Dražinovská hora
Nevím, proč jsem v této krajině potkával na vyhřátém asfaltu silnic tolik slimáků, kteří mi psali do jeho sazové černě samé stříbřité vzkazy, nic nedbajíce spěchajících aut. Možná, že to byl pozdrav opěšalému, aby kráčel krok za krokem a prohlížel si na tomto putování celý svět opravdu zpomaloučka. Jak často v tomto překotně spěchajícím století přejdeme bez povšimnutí tolik skrytých zázraků...
Vítr pohupoval dlouhými vousy ječmenů, rozlehlý lán řepy vzbuzoval svou sytou zelení pocit zdraví a hojnosti, všude v příkopech voněly bílé okolíky rozkvetlé plané mrkve, zatímco rozevřená náruč kraje hýčkala ve svých loktech pahorky a lučiny, obilná pole i zalesněné hřbety kopců, vše v rovnovážné jednotě, jak ji umí zformovat jen sama matka Příroda. Široká silnice mě vedla po ránu z Domažlic k Dražinovu. Na jednom místě se mi propadly celé Domažlice někam do mlhy a jen vysoká věž se tu tyčila jako boží prst. Vpravo od ní vystoupil kopec s lipovou alejí, u níž se zabělala baldovská kaplička, vlevo ležely Petrovice, které bych poznal okamžitě podle vysokého stožáru vlašského tqpolu, a přelíbezná chalupa u Tesařů tu shlížela svými okénky a pavláčkou již v době návštěv Boženy Němcové jako ilustrace z některé její pohádky. Jihozápadní obzor uzavíral Čerchov, milovaná Fudžijama tohoto starého kraje.
Le$í mraky vrané, le%í nad Čerchovy,
hul to v lese vstanu všecky noční sovy!
Nad horami chmurno, pod horami mhlivo,
co to naše slunce, co hu% není %ivo ?
Do Némec nám %ašlo, jinudy nám vyjde,
% Némec k nám jen bárka, %le ha vojna přijde:
přijde jako šelma v krvelaíném chvatu,
ké\ ty černé lesy cestu k nám ji %matúl
Přijde jako moře v ro^kaceném béhu,
hale pevné hory najde místo břehu.
Na mnoha místech kraje se mi ozvala mužná nota básnířky Elišky Krásnohorské, jež do tohoto „krajinářského cyklu tendenčně vyhroceného" sevřela mnoho upřímného vlasteneckého citu, jak jej prožívalo básnické pokolení sedmdesátých let minulého století. Sám Otokar Březina, básník zahleděný od země ke kosmu, si velmi vážil právě těchto veršů libretistky Smetanových oper.
Před Dražinovem se košatily v ovesném poli čtyři řady štěpů, pečlivě šlechtěných, jejichž větve se skláněly pod tíhou ovoce až k zemi. V dolíku u hliniště hnědly střechy staré cihelny, polní cesta odbočila vlevo k rejkovickému zámečku, o jehož osudech se zmiňuje spisovatel Jan Vrba v próze Večer v mlze, zařazené do jedné z jeho nejkrásnějších knih, kterou nazval podle svého nejmilovanějšího lesa Dražinovská hora. Aniž jsem si zvlášť uvědomil, že chodím v jeho dávné honitbě, procházel jsem dražinovský katastr křížem krážem až k úžlabí, kde dva sekáči kosili seno. Hledal jsem mezi Rejkovicemi a Dražinovem „Calafuc rybníček" s dlakoši, tak důvěrně známý z četby, a u něho starý „cyrilometodějský" kříž, který si jeden zdejší cestář převezl od silnice sem, stranou k svému pozemku. Brzy jsem jej našel dík oběma sekáčům, ale nic bližšího jsem se o něm nedověděl kromě skrovného údaje, že byl kdysi postaven na památku nějaké bitvy, a jednomu místu u cesty se podle starého podání říká „V hřbitůvku". Tam prý jsou pochováni vojáci.
Žádná přestavba nemůže v základě změnit původní půdorys Dražinova, historické chodské vsi. Dvůr u Podestátů s klenutým vjezdem, brankou a srubem vypadá na první pohled jako nějaká tvrz. Stačí jen zavřít vrata na závoru, z úzké střílny vystrčit hlaveň ručnice s prstem na spoušti a jsme zároveň s celou vsí připraveni k obraně proti nepříteli...
Dvě pamětní desky připomínají dražinovského rychtáře Kryštofa Hrubého, neohroženého obhájce chodských práv a Kozinova druha, který byl vlastně duší selského povstání na Chodsku v sedmnáctém století. První, s reliéfem rychtářovy podoby od sochaře Vladimíra Bretschneidera, smíchovského rodáka, který jeden čas bydlil u rodičů v rejkovickém zámečku, je zasazena na jeho rodném stavení dole ve vsi. Druhou zasadili do štítu usedlosti u Kryslů, kde hospodařil od roku 1679 celkem čtrnáct let až do svého uvěznění. Původní dvůr stával poněkud níže nynějšího stavení a pamětní deska informuje návštěvníka, že se tu sešli Chodové poprvé roku 1692 se svým advokátem Matějem Justem z Domažlic. Zatímco Krysl meškal v Praze, prohledával Lamingerův hejtman Koš a purkrabí Zicha s mušketýry jeho rychtu a zmocnili se osmi dopisů týkajících se sporu. Dražinovští se však seběhli a spolu s Újezdskými zbili nenáviděné tyrany. To byla zjevná vzpoura. A proti Chodům během čtrnácti dnů bylo posláno vojsko. Vojskem, krví a násilím bylo potlačeno lidové hnutí za svobodu a 72 Chodů uvězněno. Statečný Krysl zemřel v pražském vězení ještě před popravou Kozinovou.
Ještě jsme se zastavili v stavení u Táborů, kde dnes hospodaří Martin Přibek, chodský praporečník, potomek Matěje Přibka, který byl Jiráskovi modelem pro tak sugestivně nakreslenou postavu v jeho Psohlavcích. Spatřil jsem na vlastní oči chodský prapor s psí hlavou, který vyšily ženy z domažlického spolku Boženy Němcové a byl poprvé rozvinut při odhalení Kozinova pomníku na Hrádku roku 1895. Dvě vzpomínky na Jindřicha Šimona Baara si vyvolávám zde v Dražinově. První u pomníku padlých, na němž sochař Bretschneider zpodobil chodskou mámu se synkem, marně čekající na návrat otce z války. Tehdy Dražinovští pozvali „svého" spisovatele z Klenci, aby při odhalení pomníku pronesl slavnostní proslov. Jeden z účastníků slavnosti se dotkl nešetrnými slovy jeho kněžského povolání a tato neomalenost se velmi bolestné dotkla citlivého básníka, který osten vzpomínky nesl v sobě až do smrti.Druhá vzpomínka je veselejší. Dražinovská chasa uspořádala z Baarova podnětu a k jeho potěše chodské dožínky se vším národopisným bohatstvím a typickou krajovou obřadností. Bylo to těsně před jeho skonem a zároveň jedno z posledních potěšení spisovatelových. Jistě je pamatuje nádherně vzrostlý ořech na dvoře u Pelnářů, zatímco protější statek u Holubů připomene jiné jméno z literatury, přímo spjaté s jedním zdejším hospodářem. Kdo z čtenářů Dražinovské hory by neznal rozmarnou psí povídku Kamarád Flok?. Tohoto nijak pohledného psa koupil sedlák Sladký od jakéhosi hajného z německé strany jen tak podle schválené nabídky nejprve s pocitem oklamání a později... Přečtěte si ji, je opravdu krásná! S kantorem Hanouškem, spisovatelovým kamarádem z oněch let, sešel jsem se náhodně na domažlickém náměstí právě před svým výletem na zasněženou Dražinovskou horu. Vzpomněl na mrtvého spisovatele s pravou mysliveckou bodrostí. Před lety při nějaké lovecké příležitosti řekl mu Jan Vrba za hospodským stolem: "Kantore, až umřeš, pozvu všechny zajíce a budu mluvit." "A vidíte," dodal kantor, „Vrba už je tam a mně je třiaosmdesát let."
Se synem druhého dražinovského Vrbová kamaráda Janem Sladkým a sousedem i každodenním spisovatelovým návštěvníkem, ředitelem Rudolfem Svačinou, jsme se vypravili na dražinovskou stranu. Náš přítel nám ukázal v chatě rodinnou knihovnu svého otce písmáka, otevřel jednu z nich, abych si přečetl kaligraficky psanou dedikaci: „Milému příteli, Volfgangu Sladkému, po dvoře Holubovi, s pozdravem Jan Vrba. 5. 2. 1927." Tento dražinovský rolník byl důvěrně spřátelen i s J. Š. Baarem, o čemž svědčí jiné upřímné věnování: „Potomku slavného chodského rodu Sladkých, panu Volfgangu Sladkému-Holubovi, rolníku v Dražinově, věnuje Jindřich Š. Baar 11/5 1924."
Byl zimní modrobílý den, plný slunce i mrazu, když jsme od vsi zaměřili své kroky do nejvlastnějšího Vrbová citového i spisovatelského hájemství, kde se dějí věci neslýchané, které nám dovedl vyhledat pozornýma očima a sdělit slovem básnicky odstíněným a bohatým. Myslím přímo na dvě knihy, Dražinovská hora a Vysoký sníh, jež nás uvedou do chodské přírody jakoby ozářené lampou Aladinovou. Postál jsem v údivu před širokým panorámatem kraje, když náš dražinovský rodák pronesl jadrnou chodštinou: „Tu je naše domovo." S potěšením jsem si vyslechl i pomístní názvy a jejich zvláštní sklonění: „Máme pole v Ladicích," ale: „Jedeme do Lazíc." Na sněhu se mihly dvě srny a za tmavými sosnami lesa „V závorách" se zdvíhalo celé haltravské pásmo, větve kladly pod stromy průzračně modré stíny, sníh křupal pod botami, zatímco z vrcholu „křivánčí", jak tady něžně nazývají modříny, rozhoupal padající sníh jehnědy na lískách. Najednou se něco pospěšného a temného mihlo pod sněhem a proměnilo se to v myš, razící v sypké běli svoji chodbičku. Do lesních paloučků, kterým tu říkají „houvárky", se opíralo slunce, aby zde roztálo sníh a vysušilo trávu pro milostné hry zajíců i pro zalehnutí srnčí zvěře. Kopce rozryté černé země a chomáče zeleného mechu svědčily o přítomnosti divočáků, kteří tu nebývali v dobách Vrbový honitby. Přešli jsme Císařskou pěšinu, která se rovněž rozběhla z Domažlic na Petrovice, Rejkovice a přes Dražinovskou horu až do Klenci. Pod „Skalku" umístil Jan Vrba ve svých Chodských rebeliích smrt „starého čerta" Wolfa Lamingena, aby dal Dražinovské hoře i prvek dramatický a baladický. Ať je to krmelec mezi kmeny či klínové písmo ptačích stop nebo holubí studánky, vše bylo citlivě vyjádřeno v této z nejvýznamnějších Vrbových knih. Když jsme vyšli z lesa do oslnivého stříbra krajiny, k pahorkům s lištím a břízami, zdálo se mi, jako bych náhle ucítil pronikavě zavonět kořennou vůni kopytníků. Z „Houjeskýho" kopce nad Lůsovcem isme obhlíželi Luženice i Luženičky, Draženov i Rejkovice, Baldov i Domažlice, Újezd i Hrádek se vztyčenou postavou Kozinovou.
Snad tady by bylo nejvhodnější místo pro pomníček básníka Dražinovské hory, ale musila by na podstavci stát bysta s kloboukem, jako má Heydukova postava v Písku, protože jen tak by to mrtvý básník dovolil, aby prý mu „vrabci neposnežili hlavu bílým trusem..."
Každý nosíme v srdci od mladosti až do stáří jeden skrytý kout, do kterého jsme si soustředili všechnu líbeznost, všechnu lyriku rodného kraje. Může to být jeden rybniční břeh nebo jeden jediný les. Pro mne se jmenuje Nejřice, pro jiného to může být Dražinovská hora.
Slyšme vyznání básníka, který ji prošel za všech ročních dob jako milenec neustále okouzlovaný a vidoucí.
Příroda samay má-li se člověku zjeviti v plné kráse a se vší opravdovostí, má-li k nému ^ahovořiti jako k tomu, před ním% není třeba ničeho tajiti a popírati, vyžaduje, aby takový k ní přišel s hlubokou pokorou a velkou láskou v srdci. Aby vyhnal upřímné, fy není více ne% jedním % nejmenších v ^ástupu jejího tvořeni ne více ne% travné stéblo na louce anebo yůfyvélý kvítek prosté chudobky, sedící v drnu příkopu silnice - neboř takové pokory a takové lásky bratrské ke všemu ostatnímu stvoření je třeba, aby příroda v ném pohnala jedno % nejmilejších svých déti, kterým je radostno svéřit ry%í pravdu, aby jejich srdce zahořelo tím vetší láskou.
Jeho srdce je potom veselé a lehké jako srdce ptáka a dítéte - a i toho je třeba,
neboř to, co se doví od přírody, jsou nejkrásnéjší pohádky, jaké kdy lidský duch
slyšel. Pohádky proto, ponévad^ kafylá ry^í pravda je krásná, sladká a neuvéřitelná
pravé pro Hovéka, který od mládí nevyrůstal v ničem jiném ne% v náruči Ifya klamů.
Tyto déti s mladým a mileneckým srdcem védí příliš bezpečné - a v tom jsou
pravé rodnými bratry básníků - fy jejich pohnání je jediné pravé a ceny nepomíjející,
neboř je pískáno po fyíkonu krásy, a proto nemůfy být ^vráceno a popřeno pádným
novým výzkumem nebo objevem. Je činem tvůrčím samo o sobe, je celkem, jemu^
nic neschází, a proto mu nemůfy být nic dodáno - a kafyíý další čin se musí nutné
přiřaditi k nému, jako se řadí v řeté^u článek ke článku. Proto pravdy básníků
a milenců mohou býti jenom potvrzovány, nikdy však nemohou vycházeti v opravěných vydáních.
Mám dojem, že se vůbec nezměnila Dražinovská hora od doby, kdy tu
mladý spisovatel chodíval s puškou za všech denních a ročních dob, jak
jej známe z jedné fotografie na stránce Světozora, kde se tehdejší čtenáři
mohli seznámit s Vrbovými životními údaji a povšechnou informací o jeho
dosavadním díle.
Zdá se mi, že zvěře spíš přibylo. Po silnici z Domažlic do Klenčí jezdí zájezdové autobusy od jara do zimy, ale zde, na „srdci přírody", je ticho a voňavě, až ti zatrne srdce.
Jindy jsem odbočil za Dražinovem polní cestou kolem Hrubých rybníčku na kraj lesa, odkud je přes louky široký rozhled přes Pártlouc les daleko do kraje. Vysoké sosny zastiňují léčivou studánku u Dobré Vody, nad níž byl postaven dřevěný „klobuk", a vedle kaple pro poutníky, která vyhořela nešťastnou náhodou. Místo ní vystavěli na výšince v lese zděnou kapli podle návrhu profesora Aloisa Čenského a Jaroslav Špillar namaloval pro její oltář obraz Matky boží Pomocné, svého času velmi rozšířený v barevné reprodukci po celých Čechách. Malíř vtiskl této chodské Madoně podobu své sličné choti. Když ji venkovské ženy vlétěpotkávaly, nazývaly ji důvěrně mezi čtyřma očima Panenkou Marií od Dobré Vody.
Zastavil jsem se nejdříve u studánky, ke které putovala z Domažlic Božena Němcová, aby jejím hojivým pramenem vyléčila své bolestivé neduhy. Její chodský oslavitel Jindřich Šimon Baar napsal v mladých letech nejprve báseň V stínu lesa kaple nízká... a v zralém věku své nejdůsažnější dílo románové Paní komisarka. Lidový malíř namaloval pro kapličku obraz Mariin, snad na objednávku, čemuž by naznačoval vótivní nápis obrazu „Na den Nejsvětější Trojice 1897 zde byla zázračně uzdravena Barbora Hrbáčková z Kanic. 5 let trpěla nevyléčitelnou oční chorobou." Kolem nové, honosné kaple šumí koruny sosen a do jejich drsnaté kůry se zatínají drápky skotačivých veverek. Mihnou se ve větvích jako jantarové blesky a vzápětí splynou s pryskyřičnou vůní, hmyzím bzučením a blankytem nebes. První neděli po 24. květnu zde bývá pořádána pouť a slunečné prostranství před kaplí se rozzáří veselou červení flámišek i bělí nažehlených mužských košil. Obrazy křížové cesty namaloval domažlický malíř Václav Wimmer, ale děj ukřižování byl svěřen autoru historického plátna chodského muzea v Domažlicích—Janu Šebkovi, který kompozici i barevné ladění přizpůsobil ostatním obrazům. Ty jsou zavěšeny přímo na kmeny a chráněny proti nepřízni povětrnosti dřevěnými deskami, připevněnými k rámům obrtlíky, tak očividně připomínajícími chodskou selskou praktičnost. Já jsem tu chodil ve všedním červencovém dni za šedavého podmraku, který soustředoval nitro k meditaci a mysl ke vzpomínkám. Myslil jsem především na autora Dražinovské hory, která je knihou básnickou, i když není psána ve verších.
Z rozsáhlého literárního díla Jana Vrby, klenčského rodáka, okouzlují dodnes jeho knihy o přírodě. Druží se v nich důvěrná znalost flóry i fauny domova s básnickým citem a viděním, stejně jako slovesná pečlivost a odstínění. Těmito dary, nezbytnými pro básníka, ho obdařily sudičky vršitě. Jiná otázka by byla, zda s nimi vždycky hospodařil odpovědně. Nebudeme jej soudit podle některých nezdarů, ale přijměme vděčně odkaz hřivny, kterou podle biblického podobenství rozhojnil vskutku bohatě. Zběhlý gymnasista, nadaný citlivou vnímavostí, utíká z domova do přírody jako bytost uražená novým otcovým sňatkem po matčině smrti a v lesích nalézá tišivý lék pro svoje rány. Toulá se z myslivny do myslivny, až zakotví na lesnickém učilišti v Jemnici na Moravě, kde se ho otecky ujímá profesor, přítel rodiny, a převádí ho přes mnohá životní úskalí až pod střechu první existenční jistoty. Ze žáka se stal učitel na téže škole, kde dříve studoval, ale po odchodu milovaného profesora, pozdějšího ředitele, znelíbilo se mu učitelské povolání, vrátil se do Domažlic, oženil se s místní rodačkou a věnoval se zcela literatuře.
To už měl za sebou mnohou životní i spisovatelskou zkušenost. Už jako jemnický student psal pod různými pseudonymy do mysliveckých časopisů, potom byl adjunktem u barona Šebka ve Zruči nad Sázavou, zastával místo asistenta při hájenských kursech v Berouně, odtud narukoval do Uher a v tamní nemocnici napsal různé črty s přírodní tematikou, jež později zařadil do knihy Bažantnice.
Vzpomínají-li lesníci na Jana Vrbu jako na spisovatele „nezapomenutelných kapitol z přírody", patří mu jejich i naše čtenářská vděčnost jistě právem. A nedivme se poutníkovi, že podléhá jejich kouzlu právě tam, kde vznikaly - uprostřed chodské přírody.
Procházím pod zelenavou oblohou borovic v Dražinovské hoře a co chvíli si připomínám některou pasáž z Vrbových knih. Kdo nám sugestivněji pověděl třeba o srnčím milování nebo o životě starých zaječic, kde jinde jsme se dověděli o stavbě ostřížího hnízda, hustě vymazaného hlínou a vydlážděného kamínky, že vlastně bylo proměněno v nedobytnou pevnost? Šťastný básník, který mohl být přítomen okamžiku, když všichni holubi z Dražinovské hory se slétají k Holubí studánce, a slyšel zpěv rozkvétajícího vřesu nebo se dlouze zadívával nad podivuhodným čtením stop na stránkách prvního sněhu. Nevím, ale do smrti mi nevymizí z očí jeden výjev z této bohaté knihy, který nám předvádí zimní útok vran na mladého zajíčka v polích. Jen pod dojmem této četby se vždycky pozorně zadívám na zaobloučené šmouhy, které na dně lesa vypadají, „jako by někdo rozmáchnutím ruky odcákl hrubou zednickou štětkou černou barvu". Kde jinde se dovíme o slézání ohromných zástupů chvostoskoků vodních právě před deštěm, kdy myslivci a dřevaři věří bez jediné pochyby jejich spolehlivým věštbám o změně povětrnosti. Nám dětem připadal tento drobnohledný hmyz jako chlupatá blecha a vyhnuli jsme se mu bosýma nohama v úctyhodné vzdálenosti.
Mohli bychom těmito místy stokrát procházet a vždycky bychom měli co pozorovat v tomto střídání mlazin a tyčkoviny, vysokého lesa, houvarů i louky Na Kocmatce, nebo lesních zákoutí s překrásnými pojmenováními, jako je třeba Srnčí čekání nebo Kvíčalí ráj.
Vyšel jsem na kraj lesa u klenčské silnice, obzíraje haltravské a čerchovské pásmo a zase louky u postřekovských rybníků, tak dobře známé z knihy Vysoký sníh.
Přál bych každému, aby prošel aspoň jednou v fyvoté tímto ohromným pruhem luk krátce před seno seči, kdy jsou v plném kvetu, kdy tonou v oblaku tak sladké vůně, $e podobné nemá ani nejkrásnější zahrada svéta, kdy se vlní pod hlazením milujícího vetru jako moře, které je rozsvíceno $lutí, bélí i Červení nespočetných kohoutků, pryskyřniků, kopretin a všeho mofyého kvítí, které uštédřila příroda lukám...
Co všechno tu básník poznal za svých loveckých potulek: dudka, „korunovaného ptáka", který nečistí hnízdo a jeho nádhera proto ohavně páchne, spřátelil se tu s ťuhýkem v trnčí na hrázi, sbratřil se i s chřástalem, „samotářem v sítí", a nahlédl do nejdůvěrnějšího živobytí rákosníčků i kolih.
Vzpomeňme i na lidové vyprávění o ohnivém muži, který se o půlnoc zjevuje na hrázi velkého panského rybníka, „velkyj jako vobyčejnyj člověk, hale vod hlavy až k patě nahyj ha vohnivyj jako železo, kerý vyndá kovář z pecí..."
Piskač (jak nazývají na Chodsku klarinetistu), kterému se tato příhoda stala právě v těchto místech uprostřed noci, když se vracel od muziky z Oujezda, uměl si poradit i s tímto ohnivým zjevením. Když už bylo strašidlo docela blizoučko, zadrkotal zdřevěnělým jazykem: „Háby tě už, dušičko nechčasná, vod tvýho trápení Pámbů vysvobodil ha popříl tě věčnyj klid ha pokoj." Sotva dodrmolil spásnou křesťanskou formuli, poznal v ohnivci Lomikara. Ten se na něho dlouze zadíval a řekl: „Děkuju tě, člověče dobryj! Hdyby bul každyj, koho sem hin potkal, hudělál to co ty, dávno už sem nemusel strašit."
Zjevení zmizelo, ale něco pohádkově sugestivního dýchlo na tebe i ze vzpomínky na básníka, který při zahledění z haltravské výšiny k postřekovským rybníkům za podzimkových mlh proměnil tento přírodní zjev v nezapomenutelný básnický obraz, že jsou to „obři, bělící svoje prádlo". Když ztichnou všechny hlasy, uslyšíš básníkovu chválu Stvořitele za tuto krásu, která je trvalejší než všechno naše lidské pachtění.
Tato %emé, zf které jsem vstal, je tak skvélá a světlá a je v ní tolik svatosti,
fy se mi nechce nikdy z ní odejít - a stokrát se mi nechce ted, kdy všechna rozhořívá
touhou po lásce a milování. - Hle9 od zítřka začnu choditi tímto nejlepším tvým
dílem po špičkách, abych ani jediného z tvých ptáků nevyplašil, abych jediného
Zvířete nepohoršil prozrazením své přítomnosti - kafyié rašící a kvetoucí snítce
se vyhnu, abych ji nevyrušil zJefih° soustředění v sebe samu, abych jí ani nepohnul...
Ne letos, ani napřesrok, - ba ješté ani %a padesát let se mi nebude chtít umřít,
protone ani tehdy ješté dokonale neokusím vší sladkosti a trpkosti tvého díla...
A myslím, fy v posledním z mých dnů poslechne tvého zavolání jenom télo. Duše,
mám-li opravdu nějakou, zůstane jisté na této zemi, protofy se nebude moci odtrhnout
od podivování se tvému dílu...
tato kapitola v PDF
