• 
• 
• 
• 

Česká Kubice

Česká Kubice na Wikipedii

Reference

• Sluneční poutník :: odstavec 21

  Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 6

  Jen to zkuste a vypravte se za deštivého dne třeba z Folmavy přes Českou Kubici lesem k Babylónu a odtud Sedlačkou cestou dále k Pašešnici. Nahoře voda, dole voda, samá voda. Cáry mlh stoupají z lesů, jejichž černé vrcholky mizely a zase se vynořovaly z této šedé dešťové clony, vývraty a pařezy trčely jako nějaké předpotopní obludy ze strání pasek a celá krajina byla melancholicky vyladěna do posmutnělé zeleně, modři a šedi, jak je postupně naznačovaly louky, mlhy a les... Všechno tenkrát kvetlo najednou a bíle: třešně, švestky, kaštany i trnky... Nic jsem necítil z této rozkvetlé nádhery, jen chlad a mokrotu, stékající po tváři stružkami vrásek. A pociťoval jsem zvláštní opuštěnost uprostřed těchto lesních pustin, takový strach a tíseň, až jsem cítil zadrhnutí v hrdle... Jistě už v pradávných dobách chránila od západu domažlickou kotlinu přirozená lesní hradba čerchovského a haltravského pásma, na jihu Osek a na východě zvlněné hřbety kadeřavých i temných lesů kdyňského okolí. Na živé kupecké cestě byla už v desátém století zřízena tržní osada, kterou přemyslovští králové povýšili na hrazené město jako sídlo a ochranu své moci v těchto končinách Čech. Jeho jméno je v českém povědomí spojeno už navždycky s jedním Žižkovým listem, který je vlastně prvním mobilizačním rozkazem na obranu vlasti, jenž se nám zachoval černý na bílém. Ještě dnes působí jeho pádná i "ohňová" slova na náš cit. Kolikrát jsme si je připomínali v nedávné ještě době...