Krajina pod KřemešníkemKrajina pod Křemešníkem

Když zezlátne večerní nebe nad římsovím barokních a renesančních štítů, tak typických pro pelhřimovské náměstí, když se rozsvítí rybí oko hodin na věžičce bývalého zámku a na Rynárecké bráně "odtrkají" dva kozli večerní hodinu, zhoustne stín pod rozkvetlými lípami, dýchne medovou vůní a čtyři lví tlamy na kamenné kašně rozezní tryskající vodou starobylý rynk, ukládající se k spánku. Ve výklenku zámeckého průčelí nasadí barokní Spravedlnost do své pískovcové tváře úsměv napůl smyslný a napůl ironický, protože páni z Říčan, kteří spravovali město, nepřáli příliš ani pelhřimovským poddaným, ani spravedlnosti samé. UŽ nevytrubuje hlásný do čtyř světových stran svoje noční fanfáry, aby připomněl sousedům dávnou hornickou minulost i rozpomínku na zasypané havíře z dob, kdy pelhřimovské okolí slynulo bohatstvím stříbra. Vysoká věž, strmějící nad starobylými štíty, tě najednou za měsíčního světla přesvědčí, že krása tohoto města tkví především v jeho siluetě.

Město, založené v třináctém století kolem kostela svatého Víta, bylo už za Václava II. vypleněno a spáleno, později znovu osazeno a opevněno dokladným hrazením, neboť jeho přirozená poloha neskýtala dost bezpečí obyvatelstvu, zabývajícímu se většinou poctivým dílem soukenickým. Podléhajíc různým vrchnostem, zprvu církevním, později panským, nezasáhlo v husitských dobách nějak pronikavěji do osudu království, i když bylo tehdy spravováno husitskými hejtmany. Novému hnutí dalo jedinou výraznou postavu, táboritského kněze Mikuláše z Pelhřimova, který na konciluBasileji sehrál vynikající roli, představuje jako oponent Aeneáše Sylvia nejradikálnější myšleni české reformace.

Šestnácté století vtisklo obrazu města dnešní siluetu dvěma věžitými branami, Rynáreckou a Jihlavskou, zanechalo po sobě zubaté cimbuří na dochovaných hradbách u Solné brány i zbytky městského opevnění na dnešních Příkopech. Město mělo svou školu již v době Karlově a za klidné vlády Poděbradského i Jagellonských žilo se sousedům stejně poklidně jako v jiných městech Českého království. V letech 1446 až 1451 se konaly v Pelhřimově čtyři zemské sněmy za přítomnosti krále Jiřího, které skončily 3. srpna dohodou mezi utrakvisty a katolíky. Smír byl velmi hlučně oslaven na blízkém rožmberském hradě Kameni. Za stavovského povstání zůstalo věrno císaři, za třicetileté války je podvakráte vyplenila a vypálila švédská soldateska, mnohokrát bylo postiženo požáry i válečnými vpády, jak se dočítáme v jedinečné monografické práci historické, Dějiny Pelhřimova, kterou akademik Josef Dobiáš napsal svému rodišti s důvěrným znaleetvím a houževnatou vytrvalostí, jakou může v člověku vyvolat jen věrná rodácká láska. Je to právem chlouba Pelhřimovských a nevím, jsou-li autorovi dost vděční za toto jedinečné dílo v oboru městských dějin.

Minulost dávná i nedávná vydychuje z úzkých uliček a ty se laskáš s něžnými podrobnostmi na průčelí děkanství, které je nejsličnější architekturou města, zastavuješ se u starého gymnasia v Školní ulici i na starodávných dvorcích s pavličkami, projdeš zbytkem podloubí a zase prodlévavě obzíráš od říčky Bělé kůrkové střechy bran i báně kostelních věží, bartolomějské, svatovítské a mariánské kaple - a celé město, stulené v údolí pod nízkým obzorem.

Když se v roce 1811 zadíval na rodné město první jeho vedutista Vojtěch Benedikt Juhn, aby nakreslil Pelhřimov pro paměť budoucím, zdůraznil s pýchou rodáka především sličnost věží a bran, tak charakteristických pro dobové městské panoráma. Jemně naznačená vlna obzoru a kadeřavost stromoví jsou tu proto, aby zachytily tehdejší přírodní idyličnost, a jen šmouha kouře nad střechou starého pivovaru jako by byla nápovědí pozdějších továren, jejichž dělný ruch je už nesen rytmem našeho času.

Mikoláš Aleš, projíždějící městem o sto let později, ukládá do své paničtí především obraz jeho architektonické krásy, jak nám ji zanechal v obdivné slovesné zkratce jednoho dopisu.

Rajmund Ondráček, který se přiženil do PelhřimovaMoravy a žil zde několik let, vytvořil několik grafických listů se zdejší tematikou, z nichž byl reprodukován v Hollaru motiv večerního náměstí s produkcí provazolezců a pohled na město od říčky Bělé.

Aloise Moravce přivedly do Pelhřimova především dva ilustrační úkoly. Jednou doprovodil kresbami Vaňkovu vzpomínkovou knížku Na krásné samotě a podruhé si přijel pro kreslířský materiál, který potřeboval do knihy Stanislava Augusty Strmá cesta.

Tolik stručně o výtvarném zpodobení města malíři různých generací, rozdílného vidění i uměleckého výrazu. Město samo ještě nevytvořilo výtvarnou tradici, přejíc spíš múze dramatické a muzikální.

Malíř Jiří Mádlo, žák Radův a Silovského na pražské akademii, není podle matričního zápisu rodákem pelhřimovským, ale od svých čtyř let prožíval zde svoje dětství a jinošství, tady vystudoval gymnasium a sem se pravidelně vracívá na dlouhé návštěvy k rodičům. Jako jeho předchůdci v oblasti krajinomalby se nechal okouzlit malebnými motivy pelhřimovskými, jako třeba zákoutím v Děkanské uličce nebo zvláštním seskupením střech Dolní brány či pohledem z děkanské zahrady k Svatému Vítu, a konečně jedinečně neopakovatelnou krásou náměstí s věžní dominantou a renesančními štíty, obnovenými v jemně barevném ladění pastelové hebkosti. Tyto tempery, svěže malované a básnicky cítěné, jsou vlastně předznamenáním grafického cyklu, jímž chce oslavit město, které má rád. Necítí je však ve všem a všudy jen sugescí historických rozpomínek. Vidí i jeho dnešní proměnu a všímá si dělného života v něm. Cyklem z kartáčovny i motivy z průmyslové oblasti města, zejména z Agrostroje, rozšiřuje své umělecké možnosti a vytváří v cyklické grafické skladbě dnešní podobu Pelhřimova.

Jeho druh, sochař Josef Kříž, rodák z Kamenného Újezda u Českých Budějovic, neměl snadnou cestu ani v životě, ani v umění. Nejdříve se vyučil řezbářskému řemeslu v dílně Antonína Smetáka v Příbrami a po vyučení pracoval jako řezbářský dělník v pelhřimovském chrámovém družstvu. Odtud vedla jeho cesta za uměním do Laudovy speciálky na pražské akademii. Svou jihočeskou houževnatostí přemohl i značné existenční nesnáze svého studentského živobytí. Po ukončení studií pracoval ještě rok se sochařem Antonínem Kalvodou a vrátil se do Pelhřimova, aby zde již zakotvil umělecky i rodinně, oženiv se se zdejší rodačkou. Pro Pelhřimov vytvořil pomník Julia Fučíka před školami na Fučíkově náměstí, pro obřadní síň plastiku a vnitřní výzdobu. Navštívil jsem tohoto mlčelivého Jihočecha v jeho dílně, kterou podědil po malíři Ondráčkovi, a viděl jeho umělecké snažení, hodné pozornosti.

Vlastimil Berger patří mezi ty pelhřimovské studenty, kteří kurážně vyšli za uměním. Studoval nejdříve u profesora Obrovského a potom se vyškolil u profesora Slánského v restaurátorské práci. Nyní se zcela věnuje se svou ženou malířkou restaurování vzácných obrazů moderními metodami.

Říčka plyne v lukách pod kopčitými políčky, napovídajíc mnohé tváře, rozpadlé v prach, i mnohé hlasy, dávno doznělé...

Už je tomu sto let, kdy Josef Mánes začal pracovat na hedvábném praporu pro zdejší zpěvácký spolek Záboj, namalovav na jeho líci městský znak s poutníkem, který umístil do lipového věncoví pod nápis objednavatele. Pro rudý rub hedvábí navrhl heroického lva, jak si jej žádala lidová záliba vzrušených šedesátých let a který byl jistě blízký i malíři, jenž se v osmačtyřicátém roce zúčastnil bojů na barikádách. Pro praporní hrot navrhl emblém lipového listu jako výraz svého slovanského cítění. Ozlý prapor stál tehdy 263 zlaté, z nichž na Mánesův honorář připadlo jenom 80 a umělec německy psaným listem vyorodoval jeho zvýšení aspoň o desítku.

Procházeje pozorně městem i krajem, uvědomíš si, že se tu na mnoha místech setkáváš s mladostí Karla Havlíčka Borovského.

Horní Cerekve pocházela jeho maminka, rozená Josefina Dvořáková, která byla dcerou tamního sládka a zároveň blízce spřízněná s pelhřimovskými Dvořáky, z nichž jednomu patřil hostinec V lázních, tehdy proslulý vlasteneckými bály a ochotnickým divadlem. V tomto sále hrával divadlo i Josef Kajetán Tyl, velmi vážený Dvořákovou rodinou i pelhřimovskou společností, jejíž vzdělaní představitelé snad tehdy zazlívali Havlíčkovi jeho příkrý kritický odsudek Tylovy novely Poslední Čech, který nadlouho sklíčil postiženého autora.

Pelhřimovsko dalo Havlíčkovi manželku Julii, která vyrostla v lesnické rodině u obořištského zámku, a starý dub v tamním zámeckém parku zůstal jediným svědkem jeho mileneckého štěstí. Povíme si o něm víc na jiném místě.

Nedověděl jsem se, kam se poděla Havlíčkova studentská kytara, pietně opatrovaná na pelhřimovském děkanství až do zatčení děkana Františka Vaňka za německé okupace.

Cestou k poutnímu kostelíku svaté Anny mezi rozkvetlými bramborami a dokvétajícími šípky vzpomínal jsem na pelhřimovská studentská léta Antonína Sovy.

Bylo k večeru, na obzoru temněly osamělé modříny, u kostelíka dozrávaly třešně ptáčnice, pomíchané vzrostlými smrky, á na větrné nebe vystoupla dramatická sousoší mračen, tak typická pro zdejší kraj. Nějaká mladá dvojice si čtla z knížky, nízké slunce zažíhalo modravé jiskřičky hadinců a jemnou běl svízelového květu v syté zeleni trav, z trnčí za žlutým lánem zrající řepky se ozvali ťuhýci a dole z města se rozezněla hudba. Za javorovou alejí humpolecké silnice se prostíral kraj, vyladěný do teskné zeleně a modravá lesů, jež byly odedávna pelhřimovskou chloubou, neboť pokud se týče rozlohy a bohatství, bylo městské polesí pelhřimovské svou výměrou na třetím místě v Čechách, hned za Kašperskými Horami a Pískem.

Západní okraj města zdůraznila věžička Kalvárie, mokrá ornice i rosa zavály z jetelového lánu a do průslyšna zapískal vlak, ujíždějící k Jihlavě.

Myslil jsem na mnoho Sovových veršů, především na ty obolené ze Zlomené duše, tak citlivě a zjitřeně evokující zraněné srdce samotářského terciána, jenž si po matčině smrti čítal její napomínavé dopisy, plné předtuch a stesku. Jaká hořká zpověd sirotčí vane z těchto veršů:

Tu jako by všichni zbavit se mne chtěli,
mne zavezli do vzdáleného města
po krátkém čase... Město černé bylo
s tou branou obrovskou, kde hoši hráli
s pokřikem v míč. Nápisy starodávné
na brání budily svět zašlý ve mně,
cimbuří stará, podloubí tu v slunci
se leskla večerním a zhasínala
a divný ruch tu výskal... Mladí hoši
s knihami chodili tu večer. Lampy
hořely tiše, jasně tak, a dámy
se smály, velká kašna na namésti
cvrčela, jakous touhou po domovu
mne mátla píseň, ze zahrad jež zněla
restaurací otevřených. Lidé zvláštní
mi připadali... a já seznamoval
se s přáteli novými na chodnících,
jež ve škamnech jsem ráno viděl...
V bolestech mnou jakýs paprsek velký svítit počal
nadějí nových, starostí a práce -
mne nikdone hlídal - zde netísnilo
ovzduší pláče, prsa šířila se
hrdostí, samostatným tichým sněním
já počal duši svoji naplňovat,
své nitro tišit, -
ach, to staré mésto,
vzdálení město miloval jsem příliš!

Snad právě tady počalo "zrození básníka" v málo úspěšném studentu, jenž vášnivě četl a četl, snad proto, aby ohlušil živou ránu, zející hluboko uvnitř nad ztrátou nejbližší bytosti. Nevíme, zda sdílel nějak důvěrněji své zmatky a trápení se svým spolubydlícím spolužákem, který jako on pocházel z učitelské rodiny v jiném koutku kraje, z Onšova. Jistě zneklidněn se vracíval k otci do Lukavce, do domova zhořklého přítomností macešinou. A přece po letech zavzpomínal rád v básni, připsané právě Pelhřimovsku.

Tím krajem ztichlým jsem bloudil rád,
kde vedle panských dvorů drobná selská pole
jen mohla zbožně, zakřiknutě zrát
Z těch mírných vršků zřena v širém kole
s malými potoky a lesy ztemnělými,
kde střídají se háje přelíbezných luk
a malinkých míst slabě tenké dýmy
vždy poblíž křížkových cest, božích muk.
Svou tichou lásku, časem zakřiknutou j
á z odříkaných ctností tvých si zachránil,
u drsnou pokoru tvých lidí, na kov zkutou,
já od dětství se učil, žil s ní, o ní snil,
ty koute, kde se rodí drobní dělnici
jen z prostředků a potřeb, jež jsou nejskromnějíi,
dle kamenitých poli, v kopce jež se vejší
dle drsných větrů v nečasy se měnící.

Čtyři roky hostilo zdejší gymnasium Josefa Šejnosta, chalupnického synka z Těšenova, jehož cesta za uměním se neobešla ani bez zákrutů a prodlev, ani bez finančních nesnází, tak samozřejmých u chlapců z chudého venkovského pytle. První poučení řemesla získal na keramické škole bechyňské, nějaký čas pracoval v rakovnické šamotce a teprve třiadvacetiletý vstoupil na uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, kde u profesora Stanislava Suchardy přišel do styku se skutečným uměním, medailérstvím, v němž spočívá těžiště jeho osobité tvorby. Jedna rozpomínka ve Florencii vyvolala chlapeckou pelhřimovskou příhodu, a ta vlastně rozhodla o jeho umělecké práci na celý život. Jeden spolužák z primy přinesl do školy starou minci, nalezenou při bourání jejich domu u Dolní brány. Snad to byl pražský groš s heraldickým Ivem. Když sochař po letech prohlížel v Itálii sbírku renesančních medailí, vzpomněl si na tuto příhodu a rozhodl se, že se stane medailérem. Podle jeho vlastních slov si tenkráte uvědomil, "že takové dokumenty jsou nezničitelné a že vždycky a za všech okolností mohou posilovat naše národní sebevědomí". Z celé dlouhé řady jeho plaket si připomeňme aspoň portrét Antonína Sovy, na jehož rubu vymodeloval dívku nabírající vodu z pramenů Naděje v Údolí nového království. Svůj těšenovský domov oslavil tváří babiččinou a lyrickou plaketou, nazvanou U rodného krbu. Architekt Kamil Hilbert navrhl plány pro romaneskní stavbu U větrného zámku na vrcholu Křemešníka, aby tak splnil dávnou tužbu svého přítele po vlastní střeše v rodné krajině.

Na dům u kamenného mostu nedaleko staré zájezdní hospody U Stavů, zasadili ctitelé a žáci pamětní desku Václavovi Petrů, prvnímu řediteli pelhřimovského gymnasia a příteli studentů.

O básnířce Simonettě Buonaccini jsem slyšel poprvé na pražské návštěvě u F. X. Šaldy. V jeho bytě visela tehdy reprodukce jezdecké sochy nějakého italského renesančního kondotiéra, autorčin dar, věnovaný velkému kritikovi jako upomínka na slunnou vlašskou zemi. Teprve později jsem četl její halucinované verše ze sbírky Odi et amo a posmrtně vydanou knížku Sircnin ocas, redakčně uspořádanou Františkem Halasem. Bylo velikým překvapením, když jsem se dověděl, že pod exotickým pseudonymem je skryta Ludmila Šebestová, dcerka z pelhřimovské profesorské rodiny. Její předčasnou smrt jako by předpovídaly některé verše svými zámlkami a tragickou předtuchou...

Z koncentračního tábora se už nevrátil surrealistický prozaik, novinář a profesor Jaroslav Jan Paulík, jehož román Arizona vzrušoval po první světové válce mladé čtenářstvo svou trampskou romantikou i exotikou. Některé stránky z románu Utonulá a Ošklivá tvář lásky připomínají prostředí jeho pelhřimovského rodiště. Kromě vlastní tvorby citlivě přetlumočil některé význačné prozaiky francouzské moderny.

Do Pelhřimova za časů třicetileté války zasadil spisovatel Miloš Kratochvil svou Baladu dětskou v knize historických novelet Povídky o lásce a smrti. V příběhu desetiletého sirotka Jakoubka je postižena mistrnou psychologickou zkratkou tragika jednoho dětského osudu. V postavách bakaláře Diviše, majitele vzácných rukopisů a knih, i v postavě vzácného magistra artium liberalium Frieda poznáváme své současníky.

V oktávě z roku 1926 nalézáme při maturitě tři spolužáky z kraje, z nichž všichni se zajímali o umění jistě vlivem profesora Josefa Lira, malíře, který kreslíval do Šibeniček a jehož záslužná pedagogická činnost podchytila několik studentských generací. Jezdíval k němu profesor Otakar Nejedlý, který v Pelhřimově namaloval několik místních motivů, a každé prázdniny býval v Pelhřimově malíř Václav Polívka, od něhož je zde v soukromém a muzejním majetku řada podobizen.

Na Vladimíra Průšu vzpomínají verše jeho přátel, básníků Františka Halase a Jaroslava Seiferta, s nimiž se stýkal za svých pražských studií. Zemřel však příliš mlád, než aby zanechal po sobě. krom příslibu nějaké průkaznější dílo. Na jeho hrob položil kytičku ve formě vzpomínkového sborníčku (do něhož přispěl i F. X. Salda) význačný pelhřimovský kulturní a pedagogický pracovník Karel Hrabě. Vladimír Diviš se od studentských let zajímal o básníky a přeložil některé verše Apollinairovy a jiných francouzských básníků. Později přilnul víc k výtvarnému umění, jemuž dnes oddaně slouží nejen jako pracovník Svazu československých výtvarných umělců v kabinetě pro dokumentaci a kritiku, ale i jako monograf grafického dfla Antonína Majera a zasvěcený glosátor pražských výstav. Věrna rodinné tradici věnovala se Anna Hostomská, dcera pelhřimovského soudního rady, zcela hudbě a posluchači rozhlasu ji dobře znají jako pořadatelku hudebních pásem, jako vykladačku muzikálních děl i jako autorku knížek z oboru hudební vědy.

Kolik asi studentských lásek pamatují lavičky městského parku, kolik splněných tužeb i zmařených nadějí...

Vysoké hvězdné nebe strmí nad městskými sady a trsání cvrčků melodizuje noc. "Hvězdy do nedozírna".. .Tak ji evokuje ve své vzpomínce Otomar Krejča, vyvolávaje si v paměti maturitní čas v roce čtyřicátém, kdy i nad Pelhřimovem studil už stín hákového kříže. Snad právě proto bylo tolik vzruchu v studentském divadelním a recitačním kroužku, jehož činnosti nestačilo jen město, ale hostila jej i improvizovaná jeviště Široko daleko v kraji. Herecká posedlost zajala mladého maturanta do svého horkého víru s takovou dostředivou silou, že nebyly pranic platné uvážlivé domluvy rodičů, ani střízlivá kalkulace profesorů, aby zabránily pevnému rozhodnutí mladého maturanta věnovat se zcela a beze zbytku jenom umění.

Jak klikatá cesta životních překážek a zlomyslných náhod dovedla nladého nadšence od kočující herecké společnosti přes venkovské jeviště iž na scénu Národního divadla, vyzpovídal se nám sám a řekl nám i své životní krédo s horáckou neústupností: "Ale jak do života, tak do umění máme vcházet s pevnou povinností, s úkolem platným stejně pro umělce jako pro kteréhokoliv jiného člověka. Jen tato povinnost nám vysvětluje, proč jsme se vydali na pouť onou nekonečnou cestou, abychom tvořivým žitím i uměním přinesli do života více pravdy, více odvahy a statečnosti k uskutečňování ideálů, více úcty k mravním hodnotám, více krásy, více světla, aby svět byl lepší, společenský řád v něm spravedlivější, aby z Života, jaký je, se stával život, jaký má být."

Myslím, že je tu vyjádřena naplno a naprosto přesvědčivě nadosobní víra v tvořivou sílu umění a v dobro člověka, jimiž, každý po svém a každý z pelhřimovských studentů jinak, vytvářejí studentskou tradici města, která má závaznost odkazu i poselství nového času.

Z Krejčových vrstevníků jsou to především bratři Lipští, kteří se úspěšně věnovali umění. Oldřich se stal známým filmovým režisérem (Limonádový Joe) a Lubomír hercem městských divadel pražských. Pro početnou obec televizních diváků hrál dědu Potůčka v pořadu Tři chlapi v chalupě, který byl svého času velmi populární. K nim můžeme ještě přiřadit herce Jiřího Liera, pocházejícího z rodiny pelhřimovského profesora a kreslíře.

Z portrétu Rajmunda Ondráčka vyhlíží v úřadovně Chrámového družstva výrazná kněžská tvář, která si jistě zaslouží naší vzpomínky i upřímného vděku. Není to jen teplé a rozmarné vyprávění o životě učitelské a kněžské dvojice na Křemešníku, tak srdečně vylíčené v knížce Na krásné samotě, dodnes s oblibou čtené širokou čtenářskou obcí, pro něž si děkan František Vaněk získal nesporné zásluhy o pelhřimovský kraj. Jeho styky s umělci obohatily Pelhřimov i o význačná díla výtvarná, která jsou dnešní pelhřimovskou chloubou. Bílkova křížová cesta v bartoloraějském chrámu má zvláštní místo v českém umění s náboženskou tematikou. Za první světové války tesal týž umělec v děkanské zahradě i překrásný pískovcový reliéf nazvaný Magnificat na náhrobek selské maminky pro svého kněžského přítele. Tuto sochařovu práci, představující Madonu mezi liliemi, přijel zhlédnout s Bílkovou rodinou i Otokar Březina, blízký přítel Bílkův i pelhřimovského pana děkana, který se už nevrátil z nacistické káznice do Osvobozené vlasti. Zůstalo nám po něm krásné literární dílo i vzpomínky mnoha význačných přátel...

KdyŽ už jsem s dr. Janem Friedem, nad něhož jsem nemohl nalézti jsasvčeenějšího znatclc a průvodce po historických památkách kraje, zhlédl všechny pamětihodnosti a přečetl stohy knížek, které mi vyběravě přichystal, když už jsem zhlédl a nakreslil všechno staré posvátné kamení i mizející lidovou architekturu, zatoužil jsem po něčem současném. Autobiografická knížka místního rodáka Stanislava Augusty, nazvaná Strmá cesta, seznamuje čtenáře jednou svou pasáží se životem dělníků v staré pelhřimovské kartáčovně. Autorova vlastní neradostná proletářská zkušenost by mohla být základnou pro pravdivé líčení pracovních poměrů v tehdejší "největší továrně na kartáče v Československé republice".

Pod dojmem tohoto svědectví jsem vstupoval do továrních vrat, abych se na vlastní oči přesvědčil o podmínkách práce v dnešním velikém závodě.

Viděl jsem práci zmechanizovanou, kterou obstarávaly důmyslně seřízené stroje, a nad nimi soustředěné ženské tváře, úsměvně reagující na tolikeré otázky. Co všechno se zde vyrábí!

Ve vzorkovně byly v zasklené skříni vystaveny všechny druhy výrobků nynější továrny. Upřímně jsem je obdivoval a pokál se ze své nevědomosti která si představovala příliš jednoduše výrobu "chlupatého dřeva".

V Agrostroji mne přijal inž. Kalina, rodák z Červené Řečice, s kterým jsem dlouho besedoval o nové technologii i o poezii. Vykládal mi historii dnešního závodu, založeného už v roce 1896 jako zámečnická dílna, a řeknu upřímně, že od této návštěvy mám bezvýhradnou úctu ke každé mašině.

V závodním internátu jsem navštívil jeho ředitele Romana Průšu, který zde působí řadu let a té chvíle měl na starosti čtyřicet učňů. Žijí tu opravdu v krásném prostředí.

Místní škrobárna je jeden z nejstarších závodů, vždyť první tovární komín v Pelhřimově byl postaven právě tady. Zpracuji zde kolem IJOO vagónů brambor za rok a bramborové zemědělské zázemí může zásobit závod touto základní surovinou k úplné spokojenosti. Co přepohledných bonbónů a dobrot dovedou zde připravit ze škrobových zrnek, že je to až k nevíře.

Cesta podél Bělé přes Háječek a ke Kralertovu dvoru je provoněna vůní kvetoucího tavolníku až k Rynárci. Zaujal mne tady "elektrický pasák", o němž jsme za klukovských let vůbec neslyšeli. Je to vlastně malý transformátorek, z něhož je rozváděn slabý proud do drátů na okrajích pastviště.

Pavlov je tichá ves s rybníkem a zámečkem, kolem něhož se rozkládá malý park. Kromě kamenných božích muk za vsí, postavených roku 1681, žádnou zvláštní památností neslyne, jen starým židovským hřbitovem za vsí, prostírajícím se nad tichým lučnatým údolím a lesklou rybniční hladí pod lesem, odkud je překrásný panoramatický pohled k vzdáleným vrchům. Je to končina jako stvořená pro milence a vzpomínání...

Jedna tragická milostná historie z osmnáctého století se vztahuje k zámečku.

Jan Zahrádka z Bulenfelsu, muž již postarší, oženil se s mladicí, se slečnou Odkolkovou z Oujezdce. Záhy začal žárlit na mladou choť; zda právem či neprávem, už staré anály nevyprávějí. Její soužení neušlo poddaným, kteří jí podvakrát naznačili, že ji manžela zbaví. Potřetí odmítla hříšnou vemlouvavou nabídku už jenom mlčením. Našeptavači si je vysvětlili jako znamení souhlasu: kdo mlčí, svoluje.

Jednoho rána našli Pavlovští svého pána zavražděného a mladou paní svázánu s roubíkem v ústech. Nic se nevyšetřilo. Jeden z raněných pachatelů hledal ošetření u ranhojiče, kterému se celá záležitost zdála podezřelá, a ten podezřelce udal. Byl vyslýchán útrpným právem, doznal se na skřipci a prozradil i své pomocníky. Odvezli je k soudu do Prahy a mladou šlechtičnu uvěznili v Daliborce. Byla prý v této věži posledním vězněm. Pachatelé za svůj hrůzný čin skončili na šibenici. Mladá vdova měla být sťata. Advokát ji však prohlásil za nepříčetnou, a protože se před soudci celá obnažila, uvěřili obhájci a zmírnili rozsudek. Uvěznili ji ve věži novoměstské radnice a konec této hrdelní pře je ponechán už naši obraznosti.

Jen kousíček cesty od Pavlova leží Skrýšov, malá ves o pětadvaceti číslech, ale nikoliv nejmenší, pokud se týče věhlasu, jemuž se těší v celém kraji. O jeho zemědělském družstvu a jeho předsedovi Františku Krejčovi, který je otcem známého divadelního herce a režiséra, se vypráví široko daleko.

Než odbočíme na jinou stranu, pojďme vyhledat jednu zvláštní památnost. Mezi Rynárcem a Bukovou, nad vesnicí Zajíčkovem stojí chalupa, která nemá sobě rovné na celé Vysočině. Z jedné strany její střechy odtéká toda do Severního a z druhé strany do Černého moře...

Bílé kmeny bříz a vůně vadnoucí bramborové nati nás provázela pod modrými vyfoukanými nebesy od Pelhřimova až na rozcestí k Služatkám. Bylo koncem srpna, kdy rudnou jeřabiny a blednou zedníci, jak výstižně charakterizuje tento roční čas stará pranostika kraje, a my jsme s přítelem malířem a jeho otcem profesorem vzpomínali na Antonína Slavíčka, jehož motivy připomínala co chvíli některá krajinná scenérie.

Chvojnovský kostel, založený roku 1296 pražským biskupem Tobiášem z Bechyně, má gotickou presbytář s původními okny a náznakem středověké fresky, krásně profilovaný portál a věž se sedlovou střechou, kol do-kok zastiňovanou košatými lípami. Začátkem patnáctého století působil na zdejší faře vrstevník Biskupcův farář Jan Zídek, jenž deset let před Husovou smrtí poslal pražskému arcibiskupovi stížný list, v kterém se stejnou horlivostí jako jeho milovaný mistr z Husince tepe zlořády tehdej-šího kněžstva, dávajícího svým Životem ne zrovna křesťanský příklad věřícím. . Stará chvojnovská škola, postavená v první polovině minulého století, je sympatická svou tradicí muzikantů kantorů. Učiteloval zde otec národního umělce Václava Talicha a před třiceti lety tu vychovával mládež pan Kdid Tomášek, který hrával v Lukavci kvarteta s Antonínem Sovou a jeho tatínkem, rovněž řídícím učitelem. Je pochován na zdejším hřbitově. Jeho syn Karel založil a redigoval Týdeník z Českomoravské vysočiny a vydal sbírku básní Zpěvy ze soumraku. I dlouholetý ředitel chvojnovské školy Jan Šejk je vyhlášeným hudebníkem, který ovládá hru na několik nástrojů a řídí sborový zpěv pelhřimovského Záboje. Jeho paní prodlužuje jinou dobrou učitelskou tradici: důvěrnou znalost přírody a vlastivědy rodného kraje. Lidová básnířka Marie Svobodová z Útěchoviček jí věnovala vzpomínkovou báseň o zdejší škole.

Uslyšel jsem zde překrásnou lidovou písničku, která mi dodnes zní v uších.

J U Ckvojnovaje hájtiek
xxxx nim zpivd pihtj ptálek sichárelek.
A on xpbá o svxj milej, ... abych odninechodival x den bilej.

xhdy slunce sviti. Atpdsnbiief. Ji mám holku, hebkou holku tjtkekviti.
xhdyx slunce sviti. Atpdsnbiief. Ji mám holku, hebkou holku tjtkekviti.

Kdybych vidli,
fy má budeš,
nechal bych ti cestu dláždit,
kudy půjdeš.

Kdybych vidli,
fy nebude!,
nechal bych ti kámen tlouci,
kudy půjde!.

V jedné třídě si zařídila prázdninový ateliér zdejší rodačka malířka Bo-humíra Hrušková, která se rok co rok vrací do Chvojnova malovat své oblíbené "prosté motivy": zátiší uspořádané z polního kvítí, polní cesty s šípkovým keřem, nebo táhlý, zalesněný hřbet Křemešníka, zavrcholení milovaného domovského obzoru. Není sama, kdo si oblíbil zdejší krajinu. U Svárovských pobýval a maloval v zdejší končině malíř Stanislav Doležal, svérázný v každém ohledu, který nalezl poslední odpočinek až na humpoleckém hřbitově.

Marně by někdo hledal v Chvojnově pamětníka požáru, zato dlouhověkých lidí by zde nalezl celou řadu. Ostrý voňavý vzduch je tu nad všechny apatyky a jistě i zdejší poklidnost prodlužuje věk.

Něžný, jemně fialový květ máty polní, "nátkového koření", voněl zpod žitných stébel. V syté zeleni otav se bělaly světlíky, které lid pojmenoval ambrožkami. Do jejich květu vložila zemědělská praktičnost poznání mnoha pokolení: "Ambrožka kvete od vrška, pospíchejte se setím žital" Nikde jinde jsem neslyšel podobný název pro parnasii, než ten, který v Chvojnově po sobě zanechal farář Mančal, rodák košetický. Tato podzimní květina rozkvétá koncem srpna, kdy studentům končí vakace, je proto pojmenování "Studentrose" jistě velmi výstižné. Rovněž přízvisko "kazy" pro malé lesíky v polích má zde svoje rolnické opodstatnění. Z Navrátilova vrchu se návštěvníku rozevře široširý obzor, v němž poučený zrak spočine ne bez zalíbení na třech jeho vrcholech, ať je to Stražiště, Svidník nebo Křemešník, poznamenaný špičkou kostelní báně.

Jen domácí člověk, vyrostlý odmalička pod zdejší oblohou, nám může vysvětlit název studny Posvátníce nebo louky Na návsi. Tady stávala Posvátná Lhota, ves, po níž nezbylo nic než toto pojmenování.

Bývala zde tvrz na místě samoty u Dvořáků, odkud prý vede podzemní chodba směrem k Chvojnovu a černý pes v ní hlídá poklady jako v Andersenově pohádce. Celou osadu zničila soldateska za třicetileté války a do tohoto statku poručila vrchnost přivést jednoho vojáka v poutech, aby zalidnil tyto pustoty a vrchnost měla nějaký užitek. Důmyslná soustava rybníčků byla vybudována v lučinatém údolí, jehož samoty mají dodnes název Rybníčky.

Polní cesta, vedoucí kolem zvonících ovsů a lánu mladého jetele, nás dovedla až ke Kladinským rybníkům. Mlýn pod hrází slynul mezi mléči dobrou pověstí mlynářské práce Josefa Machka, písmáka, jenž si rád za-mudruje o životě a svůj citový zážitek dovede vyjádřit čistým, melodicky plynulým veršem. Ztichlý mlýn mu ujídá spánku a naplňuje ho tesknotou po mlýnském klapotu i po díle předchůdců, konaném pod těmito krovy po dvě století.

Ve kladenském mlýnl ztichly víeckny stroje, utichla v nich píseň, potHeni moje. Mlýn nevitá vlče virnl mlele svoje, mrtvým tichem milí viechnyjeho stroje.

Provázel nás polní cestou kolem rybníka až k druhé hrázi, kde stojí kámen s vytesaným znamením kříže. Připomněl nám pověst, kterou zbásnila Růžena Jesenská, o potulném loutkáři, který byl zasypán do rybničné hráze na rozkaz nelidského správce, ale bude to nejspíš hraniční kámen arcibiskupského zboží, jichž je v kraji mnoho rozseto.

Zrudlo večerní nebe a do hladiny kreslilo tuší siluety rákosových listů jako na nějakém starém japonském dřevorytu. Voda měnila svůj odstín podle barevných proměn oblohy, temněly věže smrků, mizel i les a jihlavská silnice vedla naše kroky k Strměchám.

Nejvíce evangelíků v celé Českobudějovické diecézi žilo v Moravci, Strměchách a Opatové. Evangelické kostely, postavené po vydání tolerančního patentu, nesměly mít věž, nesměly stát na veřejném prostranství a mohly být postaveny jen mimo hlavní cesty. Všechny tyto podmínky byly splněny při stavbě zdejšího chrámu, který není uveden ani v soupisu památek pelhřimovského okresu, jinak velmi podrobném. Kolem dokola se prostírá hřbitov, na jehož náhrobcích vidíme znamení kalicha v různém pojetí i provedení. Jeden z nich mne obzvláště zaujal.

Jan Přádný
rolník z Lampusu
16. io. l8Bl, zemřel ve válce 5. 6. X91J
ve Skobelove ve Střední Asii

Kdo asi chodí navštěvovat tento hrob...

Zdejšího evangelického faráře Jelena navštěvoval autor Broučků, naší nejmilejší dětské knížky, Jan Karafiát. Zdejší krajina mu v mnohém připomínala jeho jimramovské působiště.

Přes hřbitovní zídku nahlíží jiný kraj se svými brambořišti, žitništi, loukami a temně modrými pásy lesů, se svou zamlklostí a přemýšlivostí. Sám sebe jsem se tázal, zda se mezi strměchovské poctivce a hloubavce dostala někdy při svých pomlkách Tereza Nováková. Jistě by se jí líbilo výstižné jméno Strměchy, jistě by zde nalezla mnohou svéráznou postavu.

Přehlédneme odtud celý obzor na rynáreckou stranu.

Jako vinné sklepy někde na Slovácku připadaly mi lochy na brambory, jimž také říkají haltýře, které jsem viděl vyhloubeny do svahu návsi v Olešné. Užívalo se jich především na chlazení mléka a případně i na uchování ryb, neboť zde bývalo zvykem, že musel být na stole kapr o havelském posvícení jako samozřejmá sváteční krmě, zatímco na vánočním stole nebyl tak důsledně vyžadován.

Ani u Tří topolů na jihlavské silnici mi neodpustil dr. Fried exkurzi do historie. Zavedl mě tajuplně ke křoví, pod nímž měl ukrytý kámen s málo znatelným znamením kola. Podle jeho výkladu to bylo výstražné znamení formanům, aby se nevyhýbali městu. Příkaz byl přísný: "Kdokoliv se městu vyhne, bude mu odňato kolo."

Trpělivý poutník může zde vyhledat i jiný kámen, mezník z roku 1787, kdy byl vyhlášen josefínský katastr.

Na trávách ještě ležela těžká rosa a slunce pomalu vystupovalo z jitřních mlh, když jsme se vypravili z města po táborské silnici na. celodenní pouť. Nad lány ovsů se projasňovaly šedě stříbřité lesy, v podzimkovém chladu byly plody švestek ojíněny první modrostí, v příkopech ležely pod štěpy předčasně spadlé padánky a celkem plochá krajina se prostírala za serpen-tinou u chodečského mlýna až k Čížkovu. Jen v nadechnuté siluetě na sklo jižního obzoru jsem tušil Vlásenici s její náboženskou obcí Čistého života, která tu žila v dobách Petra Chelčického, a něco z jejího přemítavého sou-středění tu zůstalo podnes.

Žádnou zvláštní příhodu jsem nezažil jako kdysi "pan amanuensis na venku", za jehož autorem jsem tentokrát směřoval.

Čížkov je celkem nerozsáhlá obec se zámkem, obklopeným zahradou a altány, všechno postaveno na začátku minulého století. Naproti zámku stojí hospoda s bývalým pivovárkem, kde se v sládkově rodině narodil spisovatel, bez jehož deklamovánek se v probuzenecké době neobešla ani jediná beseda nebo merenda a snad ani jediný vlastenecký bál.' Na jeho veselé čtení v Palečku se těšilo mnoho čtenářů na venkovských školách a farách, bez jejichž nadšení si už probuzeneckou dobu nedovedeme před-stavit. Na rodném domě čteme z pamětní desky:

František Jaromír Rubeš
narozen v Čížkově čp 2
dne 16. ledna 1814
zemřel ve Skutči
dne 10. srpna 1853

V témž domě se o pětašedesát let později narodila žena, jejíž umění ve tkaní gobelínů bylo odměněno vínkem laureátským a její jindřichohradecké dílny znějí, dnes Had pilnou prací dívčími hlasy jako za jejího života. Jistě si mnozí čtenáři vybaví překrásný gobelín "Budějovická kotlina", který Marie Teúiitzerová utkala se svou družinou pro budějovickou radnici, a jistě znají její jinou práci s motivem pražským, rovněž navrženou Cyrilem Boudou, která zdobí reprezentační síň našeho velvyslanectví v Moskvě.

Starou husitskou tradici kraje uchovává evangelická obec Moravec. Jen náhon se zachoval ze zaniklého Valkounova mlýna, kde u mlynáře Valkouna se skrýval mistr Jan Hus a kde i Jan Žižka nalezl útočiště. Tak aspoň vypráví pověst. Jedné skále v okolí přisuzuje ústní podání Husovo kázání i kazatelskou Činnost kněŽÍ husitských. Jen lišky obývají dnes polosesutá sklepení a myslivci je jako škodnou pronásledují.

Líbilo se mi černovické náměstí svou přívětivostí, ale víc jsem vzpomí-nal na lázně U svaté Anny. Tam býval lékařem dr. Kytlica, jehož žena Pavla později provázela životem básníka Jakuba Demia a napsala vzpomín-kovou kroniku Rodiče a děti, v níž se setkáme s krajinou kolem černovic i s lidmi spisovatelčina dětství.

Za městečkem stojí u silnice kamenný památník, jehož silueta má z dálky podobu kalicha. Je zbudovaný na památku poslední táborské bitvy (už po Lipanech) u kostela v Křeči, kde byli táboří poraženi Oldřichem z Rožmberka.

Křečský kostel svatého Jakuba Většího má v konše románské apsidy i v gotické presbyteři obnovené gotické fresky, nedávno objevené, jejichž jemná lineární kresba, dávající "přednost tichu před hlukem", má v sobě tolik něžné poezie, že nám před nimi zatrne srdce. Pod velkou malbou, představující Krista, je rozvinuto dějové pásmo o Kristově utrpení v ná-znakových zkratkách, v nichž je ztajeno mnoho z citu neznámého malíře, jehož význam daleko přesahuje obvod našich zemí. Historici umění při-suzují autora k okruhu umělců, kteří zdobili svou murální malbou ambity strakonického hradu.

Kolik malířské krásy ještě čeká pod omítkami starých chrámů na své objevitele...

Zdejší zimní drsnou povětrnost dobře vystihuje tato rýmovaná zkratka:

U Černovic, u Křeče,
zima div se nespeče.

Nezažil jsem ji sám tady, ale četl jsem v Črtě Konráda Pospíšila, Poslední poustevník náTáborsku, jak ji ve své lesní chýši tčžko snášel čemovický Mádl. Léta jsou prý zde teplá a příjemná. Nevím, ale v den naší návštěvy, kdy se honily po obloze šedivé cáry mraků a nad ztemnělými lesy se rýso-valy v dálce šumavské hory, nedýchala z brambořišť žádná zvláštní pohoda.

Později byl překrásný pohled od Nechybový samoty k Sudkovu Dolu, vesnici s temným hranolem staré tvrze, u níž se leskla rybničná hlad. Lesy jako pravěcí ještěři zdály se slézat do lučinatého údolí pod roztrženými oblaky, z kterých se linuly proudy večerního slunce jako na nějakém Rembrandtově leptu.

V tomto dramatickém osvětlení mi vytanul jeden dávný příběh ze zdej-šího kraje, který zaznamenala Tereza Nováková ve svém Slavíně žen českých. Před pražskou konzistoř byla roku 1378, tedy v úmrtním roce Karla IV., předvolána Anka z Prasctína, vlády ková dcera z krajiny mezi Chýnovem a Radětínem, aby se zodpovídala z neslýchaných činů. Byla obžalována, že chodila v mužských Šatech a nosila mužskou zbroj. Obžalovaná nijak nezapírala, že chodila v mužském oblečení třicet let, meč že nosí a na mužích meče dobývá. Po mužsku oblečena jezdívá do Prahy, a když se jednou koňmo ubírala, její druh ji nazýval mužským jménem Trojan. Slíbila se svým bratrem Mikulášem, že pod pokutou deseti grošů bude chodit jen žensky oděna a zřekne se zbraní...

Toto odbočení do minulých časů budiž přerušeno jinou krajinou, kde budeme vzpomínat na lidi bližší našemu času myšlením i cítěním.

Nikde jinde neprojevovali obřadnost při jídle podobným způsobem jako ve vsích kolem Nové Cerekve. Nejmladší z rodiny přál u stolu dobré chutnání tímto rýmovaným vinšem:

Povinnost mne nuti,
abych vám popřál dobři chuti.

Nejstarší odpověděl za všechny rovněž rýmovaným poděkováním:

Diky vřelé
jménem rodiny celé.

Městečko jsem znal z vypravování přátel, bratří Kočů, malíře a sochaře, kteří po dvoje léto pilně v místě i okolí kreslili, malovali a připravili i několik návrhů pro dřevoryty. Nyní jsem je poznával sám.

Podobu Nové Cerekve upřesňuje v poutníkově zraku červený hranol věžní báně chrámu svatého Tomáše z Kantuarie a stavba synagogy, působící poněkud nezvykle v tomto idylicky českém zákoutí. Milým přivítáním zazněla rozmarná písnička děvčat z oken pobočného závodu pelhřimovské kartáčovny a vznášela se jako chvějivý let vážky nad rybniční hladinou.

V jednopatrovém domě na náměstí se narodil roku 1879 nejmladší ze tři synů oblíbeného lékaře lidumila, který po čtyři desetiletí obětavě léčil tvé pacienty, malíř Alfréd Justitz, člen známé Osmy a jeden ze spoluzakladatelů českého moderního umění. Každoročně pobýval v Cerekvi u bratra Arnošta, architekta, který se oženil s učitelkou Kozlíkovou ze Slavče a věnoval se s ní až do své smrti vedení rodinného hospodářství.

Navštívil jsem ji, abych v rodišti umělcově a přímo v rodinném prostředí zhlédl některé neznámé obrazy a dověděl se některé méně známé údaje z jeho života, vztahující se přímo k rodnému městečku. V prvním případě jsem byl poněkud zklamán, poněvadž z malířova díla tu zůstalo jen několik málo figurálních kompozic, namalovaných na sklo ve výplních dveří. Oba bratry přežil beze změny jen byt a živý plot, jejž společně sázeli na zahradě.

Jejich tváře oživilo několik vzpomínek, uchovaných v paměti malířovy švagrové. V tomto bytě znívala Alfrédova hra na housle, odtud jezdíval k řezníku do Pelhřimova pro maso psům, jichž byl obzvláštním milovníkem, sem za ním přijel Eduard Bass a jiní z pražských uměleckých přátel, odtud vycházíval na oblíbenou procházku do Hatí nebo na besedu se starým kolářem Měkutou, on sám bytost intelektuálně složitá, toužící po lidské prostotě a jednoduchosti. Snad příklad bratrův, který zakotvil existenčně ve svém domově a věnoval se zemědělství a jen pro své potěšení maloval květinová zátiší, přiměl nezakotveného malíře být tam, kde "by nikdy nic jiného neslyíel, nefje zopotřebí, aby brambory vzeily, kde by zito vzeílo..." Hrůzná zkušenost frontového vojáka z první světové války vyvolala vněm na sklonku sedmnáctého roku toto vyznání, adresované lounskému příteli: Vidím, jak jsem se mnoho vynbtil. Dřív jsem chodil do přírody se švihnou hlavou, stále hloubaje, mozek plný myšlenek - a tolik krásy jsem ne vidli. Dnes na každém kroku množství obraná - vie klidné, krásné, vlídné... Složitý zjev umělce německožidovského původu, ale vyrostlého v ryze českém prostředí, nám nejdůsažněji prozradí řádky, psané jeho budoucí ženě: Kdybych Ti mohl ukázat po řadí všechny své obraly, to bys teprve sama vidila celou tu cestu plnou smutku, trampot, vyteku a pochybností az k harmonii - k východu dmut.

Verše Vítězslava Nezvala, psané na rozloučenou s mrtvým přítelem. 249 nemocniční diagnózy, podle jejíhož určení byl léčen na tyfus místo na absces plicní, kterému v pětapadesáti letech podlehl.

S tímto vzpomínáním jsem se ubíral navštívit jeho hrob a místo posledního odpočinku jeho choti, zvolivší po roce dobrovolnou smrt, protože neunesla samotu a stesk po milovaném druhovi.

Hřbitovy vždycky vydychují melancholii, ale staré židovské hřbitovy působí smutkem dvojnásobným, poněvadž jsou dnes místy nejopuštěnějšími, které nemá kdo navštěvovat. Stará část novocerekvického hřbitova byla rozeznfvána cvrkotem cvrčků, rozvonéna domáckou vůní kmínu i houbovou vůní špiček travních, pupavy v odkvetlých trávách přivolávaly vzpomínky pastevci z chlapeckých let a za zídkou špaččí budka, připevněná na třešni, jako by připomněla březnové očekávání těchto prvních poslíčků jara po dlouhé zimě.

Hebrejské nápisy na nakloněných náhrobních kamenech, napůl smyté deštěm, napůl zarosdé lišejníky, zůstávají pro mne tajemstvím uzamčeným na deset zámků, okénko ve zdi špehýrkou do dávných obřadů. Židé z poko FIX ještě po letech vyvolávají kouzlo malířovy osobnosti, jak působilo na vrstevníky: Dokud jste stonal bylo nám vás líto Trpíl 17z nemá hlavu schýlenou Řekneme Odjel na dovolenou a vah svffi plátna do sví dři to Co snů se zrodilo v ti špici hlavě Koneční si smi odpožinouti On jemný tentokráte nás zarmoutí az nepodá nám ruku na vystaví Řehtem-i i maluje co je to plotno Ux nespatříme nikdy ono plátno které si od níj objednala smrt Básníku barev vKnost rychle tráví Vzala si mýtní z valí lidské slávy vicnost ta stará přelidněná čtvrť

I jeho předčasný skon je poznamenán rysem ironické tragičnosti. On, z lékařské rodiny, jehož otec tolikrát posloužil nemocným, umírá na omyl FIX lení Mojžíšova mohli se jím jen zvenčí dívat na pohřeb svých zesnulých, oblečených do bílého rubáše a ukládaných do země v nenadřených truhlách.

U malířova hrobu na novější části hřbitovní mne čeEalo překvapení věru nezapomenutelné. Skácený sloup malířova náhrobku, roztříštěné ka-menné desky jeho bratra a zneuctěné místo posledního odpočinku jeho nej-bližších mne naplnilo odporem, bolestí a hrůzou tím větší, když jsem se dověděl, že tento vandalský Čin byl spáchán patnáct let po okupaci z dů-vodů, o nichž místní občané mi nedovedli nic povědět.

Ještě hlubší zklamání jsem prožil o čtyři léta později, když jsem na témže místě nalezl tuto spoušť bez proměny.

Krásná je cesta k Proseči-Obořišti zjara od rybníka Hejlova, když kvetou třešně, stejně jako od NovéCerekve za jiskřivé zimy, kdy jsem v zasněžených polích zahlédl větřící srny, nebo v podletí, kdy sluníčko hřeje, ale nepálí, kdy vzduch je pln pápeří odkvětajících pcháčů a v brambořištích se mezi žloutnoucími trsy černají pichlavé kuličky konopice.

Šel jsem do zdejšího zámku vlastně pro kus havlíčkovské historie a na-kreslit si památný dub, pokřtěný jeho jménem. Už je zbořena myslivna, která stávala v blízkosti zámku a byla domovem pana lesního Sýkory i jeho dvou dcer, Adély a Julie. Druhé patří milostná báseň Má hvězda a Havlíčkovy snoubenecké návštěvy z Pelhřimova, kde přespával v-tehdejším hostinci U Krasů. Býval zván i na obědy do zámku a kočí Vacek, jehož syn se stal později jindřichohradeckým proboštem, býval mu s panským kočárem k službám. Dlouho vzpomínal na hostovu lidumilnost i na jeho zjev v čamaře a poděbradce, jak vpodvcčer sedával na lavičce pod dubem v parku dlouho do tmy.

Jako tenkrát zrcadlí i dnes šindelovou střechu zámecké kaple i taškovou krytinu zámku hlad rybníka, jejíž zamlklá dumnost působí na návštěvníka melancholicky, i když si uvědomuje, že pod tímto dubem prožil nejstateč-nější Český novinář vlastně nejplnější pocity štěstí.Vazy kořenů připomínají jeho pevnost a houževnatost, klikaté větve blesky jeho myšlenek a křídla černopláštníkova tolikerý smutek Juliin...

Jdeš, na pěšince se ti mihne hábit jeptiščí, na lavičce přistihneš stařenky bud v hovoru, nebo s pletacími dráty v zkroucených prstech, pod jasan se natáhl dědeček k odpolednímu odpočinku, všude se setkáváš se stářím, jednou mlčelivým, podruhé povídavým, a uvědomuješ si, že celé toto pro-středí je vlastně domovem důchodců.

Mezi důchodci je i poslední bývalý majitel baron Sternbach, jehož sta-řecká zapomnětlivost a vžité aristokratické sebevědomí nezabraňují nikterak jeho mysli, že doba jeho vlastnictví a rozhodování je tatam. Stále něco plá-nuje, nakupuje, prodává, stále někoho v myšlenkách hostí a správce i dů-chodci mu rádi dopřeji tuto nevinnou radost...

Bledé táhlé mraky se prostíraly nad pávinci, starčky a parnasiemi otavních luk, běláskové posedali na fialové květy chrpy chlumní, na Štěpech dozrávala jablka a husí kejhání ve strništích ohlašovalo jeseň. Nechtělo se nám už vyptat se někoho na staré zaniklé vodní tvrziště u Proseče, ale naše pouť mířila k samotě Na poušti, kde je léčivá studánka, v níž jsou patrný základy zaniklé kaple, zasvěcené svatému Jakubu. Pověst a písnička o poustevníko-vi, který zde kdysi přebýval, má mnohý půvab lidové poezie.

Siluetu Ustrašína tvoří zvláštní báň kostelní věže a skupina lip. Ať už se díváme ze strany od Proseče nebo od veliké vrby přes Mlýnský rybník směrem od Božejova, vždycky nám vystoupí tyto dominanty. Největší znamenitostí vsi je kopie románského bronzového tlukadla v podobě lví hlavy, umístěná na chrámových dveřích. Na kraji lesa zůstaly trávou za-rostlé náspy a příkopy dávno zaniklé a dosti rozsáhlé tvrze ústrašínské, jejíž majitelé byli patrony zdejšího chrámu. Jeden z nich, Mareš z Ustra-šína, byl v druhé polovině čtrnáctého století jako purkrabí na moravském hradě Rošteině ve službách hradeckých pánů.

Ozdobou Božejova je parkově upravená, rovinatá, čtyřhranná náves 8 kamennou kašnou, kostel s podsaditou věží a zámek, jímž procházely dějiny celé osady. Nejstarší držitelé původní tvrze byli Tluksové z Vokov, po nich Leskovcové, kteří tvrz přestavěli na zámek renesanční podoby a je-jich kamenné erboví s klíči a vidlicemi na medvědy je zasazeno nad chrá-mový portál a do zámeckého průjezdu, kde jsou ještě jiné znamenítosti. Z původních zámeckých kamen byly zachovány litinové desky s reliéfy, z nichž kyprá postava pramáti Evy svým koketním nakročením působí nejsugestivněji. Už jsou dávno zasypány hradní příkopy, kdysi napájené vodou z rybníka Ratenského i Hlubokého, po němž zbylo jen jméno. Za dob míru byla ve vodě příkopů nasazována rybí násada k užitku pánově a v čase nebezpečí byla záplava ochranou sídla.

Lidová pověst zachovala v paměti jeden vražednický příběh, s jehož obdobou se setkáváme i v lese Hradišti na Blažkově zámku u Nemojov-ského mlýna.

Ustrašínský zeman byl pozván do boŽejovské tvrze na hostinu a byl tam přijat ve vší úctě. Mezi hodováním šlehla najednou do oken rudá zář po-žáru. Hostitel s úšklebkem vybídl polekaného hosta k oknu, ukázal směrem k ústrašínské tvrzi a prohlásil, to že je čin božejovské chasy, vykonaný na jeho rozkaz. Nastal zápas v okenním výklenku mezi oběma muži, za kterého byl Božcjovský vyhozen do vody příkopu, a tam zahynul. Tak dí pověst, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti.

Kámen Adámek na kraji vsi je tu postavený z doby selského vzbouření, jehož spravedlivý hněv dopadl na hlavu správce Adámka, ubitého na tomto místě božejovskými sedláky. Marně lomila v okně rukama jeho žena, vidouc, jaká pohroma se na muže řítí, marně pobízela "Adámku, utíkej I" - vzbou-řenci byli rychlejší než její slova.

Jenom nápis, psaný gotickou minuskulí, mne poněkud mate:

Letna 15(79?) ten den pized htomnicemi zahynul gest tuto Cakub Mikolin z Bozejova od zrádných sedláku pa buch ec.

Na polích postavené hnědé snopečky lnu a budova lnárny na pokraji obce připomene poutníku jedno z typických zaměstnání v kraji, kde se od-pradávna len pěstoval a zpracovával.

Dvoje kamenná boží muka ze sedmnáctého století mají v Božejově: jedna stojí u zámku, druhá u kamenické silnice. Druhá jsou zakončena žulovou Pietou a celý sloup poznamenán vtesanými nástroji Kristova umučení. Nalezneme tam sloup, u něhož byl bičován, srdce probodené třemi šípy, a lidový kameník nezapomněl ani na Jidášův měšec.

U rozcestí na božejovský hřbitov postavili nad studánkou kapličku se zvláštním zavrcholením hruškovité báně s kamenným křížkem. Překrásná alej lip vede k hřbitovu, v polích, kde je ušlechtilá barokní architektura -kaple svaté Anny se znakem Voračických a datací 1686.

Zámeček v Libkově Vodě nevyniká architektonickou krásou, ale poutník se u něho rád zastaví pro vzpomínku na Bedřicha Smetanu, který před sto-letím navštěvoval jeho majitele. Pamatuje jej i barokní statue svatého Jana, stojící pod mohutnou lípou u zámečku na svažité návsi, i Platzerův pískovcový náhrobek rodiny Srncovy u hřbitovní zídky, pod nimž odpočívá rodina jeho příznivců. Jen výklad místního názvu této obce je několikerý. Sommer ve své topografii uvádí, že pojmenování pochází od prastaré lípy, která stávala nad studánkou před zámkem, ale to vyvrací starý název latin-ský Libconis aqua.

František Potický, malíř "zduchovělých krajin", byl zdejším rodákem a dlouhá léta působil jako středoškolský profesor kreslení na plzeňských uči-lištích, kde na něho vzpomíná mnoho žáků.

I tady mají dvoje kamenná "moučka" ze sedmnáctého a osmnáctého věku a obojí se vyznačují ušlechtilými proporcemi a dobrou kamenickou prací. Půjdeme kolem modřínového háje zpátky k Božejovu a dál k lesům pro vzpomínku na jednoho Smetanova současníka, umělce dnes pozapomenu-tého.

Široký rozhled na pásy lesů a luk je od myslivny u Nové Vsi za Bože-jovem, kde se panu lesmistru Brandeisovi narodil v roce 18x8 synek Jan Adolf, který záhy projevil velikou vlohu kreslířskou. Měl sice být po otci lesníkem, ale když se rodina přestěhovala do Navarova v Jizerských horách, splnila se synkova dávná touha: vyučil se malířem porcelánu a uplatnil svoji dovednost v blízké Smržovce. Toužil však po školení uměleckém, a když si nastřádal peníze, vypravil se devatenáctiletý do Prahy. Vstoupil na malířskou akademii a stal se žákem jejího tehdejšího ředitele Františka Tkadlíka, jehož kreslířská citlivost měla velký vliv i na jiného žáka jeho školy, Josefa Mánesa. Mladý Brandeis se záhy uplatňuje jako portrétista, odchází za novým školením do Mnichova, žení se ve Strakonicích, nějaký čas se školí v Paříži u Coutura a kopíruje slavné obrazy. Po návratu do Prahy si zřizuje v zahradě knížete Thurn Taxise fotografickou dílnu, vy-řešiv si existenčně pro sebe dobový problém portrétisty, jemuž vynález fotografie nijak neublížil. Jeho jindřichohradecký krajan Josef Zumsande, miniaturista a podobiznář, obávaje se nemožnosti uplatnění jako portré-tista při konkurenci s fotografií, pomátl se na rozumu. Brandeisovi nijak nevadila soutěž s novým vynálezem. Pilně fotografoval i portrétoval hlavně pro šlechtu a měšťanstvo, kde malovaný portrét zůstával stále potřebou reprezentace. Když třiapadesátiletý zemřel rok po smrti Mánesově, zanechal rozsáhlé dílo a zvučné jméno umělecké. I pelhřimovské muzeum má jednu oválnou ženskou podobiznu, pocházející z prosečského zámku. Znamení rudé kamélie, jímž signoval svoje obrazy, nepochází z tohoto kraje, ale cit pro zářivou a jemnou barevnost mu mohl být dán do vínku právě tady.

Nikdo už nevypoví křemešnickým návštěvníkům jeho půvaby slovem plastičtějším než před šedesáti lety pan řídící Zahálka, a nikomu se už ne-povede napsat o něm milejší čtení než panu děkanovi Vaňkovi knihou Na krásné samotě.

Sugesce tohoto vyprávění provází tady poutníka na každém kroku a vy-volává ovzduší poutního místa na začátku století i život na zdejší faře a Škole opravdu citlivě a nezapomenutelně. Jako bychom procházeli kon-činu důvěrně známou, zastavujeme se v Putimově, chtěli bychom obejít všech pětadvacet roztroušených samot, postát u lesovny Korců a pak jít přímo lesem přes kořeny a kameny vzhůru až na samý vrchol.

Právě kvetly kopytníky a šířily svou omamně kořennou vůni, listy pstroč-ků se jemně leskly z hnědého dna bukového lesa, v jehož korunách zářila mladá zeleň všemi odstíny. Červeným bobulkám pstročků se v klukovské mluvě říká psí víno a jsou vyhledávanou dětskou pochoutkou. Z vlhkého podhoubí zavoněly hříbky, ale marně jsem hledal jedovatý hřib satan, podle ústního podání hojný právě na Křemešníku. V tichu odklepávala žluna své údery do vyhnilého kmene.

Průvod kapliček křížové cesty s Foerstrovými terakotovými reliéfy vedl nás od studánky se zázračnou "vodičkou", která je nedaleko poustevny, kde žil poustevník Jiří Mrňávek, až nahoru k božímu hrobu, Větrnému zámku a chrámu svaté Trojice s ambity, kam se o velkých poutích scházela celá Vysočina.

Marně jsem je oba hledal u hlavního oltáře, kde bylo možno sloužit tři mše najednou, i na kůru, kde zase panu regenschorimu stávkoval kal-kant, a podumal jsem i nad tragickým večerem jejich lidského bytí. Zůstala však knížka, která přežívá jejich lidské osudy a přenáší je do paměti dalších pokolení.

V kapli mne upoutala Bílkova kropenka, svícen v podobě vztažené paže i pět medailónků provedených v keramice, vše včetně písma poznamenané silnou osobností sochařovou, který zde byl jednou i s Otokarem Březinou.

Kamenná věž nedostavěného Větrného zámku, který pro přítele sochaře Josefa Šejnosta navrhl Kamil Hilbert, poslední stavitel pražského svatovít-ského dómu, hostí stále sedm pohádkových havranů, ale hradní pán už dávno sní zde svůj věčný sen. Pečlivá ženská ruka vysázela na záhoncích žluté omany a modré ostrožky, voní tu všude jasmín a rozkvétají lípy, plné medové vůně a včelího chorálu. Navštívil jsem sochařovu paní, která zde udržuje manželovu památku a pobývá "na krásné samotě" od března do zámrazu. S ní se sem vracívá i syn Zdeněk, rovněž sochař a Horejcův žák, který pokračuje v otcově díle. Vzpomínáme na mladá léta Antonína Sovy a na zdejší pobyt Adolfa Kašpara, sochařovy milé přátele, kteří uŽ nikdy, nikdy nepřijdou na Křemešník.

Jaký je vánoční čas v křemešnických lesích, nám pověděl Jaroslav Jan Paulík v Bílé cestě, která je jednou kapitolkou z jeho knihy Sentimentální cesty.

Ráno na Křemešníku je modré a bilé. Besjisté buky vesele kývají nebi na pozdrav, pes rousá si bláhoví tlapky ve vysokém snlhu, cesty, v noci sotva znatelné, jsou za jitra Široké jako silnice, cesty lesem pleným, hnldocerveným, bílým, pod modrým nebem, cesty do Branšova, Sázavy, Proseče.

Touto cestou jsme chodili v létě na Bojišti lekat na králíky. Jednou lasni z rána, gp tmy, snad je Sté v noci, podupal po ni rozzlobený srnec, nezahlédli jsme ho. A dole na paloulku se pásala srna s dvíma kůzlaty, naveíer Zvon'b Z P0z zxV a Vzx táhlé volání pasáka.

S rodáckou zasvěceností zasazuje Zdeněk Koňák některé epizody svého studentského románu Nebyl čas na smutek do křemešnického prostředí a Pelhřimova. Se zvláštní citlivostí zachycuje jemně odstíněným a plasticky účinným slovem psychologii mladých lidí své generace v době protektorát-ní a jeho postavy studentské, profesorské i z ostatních společenských vrstev působí na čtenáře velice přesvědčivě. Je to první závažný román o pelhři-movském životě před čtvrtstoletím.

My odbočíme lesem a luči-nami k ProseČi s překrásnou staročeskou návsí, kde v hládi rybníčku se zrcadlí kaplička s cibulovitou bání, ale zdejší obec byla proslulá v celém kraji něčím zcela jiným než sličností. Byla to prosečská trouba proti mračnům.

V Dehtářích proti kroupám zvonívali, v Kojčicích je záříkáváli, Prosečtí proti rám vytrubovali na zvláštní trubku, vlastně mušli z křídlatěnce ve-likého, kterou bylo slyšet až do Strměch a na křemeŠnickou skálu. Vyprá-vějme si o ní pěkně po pořádku.

V arcibiskupském dvoře Kamenicku, kam podle Jiráskova tománu Mezi proudy ukryl arcibiskup Jan z Jenštejna krásnou ženu šípovu, žil v minu-lém století správce, známý svým čarodějnickým uměním. Dovedl prý se před očima chasy rozčtvrtit a z každého koutu pánova pokoje zírala na ni čtvrtina jeho těla. Jindy za poledního odpočinku přinesl kousek zeleného ovsa, postavil jej za kamna, otevřel okno a po zapísknutí přiběhl z polí zajíc, vyskočil na kamna a popásal se s chutí na ovesné pochoutce. Jindy dvorským děvečkám předvedl dojení rozsívky, z jejíchž rozpletených šňůr crčely praménky mléka do nastavených dížek, ale největší respekt si získal svým troubením, kterým zaháněl krupobití. Prosečtí vídali siluetu jeho postavy, zdviženou proti šedivým mrakům, jak z knihy předčítá zaklínači formuli. Kupodivu vždycky mu to nějak vyšlo a prosečskym polím se kroupy vyhnuly. Když byl přeložen do Červené Řečice, prosili ho Prosečtí, aby jim zázračnou troubu prodal. Troubíval na ni starý Bláha až do roku 1903, kdy i v Ptoseči potklouklo, a od té doby ji mají v etui schovánu na místním národním výboru.

I Putimovští byli pod ochranou -kouzelné trouby prosečské. Starý zvo-ník Krejča měl však zvláštní zaklínači formuli: "Odstupte, nepřátelé, neboť jest zvítězil lev z pokolení Judova, kmen Davidův, aleluja, aleluja I"

Také k Vyskytne mne provázely pověsti: jedna o rozpustilé svatbě, která se na cestě propadla, a druhá o nalezeném zvonu, jejž jim ukradli Jihlavští. Jedna hospodyně kdysi předla len a chtěla hotovou přízi vy máchat v rybníce Společníku. Máchá, máchá, ale příze se jí o něco zachytila, pro-tížila se, pradlena táhne, táhne, až vytáhne zvon. Celá obec se sběhla a zavěsila jej do dřevěné zvonice. Měl krásný hlas, tak krásný, že jim ho Jihlavští záviděli. Vypravili se do Vyskytne v temné bouřlivé noci a odvezli si jej domů. Ráno se však velmi podivili, když zvon byl tentam, vrátiv se sám zpátky do Vyskytne.

V okolí této vsi se kutalo stříbro a byla původně sídlem templářským. Potom patřila želivským premonstrátům, a nakonec se dostala pod svrchovanost města Pelhřimova, které zde spravovalo hospodářský dvůr. Kostel vděčí za své založeni pražskému biskupu Tobiášovi z Bechyně, stejně jako chrámové stavby v Chvojnově a červené Řečici, a je jistě ze staveb slohově nejzachovalejších. Na prvním opěrném pilíři je letopočet 1290, ale ponechme historikům umění potvrzení jeho pravosti. Asi tři sta kroků na západ je stará zvonice, zpola zděná z lámaného kamene, zpola sroubená z dřev.

Působí majestátně svou osamělostí a její stolice na zvony ze sedmnáctého století je jistČ fortelným tesařským dílem. Zdivo má být domnělým zbytkem templářského hradu, kdož ví... Na farním komíně zaklapali čápi svými dlouhými zobany, ze hřbitova zavoněly noční fialy, a tato hřbitovní vůně přivolala vzpomínku na malíře Františka Zikmunda, citlivého koloristu, který zde malovával se svým druhem Vladimírem Havlem, pobývajícím v Truplově mlýně.

Alej modřínů a jeřábů provází poutníka u Opatova, káně krouží nad smrkovým lesem, u šimanovské vsi ještě kvetou šípky a lesním průhledem je vidět někam k Jihlavě. Jen veliké mouchy, jimž tady říkají soukeníci, bzučí ve vzduchu, znepokojujíce kravky, které se nestačí ohánět svými oháň-kami. Přimysletc si ještě kameny a lískové keře a máte obraz této krajiny zřetelný jako na jesličkách...

Od křemešnické skály, kam vylézali milenci v zbožné víře, že se do roka za sebe dostanou, se skulíme k Sázavě, poněkud rozházené vsi mezi lesy. Už byl poslední srpnový týden, ale na polích ještě stála žita, v borůvčí mezi kameny rozkvétal vřes a vzduch byl ostrý, až řezal do plic. Zastavil jsem se a nakreslil si kamenná boží muka u silnice k Novému Rychnovu a potom jsme pospíchali třešňovou alejí, až se nám pod pásem vrchů ukázala v jitř-ním oparu silueta vsi s kostelem a arcibiskupským zámkem.

Kdykoliv jsem si něco kreslil v Rychnově, vždycky jsem se od náhodných diváků dověděl něco z místní historie. Poprvé při mé návštěvě opravovali kostel a tesařský mistr Josef Blažek, milovník minulosti kraje a horlivý čtenář, rozhovořil se o Jiráskově románu Proti všem. Podruhé při kresbě harrachovského znaku, jemně vymodelovaného na průčelí fary, odvedl mne jeden bývalý deputátnik do kostela k náhrobním kamenům a vyprávěl o vytesané dívčí postavě celý příběh. Kámen s vtesaným křížem a sekerou bude patrně mezníkem, označujícím arcibiskupské zboží, jakých je tu v kraji mnoho roztroušeno. Já mu zase oplátkou pověděl o selské vzpouře z roku 177j, jež byla tehdy vojskem potlačena.

Za vsí směrem k Rohoznč na pokraji lesa Kuše zarosdy už dávno staré šance, které tu dal zřídit roku 1618 generál Dampierre. Nebyly mu nadlouho platné: když chtěl se svými žoldnéři vtrhnout na Moravu, vůdce českého vojska Matyáš Thurn udeřil na císařský tábor a způsobil mu u Pelhřimova takovou porážku, že se překvapený Dampierre musil spasit útěkem k Ji-hlavě a Jindřichovu Hradci.

Na jižní straně se zdvíhá Čertův Hrádek, zvláštní geologický útvar, vyznačující se spoustou uhlazených žulových balvanů na svém vrcholu a zdola vztyčující do výše několika metrů čtyři žulové sloupy, jakoby opra-cované lidskou rukou. Podoby čertovského kopyta a zadku, vtisknuté do kamene, daly vznik pověsti i jménu.

Rozlehlá ves Rohozná bývala prý samostatným zbožím a v místě samotném se razily v mincovně "rohaté" mince, podle nichž dostala obec svoje ' pojmenování. Zkušený jazykozpytec, profesor Emil Smetánka, sám rovněž rodák z Rohozné u Poličky, vykládá tento název podstatně jinak. Rogoz znamenalo ve staroslovanštině rákosí, tudíž že to byla ves postavená na močále. Její poloha tomu nasvědčuje dodnes. Po třicetileté válce se Rohozná dostala pod pelhřimovskou svrchovanost, a tady zase lidová básnivost ne-ponechává v historii prázdné místo a vyplňuje jej pověstí o třech dcerách rohozenského pána, které byly za švédské vojny Pelhřimovskými poctivě přijaty. I my jsme šli hledat hrubě opracovaný žulový kříž, postavený prý nad hrobem švédského vojáka za humny mezi Holubovou a Dvořákovou zahradou. Hospodář, který nás k němu vedl, přisoudil mu tradici cyrilo-metodějskou... Tak prý se mezi lidem vykládá, a podobných křížů že je v zdejším okolí celá řada.

Toto místo bývalo rájem dětských her, jak na ně vzpomíná Vladimír Diviš. Narodil se v zdejší chalupě u Holubů, vyrostl tady a ví, že se za jeho dětství jinak neříkalo než "Pojdte se vztekat k baběl" Děti nejradčji po-slouchaly starého výměnkáře Holuba, který ještě uměl ručně řezat šindele, když jim vypravoval místní pověsti, bud o vojenské pokladně, zakopané na šancích, anebo o rohozenském moru.

Vykládal udivenému dětskému posluchačstvu táhlým hlubokým hlasem: "Jednou sušili u lesa Kuše sena. Od Rychnova vystoupil nad les žlutý mrak. Zeman vyskočil na koně a vzkřikl: Lidičky, utíkejte domů, přijde černá smrt I Lidé vypráhli koně a pospíchali ke vsi před tímto zlověstným zname-ním." Předpovčd zemanova se splnila, v Rohozné vypukl mor, ves vymřela a zpustla a potom ji osídlili cikáni.

Rostou tam jablllka kyselý, fy jsou Rohoyalky veselý.
Rostou tam jablíčka jako med, fy jsou Rohovat'ky jako kvit.

To se zpívalo, když v masopustě chodily po vsi maškary a Rohozná byla proslulá v celém okolí svými babskými bály. Základem tu byL jak uvádí archivář Vojtěch Cvek, "žertovný zvyk babského pití, známý v různých obměnách ve všech našich oblastech s vykupováním nevěsty při svatbě". Místní zpěvačka a znalkyně všech starých zvyků Anna BiŠofová obnovila babské bály už po první světové válce a řídila také kostýmovou výpravu. Archivář Cvek udává, Že "předvedení svatby trvá asi hodinu a obsahuje ve zkratce všechny hlavní části venkovské svatby. Ukončí je družba vyhlášením volnosti mužům, tj. volenky mládenců". Anna Bišofová zemřela už před sedmi lety, ale pražští Vycpálkovci mají připraveno pásmo staročeské svatby v Rohozné ve svém pracovním programu. Nevím, jsou-li ještě dnes tak veselé masopustí průvody maŠkar na rohozenské návsi jako dřív, ale věřím, že se veselá mysl z Rohozné navždy nevystěhovala.

V blízkém Cejkově vyučoval před první světovou válkou pan řídící Josef Fořt, který měl za manželku Marii, sestru básníka Antonína Sovy. Básník se za svého pobytu v sestřině domácnosti hodně stýkal s venkovskými učiteli a jejich životních zkušeností použil v některých epizodách svého románu Tóma Bojar, který zobrazuje agrární a politický přerod kraje. I hlavního hrdinu si vybral v těsném sousedství Pelhřimova, v pavlovském zámečku, který tehdy patřil statkáři Václavu Donátovi. Ten se tenkráte ucházel o přízeň voličstva při své kandidatuře do zemského sněmu jako kandidát pokrokovějšího směru proti duchovenstvu a aristokracii. I rohozenský řídící Josef Diviš se účastnil tohoto volebního boje a jeho zážitků z volební schůze v rohozenské hospodě použil básník v jedné velmi vzrušené scéně svého románu.

Když už hovoříme o Antonínu Sovovi, měli bychom vzpomenout i na sochaře Josefa Šejnosta, který modeloval jeho podobiznu do kruhu medaile. Na jejím rubu umístil děvčátko stejně jako na rubu medaile alšovské. Vybral si je v chalupě u Hanzalů. Z děvčátka se dávno stala žena a je manželkou předsedy místního národního výboru v Těšenově. Odtud sochař pocházel z chalupy u Hajnejch a jezdíval na návštěvu k svému bratrovi, který na ní dosud hospodaří.

Sousedé se smávali dolnoccrekvickým, že mají na Petra a Pavla opravdu zvláštní pouť. Po celý rok si schovávají kosti a o pouti je vyhazují oknem, aby se zdálo aspoň cizincům, jak oplývají masem.

Mohla-li se dříve Dolní Cerekev pochlubit Solní branou ze sedmnáctého století, kterou se vozívala ze Solné komory do Čech sůl, a od té brány stup-ňovitě postavenými domky jako v jedné jilemnické ulici, aby bylo jedním oknem vidět na náměstí, má Horní Cerekev také mnohou krásu, kterou se může pochlubit návštěvníkům. Je to zámek, zrcadlící své stromy a střechy v hladině Zámeckého rybníka, je to rovněž náměstí parkově upravené, se svatojanskou sochou a malebným Štítem u Kopkánů a dále gotikou kostela s kamennými náhrobky a erbem rodu Leskovců nad vchodem do sakristie. Má i rodáka, malíře Václava Polívku, který pro městskou galerii namaloval několik portrétů. Tedy obě Cerekve nejsou bez památností a jejich mírně zvlněné okolí působí na mysl poutníkovu uklidňujícím dojmem.

V Nové Cerekvi se narodila jako dcera sládkova maminka Karla Havlíčka a jejího dvacetiletého syna nám připomene Batelov. Pohled z Batelovského vrchu k Šumavě podnítil verše, začaté tady a dopsané v Rusku na Velký pátek roku 1844.

Umírá slmetko, umírá, kdyz padá za hory do Nímee umírá
Šumava naše zkrvácená toužební za sluncem do Nimec poitfrá
Klekáni nad námi domnívá, klade se naviky do hrobu vlast Sirá:
od řeky k řece, od hradu k hradu mlha se smutkovým závojem prostírá...

Byla tu vyslovena obava příštího politika a žurnalisty, jako lpy poněmčená Šumava chtěla přes hranice splynout s mocným sousedem ke zhoubě našeho národa.

Když se na začátku našeho století loučil s Cernovem pan řídící Znojemský, uspořádali tu místní občané slavnost na rozloučení, černovský žáček Vašek Cháb mu přednesl básničku, ale dostal ještě jiný, závažnější úkol. U starosty skládali pro noviny dopis o této slavnosti a školák jim vydatně pomáhal svými pravopisnými znalostmi. "Tak zkazili život mladého člověka, z kterého udělali žurnalistu," vzpomíná po letech s humorem na tuto chvíli novinář a spisovatel Václav Cháb.

Nebylo tenkrát na Vysočině v chalupách lehké Živobytí. Klesla najednou cena lnu, hlavního zemědělského produktu, a lidé hledali každou příležitost k nějaké sezónní práci, aby si vydělali pár korun. I u Chábů se musili uskrovňovat, když poslali hocha studovat gymnasium do Pelhřimova, které potom dokončil v Jindřichově Hradci. Začal studovat práva, ale nedokončil je a přijal vychovatelské místo u knížete Thun-Hohensteina v Zadaru. Odtud narukoval k 75. pěšímu pluku do Jindřichova Hradce a po výcviku na ruskou frontu, bojoval v legiích a roku 1920 se vrátil domů jako prostý voják. Dlouhá léta redaktořil v novinách a nakonec v Státním pedagogickém nakladatelství. Tato životopisná zkratka je nezbytná, chceme-li porozumět poctivé celoživotní spisovatelské a překladatelské práci tohoto novináře z Vysočiny. Z jeho původní beletrie uvedme aspoň za mnohé knihy Bachmač a Mariinsk Kugur, Cestu Sovětským svazem, Německý vpád na slovanský východ a knížky o Karlu Havlíčkovi. Rozsáhlé a záslužné je jeho překladatelské dílo z ruštiny, polštiny a srbštíny. Kromě souboru díla Lva Nikolajeviče Tolstého přeložil sovětské autory Ivanova, Kozlova a Sejfullinovou, z jihoslovanské literatury k nám uvedl Krležu. Jako redaktor Státního pedagogického nakladatelství přeložil pro studium pedagogů několik sovětských metodik a tato práce byla odměněna titulem vzorného pracovníka ministerstva školství.

Platí tedy o životě i díle tohoto pracovitého a vzdělaného žurnalisty právem jeden verš Nerudův: "Čím jsem byl, tím jsem byl vždycky rád." A to je dost -

Stříbřitě zeleným údolím pospíchá ve stínu olšin říčka Bělá od Pelhři-mova k Radětínu, kde si nad kapličkou zbudovali pěkné koupaliště pro dětskou radost, a my budeme pokračovat v pouti stinnou lipovou alejí přes Krasíkovice až k Pobistrýcům. Jaké podivné jméno až hrůzu nahánějící, ale nic zlého se nám tam nestalo, a proto jsme mohli zcela klidně nastoupit další putování.

Chvíli jsme šli lesem, chvíli mezi poli, z dálky pozdravili dvůr Těchorázek a zastavili se až v Svépravicích. Tady se pod vsí rozkládá louka Hejtmanka a my se přišli podívat na náhrobní kámen, pod nímž je podle pověsti po-chován husitský hejtman čeněk ze Svépravic, který bezúspěšně obléhal Jihlavu a po smrti byl pohřben na louce ve svém rodišti. U olšin jsme opravdu ' našli kámen, ale byla na něm složena hromada drnů. Vtipná hospodyně nám tuto skutečnost vysvětlila po svém selském rozumu zcela přesvědčivě: "Kamž taky jinam mají mužští odložit ty drny než na tenhle kámen, kde nic neroste..."

Na cestě k Sedlici jsme potkávali opálená děvčata, která šla pomáhat na žně, chladem nás ovál lesní stín a za ním se zastříbřila voda Sedlické pře-hrady.

Projekt tohoto vodního díla vypracoval můj přítel inž. Josef Řeřicha ve dvacátých letech našeho času a hlavní objekty stavby sestávají z těchto částí: z tlačné štoly, betonového jezu, údolní přehrady, hydroccntrály na levém břehu Zelivky proti Vřesníku a vyrovnávací nádrže pod centrálou. Bylo by opovážlivostí plést se dál inženýrům do řemesla, můžeme jen podo-tknout, že horské prameny Zelivky dodávají sem vodu, kterou je dnes zásobována Praha.

Přešli jsme hráz přehrady, pozdravili Špernou skálu i jejího druha Kyse-láka a vystupovali kopčitým lesem, kde právě kvetly měsíčnice. Za malou chvíli jsme stáli pod jasany na návsi v Kletečné a luštili nápis na starém ka-meni s nějakou vražednickou historií.

Cíl naší cesty byl však mlýn u Hamzů, odkud pocházel autor Šimona kouzelníka, lékař íidumil a spisovatel dr. František Hamza.

Rybníček za mlýnem a olšový háj tvoří kulisu mlýna, donedávna klepa-jícího na Jankovském potoce. Patřila k němu ještě pila a hospoda. Hamzův rod tu podnes přebývá. To všechno jsme nalezli, ale věřte mi, není pro mne stavby smutnější než zmlklý mlýn. Připadá mi jako hodiny, které netikají, které neměří čas, které nemají účel...

Jménům zdejších rybníků neupřeme půvab - jen poslouchejte. Ten lesní se jmenuje Jambor, sousední Zábojovec a u dvora Smrdova svítí zrcátkem svých hladin Strážník a Lipky.

Student pelhřimovského a havlíčkobrodského gymnasia František Hamza se stal profesorem sociálního lékařství na brněnské universitě. Měl jistě právo přednášet medikům o "sociálním lékařství", poněvadž svými činy předešel v tomto oboru svou dobu o půl století. Jeho pozornost se upínala především k nemocným dětem, pro něž svým nákladem zřídil v Luži u Skutče první české sanatorium na potíráni dětské skrofulózy a tuberkulózy, tehdy zhoubně řádící v sociálně slabších vrstvách. Uvážíme-li, že léčba malých pacientů byla zcela zdarma, jistě se pokloníme před humanitou tohoto lékaře.

Kletečenský mlýn, kam se vracíval mezi své krajany a rodáky, byl pro něho milým útulkem a vhodným prostředím pro psaní povahopisných studií jeho Zálesí, črt ze Zálesí i Zelivských romancí. Svou lásku k lidu a kraji vyjádřil umělecky poutavě ve svém románu Šimon kouzelník, který se čestně přiřazuje k Drašaru Terezy Novákové, k románu tematicky a krajově nejbližšímu této práci. Stejně nám vytane v jeho sousedství Holeček, Herben a Baar. S Vaňkovou knihou Na krásné samotě tvoří dvojici, ke které se Čtenáři, milující kraj, budou vracet s láskou a vděčností.

Národopisci jistě znají lidové dřevěné architektury, jakými je třeba stodola u Pachtů v Jiřičkách nebo zvonice na petrovické návsi, ale nejty-pičtější dřevěnou zvonici jsem viděl na hřbitově lhotickém. Bohumil Vav-roušek, autor velikého literárního atlasu a rodák slavětinský, si ji dal na-kreslit na své ex libris.

Lhotice však zaujmou jednou kulturně historickou zajímavostí. Když skladatel naší národní hymny František škroup musíl opustit své kapelnické místo a odejít z pražského Stavovského divadla, ocitl se s celou rodinou v nouzi. Přivezl do Lhotic svého syna Oldřicha k sestře, provdané za zdejšího učitele Františka Kameše. Ale jedenáctiletý pražský hoch, hudebně nej-nadanější z celé rodiny, dostal v Lhoticích zápal plic a na den svatého Václava zemřel. Na jeho hrobě stával kříž s urazeným ramenem a nápisem dávno nečitelným. Péčí humpoleckého primáře dr. Jana Kašpara byl na hrob postaven kamenný náhrobek s tímto nápisem:

Země česká Domov můj
Zde odpočívá
syn skladatele národní hymny
Oldřich škroup
1848 1839

U jiného pomníku jsme se zastavili s upřímným pohnutím. Jsou pod ním pochováni čtyři občané z Vitic a jeden z Lhotk, všichni byli zabiti Němci u Vitic 9. května 1945. Jiný památník jejich oběti byl postaven v podobě kamenného kříže v březové aleji při odbočce silnice do Lhotic. Vzpomínám na jednu ves z opačného konce kraje, na Leskovice, kde ustupující Némci vypálili celou obec a vyvraždili všechny obyvatele, pokud se jim nepodařilo včas uprchnout. Hrůzný čin připomíná památník a nová stavení, ale žádná výstraha není dost pádná, aby podobná vraždění zamezila pro budoucnost...

Ať přicházíme k Zelivu po humpolecké silnici, nebo z druhé strany od Červené Řečice, všude nám cestu zastíní vzrostlé staré aleje a odevšad scházíme z kopce. V krásném zeleném údolí u soutoku želivky s Trnávkou, obklopeném lesnatými stráněmi, zasvítí jasnou červení obě báně klášterního mariánského chrámu, světlé zdivo klášterních budov i psaníčkové renesanční sgrafito Trčkova paláce s kamennou věží. Celý tento stavební areál se zrcadlí na klidné vodní hladině. Nejsou to jenom hlasy přírody, kterým tu člověk soustředěně naslouchá - cítíš na každém kroku důvěrný dotek historie. Kníže Soběslav s chotí Adelaidou založili roku 1139 pro benediktýny kláštera sázavského nový klášter v tomto líbezném údolí, ale po deseti letech je vystřídávají premonstráti už provždycky. Opat Godes-calsus byl výraznou osobností a pod jeho správou vzkvétal klášter v Že-livě, ale to zdaleka neuspokojovalo tohoto podnikavého ducha. Založil ještě pět nových klášterů pod duchovní supremacií svatonorbcrtskou: Gerass, Perriec, Louňovice, Kounice a Milevsko.

Původní mariánská bazilika byla už roku 1375 přestavěna do gotiky, z té doby pochází i dnešní refektář (husitské bouře zpustošily toto premon-strátské sídlo), ale brzy se zaleskne v novém stavebním rouše, neuplynulo však ani osm let a klášter se svým zbožím se dostává jako zástava Burianovi Trčkovi z Lípy. Opat s konventem se usidluje v Jihlavě, ale ani další opat s bratřími se už nedočká návratu do Želiva.

Po Bílé Hoře se ujímají kláštera premonstráti ze Strahova, jejichž opat Questenberk obnovuje konvent, zakládá knihovnu a obnovuje kostelní stavbu. V polovině šestnáctého století má klášter znovu vlastního opata, ale po padesáti letech řádí v klášteře požár a opat českého původu Jeroným Václav Hlína povolává vlašského stavitele Giovani Santiniho, který vtiskl chrámu sloh barokní gotiky ponechávaje mu však původní gotický presbytář z roku 137j. V Hlínově obnovovatelském díle pokračuje i jeho nástupce Daniel Schindler, který se stává generálním vikářem řádu a jeho péče se soutředuje k rozkvětu klášterního školství. Když bylo zrušeno želivské gymnasium, ujímají se premonstráčtí profesoři roku 1807 gymnasia v Havlíčkově Brodě, a toto jejich vychovatelské úsilí nám tak nezapomenutelně líčí už zmíněný román Hamzův.

Za hlavním hrdinou románu, řeholním profesorem Šimonem, ti najednou vytane z historie jiná výrazná postava, Jan ze Želiva, vůdce pražské chudiny a památného procesí od Panny Marie Sněžné na Dobytčí trh, kde svržením konšelů z oken novoměstské radnice začaly husitské bouře v Čechách.

Ať stojíme pod Zižkovým dubem nebo pod kvetoucími lípami s po-krouceným větvovím, vyvoláme si dvě tváře, celému národu drahé. Zde se sešel Karel Havlíček, těžce zkoušený životem, s Josefem Kajetánem Tylem, který si také prožil mnohá trápení, a podali si ruce na usmířenou.

Do Želiva odjel před okupanty Josef Čapek, malíř a spisovatel, který byl odtud odvezen a nevrátil se uŽ ani k své práci, ani do rodinného kruhu...

V okupačních létech tam nějaký čas maloval Václav Mašek a grafik Vladimír Silovský.

O Zdivě máme dvojí svědectví umělců. První, básníkovo, nám vyvolává obraz krajiny při západu slunce v svěžích akvarelových skvrnách, jak jej známe z básníkovy lyrické krajinomalby.

Sníh, íttih... A silnict se dolů stáži, hned otvírá se tobl panoráma / Z hlubokých lesa nexazni let ptali, sníh, jenom sníh, a prorva, stíná samá. ZřiS v dolinu... Zdi kláiterni a véfe Pod snihem v kotlini se nad vsi tyli. Mráx ostřeji v ret rozpukaný řefe, a siůtí/šl vran zástup z poli křili, sem silnici jdou knlsi premonstráti, zrak doni si, v dál hledí beze slova. Před nimi v kouli simce bodem tratí se s novým pony brylka prelátova.
(ANTONÍN SOVA:
PŘI ZÁPADU SLUNCE V 2ELIVE,,

Druhé je od Mikoláše Alše, který měl kostelní zedx pokrýti nějakou mu-rální malbou, škoda, že se tento záměr neuskutečnil. Mohli jsme mít vedle Vodňan druhý skutečně český chrám. Řádky, plné pohody a jasu, poslal ze Želiva tři roky před svou smrtí dceři Maryně. Myslím, že ještě dnes zaujmou naše čtenáře:

Drahá Mary no !
Zdiv ijho června ifio
Tak jsme zdejiií od soboty a jíme a pijeme - a to znamenití vlčil Nikdy nám to nosí do naSeho bytu (2 pokoje krásné), jeden má výhled na rybník, druhý do dvora a na kostel a les, nikdy jím v refektáři a pan opat předsedá, také nás navStlvuje. Jsou vSichni na nás velice vlídní. Pan Dvořák nám přijel do Pelhřimova naproti, viera ráno odjel. Víera t(de byla divil a mlSíanská chlapecká Škola z Pelhřimova na vyletí. Pan prelát je přivedl před náí byt, musel jsem ven. Zazpívali "Kde domov máj". Odpoledne nato byla velká bouře a veier zase. Káva je taková, fy piji sám tři Šálky k snídaní. Se Slegrovic jsme se setkali v BeneSoví na nádraží, míli velikou ra-dost. V Táboře byla veliká drahota v hotelu.
Co jsme zde, tak mamince jeSti noha nebolela.
S p. Cihelkou jsme se seSli na nádraží Táborském. V Táboře byl praví koňský a dobytii trh, byli tam také cikáni k naSemu potiSeni.
Pelhřimovem jsme jeli vozmo,je píkné místo, má staré vífy a domy.
Maminka má zde vodovod, jsme zde samotni, maminka toéí vesele vodu, nábytek krásný.
Pozdravujeme Vás vSechny a Fanince poSleme pohled, známosti máme dost a jizjsme byli na návStlvi na faře, půjdeme k sládkovum atd.
S Bohem ! VaSi Mik. AleS s maminkou

Z korespondence se ještě dovídáme o návštěvě v Humpolci 19. června a z ústního sdělení dcery Maryny vystupuje Alšův humor ve velmi výstižné zkratce. Prohlásil po návratu, že chodil mezi želivskými premonstráty jako pánbůh mezi anděly...

Nevím, zastavil-li se v humpoleckém muzeu a vůbec bylo-li už tenkrát zřízeno, ale jistě by si tam tento milovník heraldiky nakreslil do notýsku heroického lva, pocházejícího ze zaniklé tvrze v Speřicích, kterého jsem tam vidčl v hrdém nakročení na kachlů. Ten kachel stojí opravdu za zhlédnutí...

Vyjdeme-li z Pelhřimova do kopce pražskou silnicí, uvidíme hned za městem starou zájezdní hospodu Volemanku a před ní kamenná muka. Proti nebi se začemá skupina smrků a tomu místu říkají Na cikánce. Až nás zamrazí hrůzou, pomyslíme-li, že tu stávalo popraviště a že posledním popravencem byl Čeledín z Pravíkova, který zabil v hádce sedláka.

Cesta k Červené Řečici je vroubena jasany, modříny a břízami, od nichž uzříme evangelickou obec Cakovice, za ní na kopci Bitětice mezi roztrou-šenými lesíky a na západě překrásné Lipické údolí, plné idylických zákoutí a ticha. Nad brambořišti se táhly světle Šedé mraky, u dřevěných štítů už zrály třešně a já si vzpomněl na všechny obrazy Jindřicha Průchy s rozkvetlými ptáčnicemi, v nichž je tak citlivě vyjádřeno pohorskč jaro se svým chladem pod sytě modrými nebesy.

Před bacovským mostem jsme se zastavili u snídajícího cestáře, zasupal traktor a modříny líbezněly v slunečném jasu svou jemnou zelení. Nebudu říkat lidové pojmenování tří samot, které si můžete přečíst na rakouských mapách, ponechme jim jen název ouřední U tří králů. Kraj se rozyírá za parnaté lesy a my zahledáme kouř z humpoleckých továren a za nimi na lesnatém kopci zříceniny hradu Orlíka. Pod kopce se nám ukryl Želiv, slunce váží vodu, kraj se rozvoněl rosou a zemí.

Červená Řečice se svým zámkem a červenou bání se mi před očima vyloupla z modré oblohy jako barevný přelud. Upoutala i Adolfa Kašpara při jedné projížďce krajem, že si ji s chutí nakreslil. Je to půvabné a čisťounké městečko s úpravným náměstím, kde se na kraji léta rozvoní lípy a v trávách bílý jetelíček. Největší znamenitostí je tu však arcibiskupský zámek, jehož obnovená renesanční sgrafita upoutají naráz. Jedna nám představují výjevy z rytířského života a na druhých jsou vylíčeny všechny ženské ctnosti i nectnosti. Nejstarší památečnost zde reprezentuje kulatá hláska se svým kamenným, metr tlustým zdivem. I hladomorna s lombardskou římsou zapůsobí na divákův zrak svou starobylostí a k jeho citu promluví lidským utrpením uvnitř jejích stěn. V zámku si můžeme prohlédnout žulový renesanční krb ještě z doby pánů Leskovců a kamna z časů baroka i rokoka. Ze všech stran můžete obcházet a kreslit tento architektonický skvost a neomrzí vás. Přečteme-li si Řád a správu nad lidem poddaným za vlády arcibiskupské, otištěný Augustem Sedláčkem v jeho Hradech a zámcích, poznáme dokonale způsob života robotného lidu na celém panství řečickém.

Víc než sklípková klenba mne zaujal v kostele náhrobek Jana Budovce z Budova, bratra Václava Budovce, popraveného na Staroměstském náměstí s jinými českými pány. Bratra Jana nestihla potupná smrt, ale smrtholka ho skosila v čase moru, pranic se neohlížejíc na původ nebo důstojenství. Dlouho jsem dumal nad kamennou mužskou tváří s knírem, zasazenou do vnější zdi děkanství, a rovněž se zalíbením jsem si nakreslil obě kapličky z roku 1605. První zděná i druhá kamenná jsou ozdobeny řitanskjm znakem a označeny stejným letopočtem. Když jsem si nakreslil na náměstí žulový morový sloup s postavou Mariinou, stojící na půlměsíci a hadu, a ještě si k němu přikreslil věžičku hřbitovního kostela, zašel jsem kolem severního hrazení zámku k nejstarší městské čtvrti - na Račana.

Za městečkem se zastavíme u školky, jejíž ovocné stromy jsou prý velmi otužilé, mineme papírnu i most o třech obloucích a kaštanová alej nás dovede do Křelovic. Ještě stojí koňské stáje a stará poštovní budova bývalé poštovní přepřažní stanice, odkud se rozjížděla diligence do Pelhřimova a Jihlavy na jednu, a do Košetic a Vlašimě na druhou stranu. A ještě stojí stateček, kde hospodařil kdysi baron Villani, potomek probuzeneckého básníka a vlastence.

Na rozcestí končiny pelhřimovské a podblanické rozloučíme se s čtenáři v této krajině, jako babička se loučívala na Starém bělidle se svými hosty, a popřejeme jim hodně zdraví, hodně pokojných chvil...


tato kapitola v PDF další kapitola (Obděnická pouť)