Vlachovo Březí
Toto pošumavské městečko proslavili po celých Čechách malíři venkovských jevišť, loutkových divadé- a přepestrých divočin na průčelí poutní střelnice. Jen si vzpomeňte na představení kočujícího loutkáře XXXočky, i na oponu, s které Libuše věští slávu Prahy, pamatujte se na růžová lýtka Boženina u peruckého potoka, na knížete Oldřicha a vladyku Horymíra, kteří vyjeli na štíhlonohých brunách z dílny těchto strůjců ilusí.
Než kluci přičichnou o pouti k střelnému prachu aspoň pomyslně, než sestřelí papírovou růži, drátem připevněnou k špejlíku, vzruší svou obraznost za zvuku amplionu velmi svůdnou podívanou, vyobra- zenou na plátně olejovými barvami. Lovec s tropickou přílbou zamířil lankasterkou na rozevřenou krokodilí tlamu, jejíž zuby jsou zakrváceny ukousnutou nohou černochovou. Vlčí smečka přepadla na zasněžené ruské stepi uhánějící sáně (přední se právě zahryzl do prsou krajního koně) — a jinde zase tygr královský prchá nádherným skokem před puškou indického maharadži, sedícího na sloním hřbetě v přebujelé vegetaci indické džungle.
Výtvarná kolportáž rodokapsů, která má vždycky u diváctva mnoho naděje na úspěch.
Městečko půvabně rozložené na úpatí Vyšoháje uvede naše vzpomínání do idyly i do dramatu. Odmysleme si barokní kopule s farního chrámu představme si na místě herbersteinského zamkni prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco chalup a jsme o několik století v minulosti. Sousední kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich z Březí, syn místního vládyky. Snad právě on pokřtili Jana z Husince, poněvadž tehdy osadníci husinečtí patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží březské přešlo později v držení Malovců z Malovid a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vláčnou nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolu podepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnic a se svými poddanými stál věrně při kalichu. Po katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští »pevni u víře« a k ušní zpovědi museli být později přinuceni násilím soldátským i jezuitským. Nevím, považovalo- li za trest »skryté semeno« (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě li v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem izbujelá — dlouho však trvalo, než sousedé se mohli poklidně ji věnovati rozkvětu svých živností, z nichž soukenická slynula dobrou pověstí svého díla široko v kraji.
Domek v uličce na Kavčinci připomene svého rozence, Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož »Pamětí« se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Fara pana faráře Kareše hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození, Josefa Jungmanna. Probuzenecký autor tragedie Angelina, František Turínský, tu dvě léta justiciároval. »Výryvky mého života,« jež psal slavný přírodopytec Jan Evangelista Purkyně, mají velmi zajímá- nu zmínku vlachobřezskou: »Moje matka Rosalia její starší sestra byly dcery panského šafáře jméem šafránka ve Vlachobřezí, panství to Dietrichteinském,« matka se provdala »za mého otce, tehdáž kontribučního ve Vlachobřezí.« V dětských letech navštívil tento učenec s matkou její rodiště, ale na desce iměti zůstal jen obraz setřeného obrysu.
Škoda, že sešlo básníku Janu Vlastimilu XXXX ze zamýšlené presentace na zdejší faru, mohl býti poblíž svého přítele Plánka i rodných končin Čelakovského a Vlachovo Březí by bylo dnes bohatší o jednu zajímavou probuzeneckou postavu.
Duší předobrou byl » Páter Radost« z Klostermannova románu »Ecce hommo«, který ze štěkeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost. Tímto »přezděvem« si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém Pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl, věru, hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan měl k smrti rád rapé a ten boží trunk. Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho »radost ze života«. Posílávala mu kaplany vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světci že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. — Teď se jistě raduje někde v ráji se svými stolovniky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představiti tváře zchmuřené a asketické.
Pan profesor Josef Brož zná u Vlachova Březí každý kámen a o všem tady něco ví. Jak by nevěděl o zednickém mistru Jakubu Bursovi, na něhož v celém okolí upomíná tolik památek? Vidíte-li někde zbarokisovaný štít se sloupky a stylisovamým zednicky smrčkem — nebo jiný s božím okem ve vrcholu, dejte si pozor na legendu s letopočtem, z níž se XXX nejen jméno stavebníkovo — ale leckde si přečtete jméno Jakuba Bursy. Nevadí, že neuměl, kresliti plány; jeho stavby jsou jistě bytelné, účelné a osobité.
Plastickou výzdobu řezal do malty na místě, vlastní rukou, bez předloh i nákresů, svěřuje se zcela jenom své obraznosti. U Dudáků v Libotyni vyzdobil štít reliefem Umučení Kristova, Boškovu živnost v Jiřeticích andělíčky a kalichem — a s jeho umem se setkáváme nejen ve Dvorech a v Bušanovicích, ale i v končinách vzdálenějších Březí Vlachova. Zemřel v osmdesátých letech minulého století zcela chud — víc rozdávaje ze svého ducha, než aby myslil na rozhojnění svých statků pozemských.
»Chtěl věčně bych býti jen jak podzimek —
však jako ten první a zdravý."
(Jan Neruda)
Prvního dne zářijového, roku 1878, zastavil na zdejším zámeckém nádvoří kočár, z něhož vystoupil vousatý básník. »Binokl na očích, v ruce hůl.« Pan ředitel panství Alois Tichý ještě neočekával svého bratrance; dcera Anička se však něco natěšila na strýcovu návštěvu dopisem slibovanou. Znali se z Prahy, kde Jan Neruda, krátce před tím, galantně provázíval tuto svou mladičkou neteř z venkova do lóže Prozatímního divadla — a do jejích očí se zadíval »hluboko, přehluboko ...« V jejich jiskřivém zrcadle se pomalu ztrácela jiná FIX tvář dívčí, také horoucně milovaná a vzpomíná, nad jejímiž osmnácti lety se předčasně zavřel na podčapelském hřbitově v kraji berounském.
Terezie Macháčková. Tereza á Gesu z »Prostých motivů«?
Básník přijel z Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapiti své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky — ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlinou u kostelíka Svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka — »malá Smrtka — sama dítě«.
»Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice.«
Odjel časně zrána a jen lístek, popsaný verši »Balady dětské«, zůstal na přítelově psacím stole místo dlouhého rozloučení.
»Pojďme, pojďme — ale zticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče.«
»Binokl na očích, v ruce hůl,« kráčel zrána zámeckou zahradou vlachobřezskou, pobzukuje si nové verše do »Prostých motivů«. Co chvíli zatahal za černou šňůrku cvikru, mačkaje roztržitě viržinku »blondýnku«, zatím co mu hostitelčina péče připravovala k obědu pstruhy i raky a Anička slunný pokoj, změněný později v hraběcí ložnici. Odtud dlouze vyhlížíval k Libínu přes husinecké údolí na prachatickou stranu a zase k lesu Hradišti.
Anička Tichá ...
»Nesmějte se pávučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi.
Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimí:
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi —
přece i to pozdní kvítko
ještě těší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.
Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá —
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa.«
Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy — ale, drahý Jene Nerudo, které »bílé kvítko« jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimních mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i »sedmikrása bělolistá« — ale »bílé kvítko jahodové« přece už dávno, dávno odkvetlo. Rozkvete-li i v září v těchto vysokých polohách, je to přece jen anomálie.
Nechtěl jste snad vyjádřiti touto (nechtěnou?) záměnou nějaký vnitřní, neodbytný pocit, posledními verši tak rozpačitě napověděný? Tato botanická zmýlená se mohla snadno přihoditi básníku výlučně městskému, (i když o něm víme, že svá dětská léta aspoň zčásti prožil na venkově) — ale proč to omlouvání za lásku, jarem dýchnutou do pavučin jeseně? Parnasii jste znal. Nejde o omyl.
»Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby —
však trhám zpět zas zelenou svou síti;
kam on mě useď, bují tořič — kvítí
umrlčí hlavy do podoby.
Já vesel hledal sněžnou parnassii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a našel ji — však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze
s umrlčí lebkou ve svém vazu.«
Tak přece jen obraz Terezie Macháčkové nebyl ještě setřen docela ...
Kde jste ale poznal tořič? V této krajině ne, v Preslově » Rostlináři«? Tořič pavoukonosný, jeho květ podoby pavoučí mohl ve Vás vzbuditi představu umrlčiny...
»Pojď — pojď! To ve výši kdes volá
a zní to jako ptačí skřek;
já rozhlédl se: černá vrátka
a malý veský hřbitůvek."
To by mohla být Svatá Máří. Přišel jste do této vesničky od svatovojtěšského kostelíka ze Lštění a poseděl v téže hospodě prapodivného průčelí, které tam je podnes. A jaká vyhlídka! »Náš Boubín má šedivou čepičku«, »z mlh dešťovou polívku vařk, »již kraj zhnědnul a hory jsou jak holé zdě«, »plují mráčkové šedí« ...
Kolem kostelíka je hřbitov. »Svět jako k spaní byl XXXstrojen. — Z trávníku čpěla hlína.« Básníku, čpí jenom kouř — nám, venkovským, hlína vždycky jen vodní. Jen na okrajích měst může čpíti tráva — ale tady, ve Svaté Máří, ani na hřbitově čpěti nemůže. Pod kostelním štítem stojí těsně u zdi železný kovanýkříž. Otvírám dvířka starodávné schrány — a zapištění smrtihlavovo vylekalo mou tvář do úděsu. Ne, XXX není vymyšleno. Mám v zápisníku pečlivě nakreslen XXX i můru, zaznamenán opis nápisu náhrobního:
Sde odpočívá welebný pán Matěg žabka, jenž v 38tém
lů věku svého dne 22ho čerwence 1840 pohřben
Náhoda? Nevěřím v ni — tento kříž zde i tehdy jisti stál — ale kde je tu tořič? Vzlykavý větře, proč mi znovu našeptáváš verše Nerudovy za hřbitovní zídkou? »Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo! Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo, co mi vzdechů odvanulo a co slzí zakanulo!
A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do smrákavé dáli: "Kde jsi — kde, ty moje
štěstí"
Jaroslave Seiferte, uvědomil sis duchovní přítomnost Nerudovu, obzíraje ze zátoňské tišiny XXX tohoto kraje? Bílou věž kostela svatomářského jsi musil zahlédnout každodenně. Jistě i Ty miluješ tohoto básníka, drahého Tvému srdci. Dvě krásně citlivé básně jsi nám tu napsal, jednu o hřbitově,XXX
XXX roztoužená Múza oslovila vroucněji Bedřicha Smetanu v druhé básni věnované Zátoni — Nepovídali Ti u čeňkovy pily o skupině smrků, z nichž jeden prý vlastní rukou zasadil sám skladatel »čertovy stěny«? Možná, že slyšels i písničku, ve zdejším kraji zpívanou:
»Svatý Vojtěch na vršíčku,
Svatá Máří v dolině,
pověz ty mně, můj Honzíčku,
kdy zas přijdeš z Volyně.«
Autorství tady věrojatně přikládají Nerudovi — i to je možné. Byl na obou místech. V hospodě u Svatého Vojtěcha přinesla mu šenkýřka na stůl horkou šišku chleba, právě z pece vytaženou. Rozlomila ji na kusy 1a dala za okno vychladnouti. Bože, jak kuřata tenkrát rozradovala našeho básníka! Přilétla a klovala ještě kouřící se střídku. Nám je už jasný jeden verš: "zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.« A víme, odkud se vzal i taneční, lehounký, usměva- rytmus některých »Balad a romancím. V ChlumaXX stará Janská zpívala a tancovala všechny písničky i tance z celého Podlesí, »Zavíjenou« i »Konotickou« — a Jan Neruda dychtivě poslouchal a zapisoval si všechno na místě. Jaké to asi bylo smyslové osvěžení pro básníka z Prahy!
Všechny vzpomínky soustřeďuje však stále jedno XXX jméno: Anička Tichá. —
Byla tato láska opuštěna nebo podvedena v nárocích na svůj erotický sen? Zdá se, že ano — zadívá- ni se pozorněji do tváře pozdější paní, nešťastně provdan= za jiného. Básníku, kolikrát už Vás lásky opustily? — Odpečetíme-li si vzkaz Vašich veršů, neubráníme se tentokráte Vašim slzám pokání — a z čeho jste se kál?
»Tak zvolna — tak smutně —
svou loďku dál životem sunu -
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?
tak sám a sám
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla nad vlny nadzdvihnu —
vždy kanou s nich slze něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy — toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!«
Anička Tichá? —
Ano. Měl jste odvahu rozdmýchati jiskry, ale před plamenem jste uděšeně couvl. Proč? — Probudil jste v dívčí duši píseň a přestal na nejkrásnějším místě — když se chtěla nejsiřeji rozletět — vykloubil jste jí křídla. — čí důvěry bylo vlastně zneužito? Básníku zdá se mi, že nějak příliš lehce, (nechci říci lehkomyslně) přesunujete břímě odpovědnosti někam, čemu jste se celý život vyhýbal. Vždyť i jméno boží píšete tady bez věžičky ...
» ... však jsem chtěl také šťasten být,
však pánbůh nechtěl tomu.«
Nenadlehčil jste si, aspoň trochu, kříž svého pokání?
Anička Tichá ...
Dívala se za Vámi svým hlubokým zrakem, když jste tehdy odjížděl z hraběcího sídla zase někam k Vídni, ale jedna sloka "Prostých motivů" nám napovídá mnoho i z Vašeho loučení.
»Ach, takhle, pěvče zahynout
jako ta luční tráva.
Ret bledne již, tvůj sklon ti věště,
a na něm nechť ti píseň ještě
v omamnou sloku povyzrává.«
tato kapitola v PDF další kapitola (Krajina Jana z Husince)
