Vzpomínka malířská
Znáte onen pocit, kdy z únavy a šedi všedních dnů, zaprášených pospěchem a starostmi, vyčítavých některou z nesplněných povinností, jako je schůze, nenapsaný dopis, návštěva lékaře desetkrát odkládaná nebo jiná životní nepříjemnost, náhle před vámi vyvstane vzpomínka na chvíli největšího okouzlení, dávné čisté radosti, která vás zaplaví krásou v svěžesti přímo rosné, jsou taková nezapomenutelná setkání, která nemůžeme přijmouti jinak než jako projev nějaké zvláštní, nezasloužené milosti.
Taková chvíle mě vždycky zavede na hráz Podskalského rybníka, pod oblohu jednoho podjarního dne, kdy nebe nad námi letí a v suchém rákosí slyšíme vítr a vlny, na loukách žloutnou první blatouchy a zakníhá první čejka, pole jsou prázdná, země neprobuzená a na koupání nelze ještě pomyslit. Stín studí jinovatkou, na sluníčku zabzučí z podbělového květu první odvážná včela, jehnědy střásají pel, ale zjasněná modř Třemšína má už v sobě něco z příslibu jara. Tušíme je ve větvích, ve vzduchu, v očích.
Poslouchám z dálky pětatřiceti let vábení této chvíle, dodnes ničím nepředstižené, která se udála v rodném kraji a zanechala v duši trvalou stopu na celý život. Tehdy po prvé jsem viděl vzníkati obraz, a toto setkání s krásou, před níž každý Člověk bledne ostýchavostí a trne údivem, rovnalo se přímo zázraku. Byl jsem posedlý touhou prožívati znovu tento zázrak, který dlouho a dlouho potom provázíval mou nespavost i zneklidněné sny.
V rodném městečku, ač do něho už tehdy zajížděly z Prahy na léto rozličné proslulosti, se ještě nestalo, aby některý skutečný malíř postavil svůj stojan do naší krajiny. Byli tu herci, zpěváci, muzikanti, ale malíř byl zjevem tak vzácným asi jako hvězdář, s kterým by si klukovská zkušenost stejně dobře nevěděla rady jako třeba s výpočtem nějaké kuželosečky. Toto setkání se stalo v Blatné, kdy už chlapec docházel do měšťanské školy, tehdy proslulé svými učiteli i vybavením.
A do Blatné, svého rodiště, se tehdy vrátil z vojny malíř Jan Hála, žák Bukovacův a Pirnerův, hledaje zde trvalejší existenční zakotvenost. Jeho tatínek měl pekařský krámek na místě dnešní městské spořitelny a zároveň menší hospodářství, které mela na starosti převážně maminka, přivdavší se do okresního města jako dcerka ze selské usedlosti v Pročevilech. Mladý malíř narukoval přímo z akademie do Békes Gyuly k 11. pěšímu pluku, odtud byl přeložen do Innsbrucku k císařským myslivcům, s nimiž byl třikrát v poli na italské frontě. Po válce se vrátil k 11. pluku do Písku a zůstal tam ještě dva roky z existenčních důvodů jako důstojník, přidělený k odvodní komisi, která prováděla první odvody v nové republice, a to v Pošumaví. Důstojnická kariéra mu nikdy nepřirostla k srdci. Rozloučil se s ní jisté rád a kam jinam se měl vrátit se svým uměním než domů? Malé město nemohlo natrvalo uživit mladého umělce, který nevystupoval nijak okázale, jsa povahy spíš jihočesky uzavřené a hloubavé než družně rozverné, která nezískává naráz společenské sympatie. Oddal se vášnivě své umělecké práci v prostředí sice rodném, které však mělo docela jiné starosti, než aby povzbudilo a hmotně podepřelo vážnou snahu, vymykající se z jeho zvyklostí.
Víme, že v patnáctém století žil tu malíř Jakub, který se už tenkrát asi těžce živil malováním obrazů, neboť jediná konkrétnější zpráva o něm dochovaná jej uvádí mezí jinými kolegy z kraje, jejichž úkolem bylo zlatit na Zvíkově vůz.
O tom všem chlapec nevěděl ani zbla.
Malíř, malující na hrázi Podskalského rybníka známou krajinu, stal se postavou, na niž přenesl všechen svůj údiv a uctívání. S obdivem pozoroval i náčiní, s kterým je možno konati takové divy. Nejvíc ho lákala rozevřená malířská skřínka plná tub, na nichž byla vytištěna podivná jména: puzuola, umbra, caput mortuum a kadmium, z kterých ani jediné nebylo naspodu vlastních školních barviček. A což paleta, na okraji plná barevných kopečků, jež namíchány nějakým zázrakem se na plátně proměnily v nebe, čejku, strom s rybničnou hládí! Voněl z nich terpentýn nějakou omamnou exotickou vůní. Hlava se ze všeho točila.
Ještě několikrát viděl míčelivého malíře při práci, chodil za ním jako stín, ale za nic na světě si netroufal nějaké důvěrnější oslovení.
Před vchodem do zámecké obory stála tehdy stará dubová alej, která činila popředí barokní myslivně s mansardovou střechou. Chodíval jsem tam dedečkovi pro jelení lůj, kterým si potíral onučky z plátna, což byla osvědčená věc, stokrát vyzkoušená z dob jeho mladistvých vandrů. Byl to tedy kout důvěrně známý nejen scenerií, ale i vousatým hajným. Vedle v řece chytávali rybáři na udici okouny, což byla zábava tak trochu panská.
Hle, z plátna roste před udivenýma klukovskýma očima rozpraskaný duí bový kmen, další tahy štětcem - a na větvích se kudrnatí jeho hnědé listoví, posléze prosvitne okrová zed hajnice, pozastřená lehounkou mlhou, plynoucí mezí kmeny...
Jindy se rozběhl za malířem maní nemaní až na rozorané brambořiště u nádraží. Před stojanem stál zapražený kravský potah, vedle něho hospodář v mejšlatech s bičem v ruce. Kolikrát už viděl podobný výjev celkem nevšímavě - byl příliš okoukaný a známý. Malířova ruka proměnila tuto všední skutečnost v nový svět, v němž čela krav nesla oblohu světla betlémského a v oranici zbylo ještě místo na nízké podvečerní slunce, zářící jako čerstvě nastlaná žitná sláma. Tento obraz nebyl namalován z okru, sieny a indiga, ale jistě z horka a úžasu, neboť jak jinak by vydržel v očích víc než třicet let, bez popraskaného laku a zákalu patiny...
Jednoho dne šel se spolužáky do okresního domu, kde byla instalována výstava obrazů Jana Hály, prvá výstava, spatřená v životě. Chodil od obrazu k obrazu, nevěda kde přestává sen a kde začíná skutečnost. Mizela pod nimi tvář malířova a zjevovala se krok za krokem krása rodného kraje, jeho vlahá citová atmosféra, prožívaná s novou intensitou objevu. Oč se stal život bohatší v okruhu dosavadního úzkého světa, domov milostiplnější, budovaný nyní jen ze světla a poesie. Denně se vracel školák k obrazům jako do kraje ztichlého po žních, kdy už barvy neútočí na smysly, ale jeho duchová skutečnost promlouvá prodlévavěji k duši. Neuvědoměle cítil, že se tímto setkáním něco od základů změnilo. Obrazovou skutečnost bezděky promítal do vlastního nitra, domýšlel ji do oblasti vlastní citové zkušenosti a naopak.
Nikdy předtím si neuvědomil, jakým novým citovým slovníkem může promluvit zasněžená blatenská ulice, denně spatřovaná. Zasedlá budova starého hejtmanství pod kostelní věží není už mrzutým stavením, kam se chodí k soudu nebo kde ti mohou napařit nějaké pokuty. Sněhem zlíbezněly římsy jejích oken, jindy pošmoudlé a strohé, na rohu ulice zatáčí vozka rozcváíaný pár koní před saněmi, a hle, ten chasník v červené kazajce s ocílkou po boku a necičkami masa na rameni, to je přece řeznický tovaryš od Třeštíků, jak ho znáš i s jeho zvláštně vybočeným postojem... Všechno je tady: od chocholoušů až k dětským cápotám na chodnících, všechno vyladěno modravě. Z nízkých, zasedlých nebes padá sníh.
Prosvítavá nebesa na jiném obrazu se odrážejí na vlhce šedém bahně vypuštěného rybníka, v jehož lovišti táhnou rybáři navyklým úklonem nevod k prvnímu zátahu. Matný lesk postřibřuje mlhou jejich ústroj, zvýrazněná silueta postav dává ději zvláštní duchovost, kterou si uvědomuješ právě na tomto obraze, jako bys ji viděl po prvé.
Jiný obraz soustředil účastníky rybolovu na hráz, kde rybáři už odpočítávají rybu do lejt, koním stoupá pára z nozder, muži v kalmucích a ženy ve vlnácích přešlapují v prostydlém blátě, než sádecký zavolá: Hoří! Ano, všechny rybolovy, které chlapec viděl u rybníků svého domova, vypadají navlas tak jako tento jeden namalovaný, ale nikdy si neuvědomil tolik jejich poesii. Ani na ty pípající racky nebylo zapomenuto.
Po letech si ještě vyvolává orosené jitro luk s narůžovělým nebem někde u Hněvkova. ještě cítí chladnou vlhkost v bosých chodidlech, chtěl by sáhnouti do teplého nitra slehlých kop jako na louce doma před rozhazováním sena, až vysvitne první sluníčko. Jak je na obraze rozehrána celá škála zelení od stromů před blatenskými věžemi až k trávě dosud nepokosené, od modravého odstínu sena aŽ k nahnědlému tónu louky, kterou až ke kořínkům oholila kosa.
U jiného obrazu nerozuměl názvu. "Velikonoční nálada", jakápak nálada? Vždyť jsou to přece bezdědovické chalupy, rozhozené mezi olšemi kolem závěšínského potoka pod borovým lesem. Ze žluté trávy vane ještě sychravý chlad, větřík šumí tesknotou ve větvoví holých stromů, a před kapličkou jsou už vyhloubeny první důlečky pro pikání fazolek. Počkáme si ještě, než za vsí rozkvetou v lese první podléštky...
A hle, tato kopčitá polní cesta je přece z Blatenky. Chlapec ji dobře zná, vždyť tudy chodívá do Záboří ke kmotříčkovi. Ano, vždyť to je táž chalupa na kraji vsi, kam zacházívá s maminkou k vousatému hajnému Žákovi. Na doškové střeše se zelená její drnový hřeben s vysokými netřesky, je už duben, v oranicích přibylo hnědi a jen v úvoze bělá se ještě cípek sněhu ze šatu odcházející zimy. Nažloutlé, pomrzlé osení neví ještě nic o jaru, i když ve vzduchu již zazpívali první skřivani.
Dále prodlévá u Podkostelního rybníčka, nad nímž svítí z blankytu nebes nažloutlé zdi záhorského kostela a na svažitém polí opírá se o kleče nějaký oráč za spřežením strakatých kravek. Kdo to asi je? Tady se už chlapec nevyzná tak dobře v polích jako u rodných Bělčic.
Je žňový čas. Jitro. Rosa se ještě třpytí na skloněných žitných stéblech. Pod nazlátlou oblohou rudne báň paštického kostela. Na poli pracují lidé. Přivstali si k práci jako u nás doma. Tatínek seče žito kosou hrabicí, maminka za ním sbírá hrstě. Chlapcovou první prací bylo včas prostřít povříslo. Na mezi stojí košík se svačinou, vedle se modrá bandaska s kávou. Jak je to možné, takhle pěkně namalovat ráno s tím tichým světlem na strništi?
Další obraz vyvolává nedělní pouť - a zase v Paštikách! Co se tu sešlo lidí - a nechybí tu ani kadečka s kyselými okurkami.
Touto prašnou cestou pod stinnými duby mnohokrát a mnohokrát už šel domů ze školy. Slunce klade pod stromy nafialovělé stíny, u Hodáně, kde svítí obílené zdi dřevěné hájenky, za kopec už není vidět. Tam jsou Bezdědovice. Laská se s každou podrobností a diví se modrému stínu pod šindelovou střechou.
Jinou scenerii poznává naráz. Vždyť je to spáleniště z Chlumu, kde nedávno tolik hořelo. Běžel tam ze školy s ostatními chlapci. Jen venkovský chlapec dovede prožít úzkostná zatrnutí při poslechu hasičské trubky, kdy se valí ze střechy hustý kouř, kdy chvátají lidé z polí, a domácí honem, honem vyvádějí z chléva dobytek. Než přijede stříkačka, vynášejí sousedé z hoříčího stavení šatstvo a peřiny, nejdříve však kříž a obrazy svatých. Toho pláče a shonu, kdy se ženský pláč mísí se signály hasičského velitele, kdy žádná ruka nesmí zahálet! A z vesnice ještě dlouho čpí pach ohořelých trámů a mokrého sena i slámy.
Tento obraz vystřídá večerní šero pod splavem Pustého rybníka. Z roztržených nebes rudne v škvíře mezi temnými mraky slunečná záplava, jejíž světlo zdůrazní tyč dřevěného zábradlí na hrázi, rozsvítí lesk vody a kameny mlčí jako nějaké předpotopní obludy, jen šplounavý tok vody čeří nahnědlé ticho.
Jak je možno namalovat večer a jak je možno namalovat lidskou tvář, aby oči hleděly z obrazu a ústa jen jen chtěla promluvit!
Když po letech stál v sálech pařížského Louvru před svým milovaným Watteauem, když stál před portréty Rembrandtovými a laskal očima mramorovou pleť Venuše Miloské, když měl možnost spatřit největší mistrovská díla všech škol a staletí, proč ani zdaleka necítil takové vzrušení z výtvarného díla jako tenkrát na výstavě v svých dětských letech? Žádný údiv se neopakuje v žití se stejnou intensitou úžasu. Snad už měl zrak příliš poučený a snad také proto, že se už na obrazy nedívala jeho mladá duše...
Nevím už dobře, která šťastná náhoda umožnila jednu návštěvu v atelieru. Tam malíř nemluva se rozhovořil sdílněji o své práci, a kdyby se někdo byl chlapce zeptal, čím by chtěl být, řekl by býval nerozpačitě a jednoznačně, že malířem. Toto nejtoužebnější přání z mladých let se mu tedy nevyplnilo, jako ostatně mnoho jiných tužeb.
Malíř se záhy odstěhoval do podtatranské dědiny, vrostl do života Vážce stejně hluboko jako každý z jeho rodáků, tam zakotvit lidsky i umělecky, a chlapec ho dlouhá léta neviděl.
Jan Hála už celá desetiletí žije pod oblohou jiné krajiny, milován a uctíván slovenským lidem, a snad si nad některým svým skicákem vzpomene někdy i na Blatnou.
Za obzorem uplynulého života leží kouzelná země, plná divů a vonného ticha. To je krajina našeho dětství.
Kladu tuto skromnou snítku vděčnosti k jeho několika obrazům, v nichž je nějakým nepsaným zákonem dovoleno chodit užasle a bezstarostně jenom ve vzpomínkách.
Vzpomeň si na vratič, vzpomeň si na vratič!
tato kapitola v PDF
