Vlachovo Březí
Toto pošumavské městečko proslavili po celých Čechách malíři venkovských jevišť, loutkových divadélek a přepestrých divočin na průčelí poutní střelnice. Jen si vzpomeňte na představení kočujícího loutkáře Kočky, i na oponu, s které Libuše věští slávu Prahy, upamatujte se na růžová lýtka Boženina u peruckého potoka, na knížete Oldřicha a vladyku Horymíra, kteří vyjeli na štíhlonohých brunách z dílny těchto strůjců ilusí.
Než kluci přičichnou o pouti k střelnému prachu aspoň pomyslně, než sestřelí papírovou růži drátem připevněnou k špejlíku, vzruší svou obraznost za zvuku amplionu velmi svůdnou podívanou, vyobrazenou na plátně olejovými barvami. Lovec s tropickou přilbou zamířil lankasterkou na rozevřenou krokodilí tlamu, jejíž zuby jsou zakrváceny ukousnutou nohou černochovou. Vlčí smečka přepadla na zasněžené ruské stepi uhánějící sáně (přední se právě zahryzl do prsou krajního koně) - a jinde zase tygr královský prchá nádherným skokem před puškou indického maharadži, sedícího na sloním hřbetě v přebujelé vegetaci indické džungle.
Výtvarná kolportáž rodokapsů, která má vždycky u diváctva mnoho naděje na úspěch.
Městečko, půvabně rozložené na úpatí Vyšoháje, uvede naše vzpomínání do idyly i do dramatu.
Odmysleme si barokní kupole s farního chrámu, představme si na miste herbersteinského zámku prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco chalup, a jsme o několik století v minulosti. Sousední kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich z Březí, syn místního vladyky. Snad právě on pokřtil Jana z Husince vodou z gotické křtitelnice vlachobřezské, poněvadž tehdy osadníci husinectí patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží březské přešlo později v držení Malovců z Malovic a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vlachovi, nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolupodepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnice, a se svými poddanými stál věrně při kalichu. 1 po katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští "pevní u víře" a k ušní zpovědi museli být později přinuceni násilím soldátským i jesuitským. Nevím, považovalo-li za trest "skryté semeno" (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě i v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem zbujela - dlouho trvalo, než sousedé se mohli poklidněji věnovat rozkvětu svých živností, z nichž soukenická slynula dobrou pověstí svého díla Široko v kraji.
Domek v uličce Na Kavčinci připomene svého zrozence Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož "Pamětí" se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Zdejší fara hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození Josefa Jungmanna a probuzenecký autor tragedie "Angelina", František Turínský, tu dvě léta justiciároval.
Škoda, že sešlo básníku Janu Vlastimilu Kamarýtovi ze zamýšlené presentace na zdejší faru, mohl býti poblíž svého přítele Plánka i rodných končin Čelakovského a Vlachovo Březí by bylo dnes bohatší o jednu zajímavou obrozeneckou postavu.
Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.
Profesor Josef Brož znal u Vlachova Březí každý kámen a o všem tady něco věděl. Jak by nevěděl o zednickém mistru Jakubu Bursovi, na něhož v celém okolí upomíná tolik památek ? Vidíte-li někde zbarokisovaný štít se sloupky a stylisovaným zednickým smrčkem - nebo jiný s božím okem ve vrcholu, dejte si pozor na legendu s letopočtem, z níž se dozvíte nejen jméno stavebníkovo, ale leckde si přečtete i jméno Jakuba Bursy. Nevadí, že neuměl kreslit plány: jeho stavby jsou jistě bytelné, účelné a osobité. Plastickou vyzdobu řezal do malty na místě, vlastní rukou, bez předloh i nákresů, svěřuje se zcela jenom své obraznosti.
Chtěl věčně bych býti jen jak podzimek -
však jako ten první a zdravý.
(Jan Neruda) *
Prvního dne zářijového roku 1878 zastavil na zdejším zámeckém nádvoří kočár z něhož vystoupil vousatý básník. Ředitel panství Alois Tichý ještě neočekával svého bratrance; dcera Anička se však něco natěšila na strýčkovu návštěvu, dopisem slibovanou. Znali se z Prahy, kde Jan Neruda krátce přeď tím galantně provázíval tuto svou mladičkou neteř z venkova do lóže Prozatímního divadla - a do jejích očí se zadíval "hluboko, přehluboko..."
V jejich jiskřivém zrcadle se pomalu ztrácela jiná sličná tvář dívčí, také horoucně milovaná a vzpomínaná, nad jejímiž osmnácti lety se předčasné zavřel hrob na podčapelském hřbitově v kraji berounském. Terezie Macháčková - Tereza á Gesu z "Prostých motivů" ?
Básník se na cestě z Prahy nejdříve zastavil u Kouniců ve Vysoké na Příbramsku a potom v Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapit své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky - ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlínou u kostelíka svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka - "malá Smrtka - sama dítě".
Odjel časně zrána a jen lístek, popsaný verši "Balady dětské", zůstal na přítelově psacím stole místo dlouhého rozloučení.
"Binokl na očích, v ruce hůl" kráčel zjitra zámeckou zahradou vlachobřezskou, pobzukuje sí nové verše do "Prostých motivů", aby se zastavil na výšině U svatého Ducha a potom zase na starém židovském hřbitově, plném omšelých náhrobků a ticha. Co chvíli zatahal za černou šňůrku cvikru, mačkaje roztržitě viržinku "blondýnku", zatím co mu hostitelčína péče připravovala k obědu pstruhy i raky a Anička slunný pokoj, změněný později v hraběcí ložnici. Odtud dlouze vyhlížíval k Líbinu přes husinecké údolí na prachatickou stranu a zase k lesu Hradišti.
Anička Tichá...
Nesmějte se pavučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi.
Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimí:
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi -
přece i to pozdní kvítko
ještě teší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.
Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá -
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa. *
Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy - ale, drahý Jene Nerudo, které "bílé kvítko" jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimí nich mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i "sedmikrása bělolistá" - ale "bílé kvítko jahodové" přece už dávno, dávno odkvetlo.
Rozkvete-li i v září v těchto vysokých polohách, je to přece jen anomálie.
Nechtěl jste snad vyjádřiti touto (nechtěnou?) záměnou nějaký vnitřní neodbytný pocit, posledními verši tak rozpačitě napověděný? Tato botanická zmýlená se mohla snadno přihoditi básníku výlučně městskému (i když o něm víme, že svá dětská léta aspoň zčásti prožil na venkově) - ale proč to omlouvání za lásku, jarem dýchnutou do pavučin jeseně ? Parnasii jste znal. Nejde o omyl.
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby -
však trhám zpět zas zelenou svou síti;
kam on mě used, bují tořič - kvítí
umrlčí hlavy do podoby.
Já vesel hledal sněžnou parnasii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a nasel jí - však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze
s umrlčí lebkou ve svém vazu. *
Tak přece jen obraz Terezie Macháčkové nebyl ještě setřen docela...
Kde jste ale poznal tořič? V této krajině nebo v Preslově "Rostlináři"? Tořič pavoukonosný, jehož květ podoby pavoučí mohl ve vás vzbuditi představu umrlčiny...
Pojď - pojď! To ve výši kdes volá a zní to jako ptáka skřek; já rozhlédl se: černá vrátka a malý veský hřbitůvek.
To by mohla být Svatá Máří. Přišel jste do této vesničky od svatovojtěšského kostelíka ze Lštění, kde hospoda u Taliánů hostila často i Adolfa Heyduka, a poseděl v téže hospodě prapodivného průčelí ve Svaté Máří, které tam zříme podnes. A jaká vyhlídka! "Nás Boubín má šedivou čepičku", "z mlh dešťovou polívku vaří", "již širý kraj zhnednul a hory jsou jak holé zdě", "plují mráčkové šedí..."
Pod kostelním štítem stojí těsně u zdi železný kovaný kříž. Otvírám dvířka starodávné schrány - a zapištění smrtihlavovo vylekalo mou tvář do úděsu. Ne, to není vymyšleno. Mám v zápisníku pečlivě nakreslen i kříž, i můru, i zaznamenán opis nápisu náhrobního:
"Zde odpočívá welebný pán Matěg Žabka, jenž v stém roku věku svého dne 22ho čerwence 1840 pohřben bil."
Náhoda? Nevěřím v ni - tento kříž zde i tehdy jistě stál - ale kde je tu tořič? Tuto květinu našel jsem až po letech na vrchu Pučance nad Hejnou nedaleko Práchně a verte, že jsem od té doby nezažil větší botanické překvapení na svých jihočeských potulkách.
Jaroslave Seiferte, uvědomil sis duchovní přítomnost Nerudovu, obzíraje ze zátoňské tišiny kopce tohoto kraje? Dvě krásné, citlivé básně jsi nám tu napsal; jednu o hřbitově, ale Tvá roztoužená Musa oslovila vroucněji Bedřicha Smetanu v druhé básni věnované Zátoni. - Možná, že slyšels i písničku, ve zdejším kraji zpívanou:
Svatý Vojtěch na vršíčku, Svatá Máří v dolině, pověz ty mně, můj Honzíčku, kdy zas přijdeš z Volyně.
Autorství tady všeobecně přikládají Nerudovi - i to je možné. Byl na obou místech. V hospodě u Svatého Vojtěcha přinesla mu šenkýřka na stůl horkou šišku chleba, právě z pece vytaženou. Rozlomila ji na kusy a dala za okno vychladnouti. Bože, jak kuřata tenkrát rozradovala našeho básníka! Přilétla a klovala ještě kouřící se střídku. Nám je už jasný jeden verš:
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.
A víme, odkud se vzal i taneční, lehounký, usměvavý rytmus některých "Balad a romancí". V Chlumanech stará Janská zpívala a tancovala všechny písničky i tance z celého Podlesí, "Zavíjenou" i "Konopíckou" - a Jan Neruda dychtivě poslouchal a zapisoval si všecho na místě. Jaké to asi bylo smyslové osvěžení pro básníka z Prahy!
Všechny vzpomínky soustředuje však stále jedno jediné jméno: Anička Tichá. -
Byla tato láska opuštěna nebo podvedena v nárocích na svůj erotický sen? Zdá se, že ano - zadíváme-li se pozorněji do tváře pozdější paní, nešťastně provdané za jiného. Básníku, kolikrát už Vás lásky opustily ? - Odpečetíme-li si vzkaz Vašich veršů, neubráníme se tentokrát Vašim slzám pokání - a z Čeho jste se kál ?
Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sám svou lodku dál životem sunu - což nechtěla pražádná dušička sem do mého vsednout člunu ?
Ach, odpusť mně pánbůh tu otázku a nečiň můj hřích ještě větší: když vesla nad vlny nadzdvihnu -vždy kanou s nich slze něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu, vždy trhnu tak plaše, tak prudce: tam vzadu ty pruhy, - toť spínají se za mnou dvě bílé ruce!
Anička Tichá? - Ano. Měl jste odvahu rozdmýchati jiskry, ale před plamenem jste udešeně couvl. Proč? - Probudil jste v dívčí duši píseň a přestal na nejkrásnějším místě - když se chtěla nejšíře rozletět - vykloubil jste jí křídla. - Čí důvěry bylo vlastně zneužito? Básníku, zdá se mi, že nějak příliš lehce (nechci říci lehkomyslně) přesunujete břímě odpovědnosti někam, čemu jste se celý život vyhýbal. Nenadlehčil jste si, aspoň trochu, kříž svého pokání? Vždyť i jméno boží píšete tady bez věžičky:
" ... však jsem chtěl také šťasten být však pánbůh nechtěl tomu."
Anička Tichá...
Dívala se za Vámi svým hlubokým zrakem, když jste tehdy odjížděl z hraběcího sídla zase někam k Vídni, ale jedna sloka "Prostých motivů" nám napovídá mnoho i z vašeho loučení.
Ach, takhle, pěvče, zahynout
jako ta luční tráva.
Ret bledne již, tvůj skon ti věště, a
na něm nechť ti píseň ještě
v omamnou sloku povyzrává.*
tato kapitola v PDF další kapitola (Krajina Jana z Husince)
