Sluneční poutníkSluneční poutník

Újezdě svatého Kříže se horní tok Radbuzy valně neliší od potůčku. Klikatí se tu podél silnice, míjí chalupy s valbovými střechami i rybník, který tvoří vlastně střed zdejší návsi. Šli jsme tu za jitřních hodin začátkem léta kolem ztichlé školy a jen z rozsáhlého lomu se ozývala střelba. Tiše stála i barokní fara mohutného zdiva s opěráky, připomínající spíš tvrz než kněžské obydlí. Otevřely se dveře a vyšel z nich duchovní středních let, ubíraje se ke kostelu, kde rafaje slunečních hodin odměřovala svým stínem čas a kohout na kostelní věži promítl svou siluetu do modra nebes. Kněz nesl sám dvě konvičky v rukou, neboť bez vína a vody nelze sloužit mši ani v prázdném kostele, kde byl sám a sám bez jediného věřícího. Tento kněžský Vystrkov bez ministranta i kostelníka může být předstupněm svatosti v podzimních plískanicích a zimním nečase, kdy tlusté zdi jizeb jsou plny vlhkosti a okna věčně pozastřena zamlženou šedí. Mrazivá osamělost starých far se nemění ani příchodem nových vysvecenců a stále se jí stýská po dětských hlasech i lidském teple.

Gotická freska Navštívení Panny Marie v křížově sklenutém presbyteriu dokazuje původní zasvěcení kostela i dávnější čas stavby, lamingenovské epitafy připomínají jeho patrony, známé utiskovatele Chodů, ale marně hledám "mdlý oltářní obraz" Václava Mánesa, který ještě před půl stoletím zde ověřoval František Žákavec a viděl ho na vlastní oči. Ne bez dojetí hledám stopy tří Mánesových sourozenců, od jejichž návštěvy v zdejším zámečku uplynulo víc než sto let.

Snad je pamatuje umná kovová mříž ve vratech parku, v jehož středu stojí v nezměněné podobě architektura zámečku přesně tak, jak ji před sto lety kreslil a koloroval Quido Mánes. Jen ovčáka s rounatým stádem bys tu marně hledal. Na nádvoří zatím vyrostla mohutná borovice a nad vchodem zavěšené znamení českého lva v hrdém nakročení, tak charakteristickém pro většinu Josefových praporů, jej tu stále zpřítomňuje s náznakem kašny a sochou svatého Prokopa.

Ničivá ruka času máchla příliš bezohledně do těchto míst a ze zámeckého zařízení neponechala ani památky. Kam zmizely rodinné portréty Lamingenů, kteří postavili zdejší zámeček a našli svůj poslední útulek pod dlažbou kostela Nalezení svatého Kříže? Jen historik, znající dokonale minulost kraje, si sem umístí postavu Arnošta Otowalského, císařského důstojníka z třicetileté války, který na jejím zakončení sehrál zvláštní vojenskou úlohu. Tento propuštěnec z císařského vojska nabídl své služby švédskému generálu Königsmarkovi, který tehdy vtrhl od Chebu do Čech a zmocnil se Falknova, Klatov a jiných míst této části země. Zde přeběhlík dostal od Švédů několik set "sedel" a v silném průvodu švédského vojska spěchal k Praze. Prozradil švédské soldatesce nejslabší místo v opevnění hlavního města a Königsmarkovo vojsko se zmocnilo za nočního času Hradčan i Malé Strany, které dokonale vydrancovalo.

Kam se asi podělo patnáct set svazků ze zámecké knihovny, která, jak uvádí Sommerova topografie, obsahovala vzácná díla klasiků i svazky učeného čtení historického a přírodovědného? Ty zejména se těšily obzvláštní přízni dvou sester Mánesova hostitele, barones Luisy a Ernestiny. První z nich je autorkou "Vzpomínek různého obsahu", vydaných v Praze pod názvem "Was ich erlebte! Was mir auffiell" Tato učená, zcestovalá šlechtična, poutající stejně jako její sestra svou duchaplností a rozsáhlou vzdělaností mnoho svých současníků, byla dopisující členkou říšského geologického ústavu ve Vídni a socia onoraria jedné provinciální italské Akademie delle belle arti, majíc stejné záliby jako německý básník Johann Wolfgang Goethe, tehdy hojně čítaný v našich vzdělaneckých kruzích. Luisa Kotzová se vyznačovala i rysem určité bohémské ležérnosti v odívání i společenském vystupování, které ji v určitém směru sbližovaly hlavně s Josefem Mánesem.

Jan Herain, který zde s archivářskou přesností zjišťoval v osmdesátých letech minulého století vzpomínky na všechny tři Mánesovy sourozence, nalezl zde ještě živé Josefovy modely a mohl si na místě ověřit zprávy o umělcích, dosud svěží v paměti současníků. Už se osobně nesetkal s baronem Kristiánem Kotzem, který zemřel roku 1883 a byl pochován na hřbitově u kostela. Tento příznivec a hostitel celé Mánesovy rodiny slynul zvláštní sběratelskou vášní, jistě neobvyklou u císařského správního úředníka. Nashromáždil cennou sbírku starých pluhů a polního nářadí z celého Pošumaví.

Vědoucí zrak si i v dnešním spuštění vyvolá na pažit pod mohutné listnáče Amálii Mánesovou, ztepilé postavy v krinolíně nebo zvonové sukni, jak si vyšla natrhat květiny pro odpolední malování. Poznáváš i její průvodkyni, baronesu Janu, tak důvěrně známou z dvou Josefových portrétů, z nichž nás dodnes uchvacují svou ženskou krásou plná ramena a z tmy vlasů zasvitnuvší růžový úsvit vetknutého svlačcového květu. Za nimi kráčí zpodivínštělý dobrácký Quido, milující koně a žánrové výjevy; podle jeho sametové vázanky každý na první pohled pozná, že tu jde o umělce. Štíhlá, vysoká postava v kostkovaných "píšťalách" kalhot, s přehozeným plédem přes jednu ruku a v druhé držící štábrličku se stříbrným knoflíkem, toť on, Pepi, chlouba rodiny, který tu vyhlíží nějakou dívčí tvář pro kresebnou studii. Baronesa Jana mu už vybrala jednu černobrvou krasavici s plným poprsím v upjatém živůtku, jejíž tvář, orámovanou černým šátkem, zavázaným na babku po bavorském způsobu, zbásnil v akvarelovém portrétu s nezapomenutelnou milostností a mistrovstvím. Každá dívčí tvář, jím zpodobovaná, se mu pod rukou proměňuje v oslavu ženské krásy a dětské něhy, každá květina v nějakou nápověd nebo zpověd jeho nejniternějšího osudu. Kdo z ctitelů Mánesova portrétního umění by neznal překrásnou akvarelovou podobiznu Františky Gróbnerové, dcery újezdského šafáře, kterou si baronesa Jana natolik oblíbila, že si od Josefa objednala dokonce dva její portréty. K dvěma portrétním kresbám újezdským připsal malíř i jména svých dívčích modelů Stamper Baberl a Hobl Kathl, jejichž pozdější lidské osudy vysledoval na místě při své návštěvě v Újezdě na sklonku první světové války František Zákavec. Ještě tehdy přesně podotkl o zdejší vsi, že "lid mluví německy, ale chalupy jsou české".

Hle, štíhlý malíř se naklonil u potůčku, aby si natrhal kytičku pomněnek a doma si ji zbožně namaloval. Těžko dnes luštíme vybledlé písmo, chtějíce vypátrat smysl slov, poznamenaných k jednotlivým částem květiny. Jen jedno je zcela zřetelné: Heiligenkreuz - ano, Újezd svatého Kříže...

Znal lidovou píseň o holce modrooké nebo cyklus epigramů Kvítí, v němž si jeho vrstevník a goethovec František Ladislav Čelakovský brousil ostří svého intelektu a vtipu? Tři básně věnoval pomněnce autor Ohlasů a Růže stolisté v této své květomluvě, která ještě po stu letech dovede vzrušit náš cit:

Nic nedělá, mne minouc, mlád k ptstřtjHm %e pobíhá: ó, vlak ráda bude nikdy pomněnky trhat.
Rozmanitých natrhal já kvítků svou pro milenku: ach, fylu mého! tuji^ vadne pomněnka milá. Jen stálým pomněnka se má k světu navlafyvánim, Udivena jsouc tu vodou, tamto sl%í potokem.

Často, přečasto nás při pohledu na polní kvítí vzruší pomyšlení na shodu i rozpornost obou umělců, kteří se dobírali samotné podstaty naší kmenové duše, oba z rodu uměleckých zakladatelů, oba vyznavači slovanství a výsostného umělectví. Jeden z Prahy, druhý Jihočech... Vzhled štítarské fary zůstal pravděpodobně týž jako za pobývání Quida Mánesa v zdejší hospodě Josefa Reinische, kde kreslil podle modelů selské typy k svému nejslavnějšímu obrazu Křesťanské cvičení. Tato žánrová scéna je se vším všudy celá ze Štítar. Postavu německého venkovského faráře Matěje Brauera, pozdějšího arciděkana v Horšově Týně, namaloval přímo ve farním pokoji. Tam se shromáždila štítarská mládež se svými rodiči a její duchovní pastýř ji zkouší ze sedmera svátostí i sedmera hlavních hříchů, ty mladší zase z příběhů biblické dějepravy. Jindy zaujal malíře ve Štítarech zcela jiný výjev. Hle, dětská drobotina se rozběhla k potoku a tam si spouští pro vlastní radost vodní mlýnek. Oba tyto obrazy byly svého času velmi známé po celých Čechách zásluhou Krasoumné jednoty, která je vydala v ocelorytině a litografii jako prémie pro své členy. Quido mohl tenkráte spatřit v mnoha jizbách krajkářky, skloněné k polštářkům při paličkování krajek a večer zase schůzky děvčat u kolovratů při svitu loučí. A ještě jeden Quidův obraz si vyvolávám před hospodou, dnes tolik pozměněnou. K hospodskému stolu se sesedla venkovská společnost a pod trámovým stropem naslouchá nějakému zajímavému vyprávění pana učitele, který si právě sahá do tabatěrky pro šňupeček. Naproti němu podřimuje mužská postava, jejíž habitus i tvář nasvědčují docela jinému prostředí a zálibám. Ano, je to on, Josef Mánes, který tu odpočívá po nějaké delší pouti a blaženě pokuřuje z dlouhé dýmky, když tornu s malířským nádobíčkem pověsil vedle sebe na opěradlo židle... Stojím před štítarskou farou, jejíž honosný vjezd pamatuje oba Mánesy. Kvetoucí kaštany stíní kapli svatého Judy Tadeáše, kterou dal vystavět na svůj náklad roku 1701 zdejší farář, poněvadž mu churavost nedovolovala denně vystupovat vzhůru k farnímu kostelu svatého Vavřince, obklopenému valy dávného hradiště, a sloužit tam mši.

Do údolí k říčce pospíchá cesta mezi chalupami a ploty selských zahrádek. Najednou zacukrovaly hrdličky, prudce zavoněl šeřík a ptačí zpěv se rozpršel na vyrašené větve. Od poutního kostela svatého Vavřince se ozval smuteční pochod venkovské kapely a ty si najednou vzpomínáš na dávná slova německého kněze ze sousední kolatury- Alles vergeht... Ano, vše pomíjí...

Naše vzpomínka si umísťuje do poběžovického zámku v čtyřicátých letech minulého století dvacetiletého hudebního učitele thunovských komtes Bedřicha Smetanu s hubenou tváří pod obrýleným modrým zrakem a vlasy dlouze dozadu sčesanými, jak zde píše dvanáct fug pro svého pražského učitele, slepého Josefa Proksche. Tehdejší ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl doporučil na souhlas Prokschův mladého vyučence hudbymilovnému hraběti, který bral na hudbu přísné měřítko a podle něho velmi vyběravě volil i učitele. Když se kandidát muzikantské existence představil u Thunů, vzbudil jeho mladický zjev všechny možné pocity kromě důvěry. Hrabě vyzval Smetanu, aby sám zahrál nějakou klavírní skladbu. Ruka klavíristova sáhla do kláves a struny zazněly tak dokonalým úhozem těžké skladby Pia Richtra, že nový učitel byl přijat okamžitě. V tomto letním šlechtickém sídle prožil nejšťastnější chvíle svého mládí v stálém milostném toužení po své milované Kateřině Kolářové, která se později stala jeho chotí. Ach, kam se poděl starý spinet, svědek jeho citů nejintimnějších a zároveň pamětník veliké hudební kultury, kterou slynula celá thunovská rodina. Její nástupci byli stvořeni z docela jiného těsta. Coudenhovové-Calergi dali Praze dva přísné místodržitele, kteří s kumštem měli málo společného. Jeden z Coudenhovů, nevím už který, dal si od sochaře vymodelovat svůj portrét v nadživotní velikosti a kamnář jej vyhotovil jako kamna. Stála na chodbě jako kuriozita, jistě nemající obdoby v celé sluneční soustavě. Škoda, že tato "kamna-portrét" vzala zasvé po pětačtyřicátém roce. Jiný z tohoto rodu, Richard Mikuláš, autor Panevropy a přítel evropských státníků, by se tu setkal se svým dětstvím i s podivným světem vypravovánek své matky. Přišla sem jako pohádková princezna ze země kvetoucích třešní pod památnou horou Fudžijamou a její jméno zní i pro nás exoticky — Mitsu Aoyama. Jak musil působit její cizokrajný zjev na zdejší Němce "s cvočkem v uchu a s cínovými knoflíky na svátečních vestách".

Kaštany rozkvétají u výstavné budovy, kde v kartuši je latinský nápis připomínající Coudenhovy, a v zelenavém stínu mlčí svatý Jan Nepomucký. Dvě léta - 1680 - 1681 - strávil v zámku slavný barokní sochař Jan Brokoff, tehdy ještě málo známý, aby zde podle Rauchmüllerova bozeta vyřezal z lipového dřeva veliký model pro sochu tohoto světce. (Co všechno archiváři nevypátrají?) Jan Herain uvádí, že podle Brokoffova modelu byla ulita v Norimberku bronzová socha pro pražský Karlův most a objednal ji Matyáš von Wunschwitz, tehdejší držitel poběžovského panství. Když prý sochař sochu vyřezával, byl ještě náboženství luteránského, ale během práce na modelu změnil pronikavě své smýšlení, dal se znovu pokřtít a stal se katolíkem. Bylo by prý tehdy posměchem, aby katolíci přijali z rukou luterána sochu národního světce, "o jehož svatosti tehdy ještě nikdo nepochyboval".

Nad městečkem se zdvíhá sedlová střecha zámecké věže a dvě kančí hlavy pozorují z průčelí nástup vojáčků k cvičení.

A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.

Při svazích u tratě mezi Poběžovicemi a Mutěnínem žloutne všude úročník, sosnové lesíky se střídají s lány a já marně hledám u Kramolína starou pohodnici, známou z Baarova románu, kam kdysi šla pro lékařskou radu k "hyclíkovi" Božena Němcová.

Jen pelyněk voní u cesty před újezdskou farou a v štítovém výklenku jedné chalupy stojí lidová soška nějakého světce, pravděpodobně patrona některého z hospodářů, který svěřil po názoru doby svůj dům jeho nebeské ochraně. Vystupujeme do kopce podél lomu a poplašné troubení varuje chodce, aby pospíšil před účinkem střelby a možností úrazu. Sosny a kručinky provázejí poutníka až k vrcholu, kde se otvírá vyhlídka přes celé údolí Radbuzy, ves nese na zádech kostel i s farou a krajina s horizontálami mezí ustupuje k severnímu obzoru, uzavřenému typickou siluetou Přimdy, korunovanou zříceninou románského přemyslovského hradu. Už odkvětá jestřábník chlupáček a jeho hebké chmýří poletuje nad trávami, nad žlutými květy svízelu syřišťového přelétl perleťovec, vánek přebíhá v obilí a čeří metlice a v zátočině u cesty za osamělou borovicí trsá cvrček pod šípkovým keřem. Snad tady někde hledal nemocný Josef Mánes pověstnou žlutou růži, v jejíž jemné vůni už kličkovala Smrt.

Když tu chodíval ještě zdráv, kreslíval si na mezích ostrou špičkou tužky téměř všechnu domácí květenu: slzičky Panny Marie, nízké pupavy nebo narůžovělé jehlice babí hněv, tak sličné ve své složité prostotě. Tady si pozorně prokresloval jahodník od květu až po plody s botanickou soustředěností, a podle svědectví malíře Karla Javůrka (nechápu dobře proč) prý od té doby začala jeho trudnomyslnost. Já si však ponechávám v zraku dívku v červené suknici, ležící někde na pokraji hájku s uzlíkem hříbků opodál, jak ji v šťastné chvíli namaloval na jeden dopisní papír. Pro koho asi? Ještě kvetou třezalky a pávinec teskní svým bledě modrým květem pod třepetavými běláskovými křídly, ale mě víc zajímá, na které straně leží Bělá se starodávným kamenným mostem, ozdobeným alejí barokních soch, kde si Josef Mánes nakreslil německou selku v kroji, který je tak podobný chodskému.

Také Eisendorf, nynější Železnou, bych chtěl navštívit pro jednu vzpomínku na Amálii Mánesovou. Namalovala tuto ves se svým vytříbeným barevným citem a do ploché krajiny umístila žně pod horské vrcholy, které se mohou nazývat Lysá hora, Herštejn nebo Studničná, ale svou atmosférou jistě patří Amáliin nejznámější obraz do těchto končin. Čistá voda pramínku se třpytí v kolejích cesty a pospíchá k polnímu rybníčku. Chlapci s husími brky ve vlasech představují Indiány a děvčátka svou čelenkou pravděpodobně Rybanu, poněvadž klukovská touha našich dní je stejná jako za našeho dětství, ale děvčata tehdy ještě nezbožňovala Vinnetoua.

Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.

Nenechme se mýlit názvem Fuchsova Huť, který tato osada získala po zakladateli tamní první sklárny Antonínu Fuchsovi. Jeho syn Benedikt tu ještě pokračoval ve výrobě skla a potom celou huť prodal polnímu maršálkovi Karlu hraběti Kinskému. Čtenáři jednoho Vrbova románu by si mohli tuto končinu vybavit pod jiným, daleko poetičtějším jménem "Zapomenuté údolí".

Hnědá tma pod kmeny a temná zeleň smrkových větví s tesknou šedí lišejníků budou nás provázet na této cestě se "slunečním poutníkem" a na každém kroku si připomeneme některou kresbu Josefa Mánesa. Od šťavnaté zeleně trav se ostře odrazí sytě fialový květ černohlávku a lesní stín se náhle rozsvítí pohyblivou křivkou běláskova letu. I tady myslím na malíře. Nikde v jeho náčrtcích jsme se nesetkali s jemným mřížovím motýlího křídla, neboť tento umělec-panteista měl příliš jemné srdce, než aby snesl pohled na přišpendleného božího tvora.

Jeho jemná ruka tu citlivě kreslí větévky kapradin i splývavé linie trav, dlouhé jako hastrmaní vlasy a hebké jako zelenavé trávníky pro večerní rusalčí tance. Věřím, že je tu spatřil. Jak jinak by je dovedl tak sugestivně roztančit na své kresbě Soumraku, kdyby je nebyl spatřil z bezprostřední blízkosti? Nad černým lesem plynou v modru kadeřaví bílí beránci a z výšiny se rozvírá krajina, kterou v dálce lemují jemnou vlnou Prsa Matky boží i oba Javory a dále Hoher Bogen, jak je tu kreslil před sto lety on, "sluneční poutník". Toto panoráma se vcelku nezměnilo, ale dnešní život a lidé byli by pro něho dnes jistě zcela nepochopitelní.

Na cestě nás míjí parta cestářů, jedoucí v nákladním autu, plném jemného písku, zasupěl traktor a v jeho stopách zůstala rozdrcená zmije. Zaslechneš měkkou slovenskou řeč z úst lesních dělníků a dovídáš se od nich o těžkostech i vylepšeních jejich dnešní práce.

Pod vzrostlým bukem spatřuješ u Myších vrchů kamenný pomníček s nápisem

Zde při výkonu služby tragicky zahynul Jan Prukner lesník
Dne 22. 5. 1958 ve věku 35 let.

Jeho spolupracovníci tu vysázeli bílé a temně rudé karafiáty, ale k této chmurné scenérii patří spíš šedý rubáš mlh a dlouhý pláč podzimního deště. Jeden ze slovenských chlapců nám prostými slovy líčí tuto tragédii, v níž hlavní roli sehrál padající kmen.

Vdechuješ ostrý vzduch, prosycený rosou, odkvětajícími arnikami a smolnou vůni sloupané kůry, do níž je přimíšena zemnatá vůně vývratů a kořání. Zastavuješ se u několika takových padlých bohatýrů a vybavuješ si celý cyklus Mánesových studií smrkových a jedlových kořenů i pečlivou kresbu jedlové větévky, kterou neopomněl označit nápisem "Fichtenbach". Vysoké smrky, jejichž nádherné architektuře se všude tady podivuješ, spustily k zemi své zelené stóry a ty najednou vidíš dějiště jedné písně z Rukopisu královédvorského, kde osiřelá dívka sedí na hrobě svých nejbližších. Myslil Josef Mánes při kresbě tohoto překrásného listu na některý šumavský motiv? To už nám nikdo nemůže spolehlivě dosvědčit. Jen "Opuštěná" zůstala jako nápověd tolikerých opuštěností malířových... Tato cesta k Folmavě je tak sugestivní, že by ses nedivily kdybys v některé zátočině spatřil malíře skloněného k nějakému vývratu, jak si pozorně kreslí kmen a celou armádu mechů, tak rozličného odění. A napadají tě tu slova Písma: Pohledte na kvítí polní - ani Šalomoun ve své slávě nebyl odín skvěleji nežli nejmenší z nich.

Jdeš tichem, zlatavý list břízy se neslyšně snáší do rudého maliní, v slunečním světle přelétla barvoměnka duhová a rozevřela před námi celou měňavou nádheru svých křídel. V černozeleném stínu vyzpěvuje potok, přeskakuje omšelé kamení a slunce vyhmatává z pařízku oranžové paroží jedné houbičky, výstižně pojmenované krasorůžek. Než si dokreslíš bílý květ ostružiny a podumáš nad tmavými lusky lupiny, jejichž kuličkami přikrmují rybáři kapry, spatříš na cestě nějakou chvějivou smyčku a rázem v ní poznáváš slepýše. Kupodivu, jak prudce hýbá svým úzkým jazýčkem. Než dosáhneš dlaní k přesličkám, plavuním a kapradí, jež ze všech zdejších rostlin pamatují nejvíce, vystřelí netýkavka svá drobná semínka a ty uslyšíš v hloubi lesa zapraskání suchých větviček i vzdalující se kroky srn. A všude tě tu provází nafialovělý květ šalvěje přeslenité.

Nevím, který z dnešních návštěvníků Folmavy si tu vzpomene na Josefa Mánesa. Ponejvíce se tu mihnou jen motorizovaní turisté, aby se podrobili pasové kontrole a spěšné odjeli někam k Norimberku, a stejně spěšně po těchto formalitách projíždějí jiní automobilisté přes Českou Kubici do Čech.

A kdo by vzpomněl na probuzeneckého faráře, který si zničil život jednou památnou řečí ve Slovanské lípě, pronesenou v Českých Budějovicích bouřlivého roku osmačtyřicátého. Bezmála čtyřiadvacet let prožil páter Antonín Krejčí v tomto kulturním vyhnanství pod dozorem četníků a za neutěšeného stavu hmotného. S jakou asi radostí přivítal na své farce vzácného přítele Karla Jaromíra Jaromíra Erbena, archiváře a slovutného básníka, když přijel naposled na Chodsko o svátku svaté Anny roku 1868 po svém moskevském zájezdu na Slovanskou národopisnou výstavu.

Jistě dlouho do noci lačně naslouchal poutavému vyprávění svého milého hosta, když se rozhovořil o své pouti v širé matičce Rusi i o pražském životě těch let, tak přespříliš vzdáleném živobytí zapadlého vlastence zde na samých hranicích Čech. Zda bylo tenkrát vysloveno i jméno Mánesovo, který jediný z tehdejších českých výtvarníků provázel naši delegaci do ruské země? Byl tehdy hostem u svých šlechtických přátel na Hané a k výpravě se přidal teprve v Olomouci. Jak jej uchvátil lidový život v slovanské metropoli pod Kremlem a jak často zajížděl do slavné Trojicko-Sergejevské lavry, opevněného klášterního města "s chrámem na chrámě" a s pohádkovým bohatstvím starých památek. Jeho bohatá žeň se někde ztratila ve vlaku při zpáteční cestě, kdy už jeho duch byl zasažen zákeřnou nemocí. Dva roky před touto ruskou jízdou se vracel z umělecké výstavy mnichovské a v zářijovém dni napsal ve Folmavě dopis pražskému staviteli Františku Václavíkovi, svému příteli z doby malování Orloje. V kterém stavení asi psal svůj list, tak toužebně žadonící o možnost vlastního velkého ateliéru?

Spatřil jsem na mnichovské výstave skvostné obraly a videí v nich, že nebyly malovány ve studentské komůrce, že byly vytvořeny ve vysoké světlé prostoře, kde tvůrčí duch volní dýše. Cítím svou sílu a byl bych toho hoden. Nedejte této mé snadné prosbě padnouti...

A ještě jednou se sem vrací pro velikou studii stromu, které se podivuje rytíř Lanna, jenž jej už šíleného vypravil do vytoužené Mekky nad Tiberou. Tam jej sestra Amálie nalezne u fontány di Trevi mezi dětmi a žebráky. A potom už jej provází jen šílená vidina žluté růže a dlouhá, předlouhá noc...

Jak by byl asi páter Krejčí přivítal v svém chudém domově tohoto zvláštního poutníka, který byl zvyklý chůzi na parketách zámeckých komnat jako rozený aristokrat, ale jeho čeština byla výrazově chudá a toporná až k pláči. Jak přesně a odstíněně se dovedl vyjádřit jazykem, kterému se naučil v pražských školách, tehdy německých - on, který první vyjádřil kmenový charakter našeho lidu a českému umění naznačil cestu k slovanskému východu. Jak rozdílný byl vnitřní svět tohoto nejspanilejšího ducha, jakého kdy mělo naše umění, od trudné existence českého faráře v tomto německém Vystrkově...

Tři hodiny pěší chůze je odtud do Domažlic a ještě blíž do historických chodských vsí. Byl to zvláštní úradek osudu, že nebylo dopřáno právě tomuto malíři dostat se v důvěrnější styk s nejzápadnějším slovanským světem. Jak by byl asi vyjádřil temnookou a černovlasou krásu postřekovských děvčat?...

Ne, nemohu se zbavit těchto znepokojivých otázek právě tady ve Folmavě, kde mě stále pronásleduje jeden nedopovězený osud kněze krajana, po němž tu nezůstalo zhola nic. Jen tráva se rozbujela na místě zbořené farky a ani dřevěný skromňoučký křížek tady na lesním horském hřbitůvku nepřipomene památku muže, který tu prožil mužný věk mezi samými cizinci po jazyku i duchu.

Jen ústní podání umísťuje na folmavskou farku úkryt prchajících polských revolucionářů a setkání českého bouřliváka Josefa Václava Frice s Janem Nerudou. Nevím - ale povaze hostitelově by tato konspirátorská úloha docela dobře slušela.

Jen zapomenutý kněžský kvadrátek na kostelní lavici a mezi kaštany před chrámem kamenná postava mlčelivce z Nepomuku, mohutná lípa nedaleko kasáren a poblíž sakristie staré stavení s vyřezávanou pavláčkou zůstávají svědkyo životě kněze a jeho osadníků. Květy oměje šalamounku, obrovského rdesna, kostiválu a hortenzie zůstaly jako památka po odsunutých Němcích z Folmavy za dvěma vysokými vlašskými topoly na hřbitůvku v stráni. Stožáry výšek a korouhve sněhových vánic.

Od kostela se rozvírá náruč výhledu přes hranečníky až za Brod nad Lesy. Tam Josef Mánes kreslil jedno typické selské stavení se střechou zatíženou kameny, jaké jsme vídali ve Volarech. Díváš se a zdá se ti, že vidíš známou štíhlou postavu kráčet rychlou chůzí z Folmavy k brodské poště s dopisem - a pan stavitel Václavík v Praze bude jistě vrtět hlavou nad jeho bavorskou známkou.

A tvá pouť, poutníče z našeho času, která od Českého lesa směřuje ke Kleti, dostala zde své předznamenání. Bude často vzrušována spletí lidských osudů a křižovatek, z mnohých stop bude vítr zviřovat prach minulosti a poupata nápovědí rozkvetou v plný květ jen někde a někdy. Melancholie, tvá mlčelivá průvodkyně, tě pozastaví na mnoha místech této pouti a zůstane ti po celé cestě věrnou společnicí.

Mnohé pochopíš teprve z jejích zámlk i své příliš časté osamělosti právě v těchto končinách.

Šťastnou cestu!


tato kapitola v PDF