Krajina Jana z Husince
Tam drsně se žije a pozdě zraje.
Daleko, daleko, a přece neunikneš jim
těm svahům posetým
trním a kamenem.
Ten kámen, ty trny i v srdci mém.
Podzimní větry jí rozervaly šat
a vidím zemi vyhublou, kostnatou
těžkými vrkoči lesů proti nebi vlát,
kacířsky hrozíc pěstí skalnatou
do rovin shlíží, jež posedla pýcha.
Motýli úsměvů jen mihnou se hložím
na našich stráních. A srdce rozkřesané
té země kamenem,
vysoko vzplálo snem
o království božím.
(A. M. Píša)
Na rulových útesech u říčky Blaníce živoří klasy a podzimní hořce dýchají do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost parnasií na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky na stráních pod XXXžištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro schý polibek chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůní jako popel z ohníčku pasáčkova, rozvátý vichřicemi. »Vše je tak po česku chudé,« Jene Nerudo.
»Broušena bídou až k srdci bodá
té země siroba a chlad —
Nad lesy, nad horami chmurně se sune
stín Mistrovy řízy.
Uprostřed popeleční vůně
rouhání světu slyš
a dravě tiché předříkávání smrti."
(A. M. Píša)
Od Zd9kova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval pěše Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen »zpovzdálí« zhlédl rodiště uctívaného světce Mikuláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem »tuto naši Palestýnu« navštívil s vodňanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzrpomíná:
»Až před smrtí, snad v umíněném snu
mluvíval o šumavě, mládí svém
a byl by rád se rozejel tam hned
v obdivu jakéms jásavém
a jak by o něčem chtěl vyprávět,
co milé bylo mu ...«
Tito návštěvníci přišli jen jako hosté a zase odešli, ale těžký úděl malíře svého kraje byl dán až husineckému rodáku Josefu Krejsovi. Tato krajina pozdních jar a předlouhých zim, kraj, kde stupeň zámožnosti se měří už majetkem koňského spřežení, krajina, v níž stačí si uvědomiti neslýchané procento dětské úmrtnosti a neléčené tuberkolosy, aby ses zachvěl, stala se osudem umělci, vyrovnávajícímu se s úkoly životními a uměleckými za podmínek nesmírně obtížných, ale s charakterností hodnou obdivu i úcty. »Tady se těžce žije a pozdně zraje.« To platí naplno i o mém mrtvém příteli. Sám zrozen z bídy, nejlépe jí rozuměl. Jezdívali jsme za ním s Dr. Antonínem Křížem, zdejším rodákem, do starého patricijského domu, jejž celý vyzdobil sgrafity, kde měl i dílnu u přítele nakladatele Arnošta Fidlera, svého »dvojčete«. U něho malovával na »prkejška« své kosárkovské »pohádky«, u něho vysedával pod hodinami s kukačkou nad destičkami zimostrázu, aby do nich vyryl dřevoryt šumavské Madony nebo Husova rodného domku, jež pak barevně tiskl po japonském způsobu.
Bohémsky drsný, těžkopádný, tajíval pod suky slov cit dojímavě něžný, zjitřený horečkou souchotinářů, cit, jejž skrýval před neúplatnou pochybovačností rodáků. Vymykal se jim jak způsobem života, tak vnitřním habitem. Vodíval nás k » větrnému království pasáků« na Babí hůrku; tam malovával nejraději. Tyto končiny turisté míjejí — ale v nich je ztajena pravá duše Husinecka. Tam uslyšíš »tiťáky«; tak přezdívají cizinci zdejším, protože zakončují měkce infinitiv. »Pudete na louku hrabať?« — bylo slyšeti zdola nějakou babku se »smáť«. Dole stříbrný provázek Blaníce se leskne lezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštu, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické ry a východně »pustý zámek« helfenburský. Zadílán přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš těžké lidské dílo tam dole: na pily a sklárny, na Ikamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, |vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých laráčků s obědy brambor a kyselého zelí, na předasně zestárlé mámy, strhané nežádoucími porody, na Ivěčně nedoživené děti, na lásku vystřízlivělou zklamáními, na chlapy, nahrazující si pocit štěstí šidítkem plkoholu, na pytláky i pašery, na holubáře v Zábrdí, na výměnkářky, vlekoucí v nůších suché borové šišky »krůtaly« — dost už, dost!
To všechno poznal důvěrně Josef Krejsa, pokorný dělník ve službách umění malířského a své krajiny rodné.
Je smutná »šumavská« zeleň jeho obrazů — ani ty polní kytičky nehýří veselostí jako jinde. Po jeho smrti vedl mne smuteční stín malířovy ženy (která by mohla psát romány o umělcově bídě), do zšeřelé dílny, kde na opuštěné papíry a plátna ssedá prach zapomenutí. Bože, tak rychle se zapomíná... Rozměrné plátno šumavské slati je poznamenáno vnitřním zápasem malířovým a já, ne bez rozechvění, XXX na malou dřevěnou destičku. Je poslední prací umělcovou. čím se obíral v posledních chvílích? Tušová kresba představuje zasněženou krajinu, v níž XXX chudák v dřevácích táhne těžce na saních dětskou rakvičku...
Už zemřel i pan Arnošta — a ty se díváš na jedno plátno, kde mrtvý malíř soustředil do šumavské krajiny u jesliček Jezulátka všechny své krajany pod střechu dřevařské boudy, jako by věděl, že chudoba dává nejraději a že sama nejvíce potřebuje boží lásky. Smutná je pouť »pěšinkami mrtvých«.
Na hřbitovní stráni jsem si prohlížel Krejsovu fresku v kostele svatého Cyrila a Methoděje, jejž vysvětilj Husův ctitel, biskup Jan Valerian Jirsík, zastavuji sej u zlomené vrtule nad hrobem bratří Rysů, letců tragicky zahynuvších a u pomníčku Krejsova vzpomínám, vzpomínám.
Déšť smyje jednou s kapliček a stavení jeho fresky, jeho obrazy spočinou mimo tento kraj na stěnách sbě- ratelů— ale láska, již tak samozřejmě a nenáročně roz- dával a jeho neumdlévající dělnost, zůstane příkladem i odkazem. Hrobaři Koubo, ještě načas budete vyprávěti návštěvníkům o mrtvých svého hřbitova, jejž tak pečlivě opatrujete — ale já už nemám odvahy vrátit se v tato místa —
Jan Neruda by našel dnes toto městečko jen málo změněné. Na plotech už neschne dílo "punčochářů" — ti pracují v továrně. Zase »elegii«, spíš než eklogu by zde spatřil. »Místo velkého pomníku jen skromný medaillon" na Husově rodném domku — jeho rodnou světničku, (tolik tehdy děsící), poněkud upravenějším bez nájemníka — v červenci by slyšel "nadšená hesla" jako tehdy — ale z Husových knih by měl po ruce zase jen ty staré ve vydání Erbenově. Od "nadšených hesel" jsme se totiž dál nedostali.
Krajina Jana z Husince ... Projdi ji s očima otevřenýma. Dívej se pozorně do niter chodců, na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou, proč krajané
»nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá později léta
že přímý a silný ten hoch s tím hrozně
pravdivým hledem,
jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava
se kacířem stal i svatým, ba svědomím
celého světa,
že na hranici pálen svou pravdu, jak věřil
a učil, kdys mohl zpívat,
že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři,
zář nebeskou v obličeji svém bledém,
jež po tomto světě již nezáří,
že protivit moh' se a přece se s nebeskou
svatostí na vše dívat...«
Pamatuje jej i tisíciletá chlístovská lípa, i chráněný prales Lukenský na svahu Boubína, jehož hloubka má podnes "všechnu nádheru i krutost svobody". Chápete, zadíváni k Libinu, že
»snad
měl po matce přemítavý smutek a po Bohu
hlad,
že hodiny naslouchal větrům a díval se v lesy
a cítil
změn prchavé stíny od jar až po zimy mráz?
Snad
měl po otci vůli, jíž podřídil všecko,
co do duše chytil,
od otce se učil chorobu krotit i radost zmáhat,
lži kárat a v pokušení vždy rozeznat
pravdy hlas?
Tu všudypřítomný dlíval, když divokým
dupotem se strání
se plašily pastevců kozy, návratu pudem
tknuty,
je za sebou vlíkly, jim zařezávaly do rukou
provazy,
když za křiku divého řevu, v posledním
vzhoření plamenů
z černého ohniště zmrskaný kouř se háďaty
vyplazí
a syčivě vybuchuje a krčí se, zešlehán pruty
až zkomírá bíle a bezmocně, tence
jak sen, když sotva že nadechnutý
se dopřádá na myšlence ...
Ti všichni, kdož s ním se tu životem brali,
ti všichni, kdož znali jej, sotva jej nad všecky
milovali,
tož pro smělý jeho zrak, pro zdravý jeho růst,
pro pobožnost pravdivé duše,
že k světlu rošt, že se dral z řady,
že uměl záhy
ty učené cizáky z Prachatic přerůst,
kůr štěbetných žáků,
chór rozezpívaných nad pulty ješitných
literáků
zlatem srdce a stříbrem úst.«
(A. Sova)
Tak živě si představuješ Janovo mládí, kráčeje cestou, kterou on sám chodíval do Prachatic mezi lukami, plnými kvetoucího starčku u skály porostlé lískovím, jejíž převislý balvan tvoří přírodní podobu Husovy hlavy i hlavy mateřiny, vpravo šumí Blaníce (tehdy netvořila ještě přehradní jezero) a tam za lesnatým hřbetem je město jeho školení.
Ještě přejdeme kolem Starých Prachatic, původní osady, po níž dostalo nové hrazené město svůj název, sejdeme krabatou polní cestou k úhoru, plnému chrp, třezalek a vlčích máků až ke kapličce na skále, kde se modrá pávinec a naše oči překvapí úchvatný obraz. Nedivíme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u »Dolní brány«. Její zubatá zeď s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob žižkových. Prachatičtí Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie a zapálili ji. Sedmdesátpět měšťanů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomco- valy ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
"Nic jim to pomocno nebylo, že zpínajíee ruce k nebi
pozdvihovali a pro pána Boha prosili, aby jich životu
odpustil, aby se svých hříchův mohli pokáti a jich
následovati a učiniti po jich vší vůli. K těm slzivým
prozbám těch mužův Táborští jako hluší učiněni jsouc
a sudy smolené přivalivše a slámou obkladše metali
sou do zákřišti na hlavy těm mužům zavřeným. A tak
všichni ohněm a dýmem zadchli sou se. Kteréžto potom
obořivše sklep z té zákřišti kamením jako v hrobě
přikryli sou, aby tu shnili. A po ulicech zbitých leželo
230. Některé pochovavše a některé do studnice vme-
tavše, ženy všechny i s dětmi vyhnali a město sami
osedli, ohradivše se příkopy rukami jich pilně uděla-
nými." (Vavřinec z Březové.)
Prachatice od té doby byly městem českým. Patřily Rožmberkům, jejichž červená růže se zlatým středem svítí v kostelním vnitřku, po okupaci zůstal na sanktuariu i svatý Václav a vidíš i jiný div: německé zlobě, snad proto že byla tolik slepá, unikly i postavy bratří soluňských, z nichž Cyril drží v ruce svitek popsaný azbukou ...
České nápisy zůstaly i mezi arabeskami a sgrafity na průčelí dvoupatrové renesanční radnice, ještě z dob, |kdy za vlády Viléma Rožmberka dosáhli Prachatičtí největšího bohatství.
Setkáš se tu s češtinou a latinou, ale pátrej jak chceš, německého nápisu nenalezneš.
Jednoho obrazu si všimněte všichni, kdož zavítáte do Prachatic. Úplatný soudce přijímá boháčův dar, soudě chudého, ale kostlivci ruka trestá vzápětí jeho skutek. Abychom nebyli na pochybách, je tam jadrně napsáno:
»Kdož pro dary krziwie saudiss chudého
Wytrhnu tie z soudu y z lidu mého
Nemuziete prawa osudu zbyti
Gehoz co živo gest němuž ugijti.«
Vedle svádí smrt soudce s boháčem před zraky chudého. Na místě práva má býti spravedlivě, byť přísně souzeno:
»Bohaty wida zle wihne se,
Chudý przed se jda v sskodu uvalj se,
Prawem každý newinny bywa dawen.
Skrz dary winny bywa pomsty zbawen.
Prawo pawučinie se przirownawa
Giž brauk prorazj, musska w nj zustawa.«
Město, vzniklé na Zlaté stezce, má dodnes i po velikých požárech mnohé památky renesanční hojnosti, ale zlatá jeho doba je tatam. Jen po desáté hodině večerní se každodenně rozezní zvon na sváto jakubské věži v vzpomínavým zněním, vyvolávaje od pasovské strany krosnaře a soumary, obtížené solí. Žádná politická konstelace neměnila v minulosti ničeho obchodních vztazích, z nichž bohatla obě města ...
Jedno starožitné stavení neopomeňme zhlédnouti. Je to literácká škola, v jejímž mazhauze sedával Hus, původce dekretu kutnohorského, a údajně i Jan žižka — a pod její klenbou prý na Zelený čtvrtek a Velký pátek svištěly biče flagelantů ...
Není už třeba zazdíti Hořejší bránu, vedoucí do Němec. časy, kdy jen šeptmo mohla zníti česká slova v šencích a pod podloubím, doufej mež pevně, se už] nikdy, nikdy nevrátí.
tato kapitola v PDF
