Třeboň ::
odstavce
42-44
Už nepřijede do Jílovic grafik a malíř Antonín Homolka, zdejší rodák, aby se potěšil se svými pokrevnými a namaloval si některý ze zdejších motivů. Pocházel odtud z rodiny drobného zemědělce a zednického předáka, který přes léto vodíval pracovní partu na stavby do Vídně a byl jedním z přesvědčených socialistů ve svém okolí. Antonín Homolka si odnášel z rodného kraje svou zamlklost a přemítavost, jeho lyrickou jemnost, z rodinného prostředí vytrvalost a pracovitost. Z budějovické měšťanky odešel na učení do smíchovského reprodukčního závodu Neubertova, poněvadž praktický otec věřil víc zlatému dnu řemesla než existenčním nejistotám frajkumštu. Poznal ve Vídni příslušníky tehdejší bohémy a jejich způsob života se příčil zdravým názorům dělného venkovského člověka. Syn nezůstal u řemesla. Jeho snaha se nesla k vyšším metám. Po absolvování uměleckoprůmyslové školy se dostal později do grafické speciálky Šimonovy na pražské akademii, kde byli jeho spolužáky Karel Štěch, Milada Kazdová, Emanuel Raný a jiní, později členové Sdružení umělců - grafiků Hollar. Odtud přešel do školy Wily Nowaka a na tohoto svého učitele vzpomínal vděčně až do smrti.
Z Homolkova uměleckého odkazu působí na nás nejbezprostředněji jeho grafika, zejména suché jehly s náměty rybníků a luk kolem Jílovic, Třeboně a končin pod Novohradskými horami se stříbřitými hláděmi vod a rozsochatými siluetami dubů na hrázích, krajiny s nízkým obzorem pod vysokými nebesy, orámovanými temnou stužkou sosnových lesíků. I jeho pražské veduty se vyznačují zvláštní citlivou lyričností, jejichž tajemnost podtrhuje sametový stín. Svědo, rozptýlené po celém listě, změkčuje obrysy a vytváří skutečnost novou, povýšenou do roviny básnické.
Jako většina Jihočechů se vždycky rád navracel domů, a tuto lásku k domovu cítíme v celé jeho práci. Ať už postavil stojan s malířským plátnem na jílovických humnech, nebo před dlouhým kamenným mostem u Staré Hlíny či pod rožmberskou hrází u stavidel, zastíněných duby, anebo u bílých štítů v Břilici, vždycky se zadíval na tuto líbeznou končinu zrakem milence a miloval ji srdcem básníka. Nechť tato snítka vzpomínky položená k jeho urně je projevem díků za věrné přátelství a poctivé umělecké dílo.
Jílovice
