Vzpomínka malířská ::
odstavce
2, 8
Taková chvíle mě vždycky zavede na hráz Podskalského rybníka, pod oblohu jednoho podjarního dne, kdy nebe nad námi letí a v suchém rákosí slyšíme vítr a vlny, na loukách žloutnou první blatouchy a zakníhá první čejka, pole jsou prázdná, země neprobuzená a na koupání nelze ještě pomyslit. Stín studí jinovatkou, na sluníčku zabzučí z podbělového květu první odvážná včela, jehnědy střásají pel, ale zjasněná modř Třemšína má už v sobě něco z příslibu jara. Tušíme je ve větvích, ve vzduchu, v očích.
...
Malíř, malující na hrázi Podskalského rybníka známou krajinu, stal se postavou, na niž přenesl všechen svůj údiv a uctívání. S obdivem pozoroval i náčiní, s kterým je možno konati takové divy. Nejvíc ho lákala rozevřená malířská skřínka plná tub, na nichž byla vytištěna podivná jména: puzuola, umbra, caput mortuum a kadmium, z kterých ani jediné nebylo naspodu vlastních školních barviček. A což paleta, na okraji plná barevných kopečků, jež namíchány nějakým zázrakem se na plátně proměnily v nebe, čejku, strom s rybničnou hládí! Voněl z nich terpentýn nějakou omamnou exotickou vůní. Hlava se ze všeho točila.
Podskalský rybník
