Mrákovská neděleMrákovská neděle

Bylo nedělní únorové ráno, když jsme se s přítelem vypravili z Domažlic do Mrákova. Hned za nádražím jsme odbočili k staré cihelně, která ještě před padesáti lety bývala nočním útočištěm dráteníků, a kousíček dál jsme minuli hospodu s historickým názvem U knížete Břetislava. Na kopec vlevo od silnice někteří archeologové umísťují Tuhošť, domnělé dějiště vítězné Sámovy bitvy nad franckým králem Dagobertem.

Celá krajina byla pozastřena v zamlžené stříbřité modro, z hrud se ozývalo vraní zakrákání a ze zajíněných bříz vzlétlo jiné hejno vran a zapadlo někam do lesa za Smolovem. Ticho přerušil vláček, ujíždějící ke Koutu po vysokém viaduktu, a stranou od něho jsem tušil Spáňov, tak známý čtenářům Čapka-Choda, kde starosta Florián Jírovec dostal od svého svatého patrona dar, který bych také chtěl mít. Panečku, jaká by to byla nádhera, zatáhnout za provázek v komíně a nařídit si počasí, jaké by se mi právě zachtělo.

Jiné vzpomínání vyvolal Rochetských mlýn, kam před sto dvaceti lety chodívala Božena Němcová, ale častější návštěvnicí bývala v mlýně Podveských, kde byla opravdu ráda viděna "panem otcem" i jeho rodinou. Černé laty rákosu temněly nad bílými zmrazky u klikatého potoka v lukách, vzduch byl suchý a mrazivý, kolem nás se jemně modrala jinovatka na větvích štěpů i na suchých okolících plané mrkve, tak typických pro zdejší krajinu. Za ohybem cesty se ukázaly siluety chalup, které napověděly lidovou písničku a ta zase dvě vsi.

Mrákovo, Klíčovo,
v jednom položení,
vzali mně na vojnu
moje potěšení.

Křížek pod mohutnou lípou na rozcestí mezi Mrákovem a Klíčovem přetínal čistou linku obzoru, jemně nakreslenou nad oběma vesnicemi, skrytými po chodském způsobu za zády vrchů. Klíčov je hezká ves, ale školou i kostelem patří do Mrákova. Z věže svatovavřineckého kostela zavolal zvon k velké mši, z jednotlivých vrátek vyšli osadníci, slili se v jednolitý proud a valili se na mrákovskou náves. Hezká podívaná byla na oblečení žen, jež měly přes ruce přehozené salupy. Vešli jsme za nimi do kostela, který byl naplněn do posledního místa. Kněz sestoupil z kazatelny, zazněly zvonky ministrantů, při pozdvihování poklekla celá osada na kolena a potom všichni sborem odpovídali slova modlitby. Tak nějak tu bývalo za pana administrátora Antonína Krejčího i za návštěv Boženy Němcové, když chodívala hyjtou k rychtáři Konopovi. Tyto chvíle připomíná pamětní deska od sochaře Bohumila Zvěřiny, který měl za vsí na kopci Vrchovu svůj ateliér. Tam někde vzadu jsou Pelechy, kam každoročně jezdí akademik profesor Josef Dobiáš k svému švagrovi, řediteli školy Černému. Zašli jsme ještě k jinému stavení, které bylo domovem slepého mládence Hondzy Kubuc, nadaného hocha a znamenitého vypravěče pohádek, jemuž paní komisarka psávala dopisy ještě z nymburského působiště svého manžela. Literární historie dobře ví o tomto vlasteneckém mládenci, kterého Božena Němcová zvěčnila v Pohorské vesnici, jenž byl kolportérem knih a novin, i svolavatelem selských schůzí, na nichž se četly noviny. Když byla vyhlášena konstituce, byl Hondza v Domažlicích na táboru lidu na náměstí a také na něm mluvil a po řeči jej studenti nosili na ramenou. V domku Josefa Němce nás pohostili zelnými plackami takové chuti, že se jí mohl vyrovnat jen čerstvý domácí chléb upečený maminkou v naší peci. Opominout kulturní dům, kde má stánek Chodská scéna národopisné družiny, musili by Mrákovští považovat za smrtelnou urážku. Proti kostelu stojí u mohutné lípy rohový domeček tak líbezný jako z některé Andersenovy pohádky. A jako do pohádky jsme vešli po schodech k posledním chodským šedličkám, o kterých psala už paní Naděžda Melniková-Papoušková ve svém Putování za lidovým uměním. Od té doby uplynulo čtvrt století a slečny Bílkuc jsou stejně čiperné a hovorné jako tehdy, i když starší z nich už pohladila po vlasech devadesátka. Jejich dědeček i tatínek byli chodští krejčí a písmáci. Sestry neopustily tak docela domovské řemeslo. Působily zamlada jako industriální učitelky, a když žádný z bratrů nechtěl doma pokračovat v otcově práci, vrátily se pod rodný krov jak vestálky chodského svérázu. Jsou snad posledními chodskými šedličkami, jež znají dopodrobna všechny jemnosti ženského a mužského kroje, jaký se nosí na Chodsku.

Za oknem se zeleně rozsvětlívá od samých kytek, jen vykoukněte a dole pod okny můžete jako na dlani pozorovat život celé vsi od jara do zimy. Slečny sáhnou hluboko do nevyčerpatelné studny své paměti a ty odněkud zdola nasloucháš pramenům dávných dějů, znovu přibližovaných a vracených životu zpátky.

Dovídáš se o jejich dědečkovi, že u něho sedávala Božena Němcová, že tu přespal i Karel Havlíček, po kterém tu zůstalo několik výtisků Národních novin na památku. Sedíš a posloucháš řeč zvláštně rytmicky kadencovanou, jak plyne v tichu tohoto domova, odkud vyšlo tolik ušité krásy do celého Chodska.

Přítel Rudolf Svačina je stejně zamilován do chodského národopisu, muziky, přírody a historie jako obě slečny Bílkuc. Po léta sháněl Hruškův Dialektický slovník chodský, základní dílo o chodském nářečí, dávno už rozebrané a marně hledané. Slečny si vypůjčily výtisk z muzea a celý jej krasopisně opsaly pro svého přítele, vazbu bohatě vyšily chodskými ornamenty a opis mu věnovaly ctí a darem. Když byl řídícím učitelem v Kvíčovicích, vydal několik desítek publikaci pro učitele a kulturní pracovníky, založil, redigoval a vydával první dětské noviny v republice, nazvané Mladé snahy, tenkrát hodně čítané naší mládeží. Vyšlo pět ročníků. Napsal i mnohá národopisná pásma na přání F. K. Zemana pro pražský rozhlas a v rozhlase plzeňském byl jako doma. Založil Chodskou družinu, s kterou jezdil po republice přes třicet let, a ještě dnes provází návštěvníky Chodska na zájezdech po kraji, aby jim živým slovem přiblížil krásy a historii těchto milovaných končin, jichž je poučeným a důvěrným znalcem.

Jeho celoživotní prací je připravovaná kniha o lidové muzice a dudácích na Chodsku. Už od studentských let se zabýval se svým bratrem Stanislavem dudáckou muzikou. Pro Stanislava vyrobil dudy sám starý Volfgang Štefek v Kozinově Újezdě. Stanislav hrál dudy, Rudolf ho doprovázel na housle, navštěvovali staré dudáky, houdky a pištce v celém kraji, učíce se od nich. Je to milé čtení o lidových muzikantech, které seznámí širší veřejnost o jednom odvětví staré chodské kultury zasvěceně a zajímavě. I mne povodil od vesnice k vesnici a bylo to putování nadmíru bohaté a příjemné. Seděli jsme v roztomilém mrákovském domečku a bylo radostí poslouchat, jak si tito tři milovníci domova navzájem doplňovali své znalosti a vzpomínky.

Nemohu si odpustit, abych nesdělil i svým čtenářům rozmarnou historii o jednom pražském malíři, kterou jsem tu slyšel vyprávět.

Usadil se na čas v Mrákově v tísnivém okupačním ovzduší, pilně tu maloval a nakonec uspořádal ve škole výstavku svých prací. Nejoblíbenějším jeho mrákovským modelem byl "děrek Marytuc", takový jadrný Chod k pohledání, který už jenom opatroval vnoučata a s mladými už nemusil na pole. Měl proto dost času posedět s malířem, posedět i porozprávět, takže mu s ním příjemně ubíhal čas. Jaké však bylo překvapení, když spatřil za oknem školy svůj kontrfekt, hledící přímo na kolemjdoucí. Pozapomněl totiž na svá léta a domníval se, že je stále oním pohledným chasníčkem, do jehož náruče letěla děvčata při muzice jako včely na med. Nepomyslil na čas, který pustoší ještě jinší hodnoty, než je mladá tvář. Mrákovským se výstava líbila a začali mezi sebou vybírat peníze na oltářní obraz svatého Václava. Když vybrali přes třicet tisíc korun, obrátili se na umělce, aby jim světce vymaloval. Snad mu přesně nevysvětlili své přání, snad se domnívali, že malířova představa se shoduje s jejich, trpělivě čekali na hotové dílo. Když je postavili na oltář, bylo vidět na všech tvářích nepopsatelné rozčarovaní. Chodští sedláci počítají světce-knížete k "nebeské kavalerii", musí sedět na koni a musí to být kůň jako panna. V tomto punktu si nedají nic namluvit ani vymluvit. Malíř však namaloval světce jako nějakého chudého klečícího eremitu v trní, bez koně, bez zbroje, bez přílby. U světcovy hlavy spatřili nějaký klobouk, tak málo zdůrazňující knížecí důstojenství, a tato svatozář byla ještě namalována našišato. Když se ani panu faráři nepodařilo přesvědčit věřící, přijel z Domažlic pan vikář, ale ani ten neuspěl s výkladem, že malíř má právo na svoje pojetí. Neuznali pěšího světce Václava s nažloutlou tváří churavce za hodná svých modliteb a jeho obraz pověsili do šera na kruchtě.

Slyšel jsem tu ještě jednu úsměvnou povídačku o jejich otci, jak vystavoval v Praze na Národopisné výstavě roku 1891 chodské kroje a u Svatého Víta byl provázen samotným...

Poslouchejte. Haram Bílkuc byl vyhlášeným "krejčím" na celém Chodsku a kromě toho byl horlivý čtenář a znamenitý vypravěč, u něhož se scházívalo mnoho hyjtáků. Kvůli nim se vypravil od svého díla na výstavě po pražských památnostech, aby měl na celou zimu co vyprávět svým posluchačům. Zašel i do svatovítské katedrály a prohlížel si pozorně klenby, náhrobky i oltáře. Přidružil se po chvíli k jedné skupině, kde nějaký pán obšírně vykládal návštěvníkům historii chrámu i význam jednotlivých památek.

(A dejme ted slovo přímo dcerám)

Ten kostelník mil na sobě černý laty, ha jak von tak tim lidom vypravuvál, kouk
se na tátu, kerak maluje ha plh něco do notesu. Tocevi, bulo mu to tu^e divný, de
k nému, pjekně se na tátu husmil a poudá mu, háby teho nechal, že mu šechno řekne
sám ha mi sto maluváni že mu dá knižetku. Von ten kostelník drobet čvantral ako
Němec, hale Šecko tátovi jaksepatří řek a huka\al. Hdyž bulo polodne, povídá táta
kostelníkovi: "Zlatyj a vochotnyj člověče, celý dopoledne ste se tu se mnou zdržel, tu
máte patník %a tu válí vochotu." Kostelník se tomu smíl ha poudá: "Hale cák vás
to napadá, tuto my děláme ^ lásky, je nás několik a huka^ujeme lidom šechnu tu
krásu tary. Ha vodkudpa vy ste, stryjčku, že to tak šecko chcete vedit?" — "Já? Já
sem % Mraková — ha% vod Domažlic," povídá táta, "ňákyj Haram Bílkuc, sem
krejHř, šíju chocký kroje ha teky sem je sem přivěj na vejstavu. Ha proč to šecko
chci vedit? Povjím vám, co bych nepovedli, k nám v že mě chodí plno hyjtáků a háby ste
ro%umíl,já nebo náš dérek, ako muj táta, jim poudáme vo sjetí, hde sme šuayš buli
ha co pjeknýho tám vidili. Teky bereme noviny ha knírky ha říkáme v nich nahlas.
Ha že sem tak smélyj, hdepaje vaše domovo, rád, tu^e rád bych vám chtil poslat
něco do kuchyně %a tu vaší vochotu, humíte to morcky pjekně řect." "Já sem ňákyj
Švarcnberk % Hluboký, ha ^pominám si, že hdy% mně bulo pár let, slyšil sem vaše
měno v Ptahe hu stryjčka harcibiskupa." "Jou,jou?" kyjbá táta, "hin chodila má
teta Manka-Řimanka ha teky na tu pouť do Říma dostála ňáký peníze vod pana
harcibi skupa. Hele ráhj dovolit, tak voni sou jako Jeho Vosvícenost kníže pán
Švarcnberk % Hluboký?" Kníže se smíl ha poudá: "Tary sme hu Pána Boha šichní
vosvícený podle stavu duše, ha žáidný tituly hu Pána Boha neplatí. Tary máte ten
blatník, hale inyj, ne% ste dal mně. Na ten váš si dám hudělát takuvj houško ha
pověsím si ho k hodinkám na památku, že sem ho poctivě vydělal ha že sou na
Chocku eště dobrý a huvyialj lidi."

Táta bul celyj hudivenyj, vzal von ten zlatník ha pjekně poděkuvál. Hlubockyj
kníže mu dal eště pár knižeček a vobrá^ku na cestu ha srdečně se s nim rozloučil.
Doma potom táta vypravuvál, kerak ten pán bul hodnyj ha vlidnyj, hale výsluhu mu
neposlal. Řek si: "Kníže pán má ístě víc krav než krejčíř Bílek na Mrákově."

Ha míl pravdu.

Na celou zimu bych chtěl být hyjtákem u Bílků a poslouchat veselé povídačky "o starých časech a dobrých lidech", které pohladí srdce a rozjasní zrak teple do úsměvu. Bylo tak hezky u starých slečen, žes jim začal závidět život celkem poklidný, ale vršitě naplněný prací, která je těšila a stačila uspokojit. Kolik návštěvníků už podarovaly svou lidskou dobrotou a jiskřením svého vtipu.

Vzpomněl jsem na jiný slunný den z konce jara, když jsme šli od nich z Mrákova po silnici k Tlumačovu a k Stráži až do města. Na lukách kvetlo tolik pampelišek, že jsem takovou žlutou záplavu v zeleni dlouho neviděl. Okraj příkopu se modral zběhovcem a bledě růžovými květy řeřišnice luční, štěpy stály holé, ještě neprobuzené, ale vánek byl už navoněn ornicí a nebe se třpytilo skřivánčími trylky.

Na tlumačovské návsi se zrcadlily zelenavé vlasy vrb v hládi rybníčku i s bání kapličky, před níž stojí litý křížek, na jehož kamenném podstavci je vytesán kalich, mnohem mladší, než aby se z něho dalo něco vyvolávat z husitské minulosti kraje. Jsou tu ještě některá stará stavení i srub, ale hned za vsí se bělal "v rochci" svými kmínky březový háj, tak malinký, že by se v něm mohla skrýt jen jediná dvojice milenců. Na polích pracovaly ženy v červených flámiškách, jejichž jásavá červeň tvořila se sytou zelení jarního žita tak lahodný barevný akord, že musil potěšit oči i srdce. Od Tlumačova ke Stráži se zdlouhavě táhne cesta z kopce do kopce, ale nějaké auto před námi zastavilo a řidič nám nabídl svezení, což jsme rádi přijali a vystoupili až na rozcestí před samou vsí. Nakreslil jsem si tu starodávné stavení u Vostunců s plechovým svatým Janem na kamenném podstavci a rozložitým kaštanem u plotu, že se mi zdálo nejpoetičtějším místem v celé vesnici. Ještě u Pártlů a Gabrielů lze spatřit krásnou lidovou architekturu, ale kus starodávného prostého živobytí dýchne na vás z nizoučké chaloupky u Kučů. Barokní kaplička ušlechtilých proporcí a sličné báně tu stála už v době roboty za tereziánského času.

Stráži jsme zašli do dvora ke Kozinům, abych si na místě ověřil údaje paní Papouškové, a zjistil jsem opravdovou solidnost všech jejích národopisných studií a vědecké práce.

Hanči Kozinová nemalovala před námi na zed chodské ornamenty, ale přivítala nás vlídně a otevřela almary i truhly, kde má ještě po mamince staré chodské oblečení, a bylo toho tolik krásného, až přecházel zrak. Musil jsem uznat, že hostitelka je "tak chytrá žena, že v málokteré universitní posluchárně jsem slyšel tak přesný a jasný výklad historie kroje jako z jejích úst".

Poslechněte si, jak výstižně tenkrát pověděla paní Naděždě Papouškové o chodském kroji.

Víte, ten šat, co dnes nosíme do práce a doma, čemu říkáme "flámišky", je dosti nový oblek, ale ten, kdo jej vymyslil, byl chytrý človék -je to pohodlné a upravené, Kdy% ješté před mým narozením hořelo v Újezde, takže lidé neméli co na sebe, kdosi ji k nám přivedl, a moje matka šiji koupila pro sebe i pro svou sestru, Když pak šly v tom příští nedéli do kostela a potkaly na cesté mužské, schovaly se do křoví, tak se bály výsméchu nad-tou novotou. Nu, a vidíte, dnes to nosí všechny, i ty staré ženy. Ta naše vesnická móda se méní dosti často. Tak v rukávcích se dříve do kostela nesmélo, jen v kabátci, a dnes už kabátec málokdy oblékají, leda při velkých slavnostech. Za dob mé matky se nosily jen velké šátky, pak přišly menší, po válce zase byly vetší a ted bereme znovu menší. Tak je tomu i se zástérami. Starší mají široký pruh, pak přišel docela uzoučký, a dnes chce parádnice jen široký pruh a při tom rozhodné s klasovým vzorkem. Ty černé šátky, co nosíme na hlavách, počaly se tučné vyšívat až za války, před tím byly strojové šité nebo i tišténé, ale ješté dříve nosila se jen plena nebo čepec-koláč, vyšívaný černobíle na znamení smutku po Kosinové smrti.

Jedině ještě Jan František Hruška znal tak bezpečně jako ona, co vyžaduje chodská obřadnost při oblékání a nošení kroje. Vše se tu podřizovalo církevnímu roku: v postě a advente se nosí barva převážně černá, tmavomodrá nebo fialová. Jinak se oblékají na pohřeb švagra a docela jiný kroj má chodská nevěsta při svatbě. Je to, věru, celý složitý ceremoniál. To, co nám Hanči Kozinová ukázala z truhly i almary, je kus dobré řemeslné tradice i uměleckého cítění lidových krejčířů i šedliček. Většinu tohoto starého oblečení šil ještě Adam Bílek.

Jak potěší srdce, když ještě za třicet let po smrti pracovníka se na jeho dílo může vzpomenout s takovým potěšením a pochvalou...


tato kapitola v PDF