-
Pouť vzpomínavá ::
odstavec
47
Tehdy se vracíval z dalekých cest, které podnikal jako člen Pěveckého sdružení pražských učitelů až do zámoří, a jako kdysi Tylův Švanda dudák dostal se s muzikou do světa. Doma se zálibou pozoroval gesto dívčích paží, trhajících diviznový květ, v jehož léčivou účinnost sám tolik věřil - stejně jako puškvorci. Vyráběl z něho po domácku opojný "nahořklý truňk", jehož "bahnitá" příchuť přivádívala jeho jihočeské přátele do vytržení.
-
Hlasy domova ::
odstavce
157, 174
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké Besedě. S jakou radostí by vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička, "Velebín Třemšínský", vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci.
...
Tato ves byla známa široko v kraji především mezí včelaři, když tu truhlář Habada pro ně vyráběl mezistěny, a dále letním hostům, jimž zdejší lesnatá tichost vyhovovala stejné blaživě jako dobrá kuchyně v hostinci u Emlerů. Černý háj tmavěl borůvkami, malkovská paseka bývala plná maliní a od umělé jeskyňky byl jen skok k rybníku Šetínskému, lesknoucímu se uprostřed lesů, v nichž nepotkáš člověka, nechceš-li. po celou cestu k bělčickému nádraží. Denně sem chodíval Josef Jančar, když kaplanoval v Bělčicích, a v knize "Všední prach" mu věnoval náladovou lyrickou črtu nazvanou "Na hrázi". Na černivské faře byl hostem u faráře Větrovce cestovatel Alois Musil, po prvé o vánocích roku 1954, po druhé o rok později; psal tu nejen své dvě knihy, ale prochodil celé zdejší okolí křížem krážem. Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské Cikánky dávalo překrásnou scenerii, ať už tu byl hrán Tylův "Strakonický dudák" nebo "Jindra", zdramatisovaný román Ivana Klicpery.
-
Sláva Sušice ::
odstavec
12
Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.
-
Strakonice ::
odstavec
38
Jméno tohoto města však nejvíce zpopularisoval Tylův "Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře, písmáka Jana Vlastislava Plánka, v době vlasteneckého nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.
-
Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavec
13
Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".
-
K metropoli kraje ::
odstavce
9, 75
Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...
...
Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:
-
Krajinou básníkovou ::
odstavec
11
Vešli jsme do zámeckého divadla. Vzpomněl jsem nejen Bernarda Bol-zana, ale i slavných schůzí strany realistické. V kartuších jsou podobizny Tylova a Klicperova i dekorativní vlys, galerii s okřídleným Pegasem a nástropní alegorickou malbu zhotovil ve stylu doby Jan Vojna, malíř ještě neobjevený.
-
Krajina pod Křemešníkem ::
odstavec
16
Z Horní Cerekve pocházela jeho maminka, rozená Josefina Dvořáková, která byla dcerou tamního sládka a zároveň blízce spřízněná s pelhřimovskými Dvořáky, z nichž jednomu patřil hostinec V lázních, tehdy proslulý vlasteneckými bály a ochotnickým divadlem. V tomto sále hrával divadlo i Josef Kajetán Tyl, velmi vážený Dvořákovou rodinou i pelhřimovskou společností, jejíž vzdělaní představitelé snad tehdy zazlívali Havlíčkovi jeho příkrý kritický odsudek Tylovy novely Poslední Čech, který nadlouho sklíčil postiženého autora.
-
Bechyně ::
odstavec
19
Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovský statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil veliký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací bylo "Loučení", až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.
-
Hlasy domova ::
odstavec
73
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom
v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou
noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.
-
Prácheň ::
odstavec
72
Jméno tohoto města nejvíce zpopularisoval Tylův
" Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená
místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po
Tylově návštěvě u zdejšího truhláře — písmáka Jana
Vlastislava Plánka v době vlastenského nadšení, kdy
kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.
Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své
jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo
"Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným
příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě
s jiným učeným pánem, Jenem Evangelistou Purkyní
— a loďka Plánková povozila po řece Otavě mnohé
slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava
Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta
a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavce
11, 17-19
Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové
náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích
kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život
připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice
paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání
k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a
nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr.
Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let
se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně
jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice
vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší
kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný
kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství
o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož
zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a
Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě
leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...
...
A což pan Tyl, který má na náměstí rovněž pamětní desku, jež by spíš patřila na empírový hostinec U Heldů, kde hrál se svou společností? Nevím, bylo-li to právě v pokojíku hostince U přičinlivosti, kde začal
jeho milostný román, později plný trýzně a soužení.
Nevíme, stalo-li se to právě při jeho benefici, když hrál v Štěpánkově vlastenecké činohře Břetislav aneb vítězství u Domažlic, kdy vyvrcholil jeho zimniční záchvat. Cožpak má kočující herec čas na stonání? Zmítán horečkou, vystoupil na jeviště, ale nedohrál svou roli. Co se s ním dělo, nevěděl dobře sám, až se probudil v láskyplné náruči své kolegyně, herečky Lény Forchheimové, která se o něho starala s mateřskou péčí a jen jí měl co děkovat, že se dostal živ z objetí Smrtky. Po devíti letech se s ní z vděčnosti oženil. Už v druhém roce po sňatku nastalo oboustranné rozčarování, které chtěla překlenout Lenina mladší sestra Anna svým návratem ze Lvova a dosáhnout v sestřině domácnosti žádoucí shody. Současný svědek, který byl jistě důvěrně zasvěcen do celé Tylovy milostné rozpornosti, sděluje doslovně: "Přátelé shledali záhy, že oko manželovo pronikavěji spočinulo na mladistvé švekruši, než vzájemné spokojenosti a klidu domácímu prospěšno bylo." Do novel Láska vlastencova a Sestry zašifroval rozkolísaný manžel své milenecké hoře, ale i zakončení druhé novely, vyřešené sňatkem s mladší sestrou, bylo ovšem "jen vybásněno ohlasem touhy nikdy nesplněné". Zasvěcený autor Tylova životopisu J. L. Turnovský stručně poznamenává, že "tento nelad domácích poměrů Tylových dal mnohým nízkým duším proti němu zbraň, jíž rozrývali trapnou ránu jeho".
Při druhé návštěvě v Domažlicích už žil v společné domácnosti s oběma sestrami. Tady se mu narodil syn František v domě, "z kterého o mnoho let později utekl opuštěnému muži jiný syn města, filosof Ladislav Klíma", jak udává znatel českého kulturního života a milovník historie rodného kraje Zdeněk Bořek Dohalský. Byl mezi herci doma a snad dobře věděl z nějakého spolehlivého pramene, že právě zde nad kolébkou novorozeněte psal Tyl svoji Pouť českých umělců, a "přítel Čížek, který jediný zůstal s rodinou (po rozpuštění společnosti), popsal v mrtvých hodinách smutného života spoustu aršíků vlastní hrou Domažlický kalounkář, ztracenou jako celý ten čas, co pobývali v městě".
V herecké domácnosti se usídlil hlad, a když odnikud nepřicházela naděje, vypravil se Tyl
Josef Kajetán Tyl
