Do šumavského Podlesí ::
odstavce
46, 50
Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...
...
Procházím od věže hradním nádvořím, které se za léta velmi změnilo. Renesanční část hradu byla upravena v školu a v ostatních místnostech bydlí drobní zemědělci. Každé patro, ba i každá místnost má jiného majitele. Vyšel jsem branou na náves, navštívil faru, kde se podnes uchovala stará knihovna, shromaždovaná na začátku osmnáctého století Ondřejem Františkem de Waldtem. I Sommer se o ní zmiňuje ve své známé topografii Čech, ale přisuzuje její odkaz jinému faráři, Janu Kazimíru Wintrovi, v roce 1824 zemřelému.
Ondřej František de Waldt
