K metropoli kraje ::
odstavec
75
Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:
Chudý Kejklíř
