Stříbrné Hory
Na západ od Práchně se prostírá hradešická kotlina, která je rozvodím Otavy a Mže. K severnímu horizontu kraje se zdvíhá kraj zalesněným Slavníkem a vrcholí Stírkou, ležící stranou myslívského kostela, západ uzavírá Vidhošť, otavské údolí zastírá na jihu Džbán s Holubími kopci u Vlkonic.
Údolí mezi Loužnou a Myslívem je i rozhraním geologickým mezi rulou a žulou. Myslívský kostel, jenž s této strany dominuje, byl pravděpodobně založen mnichy cisterciáckého řádu z kláštera nepomuckého, kteří v době krále Vratislava přišli z bavorského Ebrachu a založili zde hospodářství rybniční i zlaté doly ve vrchu Vráži. Jejich kulturnímu úsilí můžeme připsat i gotické fresky v presbyteriu a na triumfálním oblouku myslívského chrámu. Starobylost osady potvrzuje i nález bronzových spon na starém pohřebišti kolem kostela, jez jsou dosud nejstarším zjištěným dokladem o osídlení kraje.
Ve středu tohoto kraje mezi Myslívem a řekou Otavou leží bývalé hornické městečko Stříbrné Hory.
Je to stará krajina, odedávna osídlená slovanským lidem, rozmezí držav Slavníkovců a Přemyslovců, nynější domov drobných zemědělců, kameníků a lesních dělníků, končina, kterou vás chci provésti.
Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.
Polní cestou přijdeme do Břežan s překrásnou návsí, kde je ještě devět bílých štítů lidového baroka, u vsi štíhlá kamenná boží muka s vytesaným letopočtem 1738. Je odtud krásný pohled k Malému Boru a k Práchni. Za vsí je kaple svaté Anny se zázračnou studánkou, jedna ze svatoanenských svatyň, jichž je ještě několik na sousedním Strakonicku. Z Břežan vystupujeme polní cestou na zalesněný vrch Slavník.
Historik Dr. Emanuel Šimek, miřenický krajan po rodičích, přisuzuje tomuto místu důležitou úlohu v hluboce fundované práci historické, v níž řeší hranice slavníkovského území v těchto končinách země. Ponechme historikům možnost dohadů i myšlenkových konstrukcí a svěřme se krajině samé. Z paseky, plné kručinek, dojdeme k soustavě ohromných balvanů, jejichž pojmenování "pohanský oltář" neuchovávala lidová paměť jistě bez důvodu. Stejně i název blízké vsi Velešice může mít něco společného se slovanským bohem stád. Na Slavníku je nejsevernější šumavská hranice náprstníků; v skalnatých skrýších jsou tu podnes jezevci a lišejník ze zdejšího lesa má zcela zvláštní užití: v Sušici z něho dělají věnečky, jež kladou o Dušičkách na hroby.
Na východ se lesní hřeben svažuje k Pačejovu, o němž čteme ve starých análech, že mládenci z vladyčí rodiny Pernklovů slynuli v celém kraji pověstí lidí rvavých a trunku oddaných. Odtud už není daleko k žulovým lomům olšanským a na pačejovské nádraží. Tato končina je blízká grafiku Josefu Váchalovi, jehož žena byla zdejší rodačkou, a on sám zde nalezl několik motivů pro svou práci výtvarnou. Kus trati z Velkého Boru do Pačejova znají všichni strojvůdci, neboť zde jest největší stoupání na celé trati z Budějovic do Plzně.
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
Z Plánice už není daleko k rybníku Hnačovskému, v jehož blízkosti se na Nové Hospodě narodil básník Rudolf Mayer, druh Máchův a Nerudův, autor první české básně sociální, nazvané "V poledne". Tesknota "Stínů večerních" a melancholie "Znělek nočních", plné máchovského neklidu, zaznívají ztlumenou melodií z ticha této krajiny, do jejíhož sirotčího smutku se tento básník vposlouchával nadmíru citlivě:
Šerá noc a truchlivá,
chmurná, jak by plakat chtěla,
a vichřice bouřivá
v jejím bolu oněměla.
Ticho - slyšet mračna jít
nebem a myšlenky duší:
Přestaň, srdce, bouřně bít,
tluk tvůj noční poklid ruší.
Přestaň pro své ráje lkát,
přírodou bol větší vane,
můžeš v hrobě klidně spát -
její bol však nepřestane.*
Krajina jako "stav duše" je na jeho strunném nástroji vyzpívána s úžasným smyslem pro její atmosféru a neopakovatelnost.
Jak pomníky nade hroby
nebo jak sirotci v smutku
stojí temné sosny tvoje,
vyrostlé jen ku zármutku.
Vyrostly jen ku želání,
k mlčení a slzám tajným,
vyrostly jak srdce naše
k bolům velkým, touhám bájným.
Nad tebou kdy vítr vane,
zpívají si přece sosny,
ale nás už připravily
o zpěv - brzo snad i o sny.*
Drsnějším hmatem sáhl do tohoto kraje Karel Klostermann pro své "Chuchláky" až k habartickým lesům a zpodobnil život bědných existencí životních realisticky věrně a přesvědčivě.
V Stobořicích nalézáme stopy staré tradice svatovojtěšské, kterou můžeme sledovat od bavorských hranic až k Zelené hoře u Nepomuku a dál do krajiny plzeňské. Blízká Čihaň hostila na konci první světové války básníka Antonína Sovu, který bydlil ve škole u pana řídícího Čapka, jehož dcera vedla v Praze básníkovu domácnost. V čihaňské škole vznikaly slavné "Zpěvy domova", z nichž báseň "Vesnice zpívá píseň slunečnou" patří přímo prostředí zdejšímu. Drsné podnebí asi nesvědčilo churavému básníkovi, který začátkem června 1918 píše svému ctiteli, literárnímu historiku Arne Novákovi toto: "Prosím, abyste přijal z mého venkovského pobytu, kde je na ten čas učiněná Sibiř, nejsrdečnější pozdravy a díky." Zde ho také navštívil František Kašpar, v zdejší studenotě a větrnosti dostatečně aklimatisovaný.
Nevím, proč jsem si vždycky do Zavlekova umisťoval Raisovy venkovské romány. Šindelová kostelní střecha s cibulkou věže a vedle stojící stará škola, vonějící pelyňkem, rybníček, stará kovárna, topoly a zříceninka hradu dávají této vsi půvab uplynulého starosvětského života. Na zdejším hradě bývali prý loupežní rytíři, přepadávající kupce, a k němu se vztahuje i pověst o zazděných sestrách. Kdysi prý tu žily dvě sestry se svým bratrem, který musil odejet do války. Než se s nimi rozloučil, prosily ho, aby jim pomohl nejcennější věci ukrýt do sklepení, v kterém přečkají zlou dobu do jeho návratu. Vzaly si tam zásoby potravin a vchod daly zazdít. Dlouhá doba uplynula, byl už konec vojny a bratr se nevracel. Zazděné sestry se zachránce nedočkaly a když v jejich úkrytu nebylo ani kůrčičky chleba, zahynuly hladem.
Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi s reliéfem od sochaře Odehnala a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vraťme se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu. Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků i chrpu chlumní, divizny a překrásné rozkvetlé hadince. Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám.
Cizinec ani nepostřehne, kde končí Nalžovy a kde začínají Stříbrné Hory. Nalžovy jsou starší. Na místě nynějšího zámku stávala tvrz, na níž už roku 1380 seděl Jan z Paběnic s manželkou Kačkou ze Štěkně. Držitelé se střídali, až Svojše z Velhartic, jehož statky dosahovaly až k Velharticům, požádal krále Ludvíka Jagellonského o kutací právo na svém zboží, které mu bylo uděleno na 12 let. Po šesti letech předává doly velkopřevoru maltézského řádu Janu z Rožmberka, který dosadil do Nalžov horního hejtmana Ambrože z Hochsteinu. V příštím roce sjednal zmíněný velkopřevor s tímto horním hejtmanem a Janem Pekem z Klatov úmluvu o zužitkování dolů. Svojše navštívil krále Ferdinanda a obdržel roku 1530 prodloužení kutacího práva. Za dva roky zemřel Jan z Rožmberka a brzy nato, před uplynutím lhůty, jež byla udělena k svobodnému kutání, také Svojše z Velhartic. Doly připadly králi, a ten chtěl jejich bohatství využiti pro sebe; proto poslal do Nalžov svého komisaře, aby vzal úředníky a havíře do přísahy a aby se po svatém Vítu začalo s kutáním pro císařský majestát. Novému držiteli Nalžov, Oldřichu Pouzarovi z Michnic, poukázal král čtyři díly podílu, které držel již Svojše z Velhartic. Ve stejném čase přenechal Rožmberkovi proti zápůjčce těžbu rudy na 6 let. Brzy nato si stěžuje Jošt z Rožmberka na Pouzara, že přišel s ozbrojenci a nutil horníky, aby mu slíbili poslušnost. Za tohoto dlouhého sporu umírá Jošt a doly přebírá Petr z Rožmberka, Kateřina Pouzarová se horníků ujímá jako svých poddaných, spor však pokračuje dál. Petr z Rožmberka dává doly zatopiti a za to mu Pouzar ulámal kliky od žentourů, zaházel je do šachet a zabral majetek horníků.
V roce 1530 byla hornická osada povýšena na "Horní městečko nad Nalžovy" s právem míti znak a souditi tuláky.
Po pánech Švihovských a hrabatech z Pottingu dostává se nalžovské zboží v držení rodu hraběte Taaffa, pocházejícího z Irska, jehož někteří členové zasáhli do osudů celého mocnářství. Roku 1757 bojoval s holobradými dragouny u Kolína Mikuláš Taaffe, jemuž jsou připisovány první brambory, přivezené do Rakouska. Jeho synovec Rudolf vystavěl v Nalžovech pivovar, který byl pochválen samotným císařem Františkem I., když roku 1812 navštívil Nalžovy. Jeho nástupce František se vyznamenal ve válce s Francouzi a musil být u vídeňského dvora dobře zapsán, když mu byl svěřen úkol tak důležitý, jakým byl doprovod Marie Louisy, manželky Napoleonovy, z Paříže do Vídně. Další z Taaffů, Ludvík, byl zajímavou osobností po mnoha stráňkách. Ve 20. letech složil soudcovskou zkoušku, byl prohlášen doktorem práv "sub auspiciis imperatoris", stal se vrchním presidentem soudu, později ministrem práv, kurátorem tereziánské akademie a rektorem vídeňské university. Svůj rektorský plat obrátil v nadaci pro chudého juristu. Jeho všestrannost se projevila i v jiném směru: svou stavebnickou činností zasáhl v Nalžovech velmi podstatně. Vystavěl dvě poboční věže (rondely), přestavěl hlavní zámeckou věž, nechal na čtyřech sloupech vystavět balkon a kolem zámku zřídil anglický park. Jeho romaneskní záliby se projevily nejvíc v lese Prašivici, který změnil v místo promenád a nechal tam vystavět umělou zříceninu rodného irského hradu Ballymotte, a snad to byl on, po němž v Prašivici zůstala i jiná turistická atrakce: nalžovský drak - přitesaný balvan do podoby rozevřené dračí tlamy, plné dřevěných zubů. K němu se druží ještě jiný balvan, přizpůsobený želvě, i umělá jeskyňka, altány a jezírko, k němuž byly po lese rozhozeny obrovské dřevěné omalované hřiby. V Zavlekově zvýšil kamenné zdi starého zříceného hrádku do dnešní podoby a u nalžovského zámku dal postavit cukrovar, který byl jen čtyři léta v provozu, protože se nepodařilo vypěstovat v kraji žádoucí cukrovou řepu. I hraběcí hrobka s kaplí svatého Antonína v blízkosti horažďovické silnice byla postavena z jeho podnětu; rovněž tři myslivny, vystavěné ve stejné výši - na Prašivci, v Ústalči a u Miřenic - zůstaly po něm na památku.
Jeho syn Eduard vynikl z rodu nejvíce, stav se na 14 let ministerským předšedou rakousko-uherské monarchie. Za jeho panování dostalo se i zdejšímu zámku zvýšeného významu, jehož lesk měl i svůj nepěkný rub v špatných poměrech deputátnických rodin a zemědělských dělníků, jak nám je celkem pravdivě vylíčil Karel Klostermann.
V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.
V školním archivu stříbrnohorském nalezl jsem některé údaje o Klostermannovi. V roce 1857 chodil do zdejší druhé třídy a ve školním katalogu má všechny předměty oznámkovány "eminenter" včetně krasopsaní, u něhož jistě dobrý pan učitel Šafránek musil zavříti obě oči. Krasopsaní zůstalo už Karlu Klostermannovi školským úskalím až do maturity a klikyháky pozdějšího romanopisce luštili v tiskárnách všichni sazeči. Tato část výuky se nezdařila ani pedagogovi tak úspěšnému a fortelnému, jakým byl Petr Šafránek. Titulu vzorného učitele se mu dostalo za celoživotní práci od českobudějovické konsistoře a císař pán mu zapůjčil stříbrný záslužný kříž s korunou. Mnohem později ho vystřídal v školní a osvětové práci jiný učitel, Josef Rybák, který napsal "Dějiny města Hor Stříbrných", jež obec stříbrnohorská vydala svým nákladem "k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále našeho Františka Josefa I.".
Nízké domky na náměstíčku bývalého hornického městečka s trsy trávy mezi dlážděním a příznačným názvem Kozí plácek, fara, kde dodnes je název "Bůh, církev, vlast", charakterisuje jedno životní údobí místa, tímto heslem naplňované. Na akropoli bývalých hald stojí kostel svaté Kateřiny s překrásnou barokní sochou světice, umístěnou vně presbyteria. Na haldách, proměněných v parčík, zříme řadu žulových božích muk i hezkou sochu svatého Václava dobré sochařské práce. Všude tu nacházíme žlutý květ kuklíku lékařského, lidově nazvaného šebestiánek, jehož se v lidové léčbě vydatně používá na léčení ran. S výšiny obzíráme kraj, zvlněný na sušickou stranu směrem k Svatoboru, zavrcholenému rozhlednou, a jeho jméno si spojujeme s dávnými kulty i pohřebištěm na východním úpatí hory, kde v kostrových hrobech byly nalezeny bronzové a stříbrné náušnice s denárem krále Vratislava. Na východ přehlédneme zvlněný terén až k Práchni.
Ty tam jsou doby, kdy po žebřících sestupovali do jam havíři v kytlicích a s hliněnými kahany v rukou, kdy od Zmrzlíkovce a Letovského rybníka zaznívaly údery pucheren, velikých to kladiv na kolech, jež hnány vodou, roztloukaly stříbrnou rudu. V zatopených štolách už nejsou ani permoníci, haldy jalového kamení zarůstá tráva a mezi ní prosvítají květy silenky nadmuté...
I sláva jarmarků je ta tam a ani řemesla nemají už tady zlaté dno. Ještě před sto lety tu žilo 71 mistrů, 21 tovaryšů a 8 učňů. Pominula i sláva nalžovského sýra, známého po celých Čechách, jen rozrostlé lipové aleje na hrázi Starce a Novce, jen kachní ostrůvek a fasáda staré radnice upomínají na dřívější život městečka.
V Prašivici rozkvétají každého jara konvalinky, kokoříky a podléštky, nad umělým jezírkem marnivě voní střemcha a u dřevěných altánků se slétají pěnice. Mezi rozkvetlými kručinkami a janovcem rozevřely bedly svá hnědá paraplíčka a v suchých metlicích zapraskaly červené jiskry saranče vrzavé. Ještě pohled k Radicům, kde se u cesty tyčí vlašské topoly, ještě procházka pod lipami u hladin, za nimiž do mlh krvavě zapadává slunce a na hrázích žlutohalově kvete potměchuť, proměňující se v rudé hrozníčky, zatím co v hustém trnčí se pnou posedy.
Stará zájezdní hospoda U znaku Švihovských je rodiště Ladislava Kháse, novináře, básníka a spisovatele, o jehož chlapecká léta se dělí Stříbrné Hory s Myslívem. Často si vzpomene na školní škamny, v nichž poslouchával pana učitele Rybáka.
Na Horách Stříbrných se narodil 9. ledna 1895 dr. Oldřich Hlaváč, známý mezi lékaři a v pražských uměleckých kruzích pod literárním jménem Alarich, jímž podpisoval své rozmarné čtení o lékařích "Medicína v županu" a "Medicínské historie". Tento znamenitý lékař byl zároveň milovníkem všeho krásného, přijímaje dary všech uměn a s potěšením se zahloubávaje do děl myslitelů různých dob a národů. Citlivě nám přetlumočil arabského essayistu Gibrana (o jehož básnických essayích napsal Josef Hora, že jsou "pozemštější než Kristova kázání na hoře, lidštější než Also sprach Zarathustra"); napsal desítky prací ze svého oboru, podílel se velmi vydatně na činnosti společenského odboru Umělecké Besedy, kde se vydatným dílem zasloužil o zdar souborné výstavy J. V. Myslbeka, uspořádané v pražském Klementinu. Byla to osobnost širokých zájmů a obzorů, stejně milující přírodu. a z ní nejvíce kvítí zahradní, hlavně gladioly, jako soustředěné chvíle nad knížkou veršů nebo v atelierech malířů, mezi nimiž měl řadu důvěrných přátel. Svoje rodné Pošumaví miloval láskou stálou a věrnou, vraceje se sem každoročně nejdříve k mamince do Buzníku a později s rodinou do Letov.
Přijíždívali s ním í jeho umělečtí přátelé. Vincenc Beneš mu tu namaloval pro vzpomínku í potěchu duše maminčinu chaloupku, jiný kamarád z Umělecké Besedy, Václav Rabas, sdílel s ním jednoho léta několikadenní pobyt v rodné krajině. Jednou zajel za mnou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce a Bohumila Ullrycha a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování. Vydal jsem tehdy "Kvetoucí trnku" a dozvěděl jsem se později od přátel, jak Dr Hlaváč nosíval vždycky po kapsách několik výtisků a poděloval tímto kvítím našeho domova všechny své známé místo květin daleko honosnějších. Aspoň po letech budiž tu vysloven upřímný dík za tuto věrnou příchylnost k poesii začínajícího básníka.
Stejně si na něho vzpomíná žichovický rybář Hlavsa a hajný z Mladic, kteří bývali jeho společníky při chytání pstruhů i při podzimních honech, neboť rybařinu a myslivost v rodném kraji miloval stejně upřímně jako své povolání a umění.
Tento vychutnavač krásy a milovník života zapojil se hned na počátku okupace do odbojové práce, dne 8. dubna 1940 byl zatčen, prošel nacistickými kriminály, byl odsouzen k smrti a na Plötzensee 18. prosince 1942 popraven.
Z motáků posílaných z vězení paní Míle Hlaváčové byla sestavena knížka "Listy z vězení", která nám přibližuje život našich uvězněných lidí z těch let velmi pravdivě. K tváři dr. Oldřicha Hlaváče v této knížce načrtnuté, k portrétu, který nechtěl být a není autostylisací upravenou pro pohled příštích pokolení, se budeme vracet stále častěji.
Květ hořce i netřesku, připomínaný v toužebném vzpomínání na přírodu kolem Letov, i rozmarná báseň "Sylva" o loveckém psu, psaná ve vězení jako vánoční dar své ženě, uvádějí nás při četbě znovu do
tato kapitola v PDF další kapitola (Sláva Sušice)
