-
Rošice ::
odstavec
32
Jak rušněji tu bývalo dříve. Za časů Šaldových návštěv byla ještě v čerstvé paměti rázovitá postava starého majitele. Její tvář nám zachovalo vyprávění Aloise Jiráska. Jeho "starosvětský obrázek" nazvaný prostě "Talacko" je vlastně podobiznou šlechtického vlastence z předbřeznové doby Talacka z Ještětic, starého mládence a žoviála, obdařeného samorostlou bodrostí a vtipem. Měl svá podivínství a zvláštnůstky, projevující se v úsloví i každodenních zvyklostech, o nichž se ještě do nedávná zachovalo ústním podáním v kraji mnoho zkazek. Historický vypravěč uplatnil v této figurce vrozený smysl pro barvitý detail a s citlivostí sobě vlastní vyvolává zároveň atmosféru prostředí a doby. Kolorovaná kresba Louisy Berkové ze čtyřicátých let minulého století nám ho představuje docela jinak. Sebevědomý zrak nad černým podsebitím kníru zří na nás s vážností, která přísluší k červenému, zlatem vyšívanému fraku, v němž se urozený pán vypravoval buď na sněm nebo ke korunovaci. V zámečku jsem ještě viděl jeho stavovský kord. Celé století nás dělí od života, poutavě vyprávěného Jiráskem, i od portrétu, jejž namalovala Louisa Berková...
-
Pastvy ::
odstavec
4
V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských postav a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdinů a světců. Z příběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a trávou zarostlé náspy a valy byly nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen kvůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, kvůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte...
-
Hlasy domova ::
odstavce
111, 136, 161
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.
...
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě - a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči - a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro autora kapitoly "Sedlák a šlechtic" z jihočeské selské epopeje.
...
Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitála do jeho kraje Alois Jirásek a z Blatné i Rožmitála poslal pozdrav svému příteli Mikoláši Alšovi. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz.
-
Velhartice ::
odstavce
17-18
Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo - na pamětní adrese, zaslané "Májem", nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. - I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi.
Maně vzpomínám krásného líčení Kvapilova v knize "O čem vím", kde je věrně a sugestivně podáno líčení o návštěvě Jiráskově a Kvapilově u stařického spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živě představil postavu Pravdovu právě zde, nad jeho knihami, folianty a lejstry.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavec
34
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
5
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
-
Strakonice ::
odstavec
47
Hle, nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář pátera Josefa Šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro "Matici českou" nebo předplatitele na Jungmannův Slovník - a nikdo neví, kolika chudým, dychtivým čtenářům rozdal zdarma "České čtení". Jak nevzpomenouti známějšího pátera Matouše Vrby z Jiráskova "F. L. Věka" - Šmidinger je jeho souputník a bratr do slova a do písmene. Jeho tvář zpodobnil v jedné ze svých nejsvěžejších prací, nazvané "Tajemství strýce Josefa", umístěné tentokrát do Strakonic, mistr žánrové maloměstské povídky František Herites. Z kraje pocházejí dva Čapkové. Tomáš, historiograf České Ameriky, se odstěhoval za velikou louži z Chrašťovic a jeho jmenovec Norbert, význačný pracovník v náboženském hnutí českých unitářů, a rovněž známý mezi americkými krajany, je rodákem radomyšlským.
-
Krajina alšovská ::
odstavec
43
Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."
-
K metropoli kraje ::
odstavec
81
Železná dráha. - Tato technická znamenitost a zároveň průbojný čin své doby se zrodila v hlavě Franze Josepha Gerstnera, synka chudého chomutovského řemenáře, jehož učitelem matematiky na pražské universitě byl páter Stanislav Vydra, známý z Jiráskova Věka pod přiléhavým epitetem "cordatus Bohemus".
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
23
Chceme-li se octnout přímo v patnáctém století, navštivme v podmračném dni hrádek Cuknštejn, kde opravdu zkameněl čas. Všechna ostění, pavlače, brána i nádvoří, ba i osmiboká věž, příkopy a hrazení zůstaly beze změn od roku 1448, kdy je dal vystavět pan Vilém Pouzar z Michnic. Před hrádkem u rybníčka se pásli koně, osmahlá jezdkyně mě tu oslovila bulharštinou a za vysokými topoly sušily ženy seno. Myslil jsem na Mikoláše Alše, který by se tu cítil jako doma, i na jeho druha Aloise Jiráska, jenž by toto starodávné dějiště oživil nějakým příběhem z doby, kdy se nosívaly prošívanice a pod klenutím se svítívalo smolnou loučí... Ne, nechtělo se mi uvěřit v existenci této časem netknuté starobylosti, jejíž sugesce je nezapomenutelná.
-
Krajina mýtu ::
odstavec
44
Vzpomínal jsem na Aloise Jiráska a na jeho svědomitou přípravu k románové trilogii husitské; prošel touto krajinou jisté s očima otevřenýma a dovedl nám ji evokovat citlivě a přesné, poučen nejen přírodou, ale i výzbrojí vědění historického.
-
Poutní místo ::
odstavec
48
Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
1
Lovecký zámek Jemčina, který v letech 1757 až 1776 stavěli Černínové z Chudenic, okouzlí poutníka především lesnatou krásou svého okolí, v němž se střídají parkové partie s přírodní neporušeností, jinde už zřídka vídanou. V jemčinském okolí žil svobodně poslední bobr v Čechách a donedávna tu ještě pálil poslední český uhlíř Karel Kašpárek z lipových špalíčků dřevěné uhlí pro budějovickou tužkárnu. Dýmající milíř zdá se být anachronismem, ale sloužil docela moderní výrobě. Ve dvacátých letech minulého století zavítal sem z třeboňského archívu František Palacký, aby si vyžádal od hraběcí vrchnosti dovolení pracovat i v bohatém archívu jindřichohradeckém. Několikrát potom navštívil Hradec a těšil se přízni nejen Černínské, projevované péčí o jeho bytové pohodlí, ale přímo nadšenou úctou všeho občanstva, které mu na počest uspořádalo při loučení lampiónový průvod a nabídlo mu Čestné občanství svého města. Zápisky lesního rady Jiřího Wachtla daly Aloisu Jiráskovi podnět k překrásné novele Zahořanský hon, jejíž děj je soustředěn k jemčinskému prostředí a jeho loveckým štvanicím; spisovatel však Jemčinu nenavštívil a nikdy neviděl. K rybníku Vydymači v jemčinské oboře vztahuje se přímo jeden z kouzelných fejetonů F. X. Šaldy nazvaný Černý rybník v lesích, uveřejněný v Národních listech roku 1911 a později autorem zařazený do knihy časové i nadčasové.
-
Na Soběslavská blata ::
odstavec
38
Z Vlastiboře jsem zašel na lesní cestu směrem k hájovně Jitra, odkud vlastně začínají bohatá Pšeničná Blata. V lese roste zvláštní druh borovice, nazvaný "blatka", a na mokřadlech se modrají plody vlochyně. Dívám se k Mažicům a vzpomínám na Aloise Jiráska, jenž této vsi přisoudil rodiště Petra Mušky, starého žoldnéře z tureckých válek. Tato sympatická postava z povídky Kozák a Turek, otiskovaná na pokračování v Malém čtenáři, vzrušovala svými příběhy naše dětství. Z Jiráskova vypravování jsem se poprvé dověděl o rybnikářské chase a jejím hejtmanu Vondrovi Borakovi z Hrbova, který opověděl nepřátelství samému Petru Vokovi z Rožmberka, tehdejšímu pánu zdejší krajiny. Dějiště těchto vzrušujících dobrodružství, dvůr Naději, jejž Jirásek umístil na kraj bohatých Blat, jsem později nalezl až u Komárova. V setmělé krajině mezi močály a borkoviští se ozývala sluka, z hromady černých borků vzlétl svým houpavým letem dudek a já viděl najednou v šeru ujíždějící rybnikáře, pronásledované starým vojákem, hlídačem koní.
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
43
Celá krajina tiše zářila v zduchovělé šedi a poslední květ žebříčku jemně zavoněl ze zvlhlých trav. Před očima mi vyvstala tvář Petra Aksamita, jak ji nakreslil Mikoláš Aleš, a hlavou táhla dějová pásma a lidské osudy, které jsem kdysi dychtivě Čítal z Jiráskova "Bratrstva"...
-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavec
9
Došli jsme za poslední chalupu ve vsi a zastavili se u mlýna, odkud se přes louky rozvírá zelený pohled k zalesněnému Sádku, Škarmance, Výšovce a Tyrolce. Nad Klenčím se zvedá Haltrava, jako přirozená hráz mezi živlem slovanským a germánským. Postřekov je tedy nejzápadnější z "hořejších" chodských vesnic, která je od dob Špillarova a Jiráskova pobytu nejzachovalejší chodskou vsí po stránce národopisné.
-
Pěšinkami mrtvých ::
odstavce
2, 5, 7, 13, 34, 42, 47-48, 50
Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu
navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré
lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl
sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům
plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným
pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium.
Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou
selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím
soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha
Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému,
tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil
ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se
nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní
milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý
z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.
...
Tento misogyn, který znal velký kus světa a doma se obklopoval uměním, byl vnitřně daleko složitější osobností, než ji lze postihnout jen z díla
beletristického a medicínského. Měl jistě velikou potřebu přátelství. Jeho
vyběravost v tomto směru byla náročná, ale koho jednou přijal do svého
srdce, zůstal mu věrným kamarádem po celý život. Trojici nejbližších
přátel tvořili Vrchlický, Jirásek a Aleš. Thomayerův vztah k Vrchlickému
se.neměnil od studentských let klatovských až po básníkovo tragické stáří.
O manželském martyriu knížete českých básníků byl asi zpraven nejdůvěrněji. Žel, ani jeho lékařskému umu se nepodařilo odvrátit Damoklův meč od básníkovy duše. Opravdu visel jen na vlásku...
...
Božena Němcová jako první uvedla tento kraj do české literatury povídkou Karla, ale teprve Alois Jirásek svými Psohlavci zasadil Chodsko už
provždy do povědomí celého národa.
...
Při celém chodském putování jej provázel mladý studentík Jan Hruška z Pece, na svůj věk usedle vážný a opravdový. Když vycházel v Květech Jiráskův chodský román, vzbudil po celém kraji notové vzrušení. Jeník Hruškoc měl v hospodě U Mandáků tak početnou obec posluchačů asi jako mistr Jan v Betlémské kapli. I Jindřich Holubuc z Klenčí (pozdější spisovatel J. Š. Baar), také student, předčítal doma na hyjtě celému sousedstvu toto historické čtení, jež posluchače přímo fascinovalo. I v té
nejposlednější chaloupce na Chodsku byl Alois Jirásek známou osobností
a spisovatelem z nejmilovanějších.
...
Trhanovský sládek Čeněk Hrubý, pocházející ze starého rodu českých
humanistů, kteří se psali z Jelení, hostil u sebe mladého vyučence Ženíškova a Pirnerova už na sklonku osmdesátých let a byl vlastně prvním,
kdo se zasloužil o příchylnost mladistvého malíře k chodskému kraji. Jan
František Hruška se stal Špillarovým přítelem za zcela jiných okolností.
Sám o tom vypravuje. Potřeboval k svým národopisným obrázkům ze
života chodských dětí ilustrační doprovod a kdo jiný povolanější ho mohl
provázet do tohoto dětského světa než právě Jaroslav Špillar? Když se
malíř stal na Peci bezprostředním sousedem jeho švagra Špadrny, u něhož
v myslivně žil i Hruškův otec, tak láskyplně vykreslený synem v Pamětech děrečka včalaře, sblížili se malíř a spisovatel ještě přátelštěji. Děreček včalař musil být zajímavou osobností, o které se velmi pochvalně zmiňuje
i Alois Jirásek. Nedivme se, že v myslivně za černých hodinek zasvěcovali
malíře oba Hruškové, otec a syn, do "duševní říše" chodské a nad tyto
uvaděče nebylo tenkráte na Chodsku jistě povolanějších, znalejších věci.
V knížečce Z pozadí chodského národopisu je těchto důvěrných setkání
vzpomínáno myslí dojatou a vřelým srdcem.
...
Bonvivánský "Pařížan" zde překládal Barbussův Oheň, "román této války". Za dcerou a zetěm přijel na návštěvu Alois Jirásek, aby se ještě naposled setkal a rozloučil s chodským krajem. Jak při této příležitosti nevzpomenout "pana Jíry" přítele z nejmilejších — Mikoláše Alše?
...
Ano, známe tuto Alšovu poslední koncovku k Jiráskově povídce o rabbi Löwovi a smrti, která se mu skryla ve voňavé růži a tak učeného rabbiho
přelstila. Tato kresba byla však nakreslena v Praze před odjezdem do Pece.
Co chtěl Zdeněk Bořek Dohalský tenkráte povědět touto (nechtěnou?)
záměnou...
Myslím v těchto místech na Mistra Mikoláše, který tu se zalíbením poslouchal tekoucí vodu jako kdysi doma v Miroticich. Nepřivolával si tu také vodníka z Lucerny, jako o málo později její autor Alois Jirásek? Nevím...
...
Zůstal jsem sám. Nebe nad Čerchovem zrůžovělo, z luk se přemítavě
zadívala voda a po pěšince mrtvých přešli tichounce tři staří přátelé, tři strážcové tradic: Aleš, Jirásek a Thomayer.
-
Pastvy ::
odstavec
3
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví
něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak.
To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma
v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť
na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným.
Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku
oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase
do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném.
V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady
knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později.
První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy
a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a
světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela
svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého
hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený
krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a
česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za
své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením
smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy
plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu
nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé
vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo
zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je
království dítěte ...
-
Hlasy domova ::
odstavce
39, 55, 73
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického,
jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí
tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo
vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony
výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední
cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici
teprve před nedávném musila ustoupit novodobému
utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským
rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno
pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému
druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou,
kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud.
Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté
věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu,
že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská
komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" —
Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl
v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského.
Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila
i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva
z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův
zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě
z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili
Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka
před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli,
nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří
očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval:
"Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary,
které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme
užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když
se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina
klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů —
uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses
napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi
ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale
kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do
rozbřesku ranního.
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se
vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec
světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny
Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale
lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými
zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen
daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před
lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně
zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly
rytmus práce a nového času.
Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou
usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou
jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží
daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se
spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto
ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati
Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě — a k šlechtě vůbec. Tento didaktik
selství byl však jistě překvapen, když v posledním
roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán
Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči — a svému sousedu dojatě tiskl
ruce. Jistě příznačné pro písmáka kapitoly "Sedlák
a šlechtic".
...
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom
v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou
noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavce
34, 97
Na svém baldovském dvoře hostil Karla Kovařovice, když v kraji hledal
inspiraci pro svou chodskou operu, podnícenou četbou Jiráskových Psohlavců. Starý pán nosíval při slavnostních příležitostech na svém fraku
ruský Řád černého orla a trochu mu lichotilo, že si mohl porozprávět
s Jaroslavem Vrchlickým jako členem panské sněmovny, kterého jmenoval
sám císař pán. Z této společenské hodnosti básníkovy padlo na šedivé vlasy
starého revolucionáře také několik paprsků, které v umělcových očích,
pokud mohly ještě jasně zřít, nebyly ničím jiným než třpytem pouhého
pozlátka.
...
Mohutná planá hrušeň a řada vlašských topolů jsou předznamenáním
Ojezda, jedné z historických chodských vsí, známé tolika čtenářům Jiráskova románu i Vrbových Chodských rebelií. Veliký požár v sedmdesátých
letech minulého století proměnil starobylou podobu obce v dnešní výstavnost, ale půdorys statků a návsi je týž jako za starodávna. Před vsí
nějaká babička ve flámišce brousila srp, náhle zasupěl traktor a navoněl
cestu teplou vůní chléva z roztroušené mrvy, na rybníčku se zabělaly husy
a před staveními se sešel ženský sněm, který tě upoutává jasnou červení
jupek a punčoch.
Alois Jirásek
