Prácheň ::
odstavce
28, 84
Jdouce dál podle řeky míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče — na poli zříme pracující jeptišky z kláštera horažďovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském těch žluv, střízlíků a konipasů! — i drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem. U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali vorařc, volajíce už z dálky žadonivě: "Strejčku, hoďte nám houžev!" — Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, af jsou to pstruzi (jejichž plůdky pěstují v Sušici), tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky — ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mne
vodil na všechna svá malířská místa kozlovská i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, do renesančního zámečku, v jehož komnatách
běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám pan řídící čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách^ i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů přeskočil tento můj nejvěrnější druh kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. — Milý Alois, iluse dětské mizí rychleji sněhu tajícího — ale lety jimi přibývá na intensitě naší lásky. ..
...
Bohumile Ullrychu, všechny ty pradleny a všichni
ti rybáři od štěkenského jezu se rozběhli do tvých
obrazů, lyrických a modrých jako zdejší letní nebe —
a já se vždycky na ně se zalíbením dívám, poněvadž
jsou laděny do radosti — a nic nepředstírají. Jako ta
přeborovická dívka Běla, kterou Adolf Heyduk zpodobnil tak přesvědčivě ve své rozměrné básni stejného
názvu. Vím, jak se rád vracíš do tohoto městečka,
stuleného pod windischgrátzským zámkem jako kuřátka pod kvočnou — k zámečku, z něhož se dnes
ozývá dívčí smích a vyhlédnou tváře ctihodných Anglických panen, řádových sester — jak si citlivě kreslíš
starou barokní faru se statuí svatojanskou i průčelí
statku "u Sosnů". Prostý sedlák nechal si zde postaviti lepší architekturu, než celé šlechtické rody za
staletí.
Horažďovice, jez
