VelharticeVelhartice

Kterými jmény mám oslovití tvou krásu, krajino velhartická, aby i jiným vyvolala tvůj obraz v celé své složitosti a proměnách! Jednou se mi zjevuješ v snách jako bosá dívčina na luční stezce, úsměvná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tvář v přetichém mírném zahledění tvých matek - po každé se mi jevíš jinak - a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíč, kterým bych odemkl aspoň jednu z bran, vedoucí k tvému srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový den, kdy mi bylo dopřáno spatřiti nejvíce, a bylo to setkání nezapomenutelné...

Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská - a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji.

Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod - nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí - a lesy, lesy, v jejichž teskný zelenavý žalář chtěla by se navždy uzavřití duše; toužící po tichu nejtišším.

Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy "Svatební košile". Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži "v zahrádkách" dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek - kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal - protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.

Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adeiaida Desfoursová, láska obou ctitelů - aby se nakonec sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala posiednímu svému dopisu, pečetíc jej - a byla to náhoda, neštěstí či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa?

To vše mne napadlo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené jednom litém náhrobku.

Chtělo by se mí znovu jít podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata, a spřádat v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřit v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plující oblaka - a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik. A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že nelze UŽ opakovat život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět.

Jméno zakladatele tohoto hradu zůstane už navždycky spjato s překrásnou Nerudovou romancí o Karlu IV., v níž Bušek z Velhartic tak výmluvně přesvědčuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. jistě spatřil tento "kamrmistr" a nejvěrnější průvodce "Otce vlasti" mnohou znamenítost v italské, francouzské í německé zemi a porozuměl jistě i jiným věcem než koříti se fraucimoru a prázdniti číše rýnského vína - a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých půvabech naší domoviny. "Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse," dí o české zemi v Nerudově básni vzdělaný vladař, jenž byl světskou hlavou celého tehdejšího křesťanstva.

Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme - ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.

Z vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Anička. Její příběh není nepodobný únosu Heleny Spartské, která, můžeme-li věřiti Homérovi, byla prý ve své době nejkrásnější ženou celého Řecka a Paridovi se jí dostalo darem od bohyně. - Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistě nepomáhali bohové olympstí, když velhartickou Aničku unášel na svůj hrad do bavorské země. Zde je příběh prostší a důvod mnohem zištnější; život nebývá vždycky totožný s půvaby básní. - Ještě slyšíme fanfáry trub oblehatelů a třesk zbroje obránců na znamenitém hradním mostě, který nemá v celých Čechách obdoby, a nářek pana purkrabí, obávajícího se ne bezdůvodně prudkého hněvu pánova, se rozléhá nádvořím. Pokračováním tohoto dějství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako kdysi ta u bran Troje, ale spříznění páni z Růže plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vyděračovy, dokud pannu Aničku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenější příběh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldřich z Rožmberka provdal za svého příbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemřel po dvou letech.

Neželela dlouho svého manžela, asi ji příliš tížil černý vdoví závoj - i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten překročil práh smrti, šla po třetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích. Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou na blízkém Rábí a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou.

A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".

Paní Marie purkrabienka z Donína nebyla ani zdaleka bytostí tak citově ušlechtilou, jak nám ji představuje romantické líčení Klicperovo - naopak její privilegia, daná Velharticím, svědčí spíš o povaze počtářsky chladné a požitkářsky rozmařilé, pravé to dcery barokní doby, tolik si libující v kontrastech. Neudržela dlouho svěřené zboží, které velmi záhy přichází v dražbě do cizích rukou.

Pod těžkou hmotu dvou kostelních věží se v důvěře posadila všechna stavení městečka od časů svého vzniku. Dřevěné štíty chalup, hledící do náměstíčka, mají svůj zvláštní neopakovatelný půvab, tolik příznačný pro Šumavu.

Trpící tvář Ukřižovaného v předsíni chrámové tají v sobě všechnu citovou horoucnost neznámého gotického řezbáře a v nedávném čase bolesti nalézali jsme v ní skrytou symboliku oněch dní. Stejnou důsažnost měly i postavy českých světců, vyryté citlivou rukou na starém mešním kalichu. I věžovité sanktuarium s tajemným a tajuplným nápisem pne se v gotické vertikále ke klenbě nebeské. Ta tam je sláva cechů - ale staré korouhve a lucerny cechovní jsou nám symbolickou připomínkou české zbožnosti, která svěřila každodenní konání svým nebeským ochráncům. Vracíme se znovu k podivnému nápisu sanktuaria. Jaké poselství asi nám chtěl svěřit onen neznámý kameník, jehož jméno upadlo v zapomenutí? Už je nerozluštíme.

Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.

Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo - na pamětní adrese, zaslané "Májem", nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. - I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi.

Maně vzpomínám krásného líčení Kvapilova v knize "O čem vím", kde je věrně a sugestivně podáno líčení o návštěvě Jiráskově a Kvapilově u stařického spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živě představil postavu Pravdovu právě zde, nad jeho knihami, folianty a lejstry.

Nejsou dnes už příliš častá setkání s písmáky. Tady jsem se však sešel s jedním z nejzajímavějších. Vcházíme do dřevěné chalupy na náměstí, kde se u ševcovského verpánku seznamuji s Františkem Votavou, zaníceným znalcem místní historie, nadšeným muzikantem, zpěvákem a pozdějším věrným průvodcem velhartickými znamenitostmi. Pod nízkým stropem visí několikeré housle. Tento otec dvanácti dětí nalezne po práci chvíli času, aby si s nimi pro potěšení zahrál některou ze zamilovaných skladeb. Jako sbormistr zpěváckého spolku ukazuje nám svazek starých not, psaných kaligraficky na velhartickém papíře z Apeltauerovy papírny, a upozorňuje znalecky na jeho vodoznak. Archiválie, opisy, výstřižky z novin - to vše svědčí o hlubokém a poučeném zájmu, který překvapuje právě v tomto prostředí.

Zda jste si někdy vzpomněla, paní Gabrielo Preissová, že vaše knihovna byla zrobena z dřeva velhartických lip, které stávaly po stranách jedné ze zdejších kašen? A zda jste vzpomněla i na Františka Votavu, který byl vlastně původcem tohoto plánu a dříví vám přenechal? Zanechala jste tu po sobe několik krásných vzpomínek. - Musila byste slyšet našeho písmáka, jak tiše říká: "To byla hodná paní."

Za řičení větru vede nás náš zanícenec kolem staré formanské hospody Mikšíčkovy a chalup bez dvorků, obložených dřívím až k cestě, vedoucí k Horám Matky Boží. Sestupujeme do údolí k staré papírně Na šlajfu a obloukem kolem Werichovy chaty, dále míjejíce starý hradní vodovod, vstupujeme znovu pod hradní zdi. Kamení se sesouvá pod našimi kroky až někam dolů k břehům Pstružné a ústa pověsti rozhovoří se o Sirotčí louce i o dobříšském bakaláři, vězněném ve zdejší hladomorně. Z šumění smrků zaslechneme jméno Martina Kůrce, mistra ovčáckého při zámku velhartickém, i příběh o podivném zachránění mlynáře z mlýna pod Veselicí, jenž jen zvláštní náhodou ušel popravčí sekyře. Průvodce nás vede k vinopalně, kde ve zřícených zdech naše obraznost vyvolá dávné postavy sousedů Velhartických, vydatně prázdnících víno z cínových hubatek, zatím co mládež chodila na frej za nedělních odpolední kamsi mimo dosah počestných matron a bdělý zrak přísného konšelstva.

Jistě sem kdysi chodíval i zasněný chlapec z blízkých Stojanovic, pozdější spisovatel Adolf Velhartický, jehož román z gotické Francie tolik vzrušoval naši chlapeckou fantasii a vodil náš vznícený zrak s křižáckými rytíři až daleko, daleko do Svaté země. Kde jinde mohlo býti dějiště všech jeho vysněných příběhů než právě tady?

Krásná je procházka loukami kolem zpívajících vod, kde děti tančí v travách u hejna bílých hus - a "na panském" právě kosí pšenici - až zase se octneme ve spleti "rejniček" u staré synagogy, kovárny a trafiky.

Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...

Stejným překvapením byl pro mne modřínový háj, skrývající rozpadlé zdi kašovické tvrze, která již ve 14. století byla pustá. Nejspíš staročeský zemánek, její držitel, podlehl v zápase s mocným panským sousedem, jemuž překážel už svou pouhou existencí. Jen zbytky střílen, sesutá klenutí a zavalené příkopy pod několika zdmi zůstaly jako svědectví dávného života, který přežily tráva a divizny. Zdejší modříny, dvojáky a trojáky, mají zvláštní růst, jinde nevídaný. Těsně k háji přiléhá ves s budovami starého dvora, jehož pevná dubová vrata jsou bytelnou tesařskou prací. Jsme v kraji kamene, proto všude u cesty setkáváme se s podstavci křížů, jejichž vtesaná ornamentika se srdíčky, kvítky a kalichy má svůj čistě krajový ráz, plný poesie a líbeznosti.

Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:

Tobě samému Bohu živému buď chvála a čest.
Toto vím, že toliko dřevo obraz člověka jest.
Tu křesťané poslouchejte evangelia svatého,
tuhle poznáš z toho stvořitele živého a pravého,
Toho, který je v Trojici požehnaný Pán Bůh svatý,
totiž nestihle, neobsáhle jedinký, Božské podstaty.

Já Volf Gothart Pergler z Perglasu
na Tedražicích, Mokrosuce pánem toho času,
činíc náklad, verš tento jsem při tom položil,
tak, aby mne nikdo za modláře nevyložil,
nýbrž rozuměl, proč jsem to mínil,
ukazujíc obraz tento živého jsem učinil,
tomu samému buď chvála i čest,
neb on mým stvořitelem i vykupitelem jest.

V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mřížka ošetřovaný hrob, kde nějaká pozorná ruka vsadila čínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právě kvetoucí do slunečného dne. Na černém mramorovém pomníčku čteme nápis, že zde odpočívá kněz jubilár Vojtěch Hlinka, literárním jménem František Pravda, český spisovatel. Obracím se zpátky k Hrádku a v mysli si vyvolávám několik postav, které se mi vryly do paměti z četby chlapeckých let, ať je to Štěpánův Vít, učící se na kněze, nebo Matěj sprosťák, Vávra kuřák či žárlivý Adam...

Po cestě vzpomínám na všechny zámečky, typické pro kraj. V Kunkovicích má okrouhlou, starodávnou věž a vysoké topoly před vjezdem, v Horním Staňkově zahradu s amoretem, v Nemilkově sluneční hodiny, v Tajanově kapličku svatého Jana, rumpál a košaté stromy ořechové, malonický bych našel podle řady překrásných modřínů. Všechny jsem je kreslil a znám jejich historii.

Věru krásné místo si našli velhartičtí židé pro svůj hřbitov. Kolem dokola šumí stmívavý smrkový les nad žulovými omšelými náhrobky, pod jedním z nich odpočívá zakladatel velhartické koželužny Šimon Polák, jiný z Poláků, David, měl zase papírnu. Samuel Berger byl chudý žid a pod nápisem "Hier ruhet Jakob Suchařipa" jsem si vzpomněl na mnohé venkovské židy z románů Karla Poláčka. Smuteční jasany se sklánějí nad tyto nenavštěvované hroby a břečťan se pne po šedivé zdi, kam lidová fáma umisťuje zazděný poklad, který tam prý židé ukryli ještě před svým odsunem do Terezína a Osvětimi... Nikdo se z nich nevrátil a jen bývalá židovská škola se znaměním Davidovy hvězdy na střešním hřebeni a synagoga s dlouhými, úzkými okny je připomínkou jejich bývalého života.

S grafikem Karlem Štěchem, kterého zdejší prostředí inspirovalo k celemu cyklu leptů, jsme zašli nakonec do krásné nové školy. Nejen samým učením živ je člověk. Paní řídící Klimentová z bylinek velhartické krajiny umí připravit předobrý truňk, jehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak než zrakem, a přišli jsme jí na chuť.

Při návratu do domu přítele Marka svítila hvězdná nebesa a do usínání zaznívalo z rejničky táhlé vyzpěvování ponocného:

Odbila dvanáctá hodina,
chval každý duch Hospodina,
i Ježíše, jeho syna.
Ó, svatá Boží Rodičko,
ochraňuj nám naše městečko -
zdrávas Maria!

Vždycky jsem si myslil, když nám je vytruboval do oken u Janoušků, na starodávná náměstíčka z kreseb Alšových i z obrázků Josefa Lady.

tato kapitola v PDF další kapitola (Klatovy)