Poutní místo
Zní ambit písní poutnickou pod křídly andělskými...
Odpusť mi, Římove, že jsem té neměl rád.
Jen nedostatek lásky zavinil toto nedorozumění - a snad i jiná struna, laděná do tóniny citově zchlazenější. Jak jsem ti také měl porozumět poprvé, když tady všechno začíná zjeveními, legendou a zázrakem?
Celá tvá sláva vznikla vlastně z jednoho živého snu.
Jeden Moravan z Brna jménem Jan Gurre byl kolem poloviny sedmnáctého věku fráterem a lékárníkem v krumlovské jezuitské koleji a věnoval zde celý svůj život službě nemocným. Ani moru se nebál, a co se naošetřoval nešťastníků, touto metlou boží navštívených!
Toho jednou ve snu navštívil sám Kristus Pán provázený Matkou Bolestnou a takto k němu děl:
"Jene Gurre! Na památku mého utrpení v Jeruzalémě postavíš v filmově křížovou cestu. Vyhlédl jsem si tuto krajinu tolik podobnou jeruzalémské. Zde chci, aby křesťané rozjímali o mé bolesti. Budějovický mnich Alexius jest ode mne k tobě poslán; zná Jeruzalém a poví ti, jak vše postaveno býti má. Kaple a brány nechť jsou téže polohy jako v Jeruzalémě a vzdálenosti jejich budtež vyměřeny tolika mužskými kroky, kolik v Jeruzalémě měří stadií. Jdi a vykonej toto mé přání!
Rodička boží pohlédla na našeho frátera s nejlíbeznějším úsměvem a proměnila se v obláček.
Časně zrána zaklepal na dveře Gurrovy cely ušlý cizinec, poutník jeruzalémský, a prohlásil udivenému řeholníkovi:
"Pán Ježíš mi ve snu poručil, abych bratru Gurrovi sdělil, že mám vyměřiti v Římově křížovou cestu podle jeruzalémské a vystavěti s jeho přispěním brány, kaple a cestu o dvaceti pěti zastaveních. Jsem šťasten, že si nás, nehodné, vybrala milost boží jako nástroje své nevyzpytatelné moudrosti."
I stalo se a nejdříve byla v Římově postavena Loreta.
Tuto historii a legendu mi v římovských ambitech vyprávěl vlídný pan farář František Gabriel, než mě provedl všemi památnostmi poutní svatyně.
Panno Maria, tvůj nazaretský domek přenesli prý andělé v oblacích do vavřínového háje nejprve do Dalmácie, a potom jej postavili do trávy v italském Loretu. I toto místo viděl budějovický kapucín Alexius, a proto je v Římově přesná kopie domku Mariina ve Vlaších zhlédnutého - proto i napodobení omšelých fresek, odpadlé omítky, zčernalého trámoví a kamenné dlažby...
I socha Mariina, vyřezaná z hruškového dřeva, je ozářena jasem legendy. Stávala prý až v habešské zemi - proto je její tvář sluncem ožehnuta - a unikla tam ohni, jsouc zachráněna poutníky, kteří ji přinesli na lipové větvi až do Řimova. Větev zasadili před kostelním vchodem a dnes je z ní lípa převeliká, v jejímž stínu se modlí poutníci.
Zakladatel římovské chýše Mariiny Jan Gurre je pochován v kryptě této svatyňky a s ním i misionář P. František Fenzl, o němž hlásá nápis, že léta Páně 1785 "daroval své tělo Loretě, srdce Panně Marii a duši Bohu".
Vedle sochy Bohorodice jsou mnohé vzkazy, obětiny i lístečky s poděkováním za vyplnění přání a tužeb. Který zamilovaný mládenec z kraje doudlebského položil bílou cedulku k nohám Mariiným s touto horkou prosbou: "Panno Maria, vyslyš prosbu mou! Tvůj Jeňa"?
Červená ministrantova komže má touž barvu zvučné radostnosti jako poutní korouhev a jako vlčí mák, na nějž chtě nechtě jsem myslil v slunečním žáru, než jsem vešel do chladu uzavřených ambitů čtvercového půdorysu.
Tam nejdříve upoutá oltář svatého Václava ze škrétovské školy, jehož rám hýří hojností až renesanční. Nabízí tvému zraku ošatky s vínem i dary Cereřiny. Jeho menza je však proměněna v zasklenou hrobku světice.
Jen mysl světácká mohla vyvolati onen smyslný úsměv na rtech svaté Rozálie, která slastně přivřeným zrakem vyhlíží svého nebeského ženicha. Má ve vlasech vpletené růže a v ruce drží kříž. Přízrak lebky, symbol zmaru všeho, je tu jen zdůrazněn k podtržení a znásobení rozkoše. Čistě barokní téma.
Před oltářem svatého Linharta stojí lavice, kterou hospodáři nazývají "volská". Na ni usedají, aby si vymodlili zdar při prodeji dobytka. Světce, jehož pomoci se dovolávají v jeho francouzské vlasti vězňové a ženy čekající početí, přizpůsobila si jezuitská psychologie naprosto dokonale konkrétním potřebám zdejším. V Čechách převzal úlohu ochránce domácnosti a božího dobytečka, vyhovuje zcela selské praktičnosti, která i od svatého žádá porozumění svým lidským přáním a slabostem.
V Dolní Vltavici obětovali mu dokonce i železné figurky domácích zvířat ve zbožném úmyslu, aby svou přímluvou ochránil jejich dobytek od všech nemocí a neštěstí. Jindy zase se tyto obětiny proměnily v symbol služebnosti "železných krav". Někteří sedláci byli totiž povinni vyživit a ošetřit krávu, svěřenou jim místním farářem, a dostali zároveň s ní i tuto figurku jako zástavu. Při odevzdání vykrmeného kusu vrátili i tento symbol na znamení, že jejich povinnost byla řádně splněna.
Nebyl by to barok, kdyby tu měla chybět kající Maří Magdaléna, a nebylo by to místo poutnické, kdybychom se tu nesetkali i se svatým Peregrinem, patronem bolavých nohou.
S názorností až naturalistickou je tu předvedeno mystické vytržení umírajícího generála misionářů Františka Xaverského, zahlédajícího v otevřených nebesích věčnou blaženost. Královna ráje se zjevuje i generalissimu duchovního vojska církve vítězné, Ignáci z Loyoly, nad jehož strohou, asketickou, vypočítavou tváří si ve výklenku vystavěl své hnízdo čermáček.
Vám, chmurní cizinci, nikdy mé srdce nepatřilo. Nač zapírat? Sám zvuk vašich jmen stáhne tvář mé vlasti do bolestného výrazu a já zřím lid robotný, jehož slzy jsou přimíchány v každém kousku malty, v každém kameni, v každé cihle, položené do zdiva panských sídel i honosných chrámů, sta: věných pro rozkoš mocných a slávu Boha odcizeného. Svou mateřštinou se s vámi dohovořit nemohu a ani nesmím.
Jak jinak rozumím srdci matek, které přišly pokorně a důvěřivě složit břímě soužení k nohám té, již slova vzývání jmenují "Potěšeni zarmoucených". Tváře nesličné mají, duši prostnou a měkký zrak, jímž z nitra zří úžasná bohatost citová. Jaká přemíra něhy je skryta v pohlazeních jejich velikých, drsných rukou. Pro tebe, Maria, uvily věneček z rosičky, pomněnek a lučních kohoutků. Tobě položily "do křídla", jak se tu krásně říká klínu, kytičku svízelu a třezalky.
Pojďme s nimi do ambitů na "velké modlení", které právě začalo. Na klenbových polích ošidil pan paumajstr zamýšlenou štukaturu, nahradiv ji s barokním trikem pestrotou malby ornamentální, a do kartuší na stropě namaloval lidový umělec symboly mariánské, po stranách ve výsečích anděly a nad ně bílé pásky s jednotlivými invokacemi litanií. Těch podivných nástrojů strunných i těch pro hudbu dechovou! Bože, kdyby tak zahrály najednou, jaká by to byla muzika andělská... Ani pan kapelník Karvánek s celou svou kapelou by na ni nestačil. Každý andělíček drží totiž v ruce jinou trumpetu.
Nad obloukem arkád zobrazil malířský anonym na omítce dvaatřicet poutních mariánských míst i s jejich patrony, v těch končinách uctívaných. Vidíš tu české světce Václava i jeho sestru Přibyslavu, první poutnici do Říma, oba bratry ze Soluně, a zase Norberta a Hroznatu, Víta, Vojtěcha, Zikmunda i Prokopa, kněžnu zavražděnou na Tetíně a na obraze Kladska postavu prvního arcibiskupa země České.
Protější stěny mají na třiceti čtyřech plátnech vylíčen život Panny Marie.
U nich je soustředěn zástup věřících, kterému předzpěvují z tištěné knížky čtyři zpěváci z Římova, Komařic a Velešína. Podivně zvlněná píseň, čistě barokní intonace, nekonečně dlouhá, se hlasně rozléhá pod klenbami. Nejstarší zpěvák s brýlemi na nose protahuje přízvuk do kněžské kadence a vůbec celou modulací hlasu dává najevo svoji důležitost; zástupu jeť zde samotného duchovního. Hospodáři sedí na lavicích, umístěných podél celých ambitů, a doprovázejí jej necvičenými hlasy. Tato zpívaná pobožnost trvá celé tři hodiny. Jen u zpovědnice se tentokrát nikdo netlačí.
Zde jsem zahlédl i spisovatele lidových románů Jana Staňka, který měl na venkově víc čtenářů než mnohá autorská proslulost pražská. Byl svou profesí zedník, ale římovská mládež nevynechala ani jedny večerní táčky, aby nepřišla o jeho barvité vypravování.
Přijďte sem někdy na římovskou pouť!
Ach, být zase klukem a vystávat třeba bez haléře před dřevěnými stánky nebo u plátěných bud, kde prodávají cucavé špalíčky a turecký med! Vždycky přišel na pouť někdo z příbuzenstva a zaplatil nám jízdu na kolotoči, ale i jinak jsme si vydělali na toto vyražení. Nahoře pod plátěnou střechou jsme roztáčeli tento stroj radosti a mohli jsme se potom jeden po druhém svézt jednu písničku zadarmo. Hrávala ji děvčata s vysokou frizúrou a v strakatých šatech na starém flašinetu, který teprve později nahradil gramofon s přeohromným zvukovodem. Dnes amplióny a zesilovače nahradí celou muzikantskou bandu.
Těch svodů, po nichž lačněly dětské oči! Těch pistolek, červených kapslíků, obtisků, zrcátek, mejdlíček a jiných dobrot, jimž se na světě už nic vyrovnati nemůže. Všechny známé jsme podarovali prstýnky olovňáčky a z obalů cukrátek jsme si pořizovali sbírku českých hradů. Svaté obrázky nám dal velebný pán při náboženství za pilné návštěvy kostela, ale ty nebyly už tak krásné jako poutní s krajkovým prolamováním a takových zvučných barev.
Chtěli mě v Římově vrátit iluzi dětství - i přivezl jsem si odtamtud plechového slavíka.
U cukráře Petra si můžete koupit poutní sladkost v podobě římovských hadů - ale pro procesí netolické je tu přichystáno na červencovou pouť pečivo onačejší, které nedostane nikdo jiný, kdyby je třeba zlatem vyvažoval, než Netoličtí. Abych nemluvil jako "stará Kolemáda", kolem dokola, věc se udála takto:
Netolické postihla totiž před lety prudká bouřka při návratu z pouti. Ani nejstarší pamětníci nezažili takový liják, který se proměnil v hroznou zhoubu, jaká byla snad jen v dobách biblických při potopě světa. Voda strhovala hráze ne jinak, než jako by byly z papíru - poutníci promokli na kost, ale před Netolicemi byli štědře odměněni. V strouhách se pleskali vyplavení kapři v takovém množství, že by bylo hříchem přejít kolem nich nevšímavě. Vždyť kníže pán má rybolovy každý rok a chudým poutníkům nadělila tuto nenadálou hojnost snad sama římovská Panna Maria. Každý z nich přišel domů bohatě obdarován. Od těch dob musí pro ně a jen pro ně péci římovský cukrář zvláštní pečivo podoby rybí.
Nastupme šestikilometrové putování římovskou krajinou, pojdme ve stopách poutnických a zastavme se u všech dvaceti pěti kapliček, v nichž jsou vylíčeny svaté děje s pádnou názornosti, jaké si vyžadovala k svému účinu tato jedinečná bible prostných.
Z kaple Loučení vyjděme polní cestou ve vůni dokvétajících brambor, kdy žňový žár zkroutí klasy ječmenů do podoby houslového klíče, kdy cvrčkovy housle ozvou se z pole ovesného jako nápověda předzpěvači, zatímco skřivan ladí oblohu do nej krásnější modři, takové, že docela splývá s blankytem roucha Mariina.
Žádného vysokého umění nečekej, abys nebyl zklamán - ale krajinu pochval, neboť ona je mistrovskou strůjkyní obrazů, které nakonec podmaní tvé srdce, není-li zrovna tvrdé a okoralé. A nestyď se za dojetí, i když bude podníceno prostředky hodně naivními.
Jak musila okouzlit věřící lidovou duši sedmnáctého věku podívaná, kterou tu přichystala jezuitská režie v kapli Poslední večeře! Za prostřený stůl posadila dvanáct dřevěných apoštolů, jako živých, před dřevěné kalichy a chleby, doprostřed Krista, Pána a Jidáše vystrčila na samý kraj. Obraznost poutníkova, tehdy ještě schopná exaltace, ztotožnila viděné se skutečným dějem.
I nalévali vína do kalichu Ježíšova, upíjeli z něho, rozhořčeně políčkujíce Jidáše, až mu řezbářem musila být ruka vyměněna. Během času se uvolnila. Pod ubrus splývající k zemi skryl se kluk, který si vymyslil darebáctví svatokrádežné. Přivázal provázek k viklající se ruce a čekal neviděn ve své skrýši.
Procesí vešlo, opakujíc své lynčování, a najednou k úžasu všech políčkovaný Jidáš zahrozil rukou. Žádné pero nevypíše zděšení, jaké způsobil oživený Jidáš. Několik dětí, k smrti ušlapaných, zaplatilo svým životem tuto lehkovážnost a klukovi, věřte nebo nevěřte, zchromla v tu chvíli ruka nadobro.
Od Stádní brány zaměřme dále k Pusté vsi, kde z apoštolů bdí jen Petr, Jakub a Jan a osm ostatních spí u zdi na holé zemi. Div na ně nešlápnete, jak jsou skuteční. Další kapličce říká lid U smutné duše, vzpomínaje Kristových slov: "Smutná je duše má až k smrti..." ale teprve na hoře Olivetské uslyšíte modlitbu Spasitelovu. Pojdme tam kvečeru klikatou pěšinou mezi krušinami, ale dejme pozor, abychom neprobudili tři apoštoly, usnuvší k neprobuzení jako ten kámen, z něhož jsou vytesáni. Zrosená metlice je jisté studí do nohou v opáncích a o samotě klečící Kristus se potí krví. Ze skály pod břízou a sosnou mu anděl podává kalich i kříž, a zatím už se setmělo jako tehdy v Jeruzalémě.
Za jitra pokračujeme v pouti a začneme ji v kapli, v níž je zobrazeno Jidášovo políbení, a v další uzříme svázaného Ježíše, kterého vyvádějí římští vojáci ze zahrady. U Chromého žida je Kristus veden žoldnéřem, a pak se zastavíme u potoka Cedronu, za cestou projdeme kapli, v níž je Pán haněn a tupen a Vodní branou dospějeme podél Malše až ke kapličce U Anáše. Hned za ní je větší kaple U děvečky. Trochu koketní nakročení děveččino a její líbezný úsměv prudce kontrastuje s provinilým postojem Petrovým, jemuž dřevěný kohout připomíná, že Pána třikrát zapřel a třikrát zradil. U řeky je i další "štace", nazvaná Malý Pilát, a k té se snad vztahuje Balbínovo sdělení o jedné příhodě velmi vzrušené. Kdysi, v jeho době, připutoval s procesím k této kapličce jeden myslivec. Dívá se na židovského žoldnéře, bičujícího Krista, krev mu stoupla do spánků, neovládl se, prudce sňal s ramen svůj tromblón, namířil a střelil po židovi. Snad uslyšel vykřiknutí dřevěného zastřeleného biřice, to už nám nikdo nesdělí - ale omluvil se s pláčem přítomným a dlouho a dlouho se potom modlil. Od Herodesa doputujeme k Velkému Pilátovi, a to už bude kaplička ve vsi, v níž je Kristu kříž na ramena vložen, v další mu Veronika podá bílou roušku a v jiné se setká s plačící mateří. Pod zámkem v Popravní bráně uslyšíme plačící dcerky jeruzalémské a v kapli U Šimoniše spatříme sedláka z Cyrenaiky, který Pánu nadlehčil přetěžký kříž, a potom vystoupíme vzhůru po strmé cestě na horu Kalvárii, kde se už tyčí tři kříže, a na dvou krajních nad zkroucenými těly si můžeme přečisti jména lotrů Dismase a Gustase. Sestupujíce k Malši, zastavme se u Matky Sedmibolestné, na jejímž "křídle" spočívá tu břímě nejtěžší. Sojky a žluvy, policajti lesa, vylétli ze smrkových korun, když jsme se přiblížili k zástavem poslednímu. Odvalený kámen před vchodem jeskyně už sám o sobě svědčí, kam máme vstoupit. Z kvetoucí přírody vkročíme do tmy božího hrobu dotknouti se tam bledého dřevěného těla Kristova, jež zabaleno v bílém plátně leží nehybně ve schráně z kamene. Poutníci je obložili svatými obrázky a ruce jeho obtočili růžencem, nejinak, než činívají svým nebožtíkům. I stěny uvnitř ověsili papírovými růžičkami. - Vnější zdi kdosi počmáral surrealistickými znaky. Dva sloupy po stranách kapličky s nástroji Kristova umučení a rudé bobulky červeného bezu připomenou realisticky kapky boží krve a rozstřílený betonový kryt dole u řeky má i pro nás důsažnost symbolickou.
Chtěl bych se znova toulat po březích Malše, té řeký mytické, jejíž vlny se chvějí zelenavým světlem jako ledňáčkova křídla a ve stínech přecházejí v nejsytéjší modř. Z ní jantarově svítí kmeny borovic, prudce ozářené kolmým slunečním jasem. Na horké kameny usedají včely, napájejíce se z krůpějí vody přečisté...
Jdeš, netýkavka vystřelí do tvých kroků svá drobná semínka, jíká káně, bodlinatá koule ježkova skulí se ti k nohám, nechávajíc tušit blízkost zmijího království i doupat, odkud lišky dávají dobrou noc.
I plavuně, jimž se tak opatrně dovedou vyhnout kopýtka srnek, svazují tvé nohy nějakým neznámým kouzlem, abys nemohl ztéci hradištní stráně, tolik lákající svými tajemstvími... Teplý déšť promění kořeny smrků v syčící klubka užovek, líheň hrůz, a nad spečenými valy strahovskými svírá nějakou dávnou kořist soustředěný kruh vyčkávavého letu krahujčího. Pod ním hluboko dole u ohybu řeky zříš zasypanou štolu. Tady nějaký pravěký lid doloval tuhu...
Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.
Oklikou se vracíme k Římovu, míjejíce na mezích keře s lískovými oříšky, které dozrávají teprve s ovsem, a nad střechami všech vesnic strmí přírodní oltáře staletých lip, ať už je to v Kladině nebo v Branšovicích, v Doudlebech, Střížově či v Kamenném Újezdě. Křepelka volá své "pět peněz" - a do hlasů klekání kvokají od žita bažanti.
Cestou kolem jednoho sroubku vzpomínáš dr. Jaroslava Papouška, který miloval tuto krajinu svého mládí a rodu, a za večerních procházek podél řeky se jeho mysl soustřeďovala k nové vědecké práci. Rádi ho měli Římovští pro jeho lidskou dobrotu i příchylnost, kterou tento tichý, nemluvný člověk projevoval svým ušlechtilým způsobem bez křiklavých gest. V pohnutém roce osmatřicátém psal zde svou poslední práci - žel, gestapácká surovost zabránila jejímu dokončení. Nevím, vědí-li dobře Římovští, kolik lásky k jejich kraji zmařila smrt této vzácné osobnosti.
Jilmy u římovského zámečku se promění v harfu, na niž vyhrává vítr a noc...
Luna se protáhla okenní mříží jako stříbrná kočka, jejíž světélkující srst jitří tmu každým dotykem. Dole v úvalu se od skla odráží lkáni Malšino, měníc tóninu i rytmus, a ty se hroužíš v klenuté ložnici Bohuslava Balbína do tuch hradiště branšovického, z jehož chlumu "kuviká" sýček.
Dvanáct úderů půlnočních hodin vyzve Bílou paní k pochůzce zámeckými chodbami. Její stín nepotřebuje ani velkého klíče, který tu visí proti mohutnému krucifixu; dveře se před ní samy otvírají a neslyšně zase zavřou. Vyzná se tu i bez lucerny v té tmoucí tmě...
Ty si vyjdi sám do zahrady pod neslyšný let netopýřích blan a snad se ti zjeví nad záhonem tajemný plamen jako kdysi oné děvečce, kterou poslala večer paní pro zeleninu. Podle tohoto známem se stala šťastnou objevitelkou pokladu. Ráno prý vykopali na zahradě plný hrnec dukátů. Já jsem tam uviděl jen rudé jiskřičky rybízových hrozníčků, plameny růží a zimostráz, který na mne dýchl hrobovým tichem.
Klokočí, klokočí, bratře starých far a zámeckých štěpnic, tady skutečně má tvoje přítomnost své opodstatnění. Tolikrát jsem viděl v této krajině růženec klokočový, položený v některé kapličce do klína Mariina.
V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.
Ani netušil, jaké krásné překvapení připravil mým očím Preislerovým obrazem, který visel v jeho pracovně. Jaké nečekané shledání s láskou dávnou a stále horoucí! I tady v Římově jsem nalezl pokračování Pohádek Preislerových...
Vzpomínám rád omžených jiter této krajiny, kdy bývá tady "dymováto", ale ještě okouzleněji přátelských hovorů na dřevěné verandě, obrostlé révovím, kde nám bylo tak slastně a domácky při večerních symposiích, které ne neprávem byly nazvány Akademií římovskou.
Ó letní noci, plná nápovědí a tajných vzkazů, v níž jsme se projížděli bryčkou na holkovské nádražíčko, kde tma rozžala u kolejí tolik bílých knůtků knotovky polní, a opuštěný kamenný most v polích stranou Velešína se rozpomínal na kočár ruského gosudara i na všechny jízdy koňské dráhy, která by mohla vyprávět mnohé z osudů lidí, jedoucích tady kdysi z Budějovic do Lince.
Už do temně modré tmy zapadla i Kleť, k níž jsme z Krasejovky chodili vyhlížet zlatou nádheru zapadajícího slunce nad bukovými lesy, nevidět ani Pláni Věžovatou na kaplické straně, pod níž je jabloňový kraj, a u Omlenice osamělé hrazené statky s věžičkami, jejichž architektura není česká, ale naše jsou překrásná jména, jako Rožmitál, Suchdol a Pšenice.
Ještě stojí u budějovické silnice stará dvouštítá holkovská zájezdní hospoda na přepřahání koní a v paměti lidu žijí dodnes strašidelné historie o dávných mordech, formanské slávě i karbanických hrách, při nichž tolikrát třesklo rozbíjené sklo a před plotem tekla rozbouřená krev. I kdyby ti je nevyprávěl kočí, dušující se za jejich pravdivost, musel by sis je vymyslit sám, protože v této končině se vskutku musily dít věci neslýchané.
Z luk vála vůně pokosených otav a do písně topolového listí, jakoby sordinou přitlumené, se z výšky dívaly hvězdy. A teplý vítr vál a rosné krůpěje na travách se najednou proměnily v střídavě zelenavé lampičky svatojanských broučků, z nichž jedna zářila tak mocné, že jsme se domnívali zřít bludičku a vyběhli za ní cesta necesta. Na dlani nám zhasla a při světle zápalky jsme spatřili jen praošklivé stvoření - ó, jak by zchudl a zešedivěl svět, zbavený našich iluzí!
Sbohem, skorci a žluny, sbohem, pěnice, pěnkavky a sedmihláskové.
Žádný básník nevyzpívá lépe chválu římovského svítání, při němž jsem se naposledy probouzel. I sýkorka modřinka si tehdy přivstala a předvedla nám své akrobatické kousky: zavěsila se pěkně na větvičce hlavou dolů a zespodu tu obírala housenky. "Když páni vstávají, je nejvíce zima," říkají na polích římovští pracovníci; na nás však tato moudrost neplatila. Vyskočili jsme chutě z lože, třeba byla ještě venku "zimalka".
"Hodiny samot našich" - slunečnice, byly otočeny k východu - ale na broskve, rdící se v listoví pod oknem, dýchla už svou tichou modř vzpomínavá dálka podzimu.
Sbohem, holubáři Bartyzale, odbíhejte si i nadále od hoblice na dvůr, a když zahvízdnete, slétnou se k vašim nohám holubi a vy si s nimi porozprávíte jako kdysi svatý František. Sbohem, pane řídící Havelský, kreslete si žilkoví motýlích křídel, a ať vám do herbáře přibude mnoho nových květin, než se znovu uvidíme. Sbohem, hospodo U Kroupů, kde poobědval kdysi sám písmák milčický František Vavák, který tu i všechny "štace" přešel. Sbohem, slávo poutnička! Ó tání zlatých vlasů - sbohem, sluncové dny - sbohem, Římove!
A brzy na shledanou!
tato kapitola v PDF
