Přetiché město
Bílá procesí bříz, kterým modrý vítr předzpíval táhlou píseň dozrávajících ovsů, doprovodila mne až do tvých bran, Jindřichův Hradče, město přetiché a tajemné, se zrcadlivou krásou vod a renesančními zámeckými štíty. - Kamenná básni arkád lepého vlašského díla, i ty jsi prosvětlena unikavým stínem Bílé paní, laskavé a plačící, jejíž slzy kanou do rozpuštěných vlasů nocí. Vzpomněl jsem na vás ve vaší kapli, paní Perchto z Rožmberka, ale leknín s hladiny Vajgaru tají v své teskné bledosti všechnu křehkou krásu vaší tváře, utrpením zduchovnělé, a pípání rackovo není tu pro mne ničím jiným než připomínkou nářků vašich opuštěných žalů.
Pod hradem v úzkých uličkách ovanula mě hořká chuť třísla a vůně divokého vína, ale mé paměti patří víc tvé večery s podivnou hrou siluet, ty město lyrické - a temná kulisa tvých architektur je stvořena pro hry pohádkové obraznosti.
Jak musilo okouzlit Julia Zeyera, tohoto milence a zasvěcence starých kultur, který by zde mohl spřádat ze tvých dum tolikeré obnovené obrazy.
Šel jsem tvým tichem sám a tolik hudby znělo ve mně - tolik hudby a tolik strun! A tvá píseň ve svých vrcholech se chvěla, touhou milostnou...
Ó loutno má, labutí má, můj slavíčku...!
Ano, pane Adame Michno z Otradovic, to vaše vznícená barokní duše mne ovála svým horkým dechem a já jsem jako v opojení se jí cele vzdal i pod bílým Štukovím renesančního rondelu, kde jen v jisté obměně jsem ji znovu zaslechl z gavot a polonéz tančících párů, v jitřivém šelestu hedvábí a tichém lesku sametu, nad nímž na štíhlém stonku šíje se nesla napudrovaná paruka krásné dívčí hlavy, podobná lilii, a na břeh prolamovaného krajkoví vyběhla přelibezná vlna bílého ňadra. A hudba zněla tady odněkud zdola a já přiložil ucho až ke kulatému otvoru ve dlažbě, abych ji slyšel zřetelněji. Škádliví amoreti! Proč se vás najednou tolik objevilo, jen jsem se dotkl starého Mozartova spinetu, a ani Písně milosti nedovedou ztajit dojetí z vašeho rozkochání, Boleslave Jablonský - básníku neprávem zapomínaný, jehož mladá léta hořela ve zdejších školních škamnách.
Pojd, ó, pojď, ty slasti zdroji,
svlaž mé srdce v hořeni...
Pro koho tlouklo vaše vzrušené srdce pod bílým premonstrátským rouchem v dalekém polském klášteře, když jste si tyto verše říkal nahlas v studeném tichu své cely?
Angelino! dcero krásy,
kvítko rajských palouků!
Zdvihni oči k sídlu spásy,
k hvězdnatému oblouku...
Nás nezmate už vaše Moudrost otcovská, kterou jste tak dovedně zastíral svá světská toužení řádovým představeným a tolika jinotaji skrýval se současníkům za sladké jméno Vlasti - my už předobře známe váš šifrovací klíč a nepotřebujeme vysvětlujících glos.
Jeden ze zdejších vychovatelů, rozumějící zasvěceně a moudře všem složitostem pubertálních tuch mládí, razil pro ně úžasnou zkratku: "Satyrské drama". Nevztahuji ji na vaši lyrickou jemnost, Mistře Vítězslave Nováku, ale právě tato výjimka potvrzuje pravidlo. Chiliasmus nežáreckých adamitů, uniknuvších před pěti stoletími svým pronásledovatelům do jemčinského okolí, může být vykládán i jinak než zběsilou zvůlí lásky smyslné, byť tento fakt sám podněcoval obraznost náchylnou k víře podobných jevů - ale myslím, že bychom křivdili i Martinkovi Húskovi, uvězněnému kdysi ve zdejší hladomorně. "Satyrské drama" je však ještě jednou ze složek hradeckého "genia loci". Proč právě na nápadně otevřené stránce Slavatových Pamětí jsem musil číst příběh o Ctiradovi a Šárce?
Podobu lyry má pedál klavíru učitele hudby Ikavce, do jehož zažloutlých kláves sahaly i vaše prsty, Bedřichu Smetano, studente věčně nepokojný a zamilovaný. Tento starý nástroj stojí dnes tiše v síni městského muzea. - I přibatolilo se dítě domovníkovo a vyloudilo z něho svým malým prstíčkem jasný zvučný tón - až se ve mné ztišil dech. Neviděl jsem však v tomto dětském počínání nic znesvěcujícího.
Zaposlouchal jsem se do Hradce Jindřichova - a chápu už, proč má toto město tolik historiků - proč mnozí ze zdejších rodáků mají obrácen zrak do světa pomyslů a tuch. Vím už, proč pan profesor Lesný se oddal celým srdcem tajům kultury indické, proč dr. František Nušl propátrával ze své pražské hvězdárny věčné záhady nočního nebe a proč odešel na studia z otcovské hodinářské dílny i Antonín Rezek, jsa váben saiským obrazem minulosti, po jehož roušce sáhl odvážně i zasvěceně. Usedl i do křesla ministerského, vyměniv je za stolici universitního učitele, ale mne dojala víc péče, s jakou vydal Beckovského Poselkyni starých příběhů českých.
Jména zvučná a drahá, méně známá i proslulá, jako třeba vaše, Bohuslave Balbíne a Václave Vratislave z Mitrovic, mne provázela zámeckými nádvořími i ztichlými ulicemi města. Vy, první, jste sice svou slavnou Obranu jazyka českého napsal až v chmurném exilu klatovském, ale vy, druhý, cestovateli a vojáku, patříte sem svým mládím, neboť váš otec byl v šestnáctém věku zdejším zámeckým regentem a vaše Příhody z tureckého zajetí nás okouzlují podnes...
Proč někteří vykladači vaší složité osobnosti, Mistře Hanuši Schwaigře, mnohdy zbůhdarma vyslovují jméno holandského města, jako by jen Rybí trh v Bruggách byl klíčem ke všemu vašemu malování, když víme, Že jste se narodil tady, v Jindřichově Hradci? Pravda, jevíval jste se svým vrstevníkům jako "podivín a fantasta", ale mezi námi nejste dnes už cizincem, jako jste jím nebyl za svého živobytí mezi lidmi zapadlých formanek a těsných klenutých šenků. Samozřejmě, vaše místo nemohlo být nikdy po otcovském boku za kupeckým pultem, protože vaše inspirace napájela se z jiných, tajemnějších zřídel. Poctivost a solidnost řemesla jste podědil ve smyslu zcela jiném, než bylo přání otecké; svědčí o nich technicky dokonale namalované obrazy. Jak vás upoutaly rázovité iniciály ze starého zdejšího kancionálu, jak stará galerie zámecká - z ní nejvíce asi portrét Heřmana Černína z Chudenic, do jehož výtvarné skladby jste se pohroužil s učednickou pokorou a zaníceností, chtěje vyzvěděti všechna tajemství neznámého mistra. A což Madona Hradecká? Jedna z nejlíbeznějších Madon, co jsem jich potkal na českém jihu... V ramenou útlá, celým zjevem spanilá, s pozadím podivně plavým jako sluncem ozářený zrající žitný lán, odéná rouchem šedé temné modři večerních smrkových lesů - pohledu zadumaného jako celý zdejší kraj! Jsem přesvědčen, že do večera zasvitne sluníčko, aby usušilo pleny Jezulátku. I na jejím rámu jste nalezl motivy, později tak rázovitě schwaigrovsky obměněné v ilustracích Cantetburských povídek. A kdo tak citlivě a soustředěně kreslil podivné arkýře a komíny Červené věže, kde se přece vařívala sladká kaše? A což svatojiřská legenda, rozvinutá tak velkolepě s gotickou úsporností na stěnách zámecké kaple? Odkud jinud než z Hradce jsou i hastrmani, jejichž postavami jste doprovodil příběhy tak poutavě vyprávěné vaší paní Joženou, "velkou trefou svého hloupého života", jak jste se jednou chlapsky vyjádřil nad sklenicí vína - ale my víme, kolik něhy je ztajeno v těchto vašich sukovatých slovech.
Kouzelná scenérie přírody, podtržená zde tolikerým úsilím lidské tvořivosti, tolikerými slohy a staletími, zaujala mocně i Miloše Jiránka, jehož zvídavá, dychtivá a nervní tvář impresionistického malíře se mi tu zjevila u jedné hráze. Co pravdy měl tento hledač a básník ve slovech, do nichž nám sevřel svá prudká pohnutí: "Jaké bohatsví pro toho, kdo vidí tuto krajinu ve smbtách čtyř ročních počasí a v nekonečném střídání denních nálad! Takové okolí si zformuje vnímavou duši pro celý život." A proč právě tato slova by nemohla patřit vám, Hanuši Schwaigře...?
I Chittussi sem zajížděl. Snad to zvábilo podvědomé volání italské krve jeho předků a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech - Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském břehu a pohled na město v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše prvními a pravými zasvěcovateli do duše jihočeských krajin. Malíř Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze.
Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.
Šel jsem za nimi jako zajatec snu, potkávaje pod větvemi kaštanů za dětskými kočárky babičky i mladé maminky, zamilované dvojice duchem nepřítomné i hloučky debatujících vypravěčů, třeba byl všední den, vše jaksi bez pospěchu, idylické a starodávně domácké...
Zašel jsem i do starého klenutého domu na březích Vajgaru, kde ruce blatských děvčat tkaly barevnou krásu gobelínů pod pozorným zrakem paní Teinitzerové, která mě zasvěcovala do všech jemností tohoto umění vpravdě svátečního. A toto setkání s krásou, jež narůstala před mýma udivenýma očima, zůstalo natrvalo v mých vzpomínkách hradeckých.
V klenutých průjezdech, na tichých dvorcích i roztodivných pavlačích, jakoby stvořených pro večerní dostaveníčka za zpěvu kytar a náznaku milostných stínů měsíčné noci, jsem v zhuštěné zkratce prožil mnohou z chvil svého studentského mládí, o nichž jsem myslil, že už nenávratně patří minulosti...
S očima pozastřenýma pavučinami snění jsem šel kolem starých kasáren, kde u akátu pod odprýskaným sgrafitem stál na stráži nějaký mladý udivený vojáček - vešel do proboštského kostela k náhrobkům pánů z Hradce - a naladěn lyrikou onoho zadumaného dne jsem si pod železnou mříží balkónku staré Landfrassovy tiskárny přezpíval mnoho starých zapomenutých písniček, vyvolal kouzlo Nebesklíčů i Poučných a kratochvilných historií o strašidlech, složených pro lid obecný probuzeneckým Janem Hýblem.
I do kostela svatého Jana Křtitele jsem zašel, a hlavy světců z gotických fresek dosahovaly tam až ke stropu a korouhvička s kohoutem marně nabádala k bdělosti. Pod sloupem uprostřed náměstí stály selské vozy jako kdysi, jako by se ve světě nic nedělo a nezměnilo. I kovárna tu dovede překvapit. Vstoupil jsem do ní gotickým ostěním a teprve později, venku, když už mne neoslňoval roj jisker z kovadliny a syčící plameny výhně, jsem si uvědomil, že je to vlastně bývalá kaple svaté Alžběty, zrušená josefínským patentem. Chtě nechtě musel jsem se vrátit na hradní nádvoří k renesanční studni, jejíž hloubka je prý navlas stejná jako výška kulaté věže, a u zahrady kláštcří ku jsem si vzpomněl na sládka Františka Smetanu i jeho syna Bedřicha Smetanu, kteří tudy před sto lety chodívali. I selskou svatbu jsem potkal u radnice a nevěstě popřál dobra do nového života a mrzelo mne, že jsem nemohl vyhovět jejímu pozvání, tak upřímně a srdečně vyslovenému.
Tolik tesknoty, tolik snu a ticha vydechovalo toto město do přitlumeného světla - a když jsem se s ním loučil, vyšlo pojednou slunce z mraků a padlo jako zlatá růže do modré hladiny...
Tímto loučením jsi mne dojalo nejvíce. Ano, zlatá růže v modrém poli - to je přece vaše erboví, páni z Růže - a zlatá růže je i v znaku tvém, město krásné a nezapomenutelné!
tato kapitola v PDF další kapitola (Od Hradce k Počátkám)
