Lesy
Nezaměnitelnou a neopakovatelnou poesii vytváří v dětské duši les. Jeho svět, plný kouzel a tajemností, působí i po letech svou mocí soustředivou, zvláštní přitažlivostí svého ticha, v němž neslyšíme nic z hřmotu technických vynálezů, nic z vřavy světa, jen hlasy přírody a vlastního srdce.
Lesy mého domova nevyvolávají romantickou krásu obrazů Mařákových, plnou překvapivých zákoutí a tajemného šerosvitu nad bujnou, divokou vegetací, nemají ani parkový ráz stromových vedut, jak je známe z okolí panských sídel, ani se do nich nechodí na procházku jako do lesů v blízkosti velkoměst, kam se tak rádi uchylují nedělní rekreanti po celotýdenní únavě.
V našich lesích potkáte děti a babky uprostřed jahodiní, uslyšíte rány seker na prosluněných pasekách, plných metlice a vrbovky, a zahlédnete-li holčičku s košíkem nebo větší mošnou, nemusíte myslit hned na Karkulku; může to být i Mařenka nebo Anička a jistě nese tatínkovi do lesa oběd, který si už on sám ohřeje mezi dvěma kameny nad plápolajícím ohníčkem.
Hajný tu nechodí také jen proto, aby zastřelil u studánky vlka a připravil šťastný konec pohádky, ba ne... Bud kráčí někam ke školce, aby přehlédl ženskou práci při pletí mezi sazenicemi, nebo dojde až k srovnaným hranicím oloupaného polání a jistě neopomine sáhnout i pod hromady chvojí a oklesků, zda si v nich dřevaři neukryli nějaké pěkné dřevo jen pro sebe. Zná dobře třeba strýčka bednáře nebo koláře, kteří panečku nějak rozumějí dřevu a vědí, z kterého bude máselnice, vanička nebo loukotě. Neomýlí ho ani zdánlivě nevšímavé pohledy ostatních strejců; jistě i oni mají na svědomí nějaký hříšek. Jak by ne, všichni jsou z chalup a v hospodářství se vždycky nějaký pěkný kousek dřeva k něčemu hodí: bud na pavuzu, na líšeň nebo aspoň na násadu k podávkám. Není pamětníka, který by nám mohl říci, že si někdy lesní dělník koupil dříví na palivo. Každý u nás by se mu vysmál a těžko by hledal partu na příští práci...
Slova "lesní pych" si vymyslili jen páni a zcizený kus dřeva nemůžeme proto nazývat krádeží; zloději kradou slepice a peřiny, a ke zlodějům patří noc, otrávený pes a přepilovaná mříž... a to přece k lesu přimyslit nelze.
Zkoumavému zraku hajného neujde ani pařízek.
Každý však, kdo si podřízne strom, má aspoň po sobě pěkně uklidit a nenechat za sebou pařez, svítící novotou jako rozžatá svíčka, pomazat jej zemí a přikrýt mechem... tolik ohledu má mít k lesnímu strážci a neztěžovat mu svou neomaleností jeho často obtížnou službu. Nedivme se, že se potom rozkatí i na zcela nevinnou babičku, která si přišla nasbírat jen trochu chrastí...
Jen z doslechu známe historie o odvážných pytlácích, neboť tento národ je už na vymření.
Vystřídali jej houbaři.
Vášeň houbařská je stejně zhoubná jako láska nebo umění, neboť kdo jí propadne, tomu už není na tomto světě žádné pomoci.
Jsou houbaři učení, vyzbrojení věděním, lupou a latinou, kteří dovedou prozkoumat každý výtrus a hádají se mezi sebou na sjezdech i na stránkách Mykologie nebo Českého houbaře, ale jimi se obírat nebudeme. Potom jsou houbaři dělící houby jen na dvě skupiny, hříbky a prašivky, a dále ti ostatní, jejichž hierarchické řadění hub má širší rejstřík podle chuti a chuťových zálib. Snad všichni se shodnou v jednom mínění, že králem všech hub je hřib.
Hřib "tvrzík" patří lesu smrkovému, kde panuje vlhkost, šero a chlad, kde se nedaří ptačímu zpěvu, kde mech je zelenější, stín tesknější a kroky tišší, jež vás zavedou spíš do strašidelné historie než do pohádky. Tento les nám oči omotá pavučinami a chodidla jej neomylně poznají po studené vlhkotě dna. Tvrzíky vyrostlé v jeho stínu jsou bledé jako děti z měst, které jen málokdy si vyjdou na sluníčko.
Tvrzík zná mnohou záludnost, která chce být řešena rozmyslně jako křížovka. Umí se před vašima očima proměnit v suchou kůru, dovede se přitisknout pod skloněnou větev a stati se neviditelným, umí se propadnout do země a proměnit se v malý vršíček, a jen dětská dlaň si ví rady, kde ho má nalézti a s ním i celou.družinu jeho "bratříčků". Nikdy totiž nechce být sám, jako by se mu stýskalo v tom stmívavém tichu, v němž ani zajíci se necítí doma. Ví, že před ním poklekneme na kolena a citlivou dlaní jej budeme hledat v jeho mechaté skrýši. Ani sochařovy prsty se nedovedou milostněji polaskat s něžnou křivkou dívčího boku, když ji tuší ve vláčné vlhké hlíně, jako dlaň houbařova s "vršíčkem", pod nímž spinká hříbek. Jako dech vílí ovane nás odněkud zpod kořání úsvit jeho bělostné krásy a zatřpytí se matně lehýnkou rosou, vonící zemí, jitřním sluncem, tlejícím jehličím a hloubkou, z které vyvěrají prameny. Když povyroste, nasadí si hnědou čepičku, zesílí a osmahne, takže se stane i příměrem pro lidskou zdravotu. Nožičky ostatnich hub zpravidla nůž houbařův při čištění okrájí, ale každé dítě u nás ví, že tvrzíkova nožička se neokrajuje, nýbrž pečlivě oškrábe.
Staří houbaři nevývratně věří v tajemnou úplňkovou moc na jejich růst a stejně pevná je i jiná víra, bezvýhradně tvrdící, že tvrzík přestane růst, jakmile jednou na něm spočinou lidské oči. Je to prastará víra v uhranutí, mnohokrát vyzkoušená, a já si ji od nikoho nenechám vymluvit.
Na tvrzíky jsme chodívali do Vratečína a Průseku, ale rostly i v Zadní Hoře, v Kaprouc lese a Za Hejtmánkouc polma...
Hřib sameťáček je krasavec, jehož domovinou jsou lesy sosnové.
Je vždycky pomenší, zavalitý a potrpí si na sluníčko. Barva jeho kloboučku je stvořena ze syté hnědi jako kůra borovic a široká nožička sedí mělce v písku mezi vřesovím a brusinkami. Veverčí zoubky se s chutí zakousnou do jeho chřupavého masa a veverčí pracky si jej v létě nabodnou na nějaký ostrý souček, aby měly tyto lesní čiperky i ve svém zimním hnízdě voňavou pochoutku. Spatříte-li vrávoravou veverku, hledejte zdroj a příčinu jejího opojení především v muchomůrkách. Jejich jed neškodí veverčímu žaludku, naopak, jeho účinek se podobá absintu, po němž naše čiperky mívají velmi dobrou náladu. K sameťáčku patří slunečný den, hmyzí bzukot, vůně pryskyřic, úprk vyplašeného divokého králíka a rozesmáté dětské hlasy.
V ten čas jsou hráze rybníků rozsvícené bělostným prádlem a rozeznívané povídáním pradlen, hladiny jsou plné blankytu, slunce a pospíchajících oblak, u cest se už červenají třešně, hrachové lusky lákají svou první sladkostí, zatím co pěšiny laskají svým teplem bosá chodidla jahodníčků. V slovníku mého domova marně byste hledali slovo borůvky; u nás totiž známe jen červené a černé jahody. Název pro borůvky není vymyšlen špatně. Slyšíme z něho šum borových lesů a padající drsnatou kůru do vzrostlého borůvčí, jehož modravé kuličky jsou zadýchané tichou, sladkou mlhou a listová zeleň je teskná, naprosto nevyvolávající barvu naděje. U nás nikdo neřekne borovice, u nás rostou jen sosny se zkrouceným oranžovým větvovím a dlouhým jehlicím. V Lipovici jsme trhávali v čase velikonoc voňavé větvičky sosny štěpné, které se tak pěkně vyjímaly mezi lískovými proutky, nesenými do kostela o Květné neděli.
Na černé jahody se u nás chodí do Nejřice, Pahorků nebo do Jesliček, kde je samé sosní a na borovice byste se tam nedoptali. O těch jsme se dověděli teprve v čítankách a z výkladu učitelova. Na černé jahody chodí děti, maminky a babicky v čase, kdy už je po senách a ještě nezačaly žně. Časně zrána vycházely z městečka celé průvody s košíčky, modrými bandaskamí a plechovýmí posběráčky do okolních lesů, aby se ztrácely v jahodiní na celý den. Na houby chodí každý nejraději sám a místa svých nálezů neprozradí ani nejlepším kamarádům. Jsou to tajemství rodinná a předávají se jen nejbližším a pokrevným, jako třeba příbuzenské tajnosti nebo zkušenosti z oboru hospodářství. Mohlo by se říci, že s chalupou přebírá domácí synek i místa hojné úrody hřibové.
Sbírání borůvek je od nepaměti hromadnou záležitostí žen jako třeba praní prádla u rybníků nebo podzimní draní peří. Mlčelivá samota je něco v samotných základech rozporného s ženskou přirozeností, která je v podstatě sdílná a ne klášternická. Jsou přece sdělení, která se mužským nesvěřují a jen ženské ucho může vyslechnout drobné důvěrnosti, starosti a pochlubení, jež by jinak nutně vyvolávaly stud. Stará průpovídka, tvrdící, že i les má uši, jistě vznikla pod dojmem některé zkušeností ženské, získané nejspíš na jahodách. Jistě ji nevymyslili milenci, hledající přítmí, odlehlost a samotu.
Sbírat jahody sám podobalo by se práci Popelčině, kterou by mohla vymyslit jen macecha, sok v lásce nebo žalářník. Toho pospíchání dětských prstů, než se naplní jeden jediný posběráček, tak pomalu přibývající modravými kuličkami! Nikdo za mého dětství neviděl česací hřeben, jehož by bylo použito v našich lesích. Jak nám chutnával krajíc suchého domácího chleba, k němuž jsme přikusovali nakyslé borůvky, a pranic nám je neznechutila ani ploštice, která se jakoby naschvál připletla do dětské hrsti. Tenkráte byly v chalupách vdolky jedinou pochoutkou a rohlík jsme znali jenom z vyprávění jako věc dětské chuti naprosto nedostupnou. Borůvky, ovoce chudých, dodnes mě vzrušujete nápovědí klukovských chutí... vždyť i jablíčko, které je mělo ukojit, musilo být tajně ukradeno s cizího stromu.
Stejným vzrušením naplňovalo klukovskou fantasii dobývání pařezů. Z celého tohoto obřadu nás nejvíce zajímala střelba, která se rozléhala z paseky na paseku. Snad každý kluk měl v kapse kousíček doutnáku, "luntu", a trocha střelného prachu, nasypaného do klíče, stačila rozeznít takovou detonaci, až drnčela okna v celém městečku. Toho obcházení zapeklitého pařezu, než se přesekl srdcový kořen, toho páčení a řečí, než se vyvalil pařez, vonící zemí a smolou! Na slunečné straně bývaly na mravenčích pěšinkách jemné písčité hromádky, pod nimiž byly ukryty larvy mravkolvů. Číhávali jsme na nepozorného mravenečka, než se k nim přiblížil. Najednou z hromádky vystřelilo, mraveneček zůstal pod touto lavinou, než se do něho zakousla mravkolví kusadla. Bylo to jistě dramatičtější než číhání pavouka v koutě pavučinové sítě...
Čas jahodníků je vyměřen krátce, zato houbařovy radosti trvaly od jara do zimy.
Začínají smržem, jehož dírkovaný klobouček se rád ukrývá pod složené klády někde na kraji lesa nebo na zahradách a bývá první houbařovou kořistí. Nelze však říci, že by se jeho chuť rovnala proslavenosti, které se těší. Potom les zahýří úrodou lišek rozhozených po lese jako poztrácené mince, ale lidé si jich jaksi neváží. Je už v člověčí přirozenosti, že co se jí nabízí v hojnosti a čeho získává bez námahy, stává se pro ni všedním a samozřejmým.
Já je mám rád, poněvadž mi připomínají svým proletářským údělem mého dědečka cihláře a jeho výměnkářskou světničku, která voněla chrastím, podmáslím a bramborovou polévkou s nakrájenými liškami. Na krovcích kamen schly smolné loučky, na řešetě před stavením voněl lipový květ a bílá osmihvězdí květů mařinky vonné, pro něž jsme chodívali až do březnických lesů. Babička nám z nich vařívala čaj, zahánějící všechny neduhy, vzniklé z nachlazení a našich dětských nerozvážlivostí...
Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...
Až do jetelišť se zatoulaly žampiony a jako rány z moždířů vybuchovaly pod našimi bosými chodidly hnědé kulaté pýchavky, známé u nás pod názvem naprosto nepoetickým "bejčí pytel". Celý sloup temného prachu se zvedl ze zralé výtrusnice, když jsme na ni prudce dupli patou. S nedůvěřivostí jsme vždycky vyslechli tvrzení, že mladá pýchavka je jedlá a chutná prý jako čerstvé řízky.
Chytám-li na vábničku vůní podzimy mého domova, ozve se mi odněkud z kvetoucího vřesu zabručení čmeláků, v rákosí zapospíchá déšť a pod sosnovými korunami ucítím z vlhkého jehličí vydychnutí zelánek. Je to poslední houbový pozdrav našich lesů a druží se k němu vůně schnoucí bramborové nati, dým ohníčku z pastev nad rudnoucími šípky, matný lesk brázd a plavá vlna metlice na pasekách, chlad mlh z otavních luk a závan rybiny z vypouštěných rybníků před rybolovy. Rosa dlouho prodlévá v travách, nebe je plné ptačích odletů a tichého, stříbřitého jasu...
V ten čas rostou u pařezů václavky, celičké hnědé jako františkáni s drsnatým šatem a prudce kořennou vůní, a po svatém Havle se objeví zašpičatělé, sedavé kloboučky havelek, tolikrát už postříbřené jitřní jinovatkou.
Zelánko, ať kdokoliv se rozplývá chválou nad hřibovou urozeností, pro mne jsi královnou hub ty a stydím se do duše, že se mi podnes nepodařilo vymyslit slovo, hodné tohoto obdivu! Tvá krása není v barevném oblečení, jaké má třeba muchomůrka císařská nebo fialové pavučince, nejsi ani tak urostlá jako bedla, ani vzácná a proslavená jako třeba lanýže, ale dojímáš mě po každé svým výdechem čistoty a rajskou zelení svých lístků pod kloboučkem. Je to zvláštní zeleň, jakou má jen první osení po dešti, a zářící jako bříška rosniček v zpěvavém ránu... Kdo jen jednou jedenkrát vdechl tuto vůni, tolik připomínající kořání a rosu, nikdy nezapomene na její zvláštní jemnost. Je tichá jako výdech pozdní zamlžené jeseně v mém rodném kraji, s krůpějí na pavučince, rozprostřené mezi větvičkami trnky, kdy obzory jsou na dosah, pole prázdná, hladiny přemítavé a lesy tak tiché, že v nich vyděsí i dešťová kapka, zabubnující na spadané listí...
Tobě, zelánko, posílám svůj pozdrav a všem našim lesům, ať je to Křanov, Nejřice nebo Pahorky, i těm Za Hutěma, modrajícím se za předlouhou hladí na lnářské straně.
Do vaší tichosti odívám svůj zpěv, tesknici i zamyšlení, váš svět poesie a tajemných hlasů mě přenáší do radosti v mrazení mých městských šedivých samot.
Vám posílám své vzpomínky, plné vroucnosti a lásky, mé lesy...
tato kapitola v PDF
