-
Pouť vzpomínavá ::
odstavec
24
Sedmileté dětské království ve Strašicích skončilo maminčinou smrtí a změnilo se vše. Otec se čtyřmi dětmi se stěhuje do Novosedel, blíž k dráze a městu Strakonicům. Dominantu kraje tvoří "Kátoucká hora" se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z "Ohlasů písní českých", nazvané "Svatební den". Tenkráte se jí žáčkové celého okresu strakonického učívali nazpaměť. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi, z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.
-
Hlasy domova ::
odstavec
152
Do Blatné jste se vrátil vlastně jen pro smrt; krátce jste tu, už churavec, užil i manželského štěstí, o němž lze zapochybovat, bylo-li vůbec štěstím. Víme, jak jste se vytrvale dvoříval Bohuslavě Rajské, ale ta se provdala za vašeho druha Františka Ladislava Čelakovského, a v tomto spojení se jistě nesplnila její tužba milostná. Přineslo jí víc strastí než lásky. Známe z jednoho dopisu, kdo vlastně přemluvil Bohuslavu Rajskou, aby si vzala ovdovělého básníka a jeho dětem nahradila matku. Byla to Božena Němcová. Snad nějaká skrytá hořkost k této básnířce, která nechtěně zasáhla do vašeho života citového, způsobila, že jste napsal verše, jimiž jste ji chtěl zasáhnouti do samého srdce a sám sebe ujistit, že se vlastně nic nestalo. Věřte, že to není "básníkova cesta do pekel"; spíš je to výraz ustydlé staromládenecké didaxe, v němž jste podlehl chvilce nestřežené slabosti vlastní. Připomeňme si je:
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
7
Škoda, že sešlo básníku Janu Vlastimilu Kamarýtovi ze zamýšlené presentace na zdejší faru, mohl býti poblíž svého přítele Plánka i rodných končin Čelakovského a Vlachovo Březí by bylo dnes bohatší o jednu zajímavou obrozeneckou postavu.
-
Prácheň ::
odstavec
58
Toto poznání kraje mají i verše básníka, s jehož jménem si jej spojujeme už navždycky.
-
Strakonice ::
odstavce
3, 7, 15, 19, 39, 42-43
František Ladislav Čelakovský...
...
Přečtěte si ji celou! Cvičený sluch přesně rozpozná citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét Šaldův má už jistě rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká "Ohlasů" nebo "Stolístky". - "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik děl Čelakovský do svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných, nezapomenutelných pusách chycené figury v Českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je dobře odůvodněn titulus prvního realisty, který byl Čelakovskému přiložen." Tedy ne "elementární lyrik", ale "estét" s úžasně přesným zrakem; cit filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlívě se poddává příjemnostem života, nezapře v sobě umělce:
...
Čelakovského líbezného, uhlazeného a úhledného lyrika zná literární historie přesněji. Nás však nezmate. Je to Strakoničák, při vší vážnosti a úctě. Podívejme se na báseň nejznámější a přesně ji můžeme lokalisovat:
...
I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, pod nimi se rozsadil starý můstek, jakoby vyňatý z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným nápisem - tucha pověsti. I onu zveršoval mladý Čelakovský pod názvem "Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do vln Otavy.
...
Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Janem Evangelistou Purkyněm; loďka Plánkova ostatně vozívala po řece Otavě i mnohé jiné slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.
...
Vraťme se však ještě k Čelakovskému a k době českého obrození.
Byla tehdy ve Strakonicích svatba veselá právě o hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem vykonali funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě bylo. Čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jakživ neviděl. My dva, chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili, Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivejší poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."
-
Na Vodňansku ::
odstavec
54
Toto městečko nezámožných rolníků a řemeslníků, dříve slynoucí svými dřevěnkářskými trhy, dalo české kultuře několik význačných osobností. Už v šestnáctém století se setkáváme s jménem svatovítského kanovníka Tomáše Bavorovského, který psal knihy obsahu bohovědného a je uváděný Jungmannem. Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práv a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře, Škroupovu Dráteníku, a pro téhož skladatele napsal ještě dvě slovesné předlohy k zpěvohrám. Jeho kritická činnost, zaměřená k divadlu, byla po mnohých stránkách objevná a záslužná, stejně jako zájem soustředěný k hudbě, který z přílohy k Věnci vytvořil náš první hudební časopis. Jako literární kritik vysloužil si smutnou proslulost příkrým odmítnutím Máchova Máje, a vlastně jen tímto odsudkem žije v naší paměti. Snad křivdíme tomuto probuzeneckému vzdělanci, snad si zkreslujeme poněkud podjaté jeho tvář do podoby málo sympatické; vždyť některým jeho veršům nemůžeme upřít líbeznost ani dnes.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
71
Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
10
Červené báně tohoto poutního místa připomenou znovu Příběnice; zázračný obraz Madonin pochází prý z tamní kaple. Bělostný ambit a štukoví chrámu září pod vysokým sluncem, krásný hřbitov je zde nad řekou, ale marně zde hledám hrob Josefa Vlastimila Kamarýta, básníka z družiny Čelakovského, který zde kaplanoval, i J. E. Hanikýře, zakladatele Dědictví svatojanského; oba zemřeli v jednom roce a jsou pochováni na starém hřbitově táborském. Jedinečnou vyhlídku mají poutníci z klokotské skály, ale já půjdu za starým básníkem košatou lipovou alejí zpátky k řece. Ještě vystoupím ke kostelu táborskému u svatého Jakuba, na jehož hřbitově odpočívá Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Zemřel zde u syna Karla, zahradníka hospodářské školy, a svou prudkou povahu nedovedl zapřít ani ve dnech stáří. Chodíval do hostince Formanky na náměstí a stačil pohled na výtisk Národních listů, aby je strhl ze stěny a podupal. Nepěkně prý se k němu jejich správa zachovala... Kdož ví.
-
Sluneční poutník ::
odstavec
9
Znal lidovou píseň o holce modrooké nebo cyklus epigramů Kvítí, v němž si jeho vrstevník a goethovec František Ladislav Čelakovský brousil ostří svého intelektu a vtipu? Tři básně věnoval pomněnce autor Ohlasů a Růže stolisté v této své květomluvě, která ještě po stu letech dovede vzrušit náš cit:
-
Prácheň ::
odstavce
46, 72
Přečtěte si ji celou! ó, jak přesně rozpozná cvičený
sluch citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét šaldův má už jistě
rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká Ohlasů nebo Stolístky. — "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký
umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými
tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který
cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik dal Čelakovský do
svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je
hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných
nezapomenutelných posách chycené figury v českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je
tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je
dobře odůvodněn titulus prvníhorealisty, který
byl Čelakovskému přiložen" — Tedy ne "elementární
lyrik", ale "estét", s úžasně přesným zrakem; cit
filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlivě se poddává příjemnostem
života, nezapře v sobě umělce.
...
Jméno tohoto města nejvíce zpopularisoval Tylův
" Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená
místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po
Tylově návštěvě u zdejšího truhláře — písmáka Jana
Vlastislava Plánka v době vlastenského nadšení, kdy
kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.
Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své
jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo
"Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným
příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě
s jiným učeným pánem, Jenem Evangelistou Purkyní
— a loďka Plánková povozila po řece Otavě mnohé
slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava
Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta
a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.
František Ladislav Čelakovský
