U SudoměřeU Sudoměře

Válečných vozů zastavení
přísné z očí vod tady zří -
a ostří pluhu o kámen když křísne,
zrak náhle zajiskří.

Sudlice dešťů do hrud prudce bijí,
v pavézách dubů klid.
Kopyta koňská, drtící čís šíji,
pod hrází slyším hřmít.

V rákosí pleny dálce nastražené
mha prostře jako kdys.
Do těžkých mračen tvář hněvu se klene,
pod čelem tvrdý rys.

Žalm křivdy stoupá z hloubky zaorané
a prosba živých z metajících žit.
Sen v hladu chudých až od mlatu vstane,
bude bít a bude mstít.

Poutníče, který v předjarním čase zavítáš do této krajiny, ztaj dech a naslouchej! Naslouchej pozorně!

Nejsi v krajině ledajaké - nebude se vemíouvati do přízně tvého zraku slíčností svého odění. I tvář její je přísná, nehybná, vzpomínající. Ani pláč čejčin nad ostřicemi mokrých luk a těžkými vlnami brázd - ani pípání rackovo nad šedivým zrcadlem hladin nejsou jejími jedinými hlasy v tom stálém soustředivém tichu.

Ten nejpravdivější, který tě tu mocně ovane, dere se z hlubin a přesvědČivě hovoří teprve k duchu.

Tady u Sudoměře se zaposlouchej, ať uslyšíš, čím hřmí vlna obzoru za hradbou staletých dubů a co říká ono náhlé výmluvné ztišení.

Je to hlas ničím nepřehlušitelný...

Tenť Pán velí se nebáti
záhubci tělesných,
velíť i život složití
pro lásku svých bližních...
Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
Pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutiekajte!...

Nevidíte nad hladinami dvou rybníků k nebi vztyčenou kamennou postavu? Tvář je soustředěna v úporném přemýšlení, ruka s velitelským palcátem ztrnula vyčkávavě v rozmyslné nehybnosti. Mračna, ještě plná březnového sněhu, valí se nízko nad zemí se všech stran, jako by chtěla zavalit i nečetný zástup, který se zde mlčky zastavil před vaším vnitřním zrakem.

A postava se zdvíhá, oživuje, roste...

Slyšíte?

Kraj náhle probuzený z dum se rozpomíná a mluví:

"Pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka boží není ukrácena. Protož doufajíce v Boha, buďtež hotovi..."

Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.

Od Strakonic se valem blíží opravdová železná jízda, celý les kopí se tyčí nad ní, Bohuslav ze Švamberka a Hanuš z Kolovrat jedou v čele - a kdo je to mezi nimi? Je v sedle jako oni, oděn v brnění, ale na rudém plášti mu svítí vyšitý bílý kříž? Toť urozený pán Jindřich z Hradce, strakonický velmistr johanitského řádu, zarputilý nepřítel; což nezříte, jak pobízí své, aby nečekali, že toto stádečko sedláků a ševců na kopytech svých koní roznesou, tentokrát pozná jednooký zemánek sílu moci panské a církevní. Tentokrát...

S druhé strany je už na dosah hlavní voj z Písku, už se spojili, už obkličují vozy...

Tam je ticho, takové mrazivé třeskuté ticho, až nepřirozené v tomto divokém hemžení.

Každý jen v duchu slyší slova chorálu.

Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanův pozorujte, retuj druh druhého; hlediž a drž se každý u šiku svého. A s tiem vesele křiknete, řkúc: Na ně, hr na ně! Braň svú rukama chutnajte, Bóh Pán náš! křikněte.

Jako vichřice se ženou panští, úsměšek jim křiví rty, zraky pohrdavě planou...

Co to? První řada kolísá, koně se vzpínají, nejeden rytíř se kácí ze sedla a ještě skutečný boj ani nezačal. Sesedají, pod těžkou zbrojí se boří do bahna, jdou vrávoravě, klopýtají o nastražené pleny, které se jim omotávají kolem ostruh, ale za nimi se tlačí jiní a jiní, nehledíce na nesnáze spolubojovníků. Už jsou před vozy.

Zahřmělo z houfnic, strašlivá vřava zachvátila jízdné, sten raněných a ržání koňské splývá s kouřem a mlhou, ani na krok neviděti - a slunce, náhle vysvitnuvší, rychle, nějak příliš rychle se sune za obzor, "jako by jim lúčil a hned tma přielišná byla, že nevěděl kdo koho biti".

Z bojiště prchá i urozený johanitský velmistr s postřelenou nohou. Ani chvíle mu nezbývá, aby si uvědomil, který prst mu právě na noze chybí, ale ať se předčasně neraduje, že vyvázl jen s tímto lehkým zraněním z prohrané bitvy. (Tomu zemánkovi sám ďas musí našeptávati jeho fortele.) Té hanby ukrutné, takové vojsko těžkooděné a je pobíjeno těmi chámy bez slitováni, bez zajímání, jako zvěř...

Do roka umřete po této bitvě, pane velmistře, a ne sešlostí věkem, jak byste si snad přál, ale v hrozných bolestech, vzniklých z následků rány tady utržené...

Kde jsou Vaši páni? Ti "sú rozno táhli s velikú hanbu a škodů".

Před vozy je černo z nakupených valů padlých těl, Václav Koranda s hejtmany klečí s obnaženou hlavou a všichni se modlí, děkujíce Pánu, že tak věrně stál při nich v boží při.

Radost bratří je však zkalena. Jeden z nejmilovanějších, Břenek z Dolan, leží pod vozem ve vlastní krvi.

Visionárští kazatelé jej pro tuto hrdinskou smrt za pravdu Páně povýší mezi světce. Až sám Kristus sestoupí tělesně na zemi, aby se ujal svého vladařství, prvním jeho rytierem bude pan Břenek, ještě přednější, než sám svatý Mistr Jan, v Konstanci papeženci upálený.

Zástup bojovníků božích se časně zrána znovu šikuje pod černou korouhví s rudým kalichem, aby bez závad dorazil až do Tábora.

I stalo se toto veliké vítězství na svátek Matky Boží, dne 25. března měsíce léta Páně 1420.

A Jan Žižka od té doby "časté bitvy s silnými nepřátely mieval a však jest nikdy pole neztratil".

V paměti této krajiny zůstal název, který žádný kronikář k paměti budoucích nezaznamenal.

Blízké pole, jež bylo shromaždištěm panského vojska, jmenuje lid dodnes "Na sto kurvách". Není to pojmenování líbezné, ale jistě charakteristické a trefné, z něhož se dovíme o morálce tehdejší panské společnosti mnohem víc, než mohlo uhlazeněji vyjádřiti uvážlivé a opatrné slovo kronikářovo.

tato kapitola v PDF