Jan Neruda

Jan Neruda na Wikipedii

Související

Ballada dětská

Romance o Karlu IV.

Balady a romance

Obrázky

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 10
Z Plánice už není daleko k rybníku Hnačovskému, v jehož blízkosti se na Nové Hospodě narodil básník Rudolf Mayer, druh Máchův a Nerudův, autor první české básně sociální, nazvané "V poledne". Tesknota "Stínů večerních" a melancholie "Znělek nočních", plné máchovského neklidu, zaznívají ztlumenou melodií z ticha této krajiny, do jejíhož sirotčího smutku se tento básník vposlouchával nadmíru citlivě:
Hlasy domova :: odstavce 91, 150-151
Drahý básníku Fráňo Šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není vaší slabostí, (Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton), ale vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku, na bělčickém náměstí zpívala kašna a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí vaše verše z oné doby.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
Zastaviv se u vašeho hrobu, pane profesore Jene Pravoslave Koubku, byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mě nevzrušily, i když je chválil Karel Sabina, ale váš žák, Jan Neruda, píše tak srdečně o vašich soukromých hodinách českého jazyka, o celém vašem zjevu, že jsem se přece jen hlouběji zamyslil nad vaším životem a znovu se vrátil k vašim knížkám. Zdá se mi, že vaše působení společenské a osobní kouzlo působily na vaše vrstevníky bezprostředněji než vaše dílo básnické na nás. Už pro těsné pouto krajanské bych byl rád k vám spravedlivý. Myslím však, že vaše verše nemají takový dosah, aby se k nim vracela nová pokolení básnická, a že už před sto lety převyšovaly vaše zásluhy společenské, jistě nemalé, uměleckou hodnotu vašich básní. Jejich stopy nalezneme někde u Nerudy, později na několika místech u Havlíčka jednou svou složkou, satirickou.
Sláva Sušice :: odstavec 12
Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.
Velhartice :: odstavce 8, 17
Jméno zakladatele tohoto hradu zůstane už navždycky spjato s překrásnou Nerudovou romancí o Karlu IV., v níž Bušek z Velhartic tak výmluvně přesvědčuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. jistě spatřil tento "kamrmistr" a nejvěrnější průvodce "Otce vlasti" mnohou znamenítost v italské, francouzské í německé zemi a porozuměl jistě i jiným věcem než koříti se fraucimoru a prázdniti číše rýnského vína - a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých půvabech naší domoviny. "Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse," dí o české zemi v Nerudově básni vzdělaný vladař, jenž byl světskou hlavou celého tehdejšího křesťanstva.
...
Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo - na pamětní adrese, zaslané "Májem", nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. - I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 57
U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...
Vlachovo Březí :: odstavce 11, 18, 31, 33
Prvního dne zářijového roku 1878 zastavil na zdejším zámeckém nádvoří kočár z něhož vystoupil vousatý básník. Ředitel panství Alois Tichý ještě neočekával svého bratrance; dcera Anička se však něco natěšila na strýčkovu návštěvu, dopisem slibovanou. Znali se z Prahy, kde Jan Neruda krátce přeď tím galantně provázíval tuto svou mladičkou neteř z venkova do lóže Prozatímního divadla - a do jejích očí se zadíval "hluboko, přehluboko..."
...
Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy - ale, drahý Jene Nerudo, které "bílé kvítko" jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimí nich mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i "sedmikrása bělolistá" - ale "bílé kvítko jahodové" přece už dávno, dávno odkvetlo.
...
Autorství tady všeobecně přikládají Nerudovi - i to je možné. Byl na obou místech. V hospodě u Svatého Vojtěcha přinesla mu šenkýřka na stůl horkou šišku chleba, právě z pece vytaženou. Rozlomila ji na kusy a dala za okno vychladnouti. Bože, jak kuřata tenkrát rozradovala našeho básníka! Přilétla a klovala ještě kouřící se střídku. Nám je už jasný jeden verš:
...
A víme, odkud se vzal i taneční, lehounký, usměvavý rytmus některých "Balad a romancí". V Chlumanech stará Janská zpívala a tancovala všechny písničky i tance z celého Podlesí, "Zavíjenou" i "Konopíckou" - a Jan Neruda dychtivě poslouchal a zapisoval si všecho na místě. Jaké to asi bylo smyslové osvěžení pro básníka z Prahy!
Krajina Jana z Husince :: odstavce 3, 5, 19
Na rulových útesech u říčky Blanice živoří kleč a podzimní hořce dýchají do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost parnasií na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky na stráních pod Lažištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůně, jako popel z ohníčku pasáčkova, rozvátý vichřicemi. "Vše je tak po česku chudé", Jene Nerudo.
...
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
...
Jan Neruda by našel dnes toto městečko jen málo změněné. Na plotech už neschne dílo "punčochářů" - ti pracují v továrně. Zase "elegii" spíš než eklogu by zde spatřil. "Místo velkého pomníku jen skromný medailon" na Husově rodném domku - jeho rodnou světničku (tolik tehdy děsící), ponekud upravenější a bez nájemníka - v červenci by slyšel "nadšená hesla" jako tehdy - ale z Husových knih by měl po ruce zase jen ty staré ve vydání Erbenově. Od "nadšených hesel" jsme se totiž dál nedostali.
Prácheň :: odstavec 13
Na vápencovém vrchu Pučance, který je dnes chráněnou reservací, ještě sídlí výr a navečer vzlétá na pastviny lelek kozodoj. Rostou tu nádherné okrotice, hvězdičky bělozářek, prorostlík, bažanka i marulka klínopád, hlaváč a kopretina chocholičnatá, ale největším překvapením je tu tořič, ten tořič, který Jan Neruda umístil ve svých "Prostých motivech" na hřbitůvek u Svaté Máří, kde nikdy růsti nemohl. Tořič! - Marně pátrám v paměti a marně mapuji všechny Nerudovy cesty z Vlachova Březí, z nichž žádná nevede sem, na Pučanku...
K metropoli kraje :: odstavce 51, 64, 103
Jistě by toto lidové vyprávění upoutalo Jana Nerudu a přimělo k napsání nové básně do Balad a romancí.
...
Ozvěna dvou řek násobí svou nápovědí noční lyriku utichlého náměstí, kde v kašně se koupá luna, zdůrazňující radniční štít i prostřední věžičku s osvětleným ciferníkem, a v stínech podloubí se horce tisknou milenci pod vlaštovčími hnízdy. Doznělo křesťanské pozdravení hlásného z ochozu Černé věže, už dávno v kasárnách odtroubili večerku - také jste ji zde po-slouchával, Fráňo šrámku - žhne dlažba a jen vlasy vánku voní rosou a kvítím, "českou Florend" tě nazval Jan Neruda "pro jistou nepopiratelnou líbeznost tvou", ó město, a zdůraznil ji i grafik Cyril Bouda nejen ve své rytinové vedutě, ale i v gobelínu, zdobícím stěny radniční dvorany. "Voda a zeleň objímají místo jako prsten skvostný", poznamenal už dávno Jan Neruda. Jak úžasně a přesně byla modelována tato obdivná zkratka, básníku, a Čas ne-setřel nic z její přesné ražby...
...
Umlkl už ve zdejších ulicích hlučný hovor copatých Němkyň, ó, jak by se zaradoval Jan Neruda! A jak asi tuto změnu viděl rád i básník Jaroslav Kvapil, když sem jezdil potěšit se s vnoučaty!
Od Milevska k Bechyni :: odstavce 26, 29
Nadějkovský lékař dr. Blábol, přítel Nerudův, hostíval kumštýřského učitele z Chyšek, jehož synkovi Aloisovi dokonce pomohl na svět. Ten se zcela potatil, podědiv otcovu malířskou náturu i neklid už odmalička, a touha otcova po malířském vyžití byla synovi splněna vrchovatě.
...
Na nadějkovském náměstíčku neupoutá zrak nic pozoruhodnějšího kromě kostela, v němž je jen mramorová bysta polního maršála Feuersteina z tereziánské doby, bývalého majitele zdejšího zámečku. Proslulejší je fara, kde umřel u faráře Antonína Čechoslava Fikara spisovatel Prokop Chocholoušek, k jehož úmrtnímu loži přijel sám Jan Neruda. Pomníček na zdejším hřbitově a honosný pomník v jeho sedleckém rodišti může cosi říci o vděku potomstva, ale stodola u rodného domku byla poslední pracovnou pronásledovanému romanopisci, v níž psal své jihoslovanské povídky do knihy Jih, a nebýt porozumění okolního duchovenstva, nutně by zemřel v opuštěnosti. Hraběnka Kokořovská hostila tu jednou krajináře Václava Jansu, a toť vše, co lze o místním zámečku zajímavějšího pověděti. Za vsí šumí alej starých lip, na louce kosí sekáči a já vzpomínám na Richarda Laudu.
Bechyně :: odstavec 19
Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovský statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil veliký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací bylo "Loučení", až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.
Na Soběslavská blata :: odstavec 50
Jméno svého rodiště, známé z jedné písně "Ta slukovská náves pěkně široká", přijal za své jméno umělecké význačný český herec Jakub Vojta Slukov, který na Národním divadle vytvořil mnoho postav v hrách našich i cizích klasiků. Byl přítelem básníků Vrchlického a Sládka, stejně jako Mikoláše Alše, a jeho umění i horoucího vlasteneckého citu si vážil Jan Neruda. Oblasti divadla věnoval úsilí celého svého života další veselský rodák, knihovník Národní a universitní knihovny v Praze dr. Jan Sajíc, divadelní kritik, jenž znalecky ovládal vývoj našeho dramatu a měl vypěstěný kritický smysl pro hodnocení jednotlivých hereckých výkonů. Byl úžasně skromnou osobností, která neznala jiné výsady než sloužit domácí tvorbě s vlasteneckým zápalem a buditelsky horoucím srdcem.
Sluneční poutník :: odstavec 39
Jen ústní podání umísťuje na folmavskou farku úkryt prchajících polských revolucionářů a setkání českého bouřliváka Josefa Václava Frice s Janem Nerudou. Nevím - ale povaze hostitelově by tato konspirátorská úloha docela dobře slušela.
Pěšinkami mrtvých :: odstavec 3
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní... Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university. Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný "zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin. Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda. Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot, striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii". Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci, kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba. Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři, tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí. Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a "bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým lékařem."
Hlasy domova :: odstavce 31, 69-70
Drahý básníku Fráňo šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně Vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není Vaší slabostí — to Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton — ale Vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku a na bělčic39 kém náměstí zpívala kašna, (vidíte, za čtyřicet let z ní pili koně vojáků ruských) — a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí Vaše verše z oné doby:
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.
Zastavil jsem se i u Vašeho hrobu pane profesore Jene Pravoslave Koubku a byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mi řekly málo, i když je chválí Karel Sabina — ale Váš žák, Jan Neruda, píše lak jímavě a srdečně o Vašich soukromých hodinách českého jazyka a o celém Vašem zjevu, že jsem přece jen znova se začetl do Vašich knížek. Přišel jste si do Blatné pro smrt, krátce jste tu, už churavec, užil manželského štěstí (bylo vůbec štěstím?) — ale proč jste tolik ublížil té, která si toho od Vás nejméně zasloužila? Vile přece, básnířce "Babičky". Ne, to není "básníkova cesta do pckel", to není ani satira — to je jen ustydlá, staromládenecká didakse, ne zrovna vtipná, co jste o ní napsal. Ne, nebyl jste nikdy velký básník, toho Vám nezazlíváme — ale tuto invektivu jste přece jen neměl psát: Byla to krásná žena . ..
Vlachovo Březí :: odstavec 11
Prvního dne zářijového, roku 1878, zastavil na zdejším zámeckém nádvoří kočár, z něhož vystoupil vousatý básník. »Binokl na očích, v ruce hůl.« Pan ředitel panství Alois Tichý ještě neočekával svého bratrance; dcera Anička se však něco natěšila na strýcovu návštěvu dopisem slibovanou. Znali se z Prahy, kde Jan Neruda, krátce před tím, galantně provázíval tuto svou mladičkou neteř z venkova do lóže Prozatímního divadla — a do jejích očí se zadíval »hluboko, přehluboko ...« V jejich jiskřivém zrcadle se pomalu ztrácela jiná FIX tvář dívčí, také horoucně milovaná a vzpomíná, nad jejímiž osmnácti lety se předčasně zavřel na podčapelském hřbitově v kraji berounském.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 32
Už nevyjde z dveří své lékárny ani pan lékárník Lichtenberg se skleničkou pečlivě vybraného vína, ani pan doktor Krahulík nepředepíše slavnému pacientovi nějaký utišující lék, když bolest začala příliš sužovat... Když se u nemocného básníka zastavil pan doktor Antonín Steidl, bývalý majitel baldovského panského dvora, nikdy se tato návštěva neodbyla bez určité obřadnosti. Tento Nerudův spolužák z akademického gymnasia a staročeský poslanec na říšské radě měl za sebou tak dramatickou politickou minulost, že vytvářela kolem jeho hlavy mučednickou aureolu. Snad bude vhodné na chvilku přerušit vyprávění a obšírněji se zmínit o zajímavém běhu jeho života.