Březnice
Jako líbezný předzpěv k našemu putování nás osloví zelená a režná krása krajiny březnické. Z východu přináší usmání hladin tochovických rybníků, budovaných už ve třináctém století benediktiny z kláštera ostrovského, jižnější obzor je poznamenán červenou bání Stražiště, v jehož blízkosti stával v knížecích dobách roubený hrad Bozeň, sídlo župy bozeňské, a nad hudčickými žulovými lomy se zvedá zalesněný vrch Hradec, kde ještě dnes nalézáme zbytky valů a božište, které jsou nejstarší památkou na slovanské obyvatele této krajiny.
Jako šperk je zasazen do kopčitého terénu u Pročevil barokní kostelík svaté Barbory s ochozy, velikou bání a korunami kvetoucích lip na malém ohrazeném hřbitůvku, a za rybničnou hladinou leží Bubovice s kostelem svatého Václava, jehož románský portál a nápověď gotických fresek vyvolávají dobu prvních křesťanských svatyň této končiny.
Na půlnoční straně, za tajemným hřbetem Chocholíku nad Pňovicemi s pahorečky staroslovanských mohyl zdvíhá zalesněná vlna Brd už jiný kraj, jehož tónina je tesknější, lidé zamlklejší a život poznamenanější chudobou.
Tam je Rožmitál, zříceniny kláštera teslínského, Padrťské rybníky a Třemšín.
Tam jsou paseky plné vrbovky, zmijí a slunce - tam jsou hluboké lesy s přetichou vůní mařinky vonné, kde plavuně svazují váš krok a slova pověsti mají přízvuk tragický. V nejzapadlejších koutech dýmávaly milíře a v říjnových mlhách se tu ozývalo troubení jelenů. Železné křížky v lesních tišinách rozežírá rez a na sveřepé pytlácké bitky s mysliveckými mládenci se už také pozapomíná. Ještě za první světové války tu znívala cvočkařská kladívka na domácích kovadíinkách, ale dnes už i zbytky starých skláren a hutí přerůstá vřes. Jen rány seker vrací ještě ozvěna našemu času...
I vzpomínky na nedalekou minulost...
Partyzánské bunkry v třemšínských lesích i hájovna Na dědku byly tragickým dějištěm bojů v okupačních letech. Básník Karel Vokáč ze vzdálenějších Strašic zaplatil hlavou za svou statečnost, a zdá se mi, že přespříliš brzy se pozapomnělo na jeho památku i básnické dílo.
Těžké chvíle těch let nám připomíná vydaný deník houslistky Ervíny Brokešové i romány jejího manžela, spisovatele K. J. Beneše, který po návratu z německých věznic se soustředuje ve svém rožmitálském zátiší k rozsáhlému cyklu, v němž nám vyvolá zdejší život z dob před sto lety.
Tragická postava rožmitálského učitele a komponisty Jana Jakuba Ryby je sdostatek známa, ale málokdo ví, že v Rožmitále byl jeden čas arcibiskupským úředníkem slavný krajinář Adolf Kosárek a že právě odtud vedla jeho cesta za uměním. Z rodáků můžeme připomenout ještě tři tváře různého výrazu a odstínění citového: Gustav Klika se obíral dobou selských bouří svého domova a vylíčil nám je v jedné románové prácí; Rudolf Richard Hofmeister, evokátor života v českém pravěku a beletristický vypravěč o minulosti svého rodiště, býval s oblibou čítán širokou obcí čtenářskou a grafik Vladimír Hřímalý záhy zesnulý, patří svým uměním mezi první žáky Maxe Švabinského, kteří se po první světové válce snažili o sociální výraz své doby...
Naše putování a zastávky v březnických ulicích budou poznamenány jednou zasněností, podruhé vzrušením a zase vzpomínáním, poněvadž toto město je složeno z mnoha rozdílných hlasů a převádí naši duši do mnoha rozdílných citových poloh.
Renesanční Březnice lákala básníky a romanopisce jedním milostným románkem, který se udál ve zdejším zámku. Zde totiž skryl habsburský arcikníže svou lásku Filipinu Welserovou, pocházející z augsburské peněžnické rodiny, a v zámecké kapli se dal s ní tajně oddat. Tato mesaliance pobouřila celý císařský dvůr, ale dopadla pro mladou dvojici celkem šťastně. Snad to byl nevšední půvab této krasavice, o dva roky starší svého manžela, snad politické zřetele nebo jiná příčina, co zlomilo tuhý dvorní ceremoniel i vžité předsudky, a nakonec přimělo císařského tchána k smíru s provinilými milenci... Kolik je tu možných dohadů a dějových kombinací... Z té doby zůstala v Březnici ještě jiná znamenitost, Lokšany... je to vlastně název městské čtvrti, v níž se původně rozkládal panský paláčík lokšanský, který byl počátkem osmnáctého století rozšířený a přemeněný v židovské ghetto. Překvapí ještě dnes svou zachovalostí a po celá desetiletí se odlišovalo způsobem života od domácího obyvatelstva, odděleného od města nejen zdmi a brankou, ale hlavně náboženským předsudkem...
Náboženství hrálo v březnické historii význačnější úlohu než v jiných sousedních městech.
To si uvědomíme při vzpomínce na Přibíka Jeníška z Újezda, císařského prokurátora, který tak neblaze, zasáhl do osudů země po bělohorské tragedii a zdejší zboží dostal za odměnu od vítězného císaře.
Tvář, jež nás ze soudobého portrétu proniká svým ledovým bystrozrakém, náboženskou fanatičností a bezohledným kořístníctvim, není sympatická. Můžete sí to vykládat jako ironií, ale Přibík Jeníšek svou okázalou zbožností dal v Březnici vystavět její nejkrásnější stavby a pozvedl ji k společenskému významu, jakého nedosáhla nikdy předtím, ani potom...
Na jeho rozkaz vtiskl italský stavitel městu jeho siluetu s dvěma věžními báněmi, hřbitov zkrášlil půvabnou kaplí svatého Rocha, ale přísnou strohostí jesuitské koleje zdůraznil i kasárenskou poslušnost členů řádu, jež se vyznačovala naprostým odosobněním...
Ještě za života Jeníškova se jesuité ujímají příbramské Svaté Hory a ve svém gymnasiu hnětou duše svých žáků víc než po dobu jednoho století...
Rodácká láska, která se kochá důvěrnými podrobnostmi na obrazu svého města, má právo pozapomínat na tragické rozpory, jež ho vytvářely, ale musí pochopit i kritičtější zamyšlení poutníka, které nemůže jen přitakávat této kráse...
Opravdu slavnými jmény českého výtvarného baroka se mohou Březničtí pochlubit dnešnímu návštěvníku.
Ze Škrétova štětce vyšla podoba oltářního obrazu svatého Františka a také Petr Brandl přispěl svým uměním zdejší zámecké kapli. Myslím zároveň na jiné dílo výtvarné, teprve nedávno objevené v Březnici.
Halucinované vidění Salvátora Rosy, italského barokního mistra, vytvořilo jeden podivný obraz: Vidíme na něm starozákonního proroka Ezechiela, stojícího na obrubni hrobu, jak svým prudce výmluvným gestem přivolává k poslechu svého kázání všechny kostlivce... Je to zvláštní malba, vyvolávající barokní cítění otřesně a navždy...
Necítíme se v něm doma a hledáme jiný svět, bližší našemu srdci...
Nalézáme jej v zámeckém parku, kde nás okouzlí mnoho stromové krásy. Na tichých pěšinkách svítí slunce a voní stín, tráva vydychuje rosou, voda vlhkostí, za zídkou zpívají nad obilím skřivánci a klasnatý vánek přináší z polí hlasy sekáčů...
Pod těmito stromy běhávala Márinka Kailová, jediná láska Mikoláše Alše, a pro tyto vzpomínky na dětství Márinčino miloval Březnici i slavný malíř, který si sem několikrát zajel. Nevíme, zda si tu vzpomněl i na autora své nejzamilovanější písničky... U panského dvora náš Vitoušek orá... který tu několik let chodíval a rozprávěl se svým zámeckým pánem Hanušem Kolovratem Krakovským o českém museu a jiných vlasteneckých zájmech. Byl to zdejší zámecký kaplan a zároveň básník František Jaroslav Vacek Kamenický... A když byla už řeč o národním museu, připomeňme si, že jeden z nejvzácnějších jeho iluminovaných rukopisů "Mater verborum" a celá řada knih se dostala do Prahy ze zámecké knihovny březnické jako Kolovratův dar. Jméno tohoto vlasteneckého šlechtice se nám ozve i ze stránek románu Boženy Němcové "Pohorská vesnice", jehož je hlavním hrdinou; neodhadneme už nakolik zidealisovahým, a dráteníček z téhož románu patří rovněž Březnici aspoň svým hrobem. U svatého Rocha nalezneme empirový křížek a na něm nápis Jan Gallik... to je on.
Božena Němcová... Mohla se tu shledat i s dvěma důvěrnými přáteli.
Hanuš Jurenka, medik a potom lékař, známý z tolika jejích listů, se tu oženil, léčil nemocné a jeden čas tu i starostoval. Jiný z přátel, Václav Čeněk Bendl Stránecký, kaplanoval v sousedních Mirovicích. Nevíme už, kterým směrem se ubíraly v jejich hovorech vzpomínky na pražské návštěvy u krásné přítelkyně, ale možná, že tu mladý kaplan četl aspoň první přeložené verše z milovaného Puškina...
Travnatý břeh Vlčavky dovede naše vzpomínání i k "švédskému mostu" u Dobré Vody, k zřícenince Hrochova Hrádku, které si malíř Jaroslav Panuška zalidnil strašidly, a dál k starým lázničkám, v minulém století hojně navštěvovaným. V osmdesátých letech se tu léčil i Miroslav Tyrš a vyšel si do Březnice zhlédnouti tělocvik žactva na školním cvičišti. Malířka Anna Sequensová nám zaznamenala slovem i kresbou své vzpomínání na dobrovodské letní chvíle. Literáti, herci i slavní lékaři prijíždívali do tohoto půvábného zákoutí. Jeden z nich, Luděk Archleb, tady velmi vášnivě rybařil a o Dobré Vodě napsal do Zlaté Prahy rozmarný fejeton. Hlavní osobou v něm je Arnoštka Kopecká, obveselující o pouti svými pimprlaty a rázovitým humorem nejen letní hosty, ale i vděčné dětské diváctvo... V Březnici ji zastihla smrt.
Své loutky, dědictví po slavném pradědovi, prodala národnímu museu jen o rok dříve v nedalekých Bělčicích, kde s nimi hrála naposledy. A zde byla také její nejdelší aktérská štace. Na březnickém hřbitově spatříme její tvář. Je namalovaná podle akvarelu jejího přítele Adolfa Kašpara a tento miniaturní obrázek připevnili ctitelé na prostý kříž. Modrý zvonek pod ním kvete, ale už nepřivolá udivené dětské oči k jejímu osvětlenému jevišťátku...
Na začátku století bydlil u svého tchána v bývalém komorousovském domě národní umělec Ludvík Kuba, tehdy zamilovaný do barevné krásy mečíků, jiřin a růží i rozkvetlých korun jabloňových, jimiž slynula tchánova zahrada. Malíř se s paletou vypravoval i do okolí, kde několikrát maloval sličný renesanční štít Starosedlského Hrádku, zrcadlící se v spanilé hladině a orámovaný sytou zelení stromů. Některé březnické rodiny mají krásnou památku na jeho tehdejší portrétování, které malíři umožňovalo tenkrát aspoň kousíček živobytí.
Ze své letní dílny měl krásnou vyhlídku na starý most s barokními sochámi a pozadím zámecké věže, bíle svítící z temné zeleně parku. Před okny domu bývalo pravidelné tábořiště kočovného národa a po mostě chodívala svatohorská procesí až z Bavor. Tento motiv i jiné obrazy z tehdejšího malířova období tvoří cennou galerii, za léta nashromážděnou ve zdejší spořitelně, a je to jistě oprávněná březnická chlouba.
Vždycky tu bylo několik nadšenců, kteří činili z Březnice místo čilého kulturního ruchu. Jeden čas tu vydávali regionální vlastivědnou knižnici a pravidelně vycházející sborník, pečlivě redigovaný Ludvíkem Furstem. Dnes tu mají v zámku pěkné museum, kde je rovněž sbírka obrazů z pozůstalosti Bohumila Ullrycha, a v městě budují drobný průmysl.
Rodácká láska je u Březničanů zvlášť vřelá a intensivní. Nejsympatičtější však na ní je, že se nesytí jenom vzpomínkami, ale dovede v pravý čas přiložit i ruce k dílu.
tato kapitola v PDF
