slabé čáry. Pomyslil jsem si, že i kluci mají plné právo na své pojetí kreslířské práce, a nikterak jsem se na ně nezlobil. Dověděl jsem se od nich bezpečně aspoň jeden údaj, že nejtypičtější stavení s klenutou bránou a brankou je u Soukupů. V malém parčíku u cesty upoutá poutníkovu pozornost kámen s vtesaným starožitným znamením kříže, snad nejstarším v celém kraji. Zdenka Psůtková by nám mohla víc povědět o historii tohoto svého rodiště, kterou zpracovala ve své disertační práci.
V lukách pod vsí jsem zahlédl celý ženský sněm, převracející snopky suchého lnu, a toto starodávné ženské dílo stejně jako praní a bělení prádla u vod přináší do našeho uspěchaného času chvilku poezie a záminku k snění jako četba pohádkové a bajkářské beletrie Hruškový. V Peci na čísle i je zasazena pamětní deska s reliéfem výrazné hlavy, modelované sochařem Aloisem Langenbergerem. Zápisem informuje návštěvníka, že se zde narodil 6. 6. 1865 a svými kořeny tkví chodský básník a národopisec prof. phil. dr. Jan Fr. Hruška. Ještě jsem si nedokreslil tuto sympatickou tvář, a ze stavení vyšla mladá žena, která se provdala za spisovatelova synovce. K vzájemnému údivu jsme zjistili své společné přátele z rybárny u Myslívského rybníka, odkud pochází její tatínek. Byl jsem pohoštěn poutními koláči a prohlédl si se zájmem sbírku rodinných památek a knih milovaného spisovatele, které zde vystavili v jedné světnici pro příležitostné zájemce. V zahrádce před domem kvetly macešky a nedaleko se děti rozhoupávaly na kolotoči za hlasného vyhrávání reprodukované hudby. Také střelnice byla obležena dychtivými střelci, ves byla plná hostů a ze stavení voněly pouťové dobroty. Marně jsem se pokoušel nakoupit pouti dětem svých hostitelů. Myslil jsem na největší perníkové srdce, žel, přišel jsem už ke snědenému krámu. Nedostal jsem ani cukrovou "štangličku", kterou vždycky prodávaly babky při tanečních zábavách, ani cukrový špalek, tak dlouho udržující chuť na ponebí. Když jsem se dost vynadíval na tančící páry, vyšel jsem na obchůzku vsi.
V údolíčku mezi chalupami pospíchá říčka Čerchovka, zrcadlíc ploty, olše i dřevěné štíty nizoučkých dřevorubeckých chalup. Poschodová vilka s balkónem, verandou a širokým oknem ateliéru srostla se svým vesnickým okolím, jako by k němu patřila odjakživa. Toto malířské tusculum si dal vystavět roku 1902 malíř Jaroslav Špillar, kterému zdejší dřevorubecká obec učarovala při jednom zastaveni na zpáteční cestě z čerchovského výletu natolik, že si v ní okamžitě zjednal byt u dřevaře Edra, jenž si právě postavil novou chalupu. Majitel obstaral převoz dřevěného ateliéru z Postřekova a malíř tu byl záhy jako doma. Nastěhoval se do Pece přesně v prvním roce našeho století. Když k dvěma umělcovým synkům přibyla dcerka Vlasta, zdál se mu dosavadní byt už těsný a pomýšlel na stavbu vlastního domu. Od lesního Špadrny, který byl švagrem spisovatele Jana Františka Hrušky, koupil starou kobylu Markýtu a začal svážet z čerchovských lesů potřebné dříví na stavbu vily. V Domažlicích obstaral cihly a tašky - a než se rok s rokem sešel, nastěhovala se pod vlastní střechu celá rodina. Nový domov se nestal nadlouho eldorádem umělecké práce Špillarovy. Neuplynula ani tři léta, kdy na paletu padl těžký stín a chorého umělce musili zavést do smutného ústavu, kde dveře k světnicím pacientů nemají kliky a jsou zamykány na klíč.
Spíš sluncem než stínem prošla poslední Špillarova tvořivá léta v novém prostředí na Peci. Vyvoláváš si chvíle úsměvné pohody 2 obrazu "Naše zahrádka" nebo "V máku", kde makové květy a karkulka dcerušky Vlasty chválí krásu života jásavou červení a slunečním jasem všech barev. Celá řada obrazů z chodského života svědčí o umělcově pracovní dychtivosti. Zasněžená tichost čerchovských lesů, popsaná jenom stopami plaché zvěře a stmívavou melancholií soumračna, nebo rozsvícená namodralým pozasnéním měsíčního svitu, lákala svou soustředivostí malíře, tehdy vášnivého čtenáře Dostojevského románů, hroužícího se chvílemi do samot a chvílemi živelně toužícího po lidské družnosti a citovém teple. Kdo se však vyzná v lidském nitru natolik, aby rozuměl každému zachvění jeho tolikera strun...
Trhanovský sládek Čeněk Hrubý, pocházející ze starého rodu českých humanistů, kteří se psali z Jelení, hostil u sebe mladého vyučence Ženíškova a Pirnerova už na sklonku osmdesátých let a byl vlastně prvním, kdo se zasloužil o příchylnost mladistvého malíře k chodskému kraji. Jan František Hruška se stal Špillarovým přítelem za zcela jiných okolností. Sám o tom vypravuje. Potřeboval k svým národopisným obrázkům ze života chodských dětí ilustrační doprovod a kdo jiný povolanější ho mohl provázet do tohoto dětského světa než právě Jaroslav Špillar? Když se malíř stal na Peci bezprostředním sousedem jeho švagra Špadrny, u něhož v myslivně žil i Hruškův otec, tak láskyplně vykreslený synem v Pamětech děrečka včalaře, sblížili se malíř a spisovatel ještě přátelštěji. Děreček včalař musil být zajímavou osobností, o které se velmi pochvalně zmiňuje i Alois Jirásek. Nedivme se, že v myslivně za černých hodinek zasvěcovali malíře oba Hruškové, otec a syn, do "duševní říše" chodské a nad tyto uvaděče nebylo tenkráte na Chodsku jistě povolanějších, znalejších věci. V knížečce Z pozadí chodského národopisu je těchto důvěrných setkání vzpomínáno myslí dojatou a vřelým srdcem.
Nebudeme jmenovat jednotlivé Špillarovy obrazy, jež byly namalovány v tomto venkovském ateliéru, ani se nebudeme obšírně zabývat historií pověstného malířského vozu, který byl umělcem navržen a dovednými řemeslníky z Pece zhotoven pro zimní malování v plenéru.
U jednoho obrazu bych se přece jenom chtěl pozastavit soustředéněji. Jednou kvečeru zašel malíř do chaloupky v sousedství, kde bydlili na výměnku starouškové Císlerovi. Světnička jako dlaň, taková, aby se do ní mohl vejít stůl, postel a kamna; víc ani nebývalo třeba k spokojenému živobytí chudých venkovských lidí. Na stěně tikají kyvadlové hodiny a balíček tabáku v měchuřině ležící na stole rozjasňuje výměnkářovy chvíle s nerozlučnou "dřevěnkou". Dvojice sedí na rozestlané posteli. Stařenka má na sobě režnou košili, sukni a šátek na babku. Večeří z hliněného kafáče. Za ní visí na zdi fotografie dětí, jediný přepych v této skromné domácnosti, jak ji zahlédl malíř při své náhodné návštěvě. Tento starý pár chodského Filemóna s Baucidou jej naráz zaujal, že si na druhý den s ním smluvil malování. Jak byl však ráno překvapen, když spatřil domácnost v plné parádě a své modely nastrojené jako na svatbu. Když se tázal po příčinách této změny, stařenka začala velmi rozšafně přesvědčovat malíře: "Cák by lidi vo mně řekli, že sem míla takuvý špinavý porušky. Takuvyj vořklivyj hrnec a velkyj! Lidi burou myslit, že sem tý bryndy tulik snidla a vono jí tam bulo už enom drobíček."
Po dlouhém přemlouvání se výminkáři převlékli zase do všedního a malíř namaloval jeden ze svých nejkrásnějších obrazů, který dojímá i dnes svou vnitřní pravdivostí a hluboce lidským obsahem. Říká o bývalém životě prostých lidí víc než dlouhé sociologické studie.
Když Otakar Zich vyučoval na domažlickém gymnasiu a sbíral při muzikách v kraji neznámé lidové písně, býval Jaroslav Špillar jeho častým průvodcem. Ach bože, s kolika dudáky jsme se už setkali v jeho rozsáhlém malířském díle. I poslední, žel nedokončený obraz představuje dudáka, který doprovázen dětskou drobotinou opouští ves.
Po malířově neštěstí nalezla jeho žena skromnou úřednickou existenci na trhanovské poště, potom přestěhovala Špillarovy obrazy do svého božkovského působiště v Plzni a vilu v Peci osídlil malířův bratr Karel, pozdější profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Byl to malíř jiného žánru. Víc než bakchanálie s průvody plavých žen, kterými zalidňoval svá plátna, se nám dnes líbí realistické náměty z Paříže a francouzského pobřeží, citlivě barevně vyladěné. Byl milovníkem hudby, proto se vila ozývala hlasy zpěváků a hrou muzikantů, z nichž nejvíce upoutával pozornost majestátní pěvecký zjev Bohumila Bennoniho, představitele Lomikara v Kovařovicově opeře Psohlavci.
V dálce v lukách mraííval se jeho černý plášť v poslední záplavě slunečního světla na širokých ramenou muže opřeného o panské sídlo Lomikarovo. Široké oční oblouky s vystouplým strništím, z řas černých jako ten uhel, který pálil pod nimi v očích. Tak vzpomíná jeden ze současníků na dobu muzikantské slávy v této vile. Tehdy se tu ozývala viola Karla Moravce ze Ševčíkova kvarteta a národní umělec Jindřich Jindřich přehrával v rohovém pokoji na klavíru chodské písničky.
Mnoho pražských uměleckých přátel přijíždělo do Pece za Špillarem "Pařížanem", jak překřtili Karla, Jaroslavova bratra. Zavítal sem i Alfons Mucha, zajímající se o chodské lidové umění, a pro lidové klenčské hrnčíře navrhl "ctí a darem" mnohé nové vzory. S profesorem Hruškou chtěl vydat i zvláštní monografii o chodském ornamentu, ale nepřízeň času a množství jiných úkolů nedovolily realizovat tento krásný úmysl. Za první světové války tu malovala květinová zátiší a krajiny plné jemné lyriky Božena Jelínková-Jirásková, jejíhož manžela jsme dobře znávali. Hanuše Jelínka, přítele a znalce francouzské literatury, s monoklem v oku a přistřiženou bradkou, sbližovala s hostitelem láska k francouzské kultuře.
Bonvivánský "Pařížan" zde překládal Barbussův Oheň, "román této války". Za dcerou a zetěm přijel na návštěvu Alois Jirásek, aby se ještě naposled setkal a rozloučil s chodským krajem. Jak při této příležitosti nevzpomenout "pana Jíry" přítele z nejmilejších — Mikoláše Alše?
Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.
Jen průběh cesty byl poněkud jiný.
Zastavili se s "maminkou" v Klatovech, aby vzpomněli strejčka Tomáše, který tu dávno proháněl na vojně "zlatou koňskou nohu" a beznadějně se zamiloval do jedné učitelské dcerky. Navštívili i pověstnou jezuitskou hrobku a do Pece přijeli zase pod zamračeným nebem. Zachovala se fotografie jedné šťastné chvíle, kdy starý umělec si oslazuje život sklenkou červeného vína, ředěného minerálkou, šibalsky se usmívaje na paní Marynu, která ho moc dobře znala...
Zdeněk Bořek Dohalský, jenž měl kumštýře rád a cítil se mezi nimi doma, dobře vzpomněl v jednom špillarovském fejetonu této milé návštěvy. Z okna se díval na Trhanov a Hrádek nad Houvězdem a vzpomínal dob starých, kdy kus chodské vzpoury zaznamenal tu vlastní rukou... Dále už chtěl toto alšovské vzpomínání fejetonisticky přikrášlit: Jednou v letí sedil tu na zahradé, před sebou papírek a v ruce tužku. Nakreslil růži, takovou růži, až se jí sám polekal. Uprostřed lístků byla lebka s propadlými očními důlky. Příšerná podívaná. To bylo poslední léto Mistra Mikoláše.
Ano, známe tuto Alšovu poslední koncovku k Jiráskově povídce o rabbi Löwovi a smrti, která se mu skryla ve voňavé růži a tak učeného rabbiho přelstila. Tato kresba byla však nakreslena v Praze před odjezdem do Pece. Co chtěl Zdeněk Bořek Dohalský tenkráte povědět touto (nechtěnou?) záměnou...
Myslím v těchto místech na Mistra Mikoláše, který tu se zalíbením poslouchal tekoucí vodu jako kdysi doma v Miroticich. Nepřivolával si tu také vodníka z Lucerny, jako o málo později její autor Alois Jirásek? Nevím...
A ještě na jednu okolnost myslím, dívaje se k trhanovskému zámku. Den před Mistrovou smrtí byl u Alšů jako poslední návštěva Josef Thomayer. Potěšil doktorsky starého kamaráda, ale Smrtka skrytá v růži byla přece jen mocnější.
Zůstal jsem sám. Nebe nad Čerchovem zrůžovělo, z luk se přemítavě zadívala voda a po pěšince mrtvých přešli tichounce tři staří přátelé, tři strážcové tradic: Aleš, Jirásek a Thomayer.
tato kapitola v PDF
