Klatovy
Když západ průsvitný nad Hůrkou propadá se i s hroty věží tvých, město v kráse temnotné, chtěl bych rozeznít a rozezpívat všechny tvé hlasy, ztajené v základech starých domů, odpečetit všechny tajemné vzkazy, které tvá vzrušená minulost zanechala naší imaginaci jen v náznacích a jen jako kradí. Probouzím tě k slovům, ptaje se po smyslu všech dění, všech životů dožitých, a chvěji se (bázní?), nevěda, kde přestává odkaz a kde začíná poselství.
Jdeme za podmračného dne po parkánu mezi dvojitým pásem hradebním! V mohutné jednoduchosti se před námi zvedne strohá krychle děkanského chrámu s jehlovitým sanktusníkem, který protíná přísný obzor pomezního horstva. Stojí stranou tržiště hrazeného města, které vyrostlo v druhé polovici třináctého věku z podnětu přemyslovského vladaře a jeho kolonisátorských snah v blízkosti staré trhové vsi slovanského původu. Osadníci cizího jazyka, těšíce se přízni Zlatého krále, naplnili život za hradbami dělnou snahou o rozkvět svých živností, ponenáhlu splývajíce se starousedlým obyvatelstvem. V blízkosti chrámu založili si hned v počátcích školu, v městě i předměstí klášter jako centra života duchovního. V štěrbinách uzounkých střílen zahlédne naše inspirace obzíravý zrak stráží a v uličce malomocných zaslechne úzkostné steny úst plných boláků...
Vůně kaliny a orosené plátky šípkové růže evokují nám cudný sen a gotickou horoucnost mistra Laurina, jehož ruka pokryla listy žaltářů umnými rozvilinami středověké ornamentiky i křídly andělů.
O Sancta Dei genetrix!
Nad zvony, umlčenými interdiktem, strmí vysoký sen české duše patnáctého věku o království božím; víme ze starých písem, žes bylo jedním z měst vyvolených, na které nedopadnou metly hněvu Páně, až začne na zemi jeho pravé vladařství. Snivá duše slovanská vytvořila si tu předobraz posledního soudu i předobraz záhuby ohněm a sírou, jako by milostí intuice předvídala běh příštích časů. Soustředila se z vnějška do nitra a nejdříve "tykadly citu" chápala smysl své existence jednoznačně jako "otázku mravní", kterou si pak, už přesvědčená, řešila s překvapující důsledností. I tady, zejména tady...
Zní stále mocněji vlna chorálu - bojovníci zákona Jeho - kněze Jene Čapku a hejtmane Bořku - a všechna obec polní se šikuje za důkladným opevněním pod černými korouhvemi s rudým kalichem. Tvá píseň, kněze, "Dietky, Bohu zpievajme", oslavuje mohutné vítězství na Vítkově hoře a později "dlouhá puška" Klatovských hřmí mocně na všech bojištích husitských Čech. A tvůj hlas, kněze, se Široce rozlévá z rynku nad hlavami obce domácí, která ani zdaleka nesouhlasí s vašimi uhýbavými odpovědmi, slovutný mistře almae matris Jene Příbramě! Náš bratr Čapek na tolika synodách bránil čistou pravdu Boží proti všemu modlářství - a tady je přece mezi svými.
"Čas oponou trhnul" - a vidíme na dějišti Martina Lupáče, biskupa suffragana Rokycanova, který se právě vrátil z Basileje, kde už stačil obhájit jen čtyři kusy spasitelné. Byla to krásná osobnost ušlechtilé tolerance, povýšená nad náboženské fanatismy, do jejichž krvavých vírů byla zatím stržena převážná většina synů této země. Tehdy i v Klatovech zapustila kořeny mírná a moudrá slova Blahoslavova: "Pokud na vás jest, se všemi pokoj mějte, ctí se vespolek předcházejíce..." Hle, hořčičné semeno Chelčického, které ani tady nebylo včas uchráněno před tvrdou žoldnéřskou škorní.
Věříme svědectví Žerotínovu z šestnáctého věku o chvále tvých zahrad, ó město - i dřevorytecké vedutě Willenbergově o sličnosti tvých věží, ale musíme si k nim přimyslit i šišky kvetoucího chmelu a výdech šafránic, i důstojný krok paní pod krumplovaným zlatohlavem, vyšňořené roušnicemi a švadlími, jejichž dovednost zaznamenal sám mistr Pavel Stránský ve své elzevirské edici. Tehdy se zvedly na domech erbovního měšťanstva honosné štíty se sgrafitovým rejsováním, uvnitř plné zlatnického a konvářského díla, poblíž farního chrámu rostlo zdivo Bílé věže a věž Černá dostala přilbu s lucernami a rathauz věžičku, jak se na renesanci slušelo. Žilo se vesele mezi klatovskými branami za vlády Jagellovských a zlatého věku rudolfínského. Uprostřed rynku šuměla nová kašna, ozdobená kamennou sochou "mouřenínkou", a z latinské školy zaznívaly strojené a trochu studené verše humanistického veršovce pana Simona Ennia z Fenixfeldu. Přehlušovával je halasný zpěv z klenutých šenků, kde nad cínovými hubatkami se leckdy zdvihla nepokojná krev a ve tmě před vraty třeskla zbroj, jejíž řinkot zaléhal do úzkých uliček, stvořených pro frej. Krásně a plně se žilo sousedům rychle bohatnoucím. Dílo nožířů těšilo se proslulosti jistě zasloužené a dílna zvonaře Jindry, stojící blízko Špitálské brány, proslavila jméno klatovské široko daleko v kraji. Tato pohoda byla přerušována jenom výkřikem z mučírny Černé věže, když za čadivého, třaslavého svitu smolnic vyslýchal rychtář právem útrpným některého z vězňů, ale neměly jenom Klatovy smolné knihy, i jinde krevní písaři nám zanechali podobná smutná svědectví.
Život, změněný nejen v tvářnosti, nýbrž v samotné podstatě, šel zrychleným krokem. Klatovy sedmnáctého věku, kde nad střechami města druhdy bohatého začala se prostírati truchlorouška a dějiště bylo připraveno pro tragedii.
Mezi radním domem a masnými krámy, na místě zkonfiskovaných domů a spálenišť, pozvolna rostla stavba řádové koleje i jesuitského chrámu, zasvěceného jménu panovačného Španěla, který na přelomu dvou myšlenkových světů založil tvrdou organisaci vojáků a diplomatů církve vítězné. Stavitel vlašského původu sdělal plány půdorysu, zatím co v portálu a věžích uplatnil Kilián Dientzenhofer všechnu svou vlohu, která podle úst povolanějších měla vrozený smysl "pro vznešenost, která není studená, i nádheru, která nikde netrpí bombastem". Jeho interiér proměnili členové řádu v pomyslný svět slastné rozkoše zahledaných rájů, "přerývané nebo znásobené pocitem zmaru". Krypta, do níž ukládali těla svých bratří v černých klerikách a příznivců řádu z řad okolní šlechty do těžkých dubových truhel, uchránila je od přírodní zákonitosti rozkladu a stala se proslulostí nad jiné přitažlivou. Nicméně barokní bolest byla vpravdě sestrou rozkoše bolestně vznícené.
Do základu těchto staveb je zazděn duch, s kterým se už nedohovoříme naší mateřštinou a jehož svod zůstane už cizí vroucnosti českého srdce. Anima loci má v těchto místech tvář bolestnou; za jejími staženými rysy vidíme zřetelně žoldáckou ruku, bezostyšně páčící víko z rakve posledního předbělohorského primátora klatovského, pana Daniela Kořalka z Těšína. Charakterová pevnost této velké postavy klatovských dějin zasloužila by si rovnomocného díla od velikého epika.
Nevzrušuje nás dnes už květnatá misionářská výmluvnost českého jesuity Pátera Vojtěcha Chanovského, byť přesvědčovala sebedůrazněji, svijejíc se pod knutou: "Přidej, Pane, bolesti! Pane, zde mne pal, zde muč, zde trap, zde řež, jen na věky odpusť, nejsouť rovné bolesti tohoto světa budoucí slávě."
Jiný člen řádu, Bohuslav Balbín, žijící tady v exilu jistě chmurném, psal právě v Klatovech svou Obranu, jejíž obšírný název dobře vystihuje žalné ovzduší sedmnáctého věku: "O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech, k tomu příslušejících, rozprava krátká, ale pravdivá".
Náhlé zpuštění města, postiženého přečastými požáry a konfiskacemi, i hrůzami švédských a tureckých vojen, jen zčásti hospodářsky nahradila procesí k zázračnému mariánskému obrazu, v němž se nápadně odlišovaly honosné kroje privilegovaných od plátěného oblečení robotného lidu vesnického. Ani reformami doby tereziánské nezískalo toto město žádoucího rozkvětu, až teprve devatenácté století uvolnilo skryté síly tvořivé.
Střízlivý věk osvícenský je soustředěn v skeptickém pohledu "modrého abbé", který na rozdíl od barokní vznícenosti si už zvykl "podřizovati hnutí srdce potřebám rozumového poznání". Pathetická gesta byla vystřídána půvábnou hrou rokokových soch, které s trochu znuděnou grácií shlížejí neúčastně z alegorií Mercandinského parku.
Romantickou citovost studentů minulého století výstižně charakterisuje zjev básníka Rudolfa Mayera, jehož bledá tvář "s lyrickým rámečkem vousů" máchovsky tesknila v nocích, plných padajících hvězd. Svou mladostí ji nakrátko vystřídala jiná postava básníka renesanční svrchovanosti, Jaroslava Vrchlického, která se pak stala representačním typem české poesie, dovršujíc úsilí té vrstvy národa, jež, bohatnouc z průmyslového rozmachu, vytvářela další osudy i tohoto města.
Jméno Františka Křižíka, plánického rodáka, proslulo daleko za hranicemi svými objevy v oboru elektřiny, a básník Jaroslav Kvapil z blízkých Chudenic zapsal se trvalou pamětí do dějin Národního divadla; svým podnětem k manifestu českých spisovatelů za první světové války do vědomí celého národa. Za nedělních odpůldní pod starými stromy městského sadu zní marnivá hudba do kroků švadlenek s rozpíchanými prsty, a na písku pěšin si děti staví zámky svých snů.
Když ztichne promenáda a do tmy se ozve hlas večerky z dragounských kasáren, když mlčí už zvon Vondra a z rosy zavoní karafiáty, tu jen opožděná píseň ptačí sprchne s kvetoucích větví na hlavy zamilovaných dvojic. Tak bylo vždy, tak bude vždy...
tato kapitola v PDF další kapitola (Kašperské Hory)
