Žádnyj neví co sou Domažlice
Žádnyj neví, co sou Domažlice,
žádnyj neví, co je to Taus:
Taus je to německy,
Domažlice Česky,
žádnyj neví, co je to Taus.
V kotlině dlouhé a úzké jako rakev lefy staré město Domafyice. Nad městem
strmí ponurý vrch Dmout a ten vrch přečnívá vysokou hradbou paterý hřbet.
Z města je vidět modrou horu s ladně krojenými oblouky vrcholů, s černou tečkou
rozhledny na nejvyšším z nich, ale kdo vystoupl na Dmout, vidi užaslý ohromného
ptáka, přikrčeného k zemi, ptáka s rozpjatými perutémi: černá hmota rozhledny
je hlava, vzkypělé obrysy přilehlých hřbetů křidla doširoka rozestřená, přitiskla
k rovině.
Dravý pták, rozpínaje peruti k letu a k obrané, tkvi uprostřed nebe a f(emé,
skutečna a neskutečna, hlavou v oblacích a spár zarytý do tvrdých skal nad kotlinou
Domažlic a nad celou českou zemí.
Marie Majerová, dědička a pokračovatelka Boženy Němcové, nám v své knize Má vlast vyvolává totéž citové ovzduší, které nás ovane i z lunet Stráže na pomezí a Domažlice, té jedinečné básně o Vlasti na stěnách foyeru Národního divadla, kterou mladistvý Mikoláš Aleš tak nezapomenutelně a básnicky vznosně oslavil naši domovinu.
Tento zbrojný mýtus země prociťoval zde i jeden z našich současných umělců, grafik Jaroslav Vodrážka, jenž zkomponoval celý chodský cyklus uhlokreseb, velmi sugestivních v nápovědi drsné přírody i ošlehaných tváří starých strážců hranic. Mezi erbovní místa České země zařadil Domažlice i Julius Mařák v svém cyklu krajinářském, který můžeme spatřit v předsíni královské lóže Národního divadla.
Jen to zkuste a vypravte se za deštivého dne třeba z Folmavy přes Českou Kubici lesem k Babylónu a odtud Sedlačkou cestou dále k Pašešnici. Nahoře voda, dole voda, samá voda. Cáry mlh stoupají z lesů, jejichž černé vrcholky mizely a zase se vynořovaly z této šedé dešťové clony, vývraty a pařezy trčely jako nějaké předpotopní obludy ze strání pasek a celá krajina byla melancholicky vyladěna do posmutnělé zeleně, modři a šedi, jak je postupně naznačovaly louky, mlhy a les... Všechno tenkrát kvetlo najednou a bíle: třešně, švestky, kaštany i trnky... Nic jsem necítil z této rozkvetlé nádhery, jen chlad a mokrotu, stékající po tváři stružkami vrásek. A pociťoval jsem zvláštní opuštěnost uprostřed těchto lesních pustin, takový strach a tíseň, až jsem cítil zadrhnutí v hrdle... Jistě už v pradávných dobách chránila od západu domažlickou kotlinu přirozená lesní hradba čerchovského a haltravského pásma, na jihu Osek a na východě zvlněné hřbety kadeřavých i temných lesů kdyňského okolí. Na živé kupecké cestě byla už v desátém století zřízena tržní osada, kterou přemyslovští králové povýšili na hrazené město jako sídlo a ochranu své moci v těchto končinách Čech. Jeho jméno je v českém povědomí spojeno už navždycky s jedním Žižkovým listem, který je vlastně prvním mobilizačním rozkazem na obranu vlasti, jenž se nám zachoval černý na bílém. Ještě dnes působí jeho pádná i "ohňová" slova na náš cit. Kolikrát jsme si je připomínali v nedávné ještě době...
Prosím vás pro Pána Boha, abyste v bázni bofi, jakožto synové nejmilejší,
trvali a nestýskali sobe, kdyz od ného trestáni býváte. Ale rozpomínajíce se na
rozmnoží tele víry naši, Pána Jezu Krista, proti takovým zžosiem, kter* se °
téch Némců déjí, statečné se postavili, vezouc staré Čechy (vzorem), jezto zatknúce
klama za škorni, netoliko o bozipři, ale isvúbilisúse...
A my pak, bratři, hledíce k zákonu Božímu i obecnému dobrému, vétši snadnost
máme naloditi, aby kdoz můjp kej v ruku vzíti a kamenem lučiti, vzhůru byl.
A protop, milí bratři, védéti vám dávám, fy lid sbíráme z* vžecn stran Prot*
takovým nepřátelům a zhúbcím české zemé. Protop i vy kafye knézim, ai na
kázáni lid vzbuzuji k boji proti takovému Antikristu, a sami trhem volejte, af
všichni, kteří mohu pro starost i mladost, vzhůru jsú na kafyiů hodinu.
A myt k vám Bůhdá brzy přijdeme. J*ďn° ntéjte chléb, pivo, obrok koňům připravený a všichni žira/ř vojenská, neb jiz jest čas netoliko proti domácím, ale
i proti cizozemc$m. Pomnete na váš první boj, ješto jste malí proti velikým, nemnozí proti mnohým, neodéní proti odéným statečné bojovali. Všakješté ruka Bofy
není ukrácena! Protop doufajíce v Boha, budtež hotovi, Pán Bůh rač vás posilniti. ..
Také nejslavnější husitská bitva, v níž Prokop Holý porazil křižáky pod domažlickými hradbami, je provždy spjata s tímto nejzápadnějším slovanským městem. Na východním okraji města, pod vrchem Škarmanem, kam dřívější dějepisci umísťovali starodávnou Tuhošť, upoutá poutníkův zrak mohutné Šedé zdivo kostela U svatých. Tato gotická stavba z nelícného kamene byla od počátku duchovním střediskem celé chodské farnosti. Tady byl pokřtěn Jan Sladký, nazývaný Kozina, než bylo jeho rodné Houvězdo připojeno ke klenčské kolatuře. Úzká severní okna této svatyně připomínají gotiku třináctého století, jíž patřil i kostel svatého Jakuba, postavený zcela blizoučko a zrušený josefínským patentem v století osmnáctém. Žulová renesanční kazatelna z roku 1562 byla ze zrušené svatyně přemístěna na hřbitov k Svatému Janu a při opravě kostela byla přenesena na dnešní místo. Náhrobní kameny ze šestnáctého století, umístěné v interiéru kostela, nám připomínají barvitý obraz života našich měst za tehdejší doby, jak vstoupil do našeho vnitřního světa z historických povídek Zikmunda Wintra. K těmto zdem a tomuto času by patřilo vzpomínání na jednoho učeného D omažličana, slovutného biskupa českých bratří Jana Roha, který byl od svých souvěrců poslán s důležitým poselstvím - k Martinu Lutherovi. Ten přijal sympaticky duchovního z Čech a dokonce mu napsal předmluvu k jeho Vydání počtu víry, tehdy přeloženému do němčiny léta Páně 1533. Rohový zásluhy o bratrský kancionál uznávají všichni dějepisci českého duchovního zpěvu. Jan Blahoslav napsal o něm slova plná uznání: Muz čadský, váfyiý a soudný, vynikaje jako orel nad Augustu a ostatní bratrské biskupy, nemév času svého, ačkoliv po domažlická zadrhovaJ, v jazyku českém a dokonalé jeho známosti sobi rovného, takfy cokoliv on sepsal sám neb od jiných sebrané spisy korigoval, ty všechny mohou čteny býti a z nich, Aido chce býti dobrý Čech, mufy slova afrases bezpečné uzfti.
Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr. Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...
Temné túje a zkroucené větve smutečních jasanů vladaří na tomto svatém poli, jehož terén je podivně zkrabacen jako zprohýbaný plech. Když bílé hrozníčky akátových květů přikryjí kostrbaté větvoví a prudkou vůní vydychnou na prahu léta, zamodrají se pod nimi ostrůvky zběhovců a z dlouhých trav se dětsky zahledí pomněnky, roztroušené mezi bílými jahodovými květy. Zazpívala mi tu pěnice a ovála mne vůně trouchniviny i střelného prachu. Nevím, proč jsem byl stále přitahován k železně mříži fastrovské hrobky, maje stále před očima jednu postavu, oděnou v nějakém bizarním staroslovanském kroji se sametovou čapkou s orlím pérem na hlavě, jak ji znal před sto lety celý národ z jedné litografie. Petr Fastr už v německé domažlické škole projevil své české uvědomění tak ostentativně, že mu bylo k posměchu spolužáků přikázáno nosit potupné signum s namalovanou oslí hlavou. Po učednických letech ve Spálené ulici se vypravil jako mlynářský tovaryš na vandr do ciziny a po návratu se usadil v mlýně u Karlova Týna, kde si založil rodinu. Už byl otcem osmi dětí, když se přestěhoval do Prahy a pronajal si kavárnu v "Královských lázních", kterou učinil vyhledávaným střediskem vlasteneckých Pražanů. Potom se stal zámožným nájemcem zájezdního hostince U zlaté husy na Václavském náměstí, velmi oblíbeného zejména u venkovských návštěvníků Prahy. Tento vážený hostinský byl záhy známou politickou osobností, která si získala všeobecnou důvěru a zasáhla velmi podstatně do národního života své doby. On to byl, kdo uspořádal známou schůzi ve Svatováclavských lázních, a jeho vystoupení na ní rozneslo pověst o Fastrově neohroženosti široko mimo Prahu. Až z dalekých končin přicházeli venkované za Petrem Fastrem, přednášeli mu své spory a stížnosti, které rozsuzoval jako kdysi kníže Krok. Snad od té doby roznesla fáma okřídlené epiteton o tomto muži jako o nekorunovaném českém králi. Jeho povaze jistě vyhovovalo řečnění na mnohých venkovských schůzích v dnech svatodušních bouří, kterých se zúčastnil i jako bojovník na barikádách, a v ocenění jeho nepopiratelných zásluh o národní věc mu byla přiřčena "národní odměna". Na něm obzvláště se osvědčila stará lidová moudrost, že světská sláva je polní tráva. Zemřel téměř zapomenut v svém břevnovském bytě na konci šedesátých let minulého století, než ho znovu objevili historikové a romanopisci.
V Domažlicích se dlouho vyprávělo o době jeho slávy v revolučním roce, do jehož dějů zasáhli i jiní rodáci.
Cukrářský tovaryš Jan Halík, děd literárního historika dr. Miroslava Halíka, se rovněž účastnil bojů na barikádách, byl zatčen a vězněn na Hradčanech, a když se vrátil domů, přinesl si na památku zvláštní věc. Byla to ostrá dýka, darovaná na rozstřílené barikádě nějakou romantickou ženou, jako "rozkaz k odvážnému boji a k vykonání národní pomsty". Kolik už jsme viděli podobných scén na soudobých vyobrazeních: kryt z dlažebních kamenů, za ním bojovník s vlajícím červenobílým praporem a žena revolucionářka s výzvou vztažené ruky...
Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...
Augustiniánský klášter, který byl založen roku 1287 králem Václavem II. a jeho chotí Jitkou, byl vyvrácen za husitských bouří, a teprve po bělohorské katastrofě a dobytí města donem Huertou znovu obsazen kněžími původního řádu. Návštěvníky upoutávaly tři nástropní fresky od plzeňského malíře Julia Luxa, zasazené do štukových kartuší v bývalém refektáři. Staré pěšinky a lavičky v klášterní zahradě mohly by vyprávět o návštěvách překrásné paní, která vycházela s houfečkem dětí z domu U Pozamentýrů, aby si v tišině pod stromy přečtla Včelu, redigovanou Karlem Havlíčkem, velmi váženým v Praze i na venkově. V Domažlicích se některým úředním lidem opravdu nelíbilo nezvyklé počínání jemné paní komisarové, stýkající se tu spíš se studenty a řemeslníky než s městskou honorací, jež se dívala spatra na všechny, kdo neměli vlastní dům, bohatou živnost a v přítruhlíku těžký měšec s penězi. Jaképak akademie a vlastenčení pro měšťanské dcerky, jež se mají držet kuchyně a chrámu, a bohabojně čekat na ženicha, kterého jim rodiče už dávno smluvili? Ať se paní komisarka stará o vlastní špinavé děti a roztrhané podsazení... tak nějak napsali panu Havlíčkovi a pod jejími okny provedli výtržnost, která ji měla zasáhnout na nejcitlivějším místě. Však pan Havlíček nedal na svou odpověd dlouho čekat a opravdu rytířsky se zastal Boženy Němcové, jejíž buditelská činnost tolik popudila opatrné sousedy...
A což pan Tyl, který má na náměstí rovněž pamětní desku, jež by spíš patřila na empírový hostinec U Heldů, kde hrál se svou společností? Nevím, bylo-li to právě v pokojíku hostince U přičinlivosti, kde začal jeho milostný román, později plný trýzně a soužení.
Nevíme, stalo-li se to právě při jeho benefici, když hrál v Štěpánkově vlastenecké činohře Břetislav aneb vítězství u Domažlic, kdy vyvrcholil jeho zimniční záchvat. Cožpak má kočující herec čas na stonání? Zmítán horečkou, vystoupil na jeviště, ale nedohrál svou roli. Co se s ním dělo, nevěděl dobře sám, až se probudil v láskyplné náruči své kolegyně, herečky Lény Forchheimové, která se o něho starala s mateřskou péčí a jen jí měl co děkovat, že se dostal živ z objetí Smrtky. Po devíti letech se s ní z vděčnosti oženil. Už v druhém roce po sňatku nastalo oboustranné rozčarování, které chtěla překlenout Lenina mladší sestra Anna svým návratem ze Lvova a dosáhnout v sestřině domácnosti žádoucí shody. Současný svědek, který byl jistě důvěrně zasvěcen do celé Tylovy milostné rozpornosti, sděluje doslovně: "Přátelé shledali záhy, že oko manželovo pronikavěji spočinulo na mladistvé švekruši, než vzájemné spokojenosti a klidu domácímu prospěšno bylo." Do novel Láska vlastencova a Sestry zašifroval rozkolísaný manžel své milenecké hoře, ale i zakončení druhé novely, vyřešené sňatkem s mladší sestrou, bylo ovšem "jen vybásněno ohlasem touhy nikdy nesplněné". Zasvěcený autor Tylova životopisu J. L. Turnovský stručně poznamenává, že "tento nelad domácích poměrů Tylových dal mnohým nízkým duším proti němu zbraň, jíž rozrývali trapnou ránu jeho". Při druhé návštěvě v Domažlicích už žil v společné domácnosti s oběma sestrami. Tady se mu narodil syn František v domě, "z kterého o mnoho let později utekl opuštěnému muži jiný syn města, filosof Ladislav Klíma", jak udává znatel českého kulturního života a milovník historie rodného kraje Zdeněk Bořek Dohalský. Byl mezi herci doma a snad dobře věděl z nějakého spolehlivého pramene, že právě zde nad kolébkou novorozeněte psal Tyl svoji Pouť českých umělců, a "přítel Čížek, který jediný zůstal s rodinou (po rozpuštění společnosti), popsal v mrtvých hodinách smutného života spoustu aršíků vlastní hrou Domažlický kalounkář, ztracenou jako celý ten čas, co pobývali v městě".
V herecké domácnosti se usídlil hlad, a když odnikud nepřicházela naděje, vypravil se Tyl
erson> pěšky doV podloubí zhoustl stín a do hvězdných nebes se vztyčila štíhlá věž děkanského kostela Narození Panny Marie tak vysoko, že už nedohlédneš k jejímu zavrcholení. Kdo z Domažličanů by ji neznal i z kresby Josefa Mánesa, jenž nadsadil její výšku až do karikatury. A kdo by nevzpomněl i Karla Matěje Čapka-Choda, znalce výtvarného umění, novelistu a spisovatele, jemuž literární kritika přiřkla ne zcela přesnou etiketu na jednom ze svých šuplíčků „neúnavný strůjce životních grotesek". Jeho střapatý humor sice neušetřil v ničem rodáky v Řešanech a Daru svatého Floriana, ale když si vzpomínavě vyvolával rodné město, byla to právě tato věž, jejíž silueta byla pro něho „nezapomenutelná jako matčin profil" a rozněžnila až k nevíře tohoto jinak drsnatého naturalistu. Když přátelé Jaroslava Vrchlického chtěli uctít ve Zvonu básníkovy padesáté narozeniny, obrátili se s žádostí o příspěvek i na Čapka-Choda. Spisovatel použil této příležitosti a napsal hřejivé vzpomínání na Vrchlického studentská léta, kdy se vracíval na vánoční svátky i na část prázdnin k rodičům do Domažlic. A čím vlastně začíná jeho uctění přítele básníka? Jak jinak měl začít svůj přátelský pozdrav, než vznosnou básnickou evokací typické věže rodného města. Bofy! Domažlická véžIJak mofyo napomenouti Od té doby, co se človék naučil samovolné hlavou otáčet, mél před očima stihlou jeji oblost, vídal zrána její levý bok v bílé a žvečera pravý v rudé záři sluneční, mile účel, a kdyz vylezl na Rýzm66 berk nebo na Čerchov, byla tu jako lesklá jehla, napomenutá v jemném šlojiři, shrnutém na dné rozlehlého, mélkého údolí domažlického. Kolikrát nás vitávala vpodvečer n dalekých vycházek teplým pohledem oranžového odlesku napadajícího slunce, a než jsme došli k její páté, žčernala, nfemnéla, a blízko jejího křížku stříbrný srpek mé sice čechral kučeravé beránči rouno na obloze, před chvíli ječte brunátné hnédé, a nyní bélostné!
Když přijížděl z Prahy rychlíkem, zdálo se mu, jako kdyby se véz otočila tak jako na obrtliku, jak panenka na podpatku, jak šamrha, jak cívka. Ano cívka, na niz natočeno jest nekonečné vlákno vzpomínek mého mládí, a od té doby jest představa pochmurné stráže, vykonávané domažlickou vé$i nad krajem, ta tam, a kdykoli nyní pomním na své mládí, na své rodné mé sto, natočí se mi domažlický svét před očima s véfi vprostřed, a v holotu toho, soukám nit jako n hašple v tkaničkářské manufaktuře mého dávno v Pánu nžsnužého dédečka...
Probouzí-li naše vzpomínky na tohoto spisovatele a Domažličana „od kořene" architektonicky půvabné náměstíčko Na Pančavě, jinak nazývané Čouch, nebo pamětní deska zasazená na jeho rodném domku vedle školy či kamenný kříž nad hrobem jeho otce na hřbitůvku U svatých, můžeme si jen domýšlet určité souvislosti a vztahy. V tomto vzpomínavém uctění se však se zajíkavým citovým pohnutím vrací na místa svého dětství a citlivě maluje příteli-básníku každý detail, tak náhle zdůvěrnělý a zkrásnělý.
Ukázali mi v podloubí krámek, v kterém pan Frída před sto lety prodával „pantetám", sousedům i dětem smíšené zboží všeho druhu. Největší proslulosti mezi ženskou honorací se tehdy těšily moučníkové recepty paní Frídové, jejíž pečené dobroty se rozplývaly v ústech a lahoda zůstala na jazyku až do pozdního stáří. K panu Frídovi se chodilo pro zázračný „panarkan", zelenavou, ostře páchnoucí mast, která s naprostou spolehlivostí hojila „včerejší posvícenské švy, spáleniny, otoky pakostnice, suché i mokré lišeje, vidláky i vojská masa". Vyráběl si ji sám podle receptu žárlivě střeženého a prodával ji v dřevěných krabičkách, uložených v tajném regálu u samého klenutí. Spisovatel vypráví, jak sám na sobě okusil jako školáček její hojivý účinek a z hlubin dětské paměti vylovil tuto příhodu velmi sugestivně vyjádřenou.
Jednou se mu podařilo na domácím dýchánku uslyšet celou dlouhou deklamaci nejstaršího studenta Frídových, který tehdejší většinou ženské auditorium upoutal svým přednesem. Ach, kdo mohl tehdy vytušit, že se tento jinoch vrátí jednou do Domažlic jako kníže českého Parnasu už jenom pro Smrt Utěšitelku a Vysvoboditelku od všech pozemských žalů. To už nad ním visel osudný meč Damoklův se svými vlkodlaky, s drápem harpyjí a jedem saní. Jako bych slyšel závěrečné verše této mučivé knihy, posmrtně vydané :
Kayz vidím knih svých řad,
já mohu klidné spát.
Co moh jsem udšlat,
zde jest!
a nedám si jiz rvát
své jméno ni svou čest.
Nemocný básník přijel tehdy se svou obětavou ošetřovatelkou paní Barborou Dvořákovou až z Opatie, kde ještě stačil nadiktovat cyklus básní Jarní kvítí a dedikovat jej mladému skladateli Jindřichu Jindřichovi s přáním, aby jej zhudebnil. Setkali se spolu pod kaštany v zahradě hotelu „Na Šumavě", který se stal prvním dočasným básníkovým domovem, než se přestěhoval do Prunarova domu na náměstí. Sedával na sluníčku u sloupu v podloubí a několik dobrých ctitelů se staralo o jeho živobytí i rozptýlení z bolestivé strázně, nemoci, která sužovala básníka, zvlášť když na chvílí procitla jeho pozastřená mysl. Otcové města propůjčili k projíždkám vzácného hosta kočár i s kočím, aby se v letních dnech mohl zahledět na letní krásu smrkové aleje u Kubice nebo pohledem na Čerchov od lesklých hladin Babylónských rybníků. Po letech vzpomněla novinářská zpráva na jednu tklivou příhodu z těchto míst.
Těsně před básníkovou smrtí za jednoho letního parného dne jej vezl kočí z Domažlic ke Kubici. V prašném vedru, zhroucen na těle i na duchu, seděl nemocný básník na sedadle kočáru, tak znaven, že ani neodpovídal na otázky. Náhle procitl ze své trvalé únavy a ukázal za sebe na silnici. Kočár zastavil a kočí zvedl z prachu špinavou, opadalou bílou růži. Básník po ní vztáhl dychtivě ruku a upokojen si ji přitiskl na prsa. Zašeptal cosi a za chvíli opět upadl do staré malátnosti.
Nevím, slyšel-li tuto příhodu Jaroslav Seifert, básník tolik milující růže i Jaroslava Vrchlického. Kdykoliv půjdu kubickou alejí, vždycky si na ní vyvolám básníkův temný stín, rozsvícený vzpomínkou na bílou růži - jako na jiném místě budu potkávat štíhlého, vysokého malíře s vyhaslým zrakem, jak v bludišti své obraznosti hledá na šumavských stráních růži žlutou...
Už pětapadesát let uplynulo od těchto chvil, které zanechaly v paměti současníků několik obrazů, některých slunných, jiných posmutnělých, ale většina z nich už spí svůj věčný spánek na hřbitově za Skarmanem a nejmladšímu pokolení napovídá zdejší byt básníkův jen Bretschneiderova pamětní deska na prunarovském domě.
Mládež už tenkrát příliš nectila světské autority, ale churavému básníkovi chtěla připravit aspoň několik chvilek čisté radosti. S nadšením nastudovala jeho Hippodamii, skladatel Jindřich nacvičil při klavírním doprovodu Fibichovu hudbu a básník byl pozván na představení. Starý poeta rozhrnul zřídlou stříbrnou hřívu a prohrábl i předlouhé rouno na bradě, pozorně sledoval účinkující a pln zájmu se náhle oživeně zeptal: „Bože, jak je to krásné! Pošeptejte mně, prosím, - kdopak tu věc napsal?" To snad byla jedna z posledních básníkových radostí po jeho rodinných žalech i neméně bolestivých chvílích, kdy jeden z kritiků ho tak surově zranil svým výrokem o papírové pyramidě... Kdopak už si dnes vzpomene na jeho jméno?
Co všechno by nám mohl říci Jan Křtitel Dvořák, tehdejší ředitel domažlického gymnasia a bratr zakladatele naší orientalistiky, profesora na vysokém učení Karlově dr. Rudolfa Dvořáka. Tento bžatr-vědec spolupracoval s básníkem na překladu čínské poezie Ši-king, tehdy objevné pro české čtenáře. Ostatně oba tito ušlechtilí pracovníci vydávali své překladatelské dílo v Sborníku světové poezie, vydávané tehdy v Ottově nakladatelství. Paní Evženie Dvořáková, žena ředitelova, se starala o básníka s mateřskou péčí. Největšího úspěchu dosáhly výrobky její známé kuchyně, ať to byly švestkové knedlíky nebo zvlášť upravené ryby. Poslední Štědrý večer prožil básník v jejich pohostinné domácnosti a pan ředitel Dvořák v dopisu bratrovi napsal věcnou a hutnou vzpomínku, jež byla otištěna v jednom svazku Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického.
Už nevyjde z dveří své lékárny ani pan lékárník Lichtenberg se skleničkou pečlivě vybraného vína, ani pan doktor Krahulík nepředepíše slavnému pacientovi nějaký utišující lék, když bolest začala příliš sužovat... Když se u nemocného básníka zastavil pan doktor Antonín Steidl, bývalý majitel baldovského panského dvora, nikdy se tato návštěva neodbyla bez určité obřadnosti. Tento Nerudův spolužák z akademického gymnasia a staročeský poslanec na říšské radě měl za sebou tak dramatickou politickou minulost, že vytvářela kolem jeho hlavy mučednickou aureolu. Snad bude vhodné na chvilku přerušit vyprávění a obšírněji se zmínit o zajímavém běhu jeho života.
V pohnutém roce osmačtyřicátém hráli svou úlohu i někteří domažličtí synkové a předsedou Bratří červeného praporu se stal oktaván pražského akademického gymnasia Antonín Steidl. V době nejtužší bachovské reakce byl pro účastenství v tomto spolku s mnoha jinými členy zatčen, půl roku vyšetřován ve vězení na Hradčanech a odsouzen vojenským soudem k pevnostnímu vězení. Tři roky strávil jako vězeň v mukačevské pevnosti v tehdejších Uhrách, a když bylo vězení na pevnosti zrušeno, byl krátce vězněn v Olomouci, odkud jej vysvobodila všeobecná amnestie. Bylo mu dovoleno dokončit gymnasiální studium v Chebu a potom na lékařské fakulté ve Vídni. Po promoci se stal soukromým asistentem profesora Oppolzera. Ten byl v dubnu roku 1865 povolán do Nizzy k nemocnému carevičovi Nikolaji Alexandrovičovi a tam jej provázel i doktor Steidl. Než přijeli do Nizzy, carevič zemřel na zánět mozkových blan a míchy. Dr. Steidlovi bylo uloženo, aby mikroskopicky vyšetřil mozek i míchu carevičovu. Tak se dostal do blízkého styku s ruskými dvorními lékaři a carským dvorem. Cesta' do Nizzy a návrat přes Paříž, kde se 2drželi s profesorem Oppolzerem tři dny, aby vyšetřili zdraví dcer slavného skladatele Meyerbeera, byla pro další směr životní cesty mladého lékaře rozhodující. Ruská linie oldenburského rodu, rodina prince Petra Oldenburského v Petrohradě, hledala právě lékaře, který by ji mohl doprovázet v zimě na její italské cestě. Svými příznivci, profesorem Oppolzerem i jeho petrohradským kolegou profesorem Zdekauerem, byl dr, Steidl doporučen, aby doprovázel tuto rodinu. Přijal tento medicínský úkol a odejel s rodinou oldenburskou do Benátek. Za svou úspěšnou léčbu byl vyznamenán mnoha řády, procestoval s ruskou šlechtou téměř celou Evropu a ďevětatřicetiletý se oženil s bohatou dcerou karlínského továrníka. Po roce se rozhodl k návratu do domažlického rodiště. Byl propuštěn se závazkem, že při každé příležitosti, kdy jej bude potřebovat oldenburská rodina, přijede jí poskytnout lékařskou pomoc. Ve svém rodišti už nevykonával lékařskou praxi. Peníze nepotřeboval a snad také nechtěl poškodit místní lékaře, proto se omezil jen na léčení chudiny a na správu svého baldovského statku, který spravoval s velikou zálibou a přestavěl jej po ruském vzoru. Stal se veřejným činovníkem nejprve v městské radě, potom starostou okresního zastupitelstva, později zemským poslancem a nakonec poslancem v říšské radě.
Na svém baldovském dvoře hostil Karla Kovařovice, když v kraji hledal inspiraci pro svou chodskou operu, podnícenou četbou Jiráskových Psohlavců. Starý pán nosíval při slavnostních příležitostech na svém fraku ruský Řád černého orla a trochu mu lichotilo, že si mohl porozprávět s Jaroslavem Vrchlickým jako členem panské sněmovny, kterého jmenoval sám císař pán. Z této společenské hodnosti básníkovy padlo na šedivé vlasy starého revolucionáře také několik paprsků, které v umělcových očích, pokud mohly ještě jasně zřít, nebyly ničím jiným než třpytem pouhého pozlátka.
Pan doktor Steidl zemřel za rok po smrti básníkově a je pochován na domažlickém hřbitově.
Rok hostily Domažlice „svého Mistra", jenž v jejich zdech prožil jedny hezké prázdniny v své studentské mladosti, aby k stáru zde nalezl už jenom své úmrtní lože.
Chodím městem a táži se sám sebe, kdo z žijících pamětníků by mi mohl dát spolehlivé svědectví?
Ještě tu žil devadesátiletý muzikus na Dolejším předměstí v svém zvláštním a přece nám tak blízkém světě, kde je nashromážděno v policích, truhlách a skříních tolik národopisného bohatství, že se zatočí hlava nad tím nepředstavitelným množstvím. Příchozího zarazí i naftalín svým pronikavým pachem, vydychnuvším z kožichů i šátků, z vyšívání, krajek i modlitebních knížek, které by se jinak proměnily v nerušenou pastvu molů. Toto chodské muzeum by samo o sobě mohlo být pýchou některé veřejné korporace nebo jejím celoživotním dílem, hodným závisti. Ze stěn se na tebe usmívají hezké světice, namalované na skle, a tytéž veselé barvy vykřiknou z klenčské keramiky i z pestrého dívčího oblečení. A což když se otevrou malované halmaře a truhly, to už se nedá vůbec vypovědět.
Národní umělec Jindřich Jindřich, který mne provázel tímto svým královstvím chodského folklóru, mohl mnoho vyprávět z bohatých životních a uměleckých zkušeností, ale tíha stáří už příliš dolehla na tuto celkem útlou bytost.
Narodil se jako nejmladší ze synů pana řídícího Jindřicha v klenčské škole a už od kolébky mu vložily sudičky lásku k muzice, nouzi kantořiny i „svaté nadšení", bez něhož nelze dobře dělat žádný kumšt - a konečně ani tu kantořinu ne...
Tatínek byl tvrdá hlava, která odmítla zahrát před vrchností rakouskou hymnu, ale v hospodě U Hausnerů a U Bartošů ještě jako učitelský spomocník vyhrával bez pobízení a rád Boženě Němcové, jak to pěkně vylíčil J. Š. Baar v knížkách o paní komisarce.
Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy, ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky, veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil, hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben, Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice domů.
A což když si do kufříčku složil frak a skoro tajně přeběhl od Piškuntálů Vodní ulicí, aby se dostal včas k vlaku, který jej měl zavézt do Prahy nebo do Plzně. Tam doprovázel na klavír své milé přátele-zpěváky Emila a Karla Buriana, nebo pěvkyni světové pověsti, jakou tehdy byla Ema Destinová. Jedinou lidskou slabostí, která si dovedla osedlat Karla Buriana, byla sklenička dobrého vína, a když k ní slavný pěvec zasedl, byl nadobro ztracen pro všechny své posluchače. Ach, kolikrát si takto i s Jindřichem zahřešil před tváří boží... A Ema Destinová ? - Bože, ta prožila léta takové slávy, že musí dnešnímu pokolení připadat jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci. Tato pěvkyně zažila ještě „zbožnění divadla v široké nádheře panovnických dvorů a v přeplněných ulicích", projevy takové úcty, jaké by se dnes dostalo jen národnímu mužstvu při vítězném návratu z mistrovství.
Dívám se na pamětníka těchto umělců a jejich triumfální pouti a útlý starý pán jako by se mi ztrácel mezi věnci a fotografiemi svých slavných přátel v svém hudebním pokoji. A přece to byl on, kdo byl jedním z přímých účastníků tohoto zbožnění světové umělkyně. Nazývala ho svým Šubrtem a on za ní o prázdninách jezdíval do jejího strážského sídla nad Nežárkou, kde bylo tolik věcí k vidění, až přecházel zrak. Teprve dva roky před smrtí se rozjela sama do Domažlic, aby v hotelovém pokoji U černého koně až do rána vyprávěla podivuhodný román svého života. Musil to být opravdu vzrušený monolog podle jedné vzpomínky, která ještě dnes dovede vyvolat onu chvíli v plné svěžesti. Do rána vypravovala tenkrát jako nikdy před tím a nebyl to zivot, co plnilo té sny pokoj šarmem velké fyny, byla to opera, která ji svítila v očích, velká opera s vypřahovánim koni, poslední triumfy, v nichz lidé v divém nadšeni sami tahali kočár, přeménéný bohatstvím vénců v výhradu se zbožňovanou pévkyní uprostřed... Jak dnešnímu návštěvníku České Kubice vyvolat rušný muzikantský život v bývalém penziónu paní Klotyldy Vuršrové, nazvaném po básnířce Elišce Krásnohorské, jejíž verše o Chodsku byly vtesány do mramorové desky zasazené do zdi jídelny. Tenkrát před půlstoletím se tu scházelo mnoho vynikajících osobností z českého kulturního světa, ale největší přízni pohostinné paní Vuršrové se těšili muzikanti, kteří o prázdninách obsadili nejlepší pokoje i místa u stolů. Karel Burian vládl jako král této kumštýřské společnosti, kde o dobrý vtip a neobvyklé nápady nebyla nouze. Když před penzionátem zatroubil „první automobil českého umělce", znamenalo to začátek rytěřování múzám, trunku i ostatním líbeznostem života. Bože, jaká to byla najednou proměna v životě tichého komponisty z malého města, jehož skrovná učitelská existence byla v rozporu s pověstí, kterou se těšil v hudebním světě. Škoda, že tento drobounký stařec čekankových očí a ještě pevné ruky, která dovedla sáhnout do kláves s udivující jistotou, nám nezanechal svoje napsané paměti. Jaké by to bylo zalidněné vzpomínání a jakými hlasy by nám ožila Kubice, dnes celkem tichá... Jen krásné vzpomínky zůstaly na paní Vuršrovou v mysli dětí a vnuků jejích bývalých návštěvníků, z nichž už téměř všichni se odebrali za řeku Léthé do věčné tichosti. Už před čtyřiceti lety dozněla v pražském krematoriu Jindřichova píseň, komponovaná na verše Karla Buriana a zpívaná už jenom nad rakví v záplavě věnců jako poslední rozloučení. Poutník vzpomene v Kubici na spisovatelku Terezu Novákovou i na jejího syna, literárního kritika a profesora brněnské university Arna Nováka, který tu pobyl několikrát i po smrti matčině. Jednou přednášel Domažlickým o Boženě Němcové a účastníci vděčně vzpomínají na jeho proslov při od74 halení pamětní desky na rodném domku K. M. Čapka-Choda. A jednomu svému ctiteli napsal o Kubici slova plná lásky: „...děkuji Vám, že jste si tam vzpomněl na můj dávný pobyt. Ale byl jsem od těch dob pod Cerchovem ještě několikráte a vždy si přinesl z tohoto krásného kouta domova mnoho osvěžení..."
A byla to paní Vuršrpvá, která se z Kubice přišla rozloučit k domažlickému úmrtnímu loži knížete českých básníků, jenž býval i jejím hostem. Bože, jak se tu rozšuměla křídla vzpomínání... ale kdeže všechny loňské sněhy jsou...
Když projdeme pod stropem Branky z Bezděkovského předměstí do úzké Branské uličky, překlenuté třemi prampouchy, nebo procházíme-li ulicí Vodní a Hradskou, ocitáme se v světě zvláštního kouzla starodávných pavlačí, kočičích hlav, koutů, štítů a stínoher, jež za letních dní barevně zbásňuje sluneční svit a v zimě měsíčná noc svými hlubokými stíny. Tyto končiny starých Domažlic jsou jako stvořeny pro kreslíře-vedutistu, který miluje bizarnost těchto zákoutí, ostře ohraničenou světlem a stínem. S opravdovým potěšením je kreslil, leptal, řezal do dřeva a maloval na papír i na plátno Jan Paroubek, odborný učitel kreslení na zdejší měšťanské škole, který je sice rodákem z Bezděkova u Klatov, ale už jako jednoročního hošíka jej rodiče odvezli do Domažlic. V rodině bednářského dělníka z městského pivovaru byli rádi, když hoch s prospěchem vystudoval domácí gymnasium, kde byl spolužákem Ladislava Klímy, a už tehdy projevil velkou vlohu výtvarnou. Maturanta si povšiml plzeňský profesor - spisovatel Jan František Hruška, a vyzval jej, aby byl jeho společníkem při studijních potulkách chodskými vesnicemi a kreslil mu potřebnou dokumentaci k národopisným statím. Profesorovi neušla tajná hochova touha po vzdělání na malířské akademii, ale na její splnění nebylo v tehdejších rodinných poměrech ani pomyšlení. Ovdovělá maminka těžko sháněla nejnutnější živobytí a na další studia nebylo prostě peněz v chudé domácnosti. Spisovatel se obrátil s prosbou na tehdejšího mecenáše mladých talentů architekta Josefa Hlávku, presidenta České akademie, a ten po zhlédnutí Paroubkových prací přislíbil podporu sto dvaceti zlatých ročně. Gymnasista se však rozhodl jinak. Svá humanistická studia doplnil odborným učitelským kursem a vrátil se domů jako řadový učitelský voják. Snad chtěl existenčně pomoci mamince, snad se bál strádání chudých studentů, snad zatoužil po samostatném postavení, kdož ví, co se tenkrát v hochovi dělo. S profesorem Hruškou zůstal v přátelských stycích už trvale a ilustroval mu pohádku Princ Jáchcivíc i Princeznu Pradlenu, které vyšly v Praze u nakladatele Černého.
Když v Domažlicích pobýval sochař František Bílek, snad zprostředkováním Vrbovým sblížil se s mladým kreslířem, sympatickým svou skromností, a zasvětil jej i do techniky barevného dřevorytu, kterou Paroubek později vyjádřil své nejkrásnější zimní motivy.
Od Bílka máme z těch let na novém hřbitově u chrastavské silnice za Skarmanem celkem tři náhrobky, které tehdejší návštěvníky odrazovaly svým nekonvenčním i secesním pojetím. Jsou pamětníci, kteří vzpomínají na Bílkův výklad díla přímo na hřbitově před pozvanými diváky u příležitosti dokončení pomníku na hrobě starosty Petra Hany. Tento náhrobek je nejhonosnější. Kristovu postavu vytesal v kameni, ale portrét zasloužilého purkmistra nechal odlít v bronzu. Svou sochařskou práci doprovodil stejně osobitým slovesným doprovodem, pro nějž si vytvořil i vlastní „bílkovské" písmo. „Naše skutky měřeny naší měrou, ještě v pokoře čekáme, že je změříš velikostí svou." Náhrobek profesora Josefa Webera je jistě skromnější. Vytesal na něj reliéf světice se sepjatýma rukama a uvedl nápisem: „Děkujeme Tobě, že jsi nám popřál svého zalíbení po třiatřicet let." Reliéf klečícího Krista s rukama vztyčenýma nad kalich (utrpení ?) spatřujeme v secesní bílkovské kompozici u hrobu MUDr. Václava Miloty.
Tento lékař byl kamarádem akademika MUDr. Josefa Pelnáře a na srbské frontě za první světové války oba onemocněli při výkonu lékařské služby tyfem. Pelnář se uzdravil, Milota podlehl nemoci. Bílkův nápis: „Až dosud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší!" vyjadřuje osobní konfesi umělcovu z válečné doby, vzpomínku na její oběti i na lékaře, který se obětoval při službě bližním. Tím je vyčerpána Bílkova práce Domažlickým.
Podle rodinné tradice netkvělo Paroubkovo žákovství v přejímání Mistrovy techniky, ale Bílek mu otevřel cestu k novým výrazovým možnostem. V kreslířově vilce na Habeši mi ukazovaly umělcovy dcery otcovo grafické a kreslířské dílo, které je tu pietně uloženo v celistvé úplnosti. Citová noblesa sáhne k vašemu srdci z každého listu a vy tušíte pod ním bohatý vnitřní život v jádře plaché bytosti a zgruntu dobrého člověka, který existenční zápolení frajkumštýře vyměnil za skromnější existenci učitelskou, nezáviděje šťastnějším druhům ani světskou slávu, ani jejich snazší podmínky pracovní. Dvě publikace Starobylé město Domažlice s vlastním kultivovaným slovesným uvedením a cyklus barevných akvatint Zasněžené Domažlice jsou vlastně nejosobnějším vyznáním autorovy lásky k svému domovu i jeho přírodě. Dva roky před rozvratem svých duševních sil maloval Jaroslav Špillar městské panoráma z několika stran. Poprvé postavil svůj malířský stojan v místech někdejší Hořejší brány, aby vyzkoušel svoje umění vedutisty na stále půvabném a vděčném motivu náměstí s podloubím a barokními štíty původních gotických domů. Ještě na jaře téhož roku 1903 si nalezl na Skarmanu totéž místo, odkud Julius Mařák se svým neomylným citem pro nejcharakterističtější pohled je namaloval pro předsíň královské lóže Národního divadla. Špillarovi se podařilo zdůraznit kamennou drúzu kostela U svatých, nad střechy zvednout typické městské věže a celé panoráma pozastřít jarní modří. Z popředí obrazu ovane vnímavého diváka chladná vůně kvetoucích trnek, tak typická pro pozdní jara celého Pošumaví. Vy stoupí me-li dnes na Nevolický vrch a hledáme bývalou krásu starých štítů a pavlačí nad střechami Bezděkovského předměstí, budeme stejně zklamáni jako při zadívání z dnešního sokoliště na motivy, které tehdy maloval s vrozeným cítěním krajináře-lyrika. čas příliš rychle zasahuje do ustálených obrazů, než abychom se mohli okamžitě smířit s jejich (ne vždycky krásnější) proměnou.
Kdykoliv obcházím město, vždycky se zastavím na jednom místě, odkud se mi zdá nejkrásnější pohled. Od „Umučení" na Šumavě, které jistě zná každý rodilý Domažličan, ke spatřit v soustředěné zkratce vše, co vyjadřuje charakter tohoto starobylého města na pozadí Haltravy a Čerchova, i bližšího Hrádku nad Kozinovým Oujezdem, kde staří Chodové zapalovali strážné ohně místo červených světlic, kterými by dnešní pohraniční stráž oznámila pohotovost proti nepřátelskému vpádu. Když jsem si tento svůj milovaný domažlický motiv přišel nakreslit s jeho poezií zasněžených střech, zjistil jsem, že jsem přišel opravdu v poslední chvíli. Už v příštím zimním čase bude tato moje nejkrásnější domažlická veduta (aspoň pro mne) zastřena novostavbami rodinných domků a vilek... Jen českobudějovické náměstí předčí svým rozsáhlým čtvercovým půdorysem a Samsonovou kašnou skromnější rozměry domažlického rynku, jehož podloubí se mu však vyrovná svou starobylostí i krásou. I tady, jako v jiných městech, bylo na konci minulého století porušeno náměstí jako architektonický celek stavbou nové radnice, kterou chtěl pan purkmistr Hana, tak zasloužilý o mnohý jiný počin, navždycky zanechat památku na rozvoj města za svého úřadování. Do reprezentačních prostor nechali otcové města umístit rozměrné plátno Adolfa Liebschera, znázorňující bitvu knížete Břetislava, zavěsili sem portréty purkmistrů královského města a zřídili i úřadovny městské spořitelny jako centra hospodářského života. Mne z té kašírované nádhery zaujalo jedno nenápadné sgrafito na sousední přestavbě, která je součástí radního domu. Je to raná práce Zeníškova žáka Josefa Kočího, ale nakreslená čistě a se smyslem pro velkou formu, jakou vyžadoval zvolený husitský námět.
Složitě profilované ostění a gotický oblouk Dolní brány vyvolá mnoho historických rozpomínek. Pod její klenbou cinkaly podkovy válečných koní z družiny krále Jana Lucemburského, který sem svolal dva zemské sněmy, tudy vjel do města po vítězné bitvě Prokop Holý, příjmím Veliký. Snad to byl děkan K. B. Hájek, který prý složil známý nabádavý nápis, vtesaný do kamene renovované Dolní brány:
Domažlice, pevná vlasti hráž
co jste nikdy byly, budte zas!
Jiná verze naznačuje, že toto lapidární dvouverší je dílem Hájkova přítele Karla Jaromíra Erbena, slavného básníka Kytice.
Lituješ, že na této bráně nevidíš nějaké sgrafito od Mikoláše Alše, nadaného úžasným smyslem pro heroické činy a postavy. Jak by se na ní vyjímal husitský bojovník nebo chodský strážce hranic v Alšově dramatické zkratce! A jaký by to byl vstup do tohoto starobylého města. Procházíš krok za krokem, chvíli v chladivém stínu podloubí, jindy na slunečné straně, a pořád je co prohlížet z nashromážděných architektonických tvarů i zednického a kamenického díla. Jednou je to hrotitý gotický portál, jindy mázhaus nebo zbytek umné kované mříže u vchodu do klášterní zahrady, či reliéfy, znázorňující čtvero ročních časů. Kreslíře upoutají štíty, rozčleněné od středu k okraji v stylizované podobě rozpjatých křídel. Jen kamenná kašna, která ještě donedávna stávala u arciděkanského chrámu, ti chybí. Dávala tomuto místu melodii, zvlášť za tiché průslyšné noci.
A znovu se vracíš do chladných prostor děkanského chrámu, kde v tichu se soustřeďuješ k meditacím a vzpomínkám.
Na pilíře vystupující z gotického zdiva, nasadili zedníci barokní klenby mohutného rozpětí, do jejichž eliptických pásů namaloval plzeňský malíř Julius Lux v polovině osmnáctého století ke chvále Královny nebes fresky tak mocného účinu, že ještě dnes dovedou vzrušit i duše značně posvětštělé. A nedivíme se vůbec s Janem Paroubkem, „jak mohli odolat těmto svůdnostem katolických mistrů oni zbožní občané, potomci husitů, jimž byla víra nadevše"? Tato doba růžencových pobožností a v máji zpívaných loretánských litanií se svou okázalou zbožností se prodlužuje až hodně daleko přes polovinu devatenáctého věku. Celý život v měšťanských domech této doby vyvolává vzpomínkové čtení z Rodinné kroniky Josefíny Regálové, jejíž otec, doktor Antonín Klement, mnoho dobrého vykonal pro Boženu Němcovou i Josefa Kajetána Tyla.
Když do úzké uličky vedle chrámu zaduje zbožný hlas varhan a po jeho ztišení ostře zacinká zvoneček ministrantův, když se hlavy klečících „bulek" skloní k zemi a jejich tvrdé ruce se kajícně bijí do prsou, přivolávám si děj i citové ovzduší jednoho příběhu z Patera novel nazvaného Mendelssohnův koncert, v němž Karel Matěj Čapek-Chod promítl několik silných dojmů ze svého mládí.
Hrdina jeho novely Vojtěch Kopicius zdědí vzácné kremonky po svém strýci Xaveriovi, jemuž Vojtěchův otec slíbí u úmrtního lože, že na tyto housle se nebude nikde jinde hrát nežli v kostele. Vojtěch se prohřeší nejen na otcově slibu, ale i na své sestřenici Cecílii, a postihne ho neúprosný trest ve ztrátě umělecké kariéry. Ztroskotá při svém prvním koncertu na pódiu v Rudolfinu a později jako dědic otcovy muzikantské hodnosti na kůru domácího chrámu. Toto romaneto končí Vojtěchovým pádem na kruchtě, kdy se znesvěcené rodinné kremonky roztříští pod skáceným tělem houslistovým. Nedovedu si jinam zasadit koželužský kopiciovský krám s nedělními venkovskými ševci, kteří popíjejí z kolujícího džbánu a při pozdvihování za velké mše padají na kolena při zacinknutí zvonku, než do schnáblovského domu vedle farního kostela. I vážné tváře muzicírujících řemeslníků a jejich druhů „pěvců literáků", kteří za „dřevěný deputát" obstarávali nedělní řigurálky, jsou odpozorovány přímo z domova Čapkova dětství. Tento občasný výtvarný kritik, „bezpečnější ve svých soudech o sochařství", byl nadán především vizuálně plastickým smyslem, proto se tak málo zajímá o barvy, krajinu i folklór. Jeho postavy jsou tvárněny především sochařským hmatem - a zájem o plastiku a sochařské řemeslo provází jej po celý život. I do poválečných Řešan zasazuje svého Viléma Rozkoče, který tvoří pro město válečný pomník.
Zajímá-li ho na rodišti vlastně jen ovzduší maloměsta, promítnuté do osudů a příběhů, které pozoruje v zkřiveném zrcadle grotesky, má to daleko hlubší důvod, než si zpočátku byl ochoten přiznat. Nepromítá do psudu Antonína Vondrejce, básníka a korektora, zběhlého studenta a autora jediné sbírky „Poskvrněná početí", i některé vlastní hluboké prožitky? Neozývá se tu i Čapkův dávný pocit křivdy z mladých let, kdy na posledních právnických prázdninách pocítil na vlastní kůži výsměch spolurodáků ? A necítil do pozdního stáří nezájem rodných jako pohanu, on, který pod maskou siláctví skryl cítění velmi zranitelné? Nebudeme bloudit v spleti otázek, na něž by nám mohly dát odpovědi jen hluboké sociologické studie a důvěrná znalost spisovatelova díla ve vztahu k jeho rodišti. Jedna otázka však neodbytně provází poutníka tímto městem, ať chce nebo nechce. Tomuto kraji se dodnes nedostalo velkého lyrika. Má sice olbřímí myslitelskou postavu Ladislava Klímy, ve všem svéráznou a vysoko přečnívající svou myšlenkovou odvahou a důsledností, ale básníka, který by se jí rovnal, toto město ještě nezrodilo. Jsou tu odedávna znamenití vypravěči, jejichž fabulační schopnost a tvárlivou řeč už postřehla Božena Němcová, muzika tu byla vždycky doma, smysl pro barevnou zvučnost nalézáme u lidových hrnčířů, malířů svatých obrázků na skle i chodských šedliček, ale lyrická poloha a čirá obraznost tu nikdy, zdá se, nebyla domovem. Život uměleckých ztroskotanců, tak typických pro dílo Čapkovo, se promítá v próze jiného epika, který jen náhodně a letmo navštívil Domažlice. V románě Rozhraní, nejlepším díle Václava Řezáče, kde rozvinul nejvíce svou psychologickou vlohu i slovesnou kulturu, jako bychom se octli v nějakém známém prostředí. Jen poslechněte: „Tak jako Vilém jsem seděl v tom starém zašlém hotelu a díval se na náměstí, kde se v mrazivém jitru rozvíjel život důvěrně známý a přece tak nepochopitelně vzdálený a cizí. Hledal jsem kořeny, z nichž jsem vyrostl takový, jaký jsem, ale cítil jsem v srdci jen trouchnivinu malého městečka, v němž bych už nikdy nedovedl žít..." Nejde tu jenom o vnější atributy jako třeba zdůrazněné podloubí, ale celou atmosféru, jež se zdvíhá nad určitými osudy jako těžká klenba vody nad tělem utopencovým.
Je jistě čtenářsky zajímavé pohroužit se do života Viléma Háby, rodného bratra Viléma Rozkoče 1 Antonína Vondrejce, kteří čtenáři připadají uhněteni ze stejné hlíny a postavené do nějakého prostředí všem společného. Na přímý dotaz vzdělaného čtenáře, domažlického rodáka, odpověděl Václav Řezáč, že při psaní románu myslil jednoznačně na Domažlice a se svým románovým hrdinou se několikrát osobně setkal v Praze; pocházel prý z Domažlic. Tyto románové souvztažnosti by mohly zajímat vědeckého pracovníka, který by chtěl vysledovat jejich zákonité příčiny a vztahy, jež umělci postřehli okamžitě svou intuicí. I dnešní návštěvník města se sejde ještě s podobnými typy, které by mohly být modelem k hrdinům tohoto žánru i pro naši současnost. To ovšem patří jiřiá. oblasti než našemu vypravěčskému a poutnickému záměru. Na téže straně hlavního náměstí, kde poutníka upoutá gotický portál staré hospody, bůhví proč nazvané U přičinlivosti, v níž sedávali v době svých domažlických návštěv Mikoláš Aleš i Alois Jirásek, stojí o kousíček níž směrem k Dolejší bráně jiný starý patricijský dům, kde byl původně také výčep piva a říkalo se tam u Masopustů. Tradice dochovala o něm pověst, že tu byla v bouřlivém roce osmačtyřicátém Božena Němcová na nějaké tajné schůzi, na níž byl domažlický rodák Petr Fastr provolán českým králem. Snad... Uvěříš nakonec všemu v tomto romantickém prostředí, kde musíš projít v šeru nejdříve klenutým průjezdem, potom přes troje schody, zaklepat na několik dveří, než ve jdeš do uměleckého království malíře Františka Michla, žáka Otakara Nejedlého na pražské akademii. Hned na první pohled upoutají práce jeho uměleckých přátel, ať jsou to rané litografie Moravcovy z doby, kdy jezdíval do kdýňského rodiště své paní, nebo bronzový model k pomníku na Chodském náměstí od Otakara Švece, Štursova žáka, který má na Dolejším předměstí ještě jedno dílo: pomník Svobody. U přítele malíře jsem se setkal ještě s Švecovou drobnější plastikou houslistky. Nezávidím mu ani jednu práci Preislerovu, malíře, kterého miluji od studentských let, ani obraz Némejcův, poblíže jehož nepomuckého rodiště jsem učil patnáct let, ale obraz Antonína Chittussiho, znázorňující Kapří rybník u Třeboně, byl příčinou mého podlehnutí jednomu ze sedmera hlavních hříchů, které jsme musili umět zpaměti už ve škole. Svěží akvarely Michlova spolužáka z akademie Bořivoje Žufana jsou nápovědí jiné historie, o které si povíme později.
Něco chlapeckého zůstalo v zjevu umělce, byť už má za sebou pětašede81 šátku. Představoval sis rozkrabaceného chlapíka,plného suků a zakroucenin jako jeho milované borovice, které tak rád maluje. Ale nenechte se mýlit nějakou lyrikou, byl to už odmalička vzpurník, o kterém se psalo v novinách v souvislosti s urážkou Jeho apoštolského Veličenstva. Za německé okupace mu zase jeho rebelská nátura nedala dobře dělat a ocitl se dvakrát ve flossenbúrském koncentráku.
Těžko by se spočetlo, kolik návštěvníků už posedělo u skleničky vína v tomto milém prostředí domu tak pohostinného, málokdo z oblasti kumštu, když zavítá do Domažlic, se tu nezastaví. A patří už k domácímu rituálu, že host s hostitelem sejdou zase pod klenutím chodby a po několikerých schodech přes dvůr, kde je prostorná malířova dílna. Ateliéry krajinářů se podobají jako vejce vejci: je to něco mezi skladištěm našepsovaných pláten a rámů, většina obrazů je naskládána u stěn a k tomuto barevnému světu patří skřínka s ještě barevnějšími motýly a sklenička nějaké domácí slivovice, aby se „rozjasnil zrak". Prohlížím obraz za obrazem a myslím na profesora Jindřicha Čadíka, který o Chodsku Františka Michla napsal tato uvážlivá slova.
Jako všichni maliři blízcí lidovému pojetí, je i náš Michl v jádru lyrikem, opěvajícim svůj kraj bez přetek k lidskému stojanovému naplněni, třeba při malbě chodských vesnic uplatňuje svým vžpůsobem dilo člověka jako pře tváři tele zemé. Rád obdivuje kus dramatu, aťjiz blikla se bouři nebo nějaké „dokonáno jesť6 na troskách věkovitých dubu a obrovitých šumavských smrků a roztodivných větvi borovic. Proto má rád opuštěné lomy a pískovny, jichž obnažené nitro vžemě má své baladické kouklo a vfyly účinný barevný efekt umocňující počítat s výraznými světelnými protivami. Jistě výstižným a přiléhavým slovem je tu v zkratce vyjádřen umělecký portrét Františka Michla a není třeba k němu nic dodávat.
V příjemném ovzduší malířova domova myslím na jeho kamaráda z akademie, který tu u své sestry profesorky prožil jedny z nejhezčích let života a u Michlů byl pravidelným denním hostem.
Malíř Bořivoj Žufan odmalička trpíval prudkými bolestmi hlavy. Do svých obrazů kytic a krajin promítal jásavou barevnost, vervně a v pracovní horečce, jako by chtěl pozapomenout na všechny svízele své tělesnosti. Snad pod dojmem tohoto neustálého utrpení se začal zajímat o medicínu a chtěl ji studovat na lékařské fakultě. K splnění této tužby bylo potřebí dokončit středoškolská studia a přinést maturitní vysvědčení. Dal se zapsat na domažlické gymnasium jako mimořádný posluchač a soukromě studoval tak dlouho, až úspěšně vykonal maturitu. Jistě bylo z jeho strany potřebí značné píle a vytrvalosti znova se učit latinská slovíčka, bez nichž není možné lékařské studium. Dal se zapsat na lékařskou fakultu Karlovy university, chodil pravidelně na přednášky, dostal index a o prázdninách prakticíroval jako medik v kladenské nemocnici u primáře dr. Dienstbiera. Když Němci zavřeli naše vysoké školy, byl konec i Žufanovu medicínskému studiu, ale přátelil se dále s lékaři, maloval náměty z piteven a špitálů, Častěji než jindy se soustředoval k posledním věcem člověka, než mu je navždycky rozřešila Smrt Ničitelka i Utěšitelka.
Žufanova domažlická léta se nevyčerpávala jen studiem a zkouškami. Tento živelný malíř prostě nemohl být živ bez malování. Několikrát maloval Domažlice, jednou Dolejší bránu s věží chodského hradu za zelení zahrad, podruhé motiv za Královým rybníkem, „kde se konají národní slavnosti v Domažlicích", Jak sám poznamenal vlastní rukou na papír akvarelu. A zajel si až pod Cerchov pro motiv Fuchsovy Huti, tehdy ještě zalidněné a vyhledávané domažlickými turisty. V profesorských rodinách zůstalo několik Žufanových portrétních prací. Podobizna gymnasijního ředitele dr. Emila Strejčka je nakomponována do nejvlastnějšího prostředí portrétovaného. Malíř si ho posadil přímo k pracovnímu stolu do ředitelny. Portrét profesora dr. Zástěry připomene tragický konec jeho života. Zastřelil se v Praze při okupaci pohraničí, protože nemohl přežít tuto národní katastrofu, jak napsal v dopise na rozloučenou. Co by asi řekl pozdějšímu řádění gestapa ?
U Michlů visí portrét paní domu, citlivě a živě namalovaný, stejně jako podobizna přítelova oživená kyticí stojící na stole, jedny z nejlepších Žufanových akvarelů.
Vzpomínali jsme i na spisovatele Jana Vrbu, jenž prožil trojí léto v malířově kolinecké chatě, kterou vystavěl ženin strýc a Michl ji od něho koupil jako své útočiště pro malování v plenéru. Spisovatel si liboval a svoje dojmy zaznamenal v památní knize hostí...
... tak se stalo, fyjsem do Kolince apadl v načínajícím podzimku a hned druhého
dne Ti musil dáti za pravdu, fy je-li kde na světě klid -je to nesporně v Kolinci,
do něhoz by měli jezdit jako do sanatoria všichni kumštýři, kdyžje posedne morousovi tá nálada. Za pouhé tři dny jsem jí byl prost a vžačal jsem psát „Ptačí svět",
jehoz vlastní jádro bylo hotovo za 14 dnů a zbytek domyšlen za večerního sedáni
na pavlači, kdyz se soumrak modře snášel na nedaleký velhartický hrad a padal
popelem na opuštěný fydovský hřbitov s vyvrácenými náhrobními kameny, k nimz
uz nikdo neklade na hromádky návštěvní obláčky... A tak po půl roce Ti tisknu
po bratrsku ruku a do Kolince se pojedu vžas podívat. 22jj 19 jj.
Ještě dvakrát pobyl autor Dražinovské hory a Myslivcova roku v malířově kolineckém tuskulu a napsal v něm několik přírodních glos z kraje, snad část zamýšlené nové knihy.
Když jsme v radniční dvoraně povzpomínali Vrbových nedožitých pětasedmdesátin, vypravili jsme se na přátelskou besedu s paní Helenou Vrbovou do spisovatelovy vilky, postavené téměř na konci města, odkud se rozvírá široký pohled přes městské věže až Iť hřbetu hraničních hor. Jan Vrba, který v ní prožil větší část svého pracovitého života, si tu věru nemohl stěžovat na nedostatek přírody. Před vilkou se rozkládala rozlehlá zahrada, do které zasadil všechno možné stromoví i květenu. Rok co rok rozvírá před okny magnólie své nafialovělé květy, které mi tu vždycky připomenou jednu návštěvu Jalty, nezapomenutelnou právě pro magnólie, jež jsem tam spatřil jako vysoké stromy.
Na stěnách visely dva spisovatelovy portréty, namalované malířem Jaroslavem Krátkým, zdejším rodákem, který býval v této vilce častým návštěvníkem a jehož otec měl knihkupecký krám právě v domě, kde před lety bydlila Božena Němcová. Malíř rád porozprávěl o svých přátelských stycích s romanopiscem i o svých pařížských studiích v dobách mladosti. Prohlíželi jsme si obraz chodských přástek od Václava Malého i Langenbergerovu bystu, ale Špillarovy obrazy, právě ty nejcennější, si odvezly po smrti otcově spisovatelovy děti.
Na vybledlé hřbety knih sahá svou nehmotnou rukou míjející čas, ale ty saháš k těm „svým" nejmilejším, vyvolávaje si tvář spisovatele, který ti nedávno před svou smrtí napsal dva hezké čtenářské dopisy. Už tě neprovede svým Chodskem a už se nesejdeme k přátelské besedě, na niž tak upřímně zval.
Na Chodském náměstí vztyčuje chodský hrad svou štíhlou hlásku, kterou zavrcholuje trojitá báň s loubením, jak ji nakreslil Mikoláš Aleš do Jiráskových Psohlavců, vedle praporu s psí hlavou jako nejdůležitější emblém chodské samosprávy. Poutník, poučený základním dílem Roubíkovým o chodské historii, si okamžitě uvědomí důležitost tohoto sídla vlastní chodské vlády. Sídlila s městskou správou za společnými hradbami až do roku 1592, kdy vyhořel hrad a zůstal v sutinách téměř sto padesát let. Dávná královská výsada, jejíž přísný příkaz stanovil, že žádný šlechtic se nesmí usadit na městském ani chodském zboží, dávala tomuto hradu zvláštní společenský význam.
Dlouhé spory vedlo město o hrad s Lamingenem spíš z důvodů prestižních než hospodářských, ale u lstivého vypočítavce zvítězily důvody zištné a proto po předstíraném váhání jej nakonec postoupil Domažlickým za dva městské rybníky na Babylóně.
Měšťané jej ve dvacátých letech osmnáctého věku vystavěli do nynější podoby a pronajali erární správě. Ta v něm zřídila solnici, jež se zde nalézala ještě na začátku minulého století, potom byl hrad znovu upraven a sloužil jako sídlo magistrátu královského města, aby se nakonec proměnil v úřadovny hejtmanství.
Dnes je tu chodské muzeum, kde Jiří Hana se svými spolupracovníky ochraňují památky městské historie, archív, z kterého čerpali František Palacký i Alois Jirásek, i soubor obrazů a soch, z nichž nejvýznamnější jsou díla Špillarova. Mnoho cenného se tu dovídáme ze starých ročníků místních novin, zejména v Poslu od Čerchova, a litujeme, že hluboká proměna života, která tak výrazně charakterizuje naši dobu, nebude pro budoucí nikde dokumentárně zachycena. I v klatovském Šumavanu jsem si mohl ověřit vysokou úroveň české krajové žurnalistiky v dřívějším čase. Již v šestnáctém století slynuly Domažlice svou latinskou školou, na které později učil Jan Kampanus Vodňanský a otcové ze Starého Města sem posílali své pražské synky na učení. Mistr Bacháček z Nauměřic delegoval na domažlickou školu učitele z pražské university a radoval se, že Domažličtí postavili novou školu. V tomto zlatém věku českých měst zde působilo několik znamenitých pedagogických osobností, jako Lupáč z Hlaváčova, Sylván z Trnavy a prý i zdejší rodák Jan Roh.
Když bylo v roce 1778 zrušeno gymnasium, založené augustiniány již na začátku sedmnáctého věku, otcové města usilovali o nový stánek vědění. Teprve v sedmdesátých letech minulého věku dosáhly i Domažlice svého gymnasia, nazývaného „gymnasiem universitních profesorů", jehož věcný i osobní náklad hradilo město z vlastních prostředků.
Škoda, že literární historik a zasvěcený znalec Čapkova díla dr. Miroslav Halík nám ze svých bohatých vědomostí nenapsal historii tohoto učiliště, jistě by nám nejspolehlivěji pověděl o jeho profesorech a žácích, kteří se nějak proslavili v české vědě a umění.
Když byl o svatém Václave roku 1881 odhalován v jednom z městských sadů Myslbekův pomník děkana Antonína Příhody, dobrodince domažlického studentstva, stál na této slavnosti mezi sekundány gymnasia i Henryk Holubuc z Klenci, v žákovských katalozích zapsaný jako Jindřich Baar. V těch letech se objevuje mezi domažlickými profesory několik výrazných osobností, které svým působením se nadlouho zapsaly do srdcí svých studentů. Profesor Emanuel Peroutka, jeden z prvních zdejších abiturientů a pozdější klasický filolog a překladatel Platónovy Ústavy, zaujal studenty svými výklady pro kouzlo stylu antických autorů, z kterých souvisle čtli Ovidiovy Proměny a Homérovu Iliadu, a touto četbou získal aspoň některé z nich jako věrné a oddané čtenáře veršů pro celý život.
Totéž se dařilo profesoru Janu Voborníkovi v učivu z české literatury, pro kterou dovedl opravdu zažehnout srdce svých posluchačů. Poprvé jim někdo sdílně vyložil, co to je básnické umění, a nadšení studenti si podle vzoru jiných ústavů založili studentský časopis, do něhož ukládali „plody svého ducha". Nejdříve vydali dva ročníky Lípy, které redigoval Jaroslav Preiss, přeštický rodák a synek soudního úředníka, který se stal později generálním ředitelem Živnostenské banky a kupoval obrazy a vzácné tisky pro potěchu duše. Septimáni založili za účasti Baarovy nový časopis, který redakční rada pojmenovala První vzněty. Jaroslavu Preissovi ani tentokrát nedalo, aby se nezúčastnil i tohoto nového literárního podniku, pro jehož tisk přinesl do Baarova bytu otcův úřední hektograf. Tak za zády soudního úřadu vznikla tajná tiskárna, kde studenti zneužili úředního rozmnožovače k věcem naprosto neúředním a nedovoleným. Přísný ředitel Antonín Škoda chtěl velmi přísně vyšetřit tuto studentskou nerozvážnost a ještě přísněji provinilce potrestat, ale dobrý pan profesor Voborník včas upozornil studenty na toto nebezpečí a zabránil tak možným nepříjemným následkům.
Nelze vyjmenovat všechny studenty, kteří se později nějak proslavili. Vzpomeňme však aspoň universitního profesora Antonína Matějčka, jednoho z našich nejvýznačnějších historiků umění, jehož šes tis vážkové Dějiny umění patří k základním dílům naší uměnovědy. Další profesorem na vysokém učení se stal dr. Emanuel Rádi, žák Masarykův a autor českých Dějin filosofie. Jeho dílo Válka Čechů s Němci bylo ve své době předmětem mnoha diskusí pro příliš svérázné autorovo pojetí ve věci tak politicky ožehavé. Jeho bratr František Rádi byl profesorem na technice - a abychom uvedli aspoň jedno jméno ze světa medicíny, jistě si zaslouží vzpomínky universitní profesor Josef Pelnář, profesor vnitřního lékařství světového jména, který se nikdy nestyděl za svůj ševcovský původ. S ředitelem muzea Jiřím Hanou jsme se vypravili na místo jeho největšího historického zájmu, k baldovské kapličce, odkud prý kardinál Julian shlížel na zmatený útěk křižáckých vojsk. Žádná soudobá zpráva neudává přesnou polohu místa, odkud papežův zástupce obhlížel průběh bitvy. Já však s Jiřím Hanou věřím sám pro sebe, že to mohlo být jedině tady. Přítel, který vysledoval z kronik všechny pohyby jednotlivých vojsk a prostujdoval ze starých lejster celou strategickou situaci, má pro své tvrzení dost přesvědčivých důkazů, že stanoviště křižáckého velení bylo právě na tomto kopci. Z této výšiny lze totiž obzírat krajinu do daleka na všechny světové strany. Na severozápad dohlédneme až k Přimdě a jižněji do končin pod Čerchovem, k jihovýchodu dosáhne náš zrak až ke kdyňským kopcům s výraznými vrcholy Rýzmberkem a Korábem. Když se odtud pan kardinál zahleděl do údolí a popojel na jih, mohl z blízkosti přesně vidět, co se právě dělo dole před městskými hradbami. Tedy: kolem dokola obzory tak dramaticky vzduté, že slyšíš z jejich vln hřmění husitského chorálu. I dnes.
Ha ty svatyj Vavřenetku,
stojíš na pékným vrMku,
vycházejí panny z tebe
jako handélové z nebe.
První vyš/a celá bílá.
Druhá vyšla -jen se skvíla.
Ha ta třetíy nejhežkejši to byla má žnejmilejší.
Čtvrtá byla jako vobravž
když mé nechceš, hrom té rovyravž
hrom té rožravž na dvé strany
pro falešný miluvání.
Když se mladistvý literární kritik Arne Novák na sklonku století loučil se svým letním pobytem kubickým, měl tenkrát ještě značné aspirace básnické a proto se s krajem rozloučil verši, jejichž závěrem zdůraznil chodskou lidovou zpěvnost.
Být na Chodsku a nevědět nic o vavřinecké pouti by bylo stejné opominutí jako při návštěvě Prahy nevidět Hradčany. Je to trochu odvážné přirovnání, ale pro domažlického rodáka má Veselá hora s kostelíkem svatého Vavřince bělajícím se na jejím vrcholu v stínu mohutných lip aspoň takový význam, jaký má pro Pražana křtěného Vltavou hradčanské panoráma nebo dvojvěží Vyšehradu
.Arne Novák dobře postřehl výrazný rys chodské povahy právě v lidovém zpívání a jistě viděl na Vavřinečku barevné hemžení chodských krojů i děvčata krásná „jako vobraz", když vycházela o známé pouti z kostela v svém svátečním oblečení.
Pojdme v lesnatém stínu romantické Vavřinecké rokle až ke „kloboučnické" kapličce svaté Anny, kde se podle pověsti zastavoval kat s odsouzencem na jeho poslední cestě k Šibeničnímu vrchu a kněz mu tady posloužil svátostí oltářní. Žitniště a brambořiště dosahují od města až po vrchol hory, jejíž nitro je složeno z amfibolické břidlice, křemene a živce, mezi nimiž se lesknou tenké lístečky slídy, jako bychom listovali v nějaké třpytné knize.
Vzpomněl jsem si tu na jednu starou skupinovou fotografii, která nám zachovala účastníky vavřinecké pouti v šestadvacátém roce. Sešla se tu opravdu názorově pestrá společnost lidí z oblasti kultury. Na vrchol kompoziční pyramidy postavil fotograf vysokou postavu v placaté čepici a vedle ní pána s usměvavou ducatou tváří. To přijeli z Kdyně pan profesor Žákavec s malířem Wellnerem, před ně se posadil jiný kdyňský letní host s nezbytným skicákem na kolenou, malíř Alois Moravec, jehož paní byla vychována ve Kdyni. Jiný Kdyňan, dr. Jaroslav Štěpánek, se oblékl do bílé rozhalenky a soustředěně se dívá do objektivu kamery, zatímco jeho choť Hana Štěpánková, národopisná pracovnice a spisovatelka, se o něčem baví s paní Vrbovou. Malířskou profesi tu ještě zastupují dva plzeňští kumštýři, Bohumil Krs a Josef Hodek, kteří se sem rovněž vypravili z jednoho kdyňského penziónu. Jako představitel literární historie v této společnosti tu stojí František Krčma, merklínský rodák, jehož máchovské studie a edice jsou průkopnickým dílem, ne vždy ještě plně doceněným. Často se vracíval do Domažlic k rodičům své choti. Reprezentantem krásného písemnictví je tu Jan Vrba, který přišel na pouť i se svou paní. Opravdu si tu dala dostaveníčko skoro celá tehdejší kultura z Chodska a to věru stojí za zaznamenání.
Tento vrch byl původně bez jména a stávala na něm chodská stráž. Původ vavřinecké svatyně má tak zajímavou historii, že si ji převyprávíme z jedné Weberovy stati o Chodsku, vydané knižně jako doprovod k Štaflovým obrazům roku 1914.
V červnovém dni roku 1683 se ozvalo z děkanské kostelní věže prudké šturmování, ohlašující požár. Zmocnil se celé Hradské ulice, plameny už olizovaly šindelovou střechu radnice a zdálo se, že červený kohout zachvátí celé náměstí. Nic plátno, že se řada sousedů roztáhla až k městskému příkopu a ruka ruce předávala plná vědra vody, oheň se zdál být mocnější než všechna lidská vůle. Nezbývalo než se obrátit o pomoc boží. Slíbili za ni vystavět chrám na. místě mezi chodskou vsí Stráží a Šibeničním vrchem a zasvětit jej svatému Vavřinci, bdělému patronu ohně, který má v srpnu svůj sváteční den. Tento světec byl vybrán záměrně. Potřikrát už zachvátil oheň střechy města v srpnu, v měsíci jeho jmenin, a byly to nejzhoubnější požáry.
Pan děkan vyhověl prosbě věřících, vyšel z kostela provázen jejich průvodem a s monstrancí se obrátil proti běsnícímu živlu. Bylo sice už zbytečné hasit, co stálo v plameni, ale požár se už dále nerozšířil ani na jedno stavení. Nebezpečí bylo tedy zažehnáno, ale sousedé nadobro pozapomínali na splnění slibu. Když už uplynulo deset let a vrchol kopce vyčítavě čněl stále bez svatyně, rozhodla se zbožná městka Zuzana Veselá, počestná manželka mydlářského mistra Adama Veselého, že tam dá na vlastní náklad vystavět kapličku. Ta byla léta Páně tisícího šestistého devadesátého pátého v den svatého Vavřince slavnostně vysvěcena. Od té doby měl dosud bezejmenný kopec pojmenování po štědré dárkyni Veselá hora.
Zbožný slib byl splněn jen zpola a pohněvaná ruka boží znovu tvrdě dopadla na domažlickou obec. Ještě během stavby Zuzaniny kapličky vypukl požár, který sežehl i dřevěný kostelík na Dolním předměstí, zasvěcený svatému Antonínu. Za padesát dva roky se rozpomenul „nebeský věřitel" znova a tentokrát už bez shovívavosti. Nový požár pohltil třicet osm měšťanských domů uprostřed města i oba chrámy, děkanský a klášterní. To už bylo příliš varovné znamení. Rozpomněli se znova na dávný slib a začali sbLat peníze na tolikrát už odloženou stavbu kostela, věnovanou ve zbožném úmyslu patronu proti požárům. Kaplička Zuzany Veselé „jako boží prst zlého svědomí k nebi ukazující" byla zbořena a 13. srpna roku 1775 se stal nový kostel jevištěm první chodské pouti, která bývá slavena od těch dob vždycky „tu neděli po svatém Vavřinci".
Scházívalo se na ni celé Chodsko a snad nejdojemnější bylo shromáždění v tragickém roce devětatřicátém, kdy se tu sešlo na této celonárodní pouti přes sto tisíc návštěvníků z celých Čech jako na manifestaci věrnosti i na demonstraci proti okupantům.
Silnice od Domažlic k Újezdu je zpočátku lemována alejí jasanů a akátů až k Psímu rybníčku, v jehož hladině se tmí hnědavý stín olší, na březích rudne kyprej a ostrůvky se bělají voňavými květy tužebníku. Bylo právě po bouřce, když jsem tu procházel. Ostrá vůně trav stoupala z mokrých luk, pcháče, starčky a komonice prostřely do ticha své vydychnutí, z pole těžce vzlétlo hnědavé koroptví hejno a za sytě zeleným lánem polehlé pšenice se zatměl nad Havlovicemi lesnatý hřbet Dmoutu. Myslil jsem na pana ředitele Václava Melzera, mykologa a kreslíře, znalce našich holubinek, s kterým jsem se v svých chlapeckých letech setkal na jednom houbařském kursu v svém rodišti. Právě na Dmoutu objevil zvláštní odrůdu muchomůrky tygrované, jejíž jedovaté sestry nalezly domov i v zahradě domažlické hájenské školy.
Prudce zadýchlo z lánu pokosené řepky, vpravo se červenaly petrovické střechy, nad nimiž zatleskala holubí křídla, a z lánu lusek vylétl kos, aby sezobl z asfaltu loudavého slimáka. Myslím, že se mnoho nezměnilo na této cestě od doby, kdy tu chodívala Božena Němcová. Stejně jako dnes tu tehdy zrála jablka a v trnčí hnízdili ťuhýci, jen autobus tu tehdy nejezdil a nezanechával za sebou přejetou užovku.
Mohutná planá hrušeň a řada vlašských topolů jsou předznamenáním Ojezda, jedné z historických chodských vsí, známé tolika čtenářům Jiráskova románu i Vrbových Chodských rebelií. Veliký požár v sedmdesátých letech minulého století proměnil starobylou podobu obce v dnešní výstavnost, ale půdorys statků a návsi je týž jako za starodávna. Před vsí nějaká babička ve flámišce brousila srp, náhle zasupěl traktor a navoněl cestu teplou vůní chléva z roztroušené mrvy, na rybníčku se zabělaly husy a před staveními se sešel ženský sněm, který tě upoutává jasnou červení jupek a punčoch.
Klenutým vjezdem vcházíš do stavení, kde hospodařil sedlák Jan Sladký, nazývaný po chalupě původně Rosocha a později Kozina. Do štítové zdi jsou zasazeny dvě kamenné ruce: jedna drží srolovaný pergamen „majestátu" Karla IV. a druhá třímá okovanou čekanu. Kdo měl nápad, aby označil kozinovský statek těmito atributy? Když byl na Hrádku stavěn Kozinův pomník, zřítila se z jeho podstavce pískovcová postava a obě uražené ruce zůstaly po pádu ležet na zemi. Bylo to znamení nebo výstraha? Komu? Ostatně tento pomník provázelo ještě několik zcela zvláštních okolností.
Návrh pomníku vypracoval mladičký Myslbekův žák František Hošek, ale než došlo k vlastnímu provádění, sochař zemřel a jeho dílo musily dokončit ruce Čeňka Vosmíka.
Stavení, které je dnes proměněno v malé kozinovské muzeum, není Kozinovým rodným statkem. Narodil se ve dvoře „hu Rosochů", kde patnáct let společně hospodařily obě rodiny, jeho a bratrova, a kozinovský dvůr vykoupil od svého příbuzného Františka Krutiny. Po tomto statku se teprve od té doby nazýval Kozina, jak přesvědčivě dokázaly rodopisné studie Václava Sladkého. Dnes, jistě už v několikrát přestavěné usedlosti, nalezneme některé kusy nábytku ze starodávné chodské „sence": v rohu těžký dubový stůl a nad ním „svatý kout" s lidovými obrázky na skle, pověšenými po obou stranách kříže, u stěn lavice, suden na nádobí, starodávná truhla, vše, co může ve vnímavějším zraku vyvolat obraz prostého živobytí chodského vesničana.
Už Historie o těžkých protivenstvích církve české, napsaná Janem Ámosem Komenským, uvádí z Újezda pět mučedníků pro víru českých bratří. Nějaký pán ze Švamberka, uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Ouježda nedaleko Domažlic, dal je v méstečku Boru upáliti, jejichž tato jména byla: Matéj Prokop, řemesla ševcovského, Jan Šimonovic, tkadlec, Bartoloméj Hranovic, bednář, Jan Hrbek, hrnčiř, Jan a Mikuláš Nadrybka, bratři vlastni, sedláci. Kdyz knéz papežský se jich optal, chtéji-li ho za pastýře duši svých přijiti, odpověděli že oni moji pastýře duší svých Krista. Na popravu vedeni jsouce, šli zmužile; a kdyz úředník byl obzyláštné k Mikulášovi naklonén, nadéji mu zivota činil, aby jen néjakého času k rozmyšlení se, byř bylo za celý rok, popadal; on jako by to podání přijiti pomýšlel, trošku se pozastavil a hned „dlouho by to bylo a já bych toto bratrstvo své ztratil", odpovédél: a tak s nimi k hranici přece šel. Na dvou staveních, u Schránu a u Vítů, připomenou přesné nápisy tuto událost z doby švamberského útisku na Chodsku, který nebyl nijak lehčí než robotná břemena Lomikarova. Jana Selnera, řečeného Čtveráka, a chodského „prokurátora" Jiřího Ziky (u Jiráska Syky), rychtáře a šenkýře, známých ze vzpoury proti Lomikarovi, vzpomněli rodáci označením na jejich bývalých dvorech. Nakreslíš si tu ještě poslední dřevěný srub a vystupuješ mezi lískovými keři vzhůru ke Hrádku, vyvolávaje si z paměti úderný rytmus Vrchlického veršů z „Balady o smrti Jana Koziny", který tě vzrušuje už od studentských let...
šel, buben znél, ó jak se tmel
sknž černé sukno zvuk.
Šel hrdí vzpřímen...
V hrdém postoji se tyčí z vrcholu podstavce na Hrádku z kamene vytesaný Jan Kozina v šerkovém dlouhém kabátě, s připravenou čekanou v ruce, a vedle něho pes, věrný průvodce na nočních hlídkách v lese. Když vítr rozšumí u pomníku zkroucené větvoví kostnatých sosen a temná mračna vystoupnou nad čerchovské lesy, když déšť bubnuje do oranic a z roztržených nebes zasvitnuvší slunce promítne obě štíhlé domažlické věže na šedé pozadí obzoru, cítíš kozinovský symbol v hlubší souvislosti s naší časností.
Žádný feudální hrad nestřežil na tomto pomezí bezpečnost vlasti, ale už v dávných dobách ji čeští králové svěřili ostražitosti a statečnosti jejích lidových strážců. Nějak důsažněji chápeš, proč pro svoji strážnou úlohu a stálou připravenost k obětem, pro věrnost k rodné řeči a zděděné půdě se vždycky těšil tento kraj a tento lid zvláštní lásce i pozornosti celého národa.
tato kapitola v PDF
