Stříbrné Hory ::
odstavce
9, 16-17, 20
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
...
Nevím, proč jsem si vždycky do Zavlekova umisťoval Raisovy venkovské romány. Šindelová kostelní střecha s cibulkou věže a vedle stojící stará škola, vonějící pelyňkem, rybníček, stará kovárna, topoly a zříceninka hradu dávají této vsi půvab uplynulého starosvětského života. Na zdejším hradě bývali prý loupežní rytíři, přepadávající kupce, a k němu se vztahuje i pověst o zazděných sestrách. Kdysi prý tu žily dvě sestry se svým bratrem, který musil odejet do války. Než se s nimi rozloučil, prosily ho, aby jim pomohl nejcennější věci ukrýt do sklepení, v kterém přečkají zlou dobu do jeho návratu. Vzaly si tam zásoby potravin a vchod daly zazdít. Dlouhá doba uplynula, byl už konec vojny a bratr se nevracel. Zazděné sestry se zachránce nedočkaly a když v jejich úkrytu nebylo ani kůrčičky chleba, zahynuly hladem.
Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi s reliéfem od sochaře Odehnala a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vraťme se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu. Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků i chrpu chlumní, divizny a překrásné rozkvetlé hadince. Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám.
...
Po pánech Švihovských a hrabatech z Pottingu dostává se nalžovské zboží v držení rodu hraběte Taaffa, pocházejícího z Irska, jehož někteří členové zasáhli do osudů celého mocnářství. Roku 1757 bojoval s holobradými dragouny u Kolína Mikuláš Taaffe, jemuž jsou připisovány první brambory, přivezené do Rakouska. Jeho synovec Rudolf vystavěl v Nalžovech pivovar, který byl pochválen samotným císařem Františkem I., když roku 1812 navštívil Nalžovy. Jeho nástupce František se vyznamenal ve válce s Francouzi a musil být u vídeňského dvora dobře zapsán, když mu byl svěřen úkol tak důležitý, jakým byl doprovod Marie Louisy, manželky Napoleonovy, z Paříže do Vídně. Další z Taaffů, Ludvík, byl zajímavou osobností po mnoha stráňkách. Ve 20. letech složil soudcovskou zkoušku, byl prohlášen doktorem práv "sub auspiciis imperatoris", stal se vrchním presidentem soudu, později ministrem práv, kurátorem tereziánské akademie a rektorem vídeňské university. Svůj rektorský plat obrátil v nadaci pro chudého juristu. Jeho všestrannost se projevila i v jiném směru: svou stavebnickou činností zasáhl v Nalžovech velmi podstatně. Vystavěl dvě poboční věže (rondely), přestavěl hlavní zámeckou věž, nechal na čtyřech sloupech vystavět balkon a kolem zámku zřídil anglický park. Jeho romaneskní záliby se projevily nejvíc v lese Prašivici, který změnil v místo promenád a nechal tam vystavět umělou zříceninu rodného irského hradu Ballymotte, a snad to byl on, po němž v Prašivici zůstala i jiná turistická atrakce: nalžovský drak - přitesaný balvan do podoby rozevřené dračí tlamy, plné dřevěných zubů. K němu se druží ještě jiný balvan, přizpůsobený želvě, i umělá jeskyňka, altány a jezírko, k němuž byly po lese rozhozeny obrovské dřevěné omalované hřiby. V Zavlekově zvýšil kamenné zdi starého zříceného hrádku do dnešní podoby a u nalžovského zámku dal postavit cukrovar, který byl jen čtyři léta v provozu, protože se nepodařilo vypěstovat v kraji žádoucí cukrovou řepu. I hraběcí hrobka s kaplí svatého Antonína v blízkosti horažďovické silnice byla postavena z jeho podnětu; rovněž tři myslivny, vystavěné ve stejné výši - na Prašivci, v Ústalči a u Miřenic - zůstaly po něm na památku.
Zavlekov
