RybníkyRybníky

Jako živé bytosti přistupujete ke mně v snách se zlatýma očima večerů, vy všechny rybníky domova mého, pro které v žádném druhém kraji nevymyslili jmen krásnějších.

Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověsti, ještě dnes spatřuji na tvých březích prchající pannu z hradiště třemšínského, pobledlou a útlou, s rozevlátou vlnou plavých kadeří, od jejíhož ztraceného závoje máš své jméno...

Ty, Labuti, největší z nich, stále budu slyšeti výsknutí křídlovky s tvé hráze, kdykoliv si vzpomenu na tvé rybolovy ...

Ty, Šetínský, dumající uprostřed lesů, kolikrát se mi tvé vlny změnily před očima ve vztyčenou hlavu užovčinu a při návratech z půlnočních koupelí nám svítily za padání hvězd z voňavých stínů svatojanské mušky...

Ty v jedlovém lese, výstižně nazvaný někým dávným po jméně tohoto stromu, tmáň tvé hladiny, podivně chladná, naplňovala mě vždy nevýslovnou tesknotou květu leknínového - a posléze ty, Hrádku, kamaráde pasáčkův, jak jsi se zmenšil od doby dětských her; dnes ti přicházím povědět, že v těch časech viděl jsem daleko za zrak - a proto zázračně.

Pohled střízlivý uvidí ve vás jen užitkovou nádrž pro chov ryb, ale jak vám křivdí! Pro mne jste pohledem oka božího ve dnech pohody i přísným zadíváním zraku Moranina v jitrech zimních šer. Ve vás je ztajen věčně se proměňující výraz této krajiny, její spanilá lyríčnost, celá bohatá škála proměn a vztahů. Váš svět, vyzařující tolika odstíny jako duše básníkova, je mým světem nejintimnějším, který má svoji poesii, zákonitost, důvěrnosti a tajemství, z nichž aspoň některé vám chci svěřiti.

Ještě dlaň větru rozprašuje zlatý pel jív do zmrzlého sněhu ve stínu mezí obrácených k severu, a už praskající led ohlásí prudkými rytmy přicházející jaro. Oslnivé zrcadlo tání přivolá pláč čejčin a ve vysokém modru plují bílá letící oblaka. Pod nimi se rodí svět České Arkadie. Jaro přivábí k rybníku nejdříve děti a housátka. Na mělčině vře voda pulčí havětí a tetelivá vážka píše neklidnými křídly báseň tak vzrušující, až se nad ní tají dech. Nic úděsnějšího jsem nezažil než pohled na řemenatku, šroubovitě se soukající z útrob mrtvé bělice; z těch dob mám pocit neurčité bezbrannosti před každým černým kořistnictvím.

Jaro u rybníka! - To je zvláštní zvuk kamínků, přivolávající holčičí svět s touto jarní hrou - to je stavba pískového zámku našich záměrů - šlápnutí bosou nohou se zabodnutým včelím žihadlem v patě na teplý husinec - list mochny husí, stříbrně větrem obrácený - huspenina žabích vajíček, přilepená na zvědavé dlani - na kameni rozsypaná šmolka - v ústech hořká chuť puškvorcového kořene, z něhož jsme v čase velikonočním robili "špunty" do bezových bouchaček - tvář mladé pradleny, pokropená tečkami pih jako krovky slunečka sedmitečného - rozpovídaný a rozdováděný ženský sněm na hrázi, zasvěcující mladá děvčata do zkušenosti manželské - vůně pokropěného prádla a mokrých vlasů - teplá vajíčka v rákosí - to všechno je jaro.

Bože, jak podivný je neúčastný spěch rybího milování (nikdy jsme v těch dnech nejídali rybí maso) - a dodnes jsem se nedověděl nic z tajů objímání račího.

Když začínají červenati třešně a léto je na dosah, to už voda není jedovatá a první odvážlivci z národa klukovského okoušejí její zvláštní slast, byť jtm při ní naskakovala husí kůže. Kolikrát jsme nezbedně močili vysokým obloukem do vody, netušíce, že tímto hříchem způsobujeme pláč Panně Marii; dnes už vím, jak vynutiti pláč čertův. Ještě teď než vstoupím do vody, třikrát stříknu dlaní a pokřižuji se, a z těch dob mi utkvělo v paměti i jiné zaklinadlo. Plivnu do vody, a rozplyne-li se slina v ní, klidně se svěřím hloubce kteréhokoliv rybníka; drží-li slina pohromadě, za nic na světě mne nikdo v ten den do vody nedostane - a rovněž na den Sedmi bratrů ne, kdy se sedm lidí utopí a sedm jiných oběsí. Od nepaměti začínají učňové umění plaveckého plaváním "po rukou", dotýkajíce se dna a provázejíce svoje pokusy hlučným čeřením hladiny. Té pýše však, kdy se prvně mohou pustit "na hloubku", třeba s notným napitím, se už v pozdějším životě nic nevyrovná, žádný jiný úspěch ani žádné důstojenství. Vrcholem odvahy bylo skákání s čapu, srázně a po hlavě, kdy ruce poznávaly celou stupnici chladu a strachu, až kamsi dolů k bahnitému dnu, kde už není nic než hrníčky hastrmanovy.

Jak nevzpomínat kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křížem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu nevěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí pařízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blížkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, která by potvrdila, že některému z nich ublížily.

V sobotu navečer chodívali kluci ze statků plavit koně. Jak jsme jim záviděli! My z chalup jsme mohli hřebelcem drhnout jen naše udřené krávy. Ještě dnes bych je mohl všechny zavolat jménem, ta pokojná a pokorná stvoření, na nichž, bezbranných, jsme tolikrát zkoušeli svoje jezdecké kousky.

O večery těch let, podbarvené za senosečí táhlým žabím chorálem, kdy na hladinách mezi rozkvetlými lakušníky a rdesnem ustalo kmitání vodoměrek a roj tiplic dotančil nad travami, jemně pozlacenými zapadajícím sluncem! Zmlkli i rákosníci a jen potápka v nevypočitatelných intervalech se ponořuje do hlubin. Tolik miluji tohoto mlčelivého hledače tajemství navzdory přírodopiscům, kteří jeho "noření" chtějí vysvětlit příliš střízlivě a jednoznačně. Vidím na hrázi Stodoliště starého Jiřince, popásajícího své dvě kravky; dovedl předpovídati počasí i z pleskotu vymrštěných kaprů a z letu vlaštovek, ale musel bych k starším pamětníkům, aby mi zazpívali zapomenuté rybářské písničky mého kraje.

Rybičky, rybičky,
vy tichý vodičky,
proč jste jen tak němý:
povězte mi o ní.
Povězte, co dělá
Andulka má milá,
jestli vám srdce svý
otevřela...

Snad můj děd, v jehož rodu se dědilo hájemství do kolikátého kolena, slýchal ve svém mládí jiný zpěv milostný, a protože byl zároveň i muzikantem, jistě by si býval zapamatoval i nápěv.

Už jsem noc celičkou
pod okénkem tvým stál -
hvězdičky počítal
a na tebe čekal.
Ty tvoje vočičky
jako ty hvězdičky
se na mne usmály -
a - plakaly.

Roso, lůžko zrození rusálčina, lysko a tmo! - Jak nevzpomenouti škádlivého smíchu koupajících se dívek, jímž stříkly tolikrát do mých vzrušených očí. Luna se leskla matně na jejich vlasech, zatím co do pěšinky v zblochanech odložily chvatně svůj šat. Oděny jenom studem a šátky na hlavách, zaváhaly na břehu, postály tiše na zrosené trávě, aby pak obrácené k mým skrytým očím, tou bělí náhle oslněným, zmizely v teplé vodě, která tak citlivě odlila sladké zvlnění jejich malých ňader. Žádný malíř nezachytí gesto, nad jehož prostou samozřejmost neviděl jsem už nikdy potom obnažení cudnějšího. Kameny ještě hřály sálavým slunečním teplem, když na ně usedly oblékajíce se, a cvrček rozkřesával jiskry hvězd. Ó kameny, denní jeviště her otakárka fenyklového s třepetavými černožlutými křídly!

Od rybníka byly podnikány noční výpravy do cizích zahrad na hrušky Jakubky a do polí za "luskami". Krásná trnutí a strach provázely tyto nedovolené exkurse, které jsme ani zdaleka nepovažovali za polní pych; bylyť pravoplatným, vydrženým klukovským právem. Dávali jsme pozor převeliký, abychom nepřišlápli třetí lusk a tím nepřivolali starého Hejtmánka, který nemilosrdně vzal komukoliv čepici s hlavy. I zakrákání vránino věstilo nezdar. Ó, moci cítit ještě ted na nahém těle pod košilí chlad prudce naškubaných lusek! Chuť měkkého sladkého hrášku je dodnes nezapomenutelná. Soustředuje se v ní celé naše dětství...

Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek. Věřte, není věci smutnější nad vypuštěný rybník v mlze - pohled oka slepého, zrcadlícího už jen stesk šedavých mračen. Loviště oblétají křídla křičících racků, kteří za snadnou kořistí se sletují z celé krajiny. Čvachtavý krok rybářské hlídky obchází okolí zúžených hladin a chlad bahna se prodírá až ke kostem. Nadchází doba rybolovů. Rybolov, to není jen tak lecjaká práce - rybolov je obřad. Má svůj čas, svoji zákonnost, své služebníky.

Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní užitkové ryby.

K rybolovu nutně patří sychravý podzimní den, o nějž prosí nebesa pan porybný, mající zde ještě více titulů: vážný, fišmistr, sádecký i pantáta. Ten rozkáže "baštýřům" (hajným), aby svolali mužstvo: boťáky, pěšáky, bosáky a lovce. Baštýř je vůbec důležitá osoba, která "píchne čap špuntem" a "táhne" vodu pozvolným zdvíháním čapu. Když se voda "pronáší", musí "přirazit". O poesie rybářských hlídek v boudách z "palcátí" nebo "kulvatí", před nimiž plápolá oheň do mrazivé noci a promrzlá stráž bděle naslouchá každému podezřelému šelestu, posilňujíc se čas od času douškem pálenky. Horký čaj s rumem je stále připraven v kotlíku u ohniště. Ráno přijde mužstvo s "nádobím" a rybolov zahájí po starodávném způsobu povel sádeckého "S Pánem Bohem!" a lov začíná. Boťáci a pěšáci se chopí nevodu, přiváží kličky a připraví se k zátahu. Sádecký velí baštýřům, stojícím u "provázku", a ti táhnou síť k břehu. V síti ryba "vaří" a je vybírána do nosidel (džberů, plachet) kesery, sítěmi, ohnoutkami - odtud se dává do kádí, dále na přebírku a z "polívky" je postřikována vodou. Z kádí se ryba "sortýruje" a "dává na váhu" (mincíř), visící na "čekanu". K váze jsou povoláváni nejstarší a nejspolehlivější baštýři. A ted vlastně nastává chvíle nejpoetičtější. U okovu, rybou vyváženého, zavelí úředník zpěvavým hlasem "Vrub-te!" a baštýř stojící po levé straně okovu zazpívá rozléhavě a nezapomenutelně jako kněz před oltářem "Vrub-te cent-nýř!" Baštýř, který jako ministrant přisluhuje po pravé straně okovu, slavnostně odpovídá hlasem o kvartu zvýšeným: "Prv-ní cent-nýř!" a křídou označí centnýř na čekanu vodorovnou čarou. Počítá jen do pěti a pátý centnýř označí šikmo přes vodorovné vruby. Dostoupí-li počet pěti padesátky, zapíše toto číslo už číslicemi arabskými. Nezasvěcenci stěží porozumí významu slova "vrubte". Dříve řezal sádecký vruby na hůl kudlou, odtud to označení.

Při zvlášť slavnostních rybolovech býval čekan ověšen "rybářským právem" a praporečkem pánových barev. Počet centnýřů současně zapisoval určený úředník do rybářské knihy a zazpívaný pátý centnýř býval mu číslem kontrolním. Baštýř, proti okovu stojící, obrátil jej k sobě a házel do plachet nebo sítek rybu za rybou. V našem kraji zachovalo se i zvláštní rybářské počítání. Do dvaceti počítá baštýř obvykle, ale dále už jinak: místo dvacet jedna řekne jedenmecítma, pokračuje dvamecítma, třimecítma až do pětadvaceti.

Ó rybolove, vábničko dětských let, přivolej mi do městské šedivosti a tesknot všechna kouzla podzimů krajiny rodné!

S děravou ohnoutkou v oznobené ruce nech mě zase aspoň chvíli stát na přelidněné hrázi, třeba jen vzadu, třeba jen stranou, ať promrznu na kost, ať třeba nastydnu, jen ať uslyším ještě ono přeslavné zvolání, ať se dočkám výkřiku "Hoří!", nezapomenutelného do nejdelší smrti, abych jako tehdy mohl horempádem skočiti s chlapci do zakaleného loviště jen pro toho nejmenšího okounka, jen pro tu nejmenší běličku, kterou přehlédli dospělí paběrkáři. Co na tom, že mi bahno ukradlo dřevák, že mám košili potřísněnu blátem a rybími šupinami, že budu za to bit a píti kolik dní horký odvar heřmánku - jen této radosti mi ještě dopřej!

Pane Bože, chceš-li, abych byl šťasten nejplněji, prosím, pěkně, nech mě chytit úhoře.

Nikdy se mi ještě nesplnilo toto nejtoužebnější přání.

Jen ve snu jsem ho jednou svíral zkřehlými prsty, ale při probuzení byla dlaň prázdná až k pláči.

Celé městečko vonívalo pečenými rybami a ve škole jsme mívali prázdno.

Jak mě skličovala rozevřená škeble na páchnoucím bahně, jak jsem se bál leklé ryby s otevřenými ústy a skelným zrakem, na jejímž břiše, k nebi obráceném, nenasytně hodoval racek. Ant kamenem se nenechal vyrušiti od kořisti tak tučné...

Té bědné obnaženosti, té bezbranné nahoty rybí, stydící se za svou smrtelnost...

A mohu-li ještě o něco poprosit, vrať mi svítivou čistotu tvých zim, krajino rodná. Pražská zima je umouněná jako uličník, a to, čemu tady říkají nadneseně sníh, se ještě před polednem proměňuje v inkoustové bláto. Je pravda, že tu kluci mají kluziště, ale i to je samá umělost. Cožpak si mohou jako u nás zapálit cikáro orobince a rozjet se po zrcadlové ledové pláni až do suchého rákosí, někam k pižmovčím hromadám a zase zpátky k prosekaným tůním, kde voní jedlová chvoj, a na bělostném sněhu, kdesi až na konci rybníka, lze čisti ze stop tolikeré příběhy o životě koroptvího hejna? Nikde na Vltavě jsem neviděl tak krásně zamrzlé bublinky jako u nás, a mohou si pražští kluci rozdělat na ledu ohníček? Z čeho?

Ó slávo rupaček, kdy pod nohama praskal tenoulinký led a trsy zmrzlé trávy chrupaly pod podšitými punčochami! Jak jsme se smávali uzardělým děvčatům pří každém upadnutí, že mají právě první ohlášky. - Při třetí ohlášce utíkala zahanbeně z klouzačky domů.

Naše bruslařská výzbroj nevypadala honosně, protože jsme si ji robili sami. Co důmyslu a fortele bylo vsak třeba k jejímu zhotovení! Zasekli jsme vyřazený ráf do dřevěného spodku mejšlat a nebylo, věřte, nad tyto "brusle" nic rychlejšího. Kus řemínku, bůhvíkde ukradeného, patřil do každé pořádné klukovské kapsy vedle nezbytných provázků, zápalek a kudly. Ani pomyslit jsme nesměli na brusle "kolumbusky", lesknoucí se jako čerstvě ražený stříbrný peníz, ale což se dá dětská radost měřit penězi? V dětském království je měřeno jen podle zásluh a v tomto světe panuje jiná hierarchie než ve světě dospělých...

Starý kalendář určuje střídu této radosti, věčně jiné, věčně nové, nevyčerpatelné...

Ó rybníky! Radosti! Radosti!


tato kapitola v PDF