Sluneční poutník ::
odstavce
13, 16
Naše vzpomínka si umísťuje do poběžovického zámku v čtyřicátých letech minulého století dvacetiletého hudebního učitele thunovských komtes Bedřicha Smetanu s hubenou tváří pod obrýleným modrým zrakem a vlasy dlouze dozadu sčesanými, jak zde píše dvanáct fug pro svého pražského učitele, slepého Josefa Proksche. Tehdejší ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl doporučil na souhlas Prokschův mladého vyučence hudbymilovnému hraběti, který bral na hudbu přísné měřítko a podle něho velmi vyběravě volil i učitele. Když se kandidát muzikantské existence představil u Thunů, vzbudil jeho mladický zjev všechny možné pocity kromě důvěry. Hrabě vyzval Smetanu, aby sám zahrál nějakou klavírní skladbu. Ruka klavíristova sáhla do kláves a struny zazněly tak dokonalým úhozem těžké skladby Pia Richtra, že nový učitel byl přijat okamžitě. V tomto letním šlechtickém sídle prožil nejšťastnější chvíle svého mládí v stálém milostném toužení po své milované Kateřině Kolářové, která se později stala jeho chotí. Ach, kam se poděl starý spinet, svědek jeho citů nejintimnějších a zároveň pamětník veliké hudební kultury, kterou slynula celá thunovská rodina. Její nástupci byli stvořeni z docela jiného těsta. Coudenhovové-Calergi dali Praze dva přísné místodržitele, kteří s kumštem měli málo společného. Jeden z Coudenhovů, nevím už který, dal si od sochaře vymodelovat svůj portrét v nadživotní velikosti a kamnář jej vyhotovil jako kamna. Stála na chodbě jako kuriozita, jistě nemající obdoby v celé sluneční soustavě. Škoda, že tato "kamna-portrét" vzala zasvé po pětačtyřicátém roce. Jiný z tohoto rodu, Richard Mikuláš, autor Panevropy a přítel evropských státníků, by se tu setkal se svým dětstvím i s podivným světem vypravovánek své matky. Přišla sem jako pohádková princezna ze země kvetoucích třešní pod památnou horou Fudžijamou a její jméno zní i pro nás exoticky — Mitsu Aoyama. Jak musil působit její cizokrajný zjev na zdejší Němce "s cvočkem v uchu a s cínovými knoflíky na svátečních vestách".
...
A znovu se ti mihne rychlá chůze štíhlého malíře s ostrými rysy v obličeji: výbojná muška pod rtem a tesknota v zraku - toť zase on, Josef Mánes. Přišel pěšky z domažlického nádraží, kam přijel v uhelném voze od Plzně, když už po západní dráze nejezdily osobní vlaky. Ujel tenkrát v šestašedesátém roce z Prahy před Prušáky a z Domažlic zamířil k sídlu svého příznivce Kristiána Kotze z Dobrše, snad přibližně týmž směrem, kudy vede dnes železniční trať k Mariánským Lázním. V tehdejším Ronšperku (nynějších Poběžovicích) vzbudil jeho zjev takový rozruch, že ho opatrní sousedé pod vlivem válečné psychózy pokládali za pruského špióna a přes marné protesty obviněného jej uvěznili v obecní šatlavě. Jen osobnímu zásahu barona Kristiána mohl poděkovat, že se ocitl v známém prostředí svých hostitelů z Újezda svatého Kříže.
Poběžovice
