• 
• 
• 
• 

čamara

Reference

• Rošice :: odstavec 34

  Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.

• Hlasy domova :: odstavec 176

  Kořeny sosen se vytrvale vtínají do spár zdiva, les šumí nad modrými květy barvínků a ty vzpomínáš na nápis slunečních hodin z černivského kostela: Přešlé hodiny zamítá stín a zapadlé do útrob jeho nikdy zpět nevyvoláš. A přece bych si chtěl vyvolat tři chlapecké studentské tváře z Mirotic, jež se blíží od mlýna po hrázi rybníka vzhůru k hradním ssutkám. Jejich dlouhé vlasy svědčí o milenectví s některou z múz a čamary zase vyjadřují horoucí cítění vlastenecké. Jsou to bratři Alšové, kteří přišli navštívit do mlýna tetičku Křížovou; tehdy se totiž ještě neříkalo ve mlýně u Šilhů jako dnes. Nejstarší František se nejvíce zajímal o křikavskou historii, prostředního Jana zlákala zdejší květena a nejmladší Mikolášek obdivoval všechno, co skýtal pohled s hradní výšiny přes rybník a ves až ke Kubátově hoře...

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 10

  Empírová domovní znamení i empírové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznám pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského Tři doby země České. Vlasatí gymnasisté z Alšovy kresby zamčené zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatímco sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou "Sláva ti, vlasti má!" Už tehdy mirotické dívky lepily na studentský prapor papírové lvíčky - Marino Alšová!

• Na Vodňansku :: odstavec 15

  Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.