Hlasy domova ::
odstavec
180
Kdykoliv jsem přišel k Labuti, vždycky se tu pásly strakaté krávy, snad proto, aby nemohla být promlčena dávná výsada okolních vesnic, udělená už v dobách založení rybníka, ze pastva na okrajích je nezadatelným právem za pozemky zaplavené vodou. Kdykoliv jsem tu šel na podzim, vždycky jsem zahlédl šedavá křídla volavek a vždycky tu kroužili rackové, nezbytní druhové rybolovů, které právě na Labuti měly svůj starodávný, složitý ceremoniel. Zaběhněme ještě k lesnímu jezírku u Kostřatského mlýna, kam si vždycky promítám děj Jiráskovy "Lucerny" a Dvořákovy "Rusalky", abychom si znovu ověřili, že v končinách mezi Černivskem a Blatnou nám svěřuje rodná krajina svoji duši lyrickou.