Třeboň
Není spanilejší krajiny v České zemi nad tebe, Třeboni, panno, princezno snící a tajemná! Do tvých snů teskní zpívající kašna a rákosníci se probouzejí do jiter, která nikde na světě nejsou krásnější. Ó jiskřivá poledne hladin, znějící pípáním racků a stříbrným hlaholem zvonů z kostela svatého Jiljí! Dnové omilostnění, kdy listí na hrázi Světa voní deštěm a vodou, zatímco přetíchou pěšinou v lukách kráčí sama Královna Andělů, oděná nejčistií nebeskou modří. Opustila jenom pro tebe, má Třeboni, svoje panovnicí sídlo. Z jejích šlépějí omamně dýchají rojovníky; přivoň k nim, poutnice, abys alespoň na chvíli byl účasten zázraku Navštívení. Nevím, co je tu krásnější: zda procházka zámeckou zahradou v měsíčné noci, nebo tichá zadumání u opuštěné kaple svatého Víta, kolem níž prudce létají rorýsi a za dřevěnými seníky neslyšně padá rosa. Okolo Třeboně, pasou se tam koně... Na rozvalinách zídky kvetou divoce bezy. To snad pro tebe, bílá paní, pro tvou památku a vzpomínku na časy, kdy rytíři putovali do Svaté země a doma byl lid hoštěn sladkou kaší. Ach, potkal jsem té v zámecké dlouhé chodbě; právě bila půlnoc. Tvá chůze se tolik podobala vanutí sítin a tvůj prostupný stín splýval s ozářenou stihlou postavou gotického okna. Nebál jsem se, když jsi mne oslovila, ale dodnes mi zůstalo tajemstvím, proč se mi tvoje ruka změnila v snítku rozkvetlé střemchy. Snad proto jsi mi unikla do její vůně, abych byl věčné vzrušován vzpomínkou a nápovědí.
Ostýchavý ruměnec plané růže rdí se v tvém erboví, Růženko Šípková, a marné čekám na prince, který tě švihnutím proutku probudí z kamenného spánku, ty město pověstí, luny a stříbřitých stínů! - abys důvěrně promluvilo o své slávě a svěřilo nám něco ze svého zasnění.
Jen milostí inspirace dokreslujeme si tvou vzrušenou tvář, zbrojíři krásy. Mistře, jemuž tato krajina svěřila své jméno pro všechny časy. Ne nadarmo vytvořil jsi symbol Vzkříšení, neboť z tvých deskových obrazů k nám přes veky promlouvá líbezná duše této jarní země a praví, že život tvůrčí je věčná obnova, zahrada a jaro - i když slyšíme žalm velkopáteční. Náchylnost citová, která je nejvlastnéjším výrazem slovanské duše, vedla tvoji ruku. Proč by nás byla jen tak pronic zanic přesvědčovala v čase zlém o zrodu nového života z předobrazů a snů? Díky, ó díky!
Dobré je vaše dílo, pane Krčíne, uvážlivé a moudré. Vidél byste, jak duby na hrázích zmohutněly a zkošatěly, držíce svými kořeny ruce všech vašich rybnikářů v těsné souvislosti s námi. Základy kamenných domů tkví dosud v hlubokosti věků a podloubí se rozeznívají v sluchu našich dní sterými kročejemi a hlasy. Jen křídla vlaštovek a alt kašny - ó kašny! - připomínají nám vratkou pomíjejícnost našeho času.
Proč ti závidět, vrbino penízková, tvoje bohatství? I kapři je mají, ale nejsou tak chlubní jako ty; skrývají si je v hlubinách vod, aby je pak nakonec přece jen odevzdali. Komu? - inu, podzimu - a páni porybní, baštýři, lovci - ba i kníže pán musíval být při tom. A s jakou slávou a obřadností se to vše koná!
To už dávno dozrály klikvy na temných borkovištích a rezaví i temná zeleň skřípiny jezerní, za kterou krvavě zapadává slunce. To jsou posmutnělé, sedavé dny vašich rybolovů, malíři Jane Kojane. Děraví dubová loubi na opuštěných hrázích pod křídlem volavčiným a zkroucené větve staletých stromů stydnou nocemi jinovatek.
Jak je vám, pane Březane, když naše tvář se všetečně sklání nad folianty a zežloutlými pergameny vašeho archívu? Nebojte se, nebudeme zviřovat prach minulostí, ani vás vyrušovat dotěrnými otázkami po dějích panství Rožmberského, ani nechceme ubližovat pověsti posledního z nich (víte, toho, jenž tolik užíval svět na Bechyni) - pana Petra Voka. Stěny by nám odpověděly jen truchlivou ozvěnou: Memento mori! - a pro ni jsme sem vlastně nepřišli. Jenom na list kněze Prokopa, příjmím Holého, bychom se chtěli podívat. To |e jediné přímé svědectví jeho osoby a nás dnes tolik zajímá. Více než zápis v Popravčí knize o výslechu lapků z mládí trocnovského vladyky, které tolik zneklidňovalo noci vašich pánů.
Sedával v těchto klenutých síních i jiný učený pán, František Palacký, jemuž z vděčnosti říkáme "Otec národa" - ale co my bychom si, probůh, počali s tolika lejstry...?
Opouštíme neradi nedopsanou stránku chval v tvé knize, Třeboni - ale bud jista, vrátíme se zase, jako milenci navždy očarovaní laskavcem tvé uhrančivé krásy.
I racek se vrací, příteli Františku Heřmánku, jen ty už se k žádnému rybníku nevrátíš. - Já bych však chtěl být v této krajině stále doma, jako ty a jako všichni ti podivínští samotáři z tvých knížek -
Tichounce voní vřes z mlhy, v x/x tiká stín,
racek odlétá, do noci stydne voda.
Jen Ty tu nejsi už. Věneček z jeřabin
do ruky vychladlé Tvůj kraj Ti z dálky podá.
Máj kraj mě uzdraví - na prahu léta děl.
V hladinách oíi Tvých vyhasly rudé blesky.
Jen vitr v rákosí, vzlyk matlin, tváří běl
Ti s námi Sbohem dá. - Básníku jihočeský...
Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...
Těmito obrazy, vůněmi a hlasy vstupuje do tebe kraj, složený z hladin a měkkých obzorů temného lesa, kraj, jehož poezie je plna přemýšlivosti a ticha, stesku i neklidu; prostor plný rozvíravé hloubky, nostalgie a tajemství ...
Úplné japonérie tu vytvářejí šípatky, mířící šípem svých listů jednou do nebes a podruhé svým stínem do záhadné hloubi; představte si u nich volavku, dvojmo nakreslenou vybledlou tuší do hladiny i obzoru... Je to Hokusai nebo jiný z velkých mistrů japonské krajiny básnické.
I jména míst tu rozeznívaji klávesnici citu ozvěnami dávného času. Vyslovte si aspoň některé z nich! - Zablátí a Mazelov, Smrhov a Přeseka, Frahelž a Flughaus - Dunajovice, Lomnice, Slověnice... Zastavte se u rybníků a ptejte se na jejich jména! Uslyšíte je jako zaklinadla, píseň nebo vábení: Koclířov, Tisý, Vydýmač, nebo Zabov, Námětek a Kaňov - Naděje, Hospodář, Krčín - Ptačí blato i Potěšil.
Pojdme tímto krajem a ptejme se i na lidské osudy...
V knize Zelené pastely nám spisovatelka Anna Sedlmayerová vyvolává citlivým slovem svět svého dětství, prožívaný po první světové válce ve dvou myslivnách svého rodného kraje. Přiblížila čtenářům svá školní léta v štěpánovické škole i studium na třeboňském gymnasiu se vzácným porozuměním pro dobové prostředí i lidské osudy, z okruhu své rodiny i dětí ze dvora. Dcerka z rodu šumavských lesníků dovedla velmi zajímavě vylíčit i život "němé tváře", jistě s velikou poutavostí. Je to četba pro sváteční chvíle a lidskou pohodu. Děkujeme za ni.
Bílá stavení, odrážející své štíty pod korunami jasanů v modré hládi rybníčků, kostelní věž a pod hrází kovárna, to je Stříbřec, jehož jméno mohl pro tuto ves vymyslit jenom básník.
V čerstvé paměti stříbřeckých sousedů žije tvář Ivana Olbrachta, který mezi nimi prožil šest okupačních let, třikrát vystřídav bydliště, obklopen láskou a pozorností drobných zemědělců a dělníků. Když v roce 1939 přijel do Stříbce s Vladimírem Neffem a Bohumilem Mathesiem, ubytoval se zpočátku v čísle čtvrtém u Jana Konráda, později bydlil ve statku u Janů a naposled u slečny Marie Duškové, učitelky ve výslužbě. Stýkal se zde zejména s Josefem Počtou, malozemědělcem a výrobcem hrábí, dále s cestářem Josefem Zemanem, jenž už za okupace byl předsedou ilegálního národního výboru, i s ředitelem měšťanské školy Karlem Kuchařem a bývalým obecním tajemníkem Josefem Šťastným. Staral se o něho dělník Josef Frantík a ani na četníky si nemohl stěžovat. Vrchní strážmistr František Bártů a strážmistr Antonín Lenc byli vždy pohotové připraveni dát spisovateli hlášení, kdyby gestapo se blížilo ke vsi nebo hrozilo jiné nebezpečenství. Pro všechny případy byl pro něho připraven tajný lesní úkryt, zvláště v době, kdy byl ve Stříbci zatčen Olbrachtův přítel Bohumil Šafář, redaktor Rudého práva.
Ve Stříbci psal Ivan Olbracht svůj román Dobyvatel a snad si připravoval materiál i k chystanému románu jihočeskému; nevíme už, nakolik se svěřil s tímto plánem spisovateli Františku Heřmánkovi, který za ním přijel z Třeboně, kde se na čas skrýval u rodičů. Slyšel jsem vyprávět od Stříbřeckých o způsobu Olbrachtova života, kdy si noc proměňoval v den a naopak. Věděli, kdo žije mezi nimi, a snažili se mu prokázat svoji pozornost. Když chodíval na svou oblíbenou procházku k Šandarové hoře a někdo se k němu připojil, sdělil stručně příchozímu: "Choďte se mnou pomalu a říkejte, co chcete." Rád prý si také často zasedl k oblíbenému mariáši a slečna Dušková sklidila mnohou pochvalu za buchty s mákem, jež byly jeho lidskou slabostí. Tak tu žil v ústraní až do 5. května 1945, kdy si pro něho přijeli Táborští, aby ho pro první revoluční dny zvolili předsedou okresního národního výboru. Potom ještě jednou navštívil své stříbřecké přátele, aby k nim naposled promluvil u příležitosti Husovy oslavy v roce 1949. Zůstaly po něm vzpomínky a trochu stesku, jehož důvodem byl nenapsaný jihočeský román, na který se tolik těšili. Škoda, byla by to bývala památka nejtrvalejší.
Pod velikým dubem u Nové řeky dal postavit Vladimír Hofbauer, statkář ze Stříbce, žulový pomníček s tímto nápisem:
Už víc než čtvrt století uplynulo od chvil, kdy tady vysedávala nad rybářským prutem Ema Destinnová, zpěvačka, kterou ve své době znal a uctíval celý hudební svět. Po životě plném slávy, úspěchů a přízně uchýlila se tato přítelkyně Carusova do svého strážského zámku, kam zpočátku za ní přijížděla kulturní noblesa českého světa, ctitelé i návštěvníci z ciziny, aby epilog tohoto kdysi horkého žití se proměnil v trudnou opuštěnost, skončivší na prostém lůžku v budějovické nemocnici. Dnešní návštěvník nenalezne už v komnatách a sálech jejího bývalého sídla téméř nic, žádnou připomínku, jež by vyvolala aspoň tuchu bývalého života strážské "zámecké paní". Jen zarosdé pčšinky pod starými buky, kaštany a smrčím, prosívající mčkké zelenavé švédo do trávy i na opuštěnou lodičku v řece, jen zříceninka nad vodou, nazvaná "Čertův komín", a plaché zavětření srny na zeleném trávníku nutí nás k zastavení, abychom si sedli někam k rozčeřeným vlnkám, čtouce si její románové vyprávění Ve stínu modré růže.
Už jenom z doslechu si představíme prostředí klenuté podvěžní místnosti, kam se uchylovala se svými vzpomínkami, když v světě zuřila jedna z nejhorších válek. Její zdi byly pomalovány černými bouřkovými mračny, aby byly kulisou hrůzostrašné hře, připravené pro návštěvníky. Snesly ji jen povahy vyzbrojené opravdu silnými nervy. Už při vstupu jim zakývala lidská kostra, nazvaná "Ivana pro štěstí" a uváděná do pohybu skrytým mechanismem. Ohromný netopýr, zavěšený u stropu, mával svými blanami, sova koulela svítivýma očima a černý pavouk se sunul po napjaté pa-vučině. Mnich se žlutou, pergamenovou tváří rozjímal tu nad knihou a v malé rakvičce leželo mrtvé lidské tělo, jehož hluboký rozklad naznačovali červi, hemžící se tu přímo úděsně. Tyto hrůzné artefakty, dovednou rukou vyrobené ze vzácných dřev, nebyly zde jisté zrežírovány pro potěchu duše, neboť jejich rafinovanost měla svou tragickou hloubku v prostém nápisu zavěšeném nad touto španělsky barokní podívanou: "Všechna sláva - polní tráva!" Tato umělkyně, jíž se dostalo úspěchů nejnedosažitclnějších v oblasti umění a v oblasti lásky se mohla pochlubit tolikerým vítězstvím, žena, která prošla životem jen alejí obdivných očí a tlukoucích srdcí, ne-mohla si přece stěžovat na osudovou a lidskou nepřízeň. A přece tak výmluvné naznačený rub světské slávy nám už dnes nevysvětlí hluboké otřesy nitra, uchýlivšího se do samoty tak kajícné a sebemrskačsky rezignující všem žádostem těla i ducha.
Na cestě ze Stráže do Mníšku stojí podivný "španělský" kříž, a toto místo nazval okolní lid "Destinčino zastaveníčko". Slunečná pohoda se prostírá kolem dokola a do ní si promítáme tvář slavné pěvkyné také slunečnou, jako celý tento kraj v nádheře jasu...
Mísíc, jeniz nikoho není a přec je víech, na rybník ledově lije slunečný i-eh, tiskám lidi,jt spánek dntíní noc blai, síla, s nlz hnětou em, ted se odlévá z P"fy> tisíce městeček a vsi jako máj Chlum Z kolébek do hrobů v sobi přelévá lum hlásá a pohybů, spánkem propadlým snům, a já bdím, na nahých nohou chladí mi tráva.
Z třpytiví zamsených korun starý park vstává, tak sladce v milencích zurčí fyvot - a tam, daleko od lidi, bílý mísíc je sám a v straíné samotí svého Kolumba čeká...
Tato vznosná básnická evokace Františka Hrubína vyvolává nám měsíčná noc nad Chlumem slovesným tvarem zralého umělce, který se důvěrné sžil s krajinou svého letního domova.
Kdybych vlak sto let žil, sotva stačil bych sám obsáhnout jenom to, co dnes na očích mám, pod lunou místečko sniví zamčených tvarů, sklárnu, v nizx človik zxá plní z tekoucích íjárů dát křehký tvar a zvuk, v dálce Lutovou ves, nad svůdnou hladinou jako strnulý les, kraj, z nlhoz v ohýnkách padá klasnatá tíha, kde bez honosných gest llovlk sitlmi zdvihá Z vod rybonosní dno na stůl vánolních Čech, kde roucho báji má v každém kvítelku steh.
Tato krajina inspirovala básníka i k dvěma divadelním hrám, Srpnová neděle a Křišťálová noc, hraným v pražském Tylově divadle s mimořádným úspěchem.
Zámek vystavěli v 18. století Stadiónové, které snad pamatují i dvě barokní sochy, svatého Jana Nepomuckého a svaté Anny, stojící na mostě u rybníka Hejtmanu, jehož jméno je památkou na pana Krajíře z Krajku na Nové Bystřici. Také rybníky Kanclíř a Purkrabí ho svým jménem připomínají. Později byly zřízeny v okolí hamry a známou železnou lávku v Praze vyrobily zde pilné ruce chlumských dělníků. Ve vzrosdém parku vidíme sousoší, představující štvanici na jelena. Sochař vylíčil vzrušenou chvíli, kdy dva psi se zakusují do těla uštvaného zvířete. Tento výjev přivolává vzpomínku na posledního majitele, následníka trůnu Ferdinanda d'Este, o němž si povíme víc v souvislosti jiné.
Jeden z Funfkirchenů dal stavět pro svoji zábavu střelnici. Když byla dostavěna a pán se zedníkem prohlíželi hotové dílo, náhle spadlo lešení, zedníka zabilo a pán unikl smrti jako zázrakem. Slíbil, že na památku svého zachránění postaví kostel Panně Marii, a to podle vzoru poutního chrámu v štýrském Mariazell. Na památku tohoto rozhodnutí je tu zasazena deska s nápisem:
Hrábl z Fůnfkirchcnň x Wirýwal Kristovu Rodilku Divně při životě zachovaný Chrám vystavil Ha vrtflku x
Pogdte a uiizte skutky BozJ Blahoslavený muž, který doufá v ního Žalm 6 t)
Tato svatyně, nazvaná malá Maríazell, byla slavná svými poutěmi, ale nemela dlouho svého faráře. Když se stal majitelem chlumského zámku arcivévoda Ferdinand d'Este, potřeboval od obce néjaké pozemky. Obec chlumská mu je postoupila, ale vymlnila si za ně faru pro zdejší osadu. Prvoděka-nem se stal farář Kubiska, který zde působil 49 roků. Byl mi jistě spolehlivým informátorem o chlumském životě za dobu půl století, a z jeho vyprávění jsem se dověděl mnohé zajímavostí, jichž byl svědkem. Vedl mě do oratoře a ukazoval tam obrázky různé umělecké ceny, vlastnoručně arcivévodou zavěšené. Vzpomínal i na červencový den v roce 1914, kdy do Chlumu došla zpráva o sarajevském atentátu. Tehdejší příloha Pražského ilustrovaného kurýra nás o ní zpravuje dost obšírně: Zvist došla do zámku po poledni v neděli, byla vlak pochována v tajnosti až do veíera. Zatím přijela hraběnka Chotková odpoledním rychlíkem a tam sdllilo se dílem, že rodile jsou těžce nemocni, aby se ily Za nl pomodlit do kostela. A teprve zde o 7 hodinl veler na arciknižeci oratoři sdllil vychovatel ThDr. Slanovský celou pravdu. Dnes přijel hrábl Wuthenau, hrábl Schónborn, předseda z'"iski komise, okresní hejtman Novotný z Třeboni a jiní... Nikdo nechtll zpolátku vířili, že h to ty0 možno, kdyžjtítě v úterý dne z). Invence viděli bylo vzneíenou rodinu procházeli se po náměstí a Hnili nákupy. Tedy Chlum byl posledním zastavením arciknížecích manželů před návštěvou sarajevskou a pan děkan Kubiska, když sloužil rekviem, byl na oratoři jedním z účastníků, kteří byli pověřeni utéšitelskou úlohou v tomto arcivévodském dramatu, jímž vlastně začala první světová válka.
Chlum hostil v roce 1916 básníka Antonína Sovu, tehdy velmi churavého, a jeho bolestné chvíle rozptyloval svou účastí i vyprávěním spisovatel Karel Konrád. Nemocný básník býval potěšen i sršatým vtipem K. M. Čapka-Choda, také chlumského letního hosta, s nímž tu tenkráte sedával malíř František Kysela, aby si odpočinul od své učitelské práce v uměleckoprůmyslové škole. Nejvčrnéjší návštěvnicí bývala však Gabriela Preissová, která sem jezdívala řadu let, a její psací stroj zůstal na památku ve Svaté Magdaléně. Také malíř Bořivoj Žufan tu malovával, když bydlel u Soukupů mezi Magdalénou a Třeboní.
Vždycky jsem hledal původ tvarového bohatství a kreslířské nápaditostí Zdenka Seydla, než jsem si uvědomil jeho třeboňské rodiště. Dětské dojmy bývají nejintenzívnější a naše "jezerní město", kam se vracel jako hotový malíř, mohlo jistě okřídlit jeho obraznost.
Jako poštmistr působil v Chlumu řadu let Adolf Velhartický, básník zeyerovského romantismu a druh K. H. Hilara, s nímž založil časopis Moderní život. V rozsáhlé řadě novel a románů uváděl čtenáře do života a kultur různých dob a národů. Svých chlumských poznatků použil k románu o Františku Ferdinandovi d'Este, nazvanému "Konopišťský pán", který vydal pod pseudonymem Rudolf Dvorský.
Krajinu u Lutové, prostřenou kolem bílého kostelíka, si zamiloval malíř Adolf A. Zahel, jenž celou řadu pláten pomaloval zdejšími motivy, ať to byly farské rybníky u Lutové, nebo hladina Starého Hospodáře, jehož zarostlé břehy jsou rezervací racků; i slunečný Stříbřec pod blankytnými, svítivými nebesy byl zvěčněn na jednom z jeho obrazů.
Z Lutové už není daleko k rybníku Staňkovskému, který je z jihočeských rybníků nejdelší. Měří po délce sedm a půl kilometru, jeho obvod přes
Na tom Bošileckým mostku hrály si dvě panny v kostku, hrály, hrály, hrály, až se obehrály, shodily se z mostku...
Neviděl jsem na bošileckém mostku dvě panny z lidové písně, ani hrušku jsem nenašel, pod jejfž korunou hrávala prý celá kapela, zato jsem spatřil kazatelnu, která musí udivit každého návštěvníka. Byla původně ve Svaté Magdaléně u Třeboně, ale už několikeré pokolení bošileckých osadníků poslouchá kázání svého faráře z otevřené huby velrybí, kteroužto podobu dal řezbář kazatelně, když ji dělal, nevíme už, na Čí příkaz, ale měla být připomínkou proroka Jonáše ze Starého zákona. Musíme uznale přiznat, že se mu toto dílo zdařilo a patří docela symbolicky právě na Třeboňsko. Rozsáhlé hladiny rybníka Horusického i Bošileckého zaujaly s celou touto krajinou malíře V. V. Nováka, který se zamiloval nejen do jejich hladin, ale bezpečně dovede k nim zasadit i protáhlá bílá stavení s červenými střechami, stodoly, stromy, pole i lesy pod vysokým nebem s plochými, širokánskými obzory. Jezdí sem už řadu let a jeho krajiny poznáme bezpečně podle neopakovatelného "novákovského" slohu.
Můžeme ještě zaznamenat některé kresby a grafiku Vladimíra Silovského, Cyrila Boudy, Pavla Šimona i Václava Sivka, jimž tato krajina byla inspirační základnou v určitých časových údobích. Otakar Nejedlý tu maloval jeden čas své obrazy plné nálad a barevného lyrismu.
Už nepřijede do Jílovic grafik a malíř Antonín Homolka, zdejší rodák, aby se potěšil se svými pokrevnými a namaloval si některý ze zdejších motivů. Pocházel odtud z rodiny drobného zemědělce a zednického předáka, který přes léto vodíval pracovní partu na stavby do Vídně a byl jedním z přesvědčených socialistů ve svém okolí. Antonín Homolka si odnášel z rodného kraje svou zamlklost a přemítavost, jeho lyrickou jemnost, z rodinného prostředí vytrvalost a pracovitost. Z budějovické měšťanky odešel na učení do smíchovského reprodukčního závodu Neubertova, poněvadž praktický otec věřil víc zlatému dnu řemesla než existenčním nejistotám frajkumštu. Poznal ve Vídni příslušníky tehdejší bohémy a jejich způsob života se příčil zdravým názorům dělného venkovského člověka. Syn nezůstal u řemesla. Jeho snaha se nesla k vyšším metám. Po absolvování uměleckoprůmyslové školy se dostal později do grafické speciálky Šimonovy na pražské akademii, kde byli jeho spolužáky Karel Štěch, Milada Kazdová, Emanuel Raný a jiní, později členové Sdružení umělců - grafiků Hollar. Odtud přešel do školy Wily Nowaka a na tohoto svého učitele vzpomínal vděčně až do smrti.
Z Homolkova uměleckého odkazu působí na nás nejbezprostředněji jeho grafika, zejména suché jehly s náměty rybníků a luk kolem Jílovic, Třeboně a končin pod Novohradskými horami se stříbřitými hláděmi vod a rozsochatými siluetami dubů na hrázích, krajiny s nízkým obzorem pod vysokými nebesy, orámovanými temnou stužkou sosnových lesíků. I jeho pražské veduty se vyznačují zvláštní citlivou lyričností, jejichž tajemnost podtrhuje sametový stín.
Jako většina Jihočechů se vždycky rád navracel domů, a tuto lásku k domovu cítíme v celé jeho práci. Ať už postavil stojan s malířským plátnem na jílovických humnech, nebo před dlouhým kamenným mostem u Staré Hlíny či pod rožmberskou hrází u stavidel, zastíněných duby, anebo u bílých štítů v Břilici, vždycky se zadíval na tuto líbeznou končinu zrakem milence a miloval ji srdcem básníka. Nechť tato snítka vzpomínky položená k jeho urně je projevem díků za věrné přátelství a poctivé umělecké dílo.
Ve Lhotě už měli před první světovou válkou scelené pozemky, Mazelov zas svého písmáka Václava Frolíčka. Zachoval se i "pelikán" na trhání zubů, s kterým kovářka Fiřtová uměla prý zacházeti lépe než mnozí zubní lékaři, vydatněji technicky vyzbrojení. Viděl jsem jej na vlastní oči u ševětínského lékaře dr. Suchana, známého v kraji svou rázovitostí a osobitými lékařskými metodami. Poseděl jsem s ním v hospodě, kde čepovával trunk Šimon Lomnický z Budce, Rudolfem II. na básníka korunovaný a jako básník dvorský obdařený hojnými příjmy. Po bitvě bělohorské byl prý pro jednu bouřlivou píseň ztrestán stem ran, zchudl a žebral, nazývaje sám sebe Ptocheus. Jung-mann vypočetí na 42 jeho spisů obsahu náboženského, moralistního i satirického. Nejšťastnější dobu života prožil asi v Ševětíně, kde spisoval, šen-koval a jeden čas i rychtařil, pobyv tu po boku své druhé manželky 34 léta.
Ševětínská věž, zavrcholující vlnu městečka, je viditelná z celých Blat i z roviny třeboňské. Tytam jsou doby, kdy postilióni přepřahali koně na Staré poště, na níž už hospodaří kolikátá generace Šerých, hostinských a řezníků.
Lomnická historie je bohatší a zajímavější než obraz, který se objeví dnešnímu návštěvníku. Za husitských válek měl zdejší kostel faráře podobojí a hrad po dobytí Žižkově byl obsazen táborskou posádkou, spravovanou Janem Roháčem z Dubé, vytrvale se bránivší Oldřichu z Rožmberka, který sice vypálil městečko, ale dlouho bezúspěšně usiloval zmoci se této nepříjemné táborské bašty. V třicetileté válce postihla městečko i hrad taková pohroma, že i otrlá soldateska považovala spálení a vybití za čin zřídka vídaný.
Do chaty, stojící za Novosedly v tiché končině na břehu Nežárky, jezdívá na léto sochař Miroslav Chlupáč a pilně tu modeluje.
Mezi Lomnicí a Slověnicemi se rozprostírá mezi lesy rozsáhlá hlád jednoho z nejkrásnějších a nejstarších třeboňských rybníků. Dvořiště. Sosny a břízky rostou až k jeho břehům, z trav vzlétá dudek, z rákosí volavka, a odraz stříbrných nebes rozvlní na hladině unikavé stíny roháčů. Bílé chocholy suchopýru rozechvívá vánek jako připomínku jedné předbělohorské bitvy, která se udála na zdejší hrázi. Nevíme, zda ji pamatují staré duby, ale zděná bašta na hrázi byla jejím dramatickým dějištěm. Zde se uchytil oddíl Marradasův a Thunovi mušketýři tak vytrvale baštu ostřelovali z děl a tak statečné útočili na nepřítele, že ustoupil k Dunajovicům, kde utrpěl jednu ze svých nejkrutějších porážek. Dnes je to končina z nejtišších a jen zrak vědoucí si na místě hladiny vyvolá starou vodní tvrz slověnickou, jež tu stávala v předhusitských dobách, i klášter klarisek, zrušený při rozšiřování rybníka, kdy zbožné sestry byly převedeny do Krumlova. Tři mosty přerušují slověnickou hráz, dělící dva rybníky, v nichž se zrcadlí bílé štíty chalup i věž farního chrámu, kde byl celá léta ukryt kancionál slověnický, pocházející z patnáctého století. Později byly některým zdejším kališnickým farářem vepsány do něho husitské modlitby a písně. Jen z tohoto důvodu byl v době protireformační pohozen, v devatenáctém století znovu objeven a prodán do třeboňského archívu.
Parnatý dech mokřin a rybníků v klidné rozloze roviny provází nás kolem Koclířova až k ptačí rezervaci Velkého Tisého, jehož hnízdiště divokých kachen se ozývá jejich hlučným káchánim, které doplňuje něžný zpěv moudivláčka, flétnově melancholický pohvizd kolihy i tesklivý hlas volavčin. Na sedmdesát ptačích druhů tu žije nebo zastaví se na tahu, ať je to volavka červená, bukač noční či divoké husy, které vzlétají až 3000 m vysoko, zatímco některé druhy kachen uletí denně 50 km.
Vzpomínal jsem na jedno vyznání Miloše Jiránka, otištěné před padesáti lety v jeho Dojmech a potulkách. Píše tam svým citlivým způsobem impresionistického malíře kus své citové biografie přímo z této krajiny:
Vyšel jsem si na celý den z Třeboně bez cíle severním smírem. Je to plochá krajina až k Lomnici; velké rybníky se málo hloubl v půdu, a na jejich širokých hrázích mocných jako valy se zvedají staré duby, které tam sázel před staletími nlkterý rozšafný správH pánů z Rožmberka. Uložil jsem se tam na břehu Tisého ve vysokou trávu. Byl zářijový den, jeden z lích, kdy slunce nesvítí, ale celý svít je prosycen jeho rozptýleným jasem. Nebe nade mnou bylo hluboké, bohaté, s tichými šedivými obláčky; bylo až závratno z té hloubky - jak jsem ležel na zxaku, bylo mi, jako bych visel nad ni - tríely do ni lerně zkroucené větve dubů nad mojí hlavou a kdesi v rohu té světlé propasti, mimo můj obzor, krákaly vrány. Zvedal se vítr, klátil větvemi a nesl mi vlhko z hladiny vodní, a myšlenky toulaly se volně s těmi šedými oblálky po širém nebi. A. náhle jako by nikdo na mne promluvil - snad to bylo náhlé resumé celého toho neurlitého sněni, - zaK.nl1 mi dx áuše starý goethovský citát: Greift nur hinein ins volle Menschenleben! Ein jeder lebt's, nicht vielen ist's bekannt... a bylo mi náhle, že to chápu a že Ž'vot je jŽ tady, jako by se byly oli otevřely - a rozpřáhl jsem ruce široko na zem, abych jí co nejvíce obsáhl, v nesmírném opojení radosti a pýchy, že je to rodná zem a Že jsem z ní vzešel...
Jistě na hrázi Kaňova stála i tehdy kamenná socha svatojanská pod duby, které přetínají jemnou vlnu Dunajovické hory, a jistě odbočil kolem Rožmberské bašty na rožmberskou hráz, aspoň na chvíli se zadívat přes prosvítavou hladinu k Staré Hlíně, kde je předlouhý starý kamenný most - a stranou, nad třeboňskou věží, se jemně rýsuje trojhřbetí Novohradských hor.
Tento vodní gigant s mohutnou hrází nepřipomíná svým jménem jen Rožmberky. Do jejich historie byl nejdůvěrněji zasvěcen archivář Václav Hadač, jehož monografická práce dosud čeká na své vydání. Na jiném místě jsme pozorněji vysledovali Krčínovo působení i život, ale kamenný kříž s vtesaným znamením "trojrybí" nám přivolal jinou tvář, jejíž bronzovou podobu nechali vděční rybáři zasadit do kamenného památníku na hrázi Světa. Syn historik zvěčnil podobu svého otce Josefa Šusty, ředitele třeboňského panství, ve své knize vzpomínek tak citlivě, že vystupuje před námi jako živá.
Selský synek z Jankova na Vožicku, hluboce vzdělaný ekonom a hospodářský praktik, zasáhl hlouběji do svého oboru než celý štáb jeho vrstevníků a předchůdců v daleko širší oblasti, než jsou Čechy. Malý přírůstek kapřích obsádek na svěřených rybnících vedl tohoto hospodáře k dlouholetým pokusům. Do jeho doby nevědělo se zhola nic o výživě ryb, a celkem málo o jejich biologických podmínkách. Sel tedy otec k jádru věci smělým pokusem vlastním. Hromadí sta obsahů rybích žaludků i střev v přesně oznalených lahvičkách, podrobuje je mikroskopickému rozboru a dospívá jim k nezvratnému odsouzeni dosavadních názorů, že základní potravou kapra jsou rostlinné a bahnité látky, pouze náhodně promišené animálnimi složkami. Naopak, ryze živočišná říše, hlavně drobná fauna vodního planktonu dodává základní stravu tomuto domnělému "omnivoru" a na její hojnosti ve vodě závisí veskrze úrodnost rybníka. V hutné zkratce vyjadřuje syn otcův objevitelský přínos do světového hospodaření rybničného, ale byl by nesrozumitelný neodborníkům, kdybychom blíže nevyložili, co jsme se dočetli v jeho knize Výživa kapra a jeho družiny rybničné, která je klasickou knihou nejen českou, ale těší se právem i proslulosti světové. Němci si ji dvakráte přeložili a stala se přímo učebnicí i rybářství japonskému. Četl jsem ji vášnivě jako nejnapínavější román, ač jde o práci přísně a ryze vědeckou.
Stavitelé rozsáhlých vodních děl nevěděli zhola nic o biologických podmínkách rybího chovu. Vystavěli hráze, vymyslili důmyslnou soustavu zavodňování i odvodňování, rybářští písaři pečlivě zapisovali položky jednotlivých výlovů, ale nikdo se hlouběji nezamyslil, proč v některém rybníce obsádka vyroste ve "vážnou" rybu a v jiném jí přibude jen skromňounce. Kapr roste tam, kde má hojnost výživy a kde má k svému růstu přirozené odmínky. Příčiny nezdaru objevil svým výzkumnictvím právě Josef Šusta. Do některých rybníků bývalo nasazeno více ryb, než bylo pro ně přirozené potravy, planktonu. Jihočeská půda, tak skoupá na vápno, dávala svým nerostným složením málo staviva na kostru a šupiny rybího těla. Jak zlepšil Šusta tyto podmínky? Za jeho hospodaření byly poprvé rybníky racionálně letněny; jeden rok zůstal rybník nenapuštén a jeho dno oseto ovsem, aby měl příští rok nový plankton, hlavní kapří výživu, i dost látky k svému růstu a množení. Také "vápnění" rybničného dna dalo dostatek neústrojných látek k stavbě nejen korýších mikroskopických tělíček, ale i kostry kapří. Také za jeho hospodaření byly poprvé ryby přikrmovány lupinou a zvířecí krví z jatek.
Kolik vědeckých disciplín z různých oborů musil obsáhnout tento praktik, než došel k výsledkům, jež mohou docenit jenom zasvěcení odborníci.
Od jeho doby se hospodaří na rybnících stejné vědecky a racionálně jako na polích nebo v lese. V tom je jeho objev a zásluha.
Nezmínit se o jeho synu profesoru Josefu Šustovi bylo by nevděkem nejen proto, že jde o jednu z nejvýraznějších osobností mezi českými historiky, ale i pro překrásnou knihu třeboňských vzpomínek, v níž je slovem plasticky přesným a zároveň básnicky odstíněným vyvoláván život jeho rodného města na konci minulého století jako kouzelná sonáta. Vědec rozsáhlých vědomostí a širokého rozhledu do obzorů světové politiky byl zároveň nejpříjemnčjším společníkem svých přátel a druhů, skvělým stylistou a rozmarným vypravěčem, milovníkem rozverného vtipu, vysokoškolským učitelem, milovaným žáky. Jeho Dvě knihy českých dějin jsou průkopnickým činem o dějinách hospodářského života českého z konce třináctého věku, v němž pokračuje v díle otcově jiným způsobem. Jeho rozsáhlá stať o pražském groši, jehož zavedení mění v základě celou hospodářskou strukturu doby Václava II., i umění, s jakým oživil pro náš zrak tvář tohoto předposledního Přemyslovce, byly už dříve jedním z mých nejkrásnějších zážitků české historické četby. Škoda, přeškoda, že nám už nedopíše poslední díl své monografické práce o Karlu IV. a že zamýšlené další knihy pamětí zůstaly jenom předsevzetím. Až mrazivě působí jedna jeho vzpomínková pasáž z knihy Dětství a jinošství. Připomeňme si ji!
Podobně jsem se chvěl v noci také po sv. Petru a Pavlu, když jsem se rovnic s chůvou připletl k tomu, jak z> Svitského rybníka u předměstí vytahovali utonulého chasníka, a Mana mne s hlasem sudičky ujiítovala, že na ten svátek se musí vfyjy sedmero nel/astnlků utopiti, sedmero obisiti, sedmero zastře/ití. Obllenci a utopenci kroužili před mým zrazum " usínáni a nemohl jsem se zhostili nápadu, fy budu třeba jednou sám z nich, jakýmsi nezvratným osudem k tomu určen.
Byl ten osud opravdu nezvratný? - Kdož ví...
Ať jdeme kolem bašty poblíž rybníka Bělového u Nové řeky, anebo se zastavíme u Dešákovského a Spáleného rybníka, nápadného mnoha ostrůvky, všude nalezneme nějakou stopu po bobrech, kteří žili v zdejší krajině až do osmdesátých let minulého století.
Z Červeného Dvora za Krumlovem byli vysazeni do bobrovny, která byla pro ně zřízena u bašty rybníka Rožmberku, a svěřeni péči baštýře Herdy. Nevedlo se jim valně a poslední z nich tu zašel snad žalem nad svou samotou roku 1882. Přirozené bobří stavby stály ještě před sto lety na Nové řece u Ostrůvku a u Ohnuté, kde se zachovaly nejdéle.
Tato plachá a ostražitá zvířata žila po páru v norách i ve svých stavbách, a kromě starých s jejich mláďaty více bobrů pohromadě nežilo. V noci vylézali ze svých děr a olupovali kůru z vrbového proutí, jež byla jejich nejoblíbenější potravou, a vrbové kořeny největší pochoutkou, nebo stavěli z dřev umné kuželovité stavby, kterých užívali jako úkrytu v čase povodní nebo jarního tání. Znalci bobřího života, porybní Horákové, vyprávěli mnoho zajímavých historek o chytrosti a ostrovtipu těchto hlodavců. Jednou před výlovem Nové řeky zjistili bobři ubývání vody. Dovedli si okamžitě poradit. Do trub nacpali drny, hlínu a kamení - a zatarasili odtok tak důkladné, že ráno měli pěšáci pernou práci, než vodě zjednali průtok. Poměr bobrů k vydrám byl krajně nepřátelský asi jako ježků k zmijím.
Bobří ocas býval považován za zvláštní pochoutku a Rožmberkové jej posílali českým králům jako milý a cenný dar. Zvlášť ceněn byl bobří stroj nazývaný castoreum. Sestává z dvou váčků o velikosti asi husího vejce a je umístěn uvnitř těla poblíž řiti. Hustými vlákny protkaná hmota má skořicovou barvu, omamnou vůni a odpornou hořkost. Castoreu byla už za starověku, středověku a ještě donedávna připisována léčivá moc téměř na všechny vážné choroby. Nedivme se, že to byla především poptávka po tomto všeléku, která uspíšila vyhubení tohoto vzácného zvířete, jež mohlo žít u nás jen za určitých přírodních a hospodářských podmínek.
Bylo by jisté obohacením jihočeské fauny, kdyby bylo možno na Třeboňsku zřídit aspoň jednu bobrovnu pro milovníky přírody, která by názorně představila způsob života těchto vyhubených vodních stavitelů...
Přírodní intimitu třeboňského okolí, tak nezajímavou pro romantický zrak svých vrstevníků, objevil české krajinomalbě Antonín Chittussi, malíř, jenž nalezl sám sebe až ve Francii, kde mu mistři barbizonští pomohli nalézt cestu i k prostým motivům jeho rodné země. Zdumená barevnost kvetoucích vřesovisk i hýřivé západy slunce, jím tak milované v zřidlém, po krouceném větvoví staletých dubů, mu i tady připomínaly Fontainebleau, neboť Třeboňsko, tento výrazný kraj jižních Čech, není pouhou přírodní scenérií. Po staletí byla měněna jeho tvářnost dily lidských rukou, uměle zasazujících do původních útvarů rozsáhlé stavby rybniční i umělou řeku, a jako jedno ze sídel knížecího dominia se stal vlastně velikým parkem. Chittussi jemně vycítil především jeho hodnoty ryze malířské, tušené před impresionisty zcela intuitivně, i když v popisných kresbách se důvěrně seznamoval zejména s jeho vodní flórou a faunou téměř akribicky. Byl první z našich krajinářů, kteří pochopili atmosféru jeho podzimních šedí a hnědí, stříbřitě mlžných svou zavlhlostí i šerem, vše přidumené do zvláštní tichosti a soustředění. I když viděl mnoho zdejších rybolovů, zajímalo jej spíš bahnité obnažené dno, splývající s vodou loviště, než sama lidská práce rybářů, neboť neznáme žádný závažnější obraz, v němž by povýšil lidskou postavu na ústřední motiv své výtvarné snahy.
Rybolov jako osobitý svět rybářských žní zaujal na celý život úsilí jiného malíře, který se v něm zrodil, vyrostl, a podjal se těžkého úkolu být jeho výtvarným oslavovatelem. Kojákovický rodák Jan Kojan neměl vrozenu okřídlenou lyrickou lehkost, která by mu umožňovala přenést se tanečním krokem do světa pomyslů a tuch. Jeho nelíbivá malba, jakoby uhnětená z těžké hlíny rodného kraje, v niž odnepaměti se vpisovala těžkopádná, pomalá chůze jeho selských předků, vyhmatává skrytou podobu kraje, vnitřně pravdivou, ale nepochopitelnou lidem odjinud. Byť neprávem pozapomínaná, vyjadřuje i v svém záměrném zúžení malířskou oblast jeho předchůdcům cizí; až bude jednou umělecký historik zjišťovat Kojanův přínos do sféry čisté výtvarnosti, přizná mu, že po Janu Preislerovi znovu povýšil na barvu šed a dovedl nalézt tolik jejích nových odstínů, že jen tento úsek představuje velmi složitou a rozsáhlou klaviaturu. Jeho cit pro vlhké a namrzlé bláto pod kalnými podzimními nebesy s křídly volavek je neomylný a dovede jej vyjádřit způsobem ryze svým a ryze malířským.
Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.
Lhota je protáhlá, travnatá ves, plná dětí, hus a rybníčků, která si uchovala svou původní tvářnost takřka beze změn. Jměna rybníčků zní zde odlišněji od ostatních v kraji: Bečkovák, Vinckovák, Herdovák, Vlachnovák, Leštinovák, Hubáčkovák, Probošt, Kovárna, Potěšitel. Pod lesem, kde odkvětaly arniky, viděl jsem před Kojanovým domkem na zahrádce bílé hrozničky kaliny, pomrzlé švestky šelestily svým proschlým větvovím, k severu se prostíral rybník Smrk a za ním Mladošovice s temným věžním jehlanem. To je poslední malířské hájemství Kojanovo, v němž nejraději pobýval na hrázi Slepičníku. Potom ho už, churavého, zavezli do budějovické nemocnice, odkud vedla poslední cesta domů a na malý hřbitůvek v Mladošovicích. Přes hřbitovní zed nahlíží jeho kraj; lidé pracují v polích, déšť obléká les do šedi a tesknoty, mořské vlaštovky letí někam k Spolskému rybníku přes mokřadla a sosny. Růžově kvetoucí akát, tak vzácný v kraji svým bohatým květem i zbarvením, vydychuje omamnou vůni, nezemsky prudkou, a nad hroby rozehrávají včely varhany lip. Dnes a každé léto. Spěte tu klidně mezi svými, příteli Jene Kojane!
tato kapitola v PDF další kapitola (Přetiché město)
