Sluneční poutník ::
odstavce
29, 31, 33, 38, 40-41
Vdechuješ ostrý vzduch, prosycený rosou, odkvětajícími arnikami a smolnou vůni sloupané kůry, do níž je přimíšena zemnatá vůně vývratů a kořání. Zastavuješ se u několika takových padlých bohatýrů a vybavuješ si celý cyklus Mánesových studií smrkových a jedlových kořenů i pečlivou kresbu jedlové větévky, kterou neopomněl označit nápisem "Fichtenbach". Vysoké smrky, jejichž nádherné architektuře se všude tady podivuješ, spustily k zemi své zelené stóry a ty najednou vidíš dějiště jedné písně z Rukopisu královédvorského, kde osiřelá dívka sedí na hrobě svých nejbližších. Myslil Josef Mánes při kresbě tohoto překrásného listu na některý šumavský motiv? To už nám nikdo nemůže spolehlivě dosvědčit. Jen "Opuštěná" zůstala jako nápověd tolikerých opuštěností malířových... Tato cesta k Folmavě je tak sugestivní, že by ses nedivily kdybys v některé zátočině spatřil malíře skloněného k nějakému vývratu, jak si pozorně kreslí kmen a celou armádu mechů, tak rozličného odění. A napadají tě tu slova Písma: Pohledte na kvítí polní - ani Šalomoun ve své slávě nebyl odín skvěleji nežli nejmenší z nich.
...
Nevím, který z dnešních návštěvníků Folmavy si tu vzpomene na Josefa Mánesa. Ponejvíce se tu mihnou jen motorizovaní turisté, aby se podrobili pasové kontrole a spěšné odjeli někam k Norimberku, a stejně spěšně po těchto formalitách projíždějí jiní automobilisté přes Českou Kubici do Čech.
...
Jistě dlouho do noci lačně naslouchal poutavému vyprávění svého milého hosta, když se rozhovořil o své pouti v širé matičce Rusi i o pražském životě těch let, tak přespříliš vzdáleném živobytí zapadlého vlastence zde na samých hranicích Čech. Zda bylo tenkrát vysloveno i jméno Mánesovo, který jediný z tehdejších českých výtvarníků provázel naši delegaci do ruské země? Byl tehdy hostem u svých šlechtických přátel na Hané a k výpravě se přidal teprve v Olomouci. Jak jej uchvátil lidový život v slovanské metropoli pod Kremlem a jak často zajížděl do slavné Trojicko-Sergejevské lavry, opevněného klášterního města "s chrámem na chrámě" a s pohádkovým bohatstvím starých památek. Jeho bohatá žeň se někde ztratila ve vlaku při zpáteční cestě, kdy už jeho duch byl zasažen zákeřnou nemocí. Dva roky před touto ruskou jízdou se vracel z umělecké výstavy mnichovské a v zářijovém dni napsal ve Folmavě dopis pražskému staviteli Františku Václavíkovi, svému příteli z doby malování Orloje. V kterém stavení asi psal svůj list, tak toužebně žadonící o možnost vlastního velkého ateliéru?
...
Ne, nemohu se zbavit těchto znepokojivých otázek právě tady ve Folmavě, kde mě stále pronásleduje jeden nedopovězený osud kněze krajana, po němž tu nezůstalo zhola nic. Jen tráva se rozbujela na místě zbořené farky a ani dřevěný skromňoučký křížek tady na lesním horském hřbitůvku nepřipomene památku muže, který tu prožil mužný věk mezi samými cizinci po jazyku i duchu.
...
Jen zapomenutý kněžský kvadrátek na kostelní lavici a mezi kaštany před chrámem kamenná postava mlčelivce z Nepomuku, mohutná lípa nedaleko kasáren a poblíž sakristie staré stavení s vyřezávanou pavláčkou zůstávají svědkyo životě kněze a jeho osadníků. Květy oměje šalamounku, obrovského rdesna, kostiválu a hortenzie zůstaly jako památka po odsunutých Němcích z Folmavy za dvěma vysokými vlašskými topoly na hřbitůvku v stráni. Stožáry výšek a korouhve sněhových vánic.
Od kostela se rozvírá náruč výhledu přes hranečníky až za Brod nad Lesy. Tam Josef Mánes kreslil jedno typické selské stavení se střechou zatíženou kameny, jaké jsme vídali ve Volarech. Díváš se a zdá se ti, že vidíš známou štíhlou postavu kráčet rychlou chůzí z Folmavy k brodské poště s dopisem - a pan stavitel Václavík v Praze bude jistě vrtět hlavou nad jeho bavorskou známkou.
Folmava
