Tvář
XXX déle toulati strakonickou krajinou, XXX Podaří v polích u čejetic potkati XXX černě oděného, nesoucího v jedné XXX v druhé malou plechovou lopatku XXX krok, jakmile vašeho počínání vyXXX turistickou zvědavost, nedůvěřivě se od XXX jisti, vyhne se vám po druhé na XXX až podivínská, ale v tomto kraji už ses setkal s tolika podivnostmi, s tolika zvláštními lidmi, že už tě nemůže překvapiti pranic. A přece, tento nepřístupný kráčivec se zastaví s nejprostším hospodářem nebo s venkovskou maminkou a dovede s nimi důvěrně porozprávěti o nejvšednějších věcech. A ti lidé ho milují — a hovoří o něm s netajenou vážností — zatím co snobský, polointeligentský tlach udělá nad ním kříž ... Chápu, proč tímto druhem tak neúprosně pohrdá ...
Nezískáš jeho přátelství na potkanou — a jen tak lehce. Každá výlučnost se brání nešetrnému doteku jako citlivka bolestným stažením květů a listů ... Měkký modrý zrak, až dětsky udivený, se široce rozevře k plachému úsměvu, jindy se zasune do sebe jako hlemýžď do své ulity a zase se zahledí kamsi daleko vpřed mimo člověčí hemžení. Oči, teple pohladivší tvou tvář, dovedou však obrátkou ztvrdnouti na ocel a podívati se studeně a cize, že si ani nedovedeš včas uvědomiti svého náhlého provinění.
Žije tu zcela samotářky na konci vsi a jeho pracovna, která je zároveň i ložnicí, zapůsobí napoprvé dojmem nejbizarnějším. Na dveřích ruská navštívenka — ptáš se k čemu, když v celém kraji neumí nikdo rusky — leda několik starých vojáků ze světové vojny si zapamatovalo z této řeči pár pozdravů a nadávek — ale přečíst, nebo přeslabikovat by stěží dovedli tato cizí písmena. Překročíš práh, ale s prostředím místnosti, kde ses ocitl jako v začarovaném světě, si prostě nevíš rady. Je to poustevna, alchymistická dílna nebo skladiště podivínského sběratele? Maně hledáš ve stropě díru jako u doktora Fausta, kudy sem čert přilétl s blanou podepsanou krví... V rohu klavír, na něm změť papírů, střepů, rozsypané sádry — aa okně zaprášené popelnice — úlomek pazourku, zápisníky a po celé místnosti bedny s lejstry, knihami, časopisy. I rozesílané lože je obloženo nepřístupnou barikádou z nejprapodivnějších předmětů. Jen na stole pořádek, stolní lampa, rozevřený zápisník ... Usedneš na židli, s které hostitel narychlo přemisťuje nějakou baňatou nádobu, pracně slepovanou, Bůh chraň, abys o ni nešetrně zavadil nebo ji dokonce rozbil, a zatím, co se udiveně rozhlížíš, vaří ti na vařiči černou kávu. Nevidíš tu nijakého nádobí, ale naskakuje ti husí kůže při pomyšlení, že bys ji snad měl vypíti z některé této popelnice...
Očima přelétneš zaprášené desky »Archeologických památek«, jejichž tolik ročníků je tu nakupeno — zastavíš se u knihy s názvem »La Těne jižních čech«, na jiné čteš nápis »Jihozápadní Čechy v době římské* a jejich podivínský autor tu přeskromně mlčí...
Diletantova záliba? Okresní záležitost? Fantastovo vyplnění šedivé venkovské prázdně? Ty knihy si vydal sám, jsou pěkně vytištěny a doprovozeny tolika fotografiemi, čteš: žádná fantasmagoria — ale přesná vědecká práce, bohatě fundovaná představou a zkušenostmi vlastními, věty přesně skloubené, logicky zřetězené, práce — práce, jaká má být. To je tedy Bedřich Dubský, archeolog, dobře známý svoa prací v Praze i za hranicemi. Jeho podivínstvi nechť tě nemate, ani lékaři nedovedou přesně stanoviti mez, kde končí podivnost a kde začíná genialita ...
Čím důvěrněji poznáváš tuto tvář jistě zvláštní, tím neskonaleji si ji začínáš vážiti a vždycky od ní odcházíš podarován ...
Kdo se tady v skrytu dovedl uzavříti jen k vůli dílu, poslouchaje hlasy neodolatelného nutkání vnitřního, kdo dovede vytvořiti ze sebe za podmínek nejnesnadnějších osobnost této důsažnosti a tohoto formátu, ^e pan Někdo, o kom do smrti budeš mluviti jenom s úctou — i když jsi laik a nedovedeš své dojetí vyjádřiti rovnomocně tomuto úpornému úsilí. žije skromně — ne, to ani zdaleka nevystihuje jeho způsob života. Ptáče by nebylo živo z těch drobtů, jichž si dopřává, i nejzatvrzelejší asketa by pohrdl podobnou stravou. Mnohdy jen cukrátko, ztvrdlý rohlík anebo kus chleba ho sytí i na celodenní pochůzce za výzkumy po celých jižních Čechách. Jen hadů se bojí a nazývá je » chřestýši*. — V náhodné hospůdce si večer vypije dvě, tři sklenice piva — a dost. Tedy lakomec, skrblík? Vůbec ne. Ze své skromné učitelské pense vydá větší část na mzdu zjednaným dělníkům za pomoc při kopání, za odbornou literaturu, za knihy... Neviděl jsem člověka nenáročnějšího k věcem tohoto světa, člověka, posedlého svou vidinou, posláním, prací — jíž obětoval vše, i osobní a rodinné štěstí. Postava hodná ztvárnění Balzacova.
Čte v minulosti kraje jako v otevřené knize, kde my jen matně tušíme, neznajíce ani abecedy. Nějakým šestým smyslem uhádne v plochém terénu dávný hrob, suverénním hmatem vydloubne z písku skrytou popelnici, někdy jen střep, z jeho vlnovky si zkonstruuje celý svět představ, lakonicky utrousí dvě, tři slova — (»Chudý staroslovanský pohřeb*) — a ty už si domysli ostatní. Jindy vás zavede na pastviště, nic tam nevidíš než trsy světlíku, metlice a trochu kamenů zarostlých travou. On si je obejde, ohmatá, a teprve otvíráš oči; ty kameny mají totiž svou soustavu a pod nimi je propadlá mohyla. Otevře ji opatrňounce, citlivě změří, vidíš jak se zrovna mazlí s každým střípkem, s každou kůstkou, všechno si zapíše do černého zápisníku a nález, pečlivě zabalený a utříděný, si odnese domů. U Ražic zvedne z písku několik křemínků, jsou to úlomky z pazourků, které tu zanechal pravěký výrobce nástrojů a zbraní, mající tady kdysi celou rozsáhlou dílnu. Z jednotlivých vrypů určí i původ i jednotlivé zbraně. Intuice básnická — psával za mlada hezké verše.
Za dobevskými humny prozkoumává několik kulturních vrstev a odpadových jam. Trochu zčernalé prsti, popelu, děr po ztrouchnivělých dřevěných kůlech — ale on už ti kreslí na kus novin přesnou konstrukci chaty, zaniknuvší požárem buď založeným rukou lidskou nebo bleskem, nebo jinou pohromou. — Snad její obyvatele přepadli válečníci cizího kmene — (tolik nápovědí) — ale než se dohádáš v svých domyslech — on doma bude vše prožívati přesně tak, jako by se to udalo teď, před jeho očima.
Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešfovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paži se leskne spona luny a z úvalu »jako nebožtíci vstávají mlhy«. Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa už kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím šedavém šeru. Po ní kráčely sem íiahoru průvody pohřbů. Jak si vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? — Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce, hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů.. Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen »Femina« — ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...
Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovati z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ulrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Prodlévavě a mazlivě na něm dlouze spočinul očima, odnesl si jej do své »jeskyňky«, do rána nemohl spát, co chvíli vstal s lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým hu jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy — a překvapeným autorům jej chtěl mocí mermo věnovati s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk! Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodií do jeho oken, dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívati na přešťovické návrší — a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromažďují tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech. Věřím, že se dočkáme jedinečné monografie, kterou k nám promluví celý pravěk jižních Čech.
tato kapitola v PDF
