Přetiché město ::
odstavce
1, 17, 20
Bílá procesí bříz, kterým modrý vítr předzpíval táhlou píseň dozrávajících ovsů, doprovodila mne až do tvých bran, Jindřichův Hradče, město přetiché a tajemné, se zrcadlivou krásou vod a renesančními zámeckými štíty. - Kamenná básni arkád lepého vlašského díla, i ty jsi prosvětlena unikavým stínem Bílé paní, laskavé a plačící, jejíž slzy kanou do rozpuštěných vlasů nocí. Vzpomněl jsem na vás ve vaší kapli, paní Perchto z Rožmberka, ale leknín s hladiny Vajgaru tají v své teskné bledosti všechnu křehkou krásu vaší tváře, utrpením zduchovnělé, a pípání rackovo není tu pro mne ničím jiným než připomínkou nářků vašich opuštěných žalů.
...
I Chittussi sem zajížděl. Snad to zvábilo podvědomé volání italské krve jeho předků a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech - Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském břehu a pohled na město v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše prvními a pravými zasvěcovateli do duše jihočeských krajin. Malíř Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze.
...
Zašel jsem i do starého klenutého domu na březích Vajgaru, kde ruce blatských děvčat tkaly barevnou krásu gobelínů pod pozorným zrakem paní Teinitzerové, která mě zasvěcovala do všech jemností tohoto umění vpravdě svátečního. A toto setkání s krásou, jež narůstala před mýma udivenýma očima, zůstalo natrvalo v mých vzpomínkách hradeckých.
Vajgar
